|
- Rulík | - Ves. Kubíček | - |
Že národ slovanský obzvláštní měl a má náklonnost k hudbě, o tom nelze pochybovati; neboť tak svědčí nejen nejstarší spisovatelé, ale i zkušenost toto ukazuje až podnes. Ale když píši o těchto hudebných nástrojích, týče se to jediné takových, jež byly Slovanům obecní jak podle užívání, tak podle nazývání a tudyť se dá snadno pomysliti, že jsou od Slovanů nalezeny. První a nejstarší jsou hudební nástrojové dchnující, od duchu aneb od dchnutí tak nazvaní. Němci je jmenují foukajiční od foukání. Slované, prv než se usadili v svých voráčských zemích, byli toulaví pastýři, dobytek pasouce, pastvy měníce a své salaše na kárách s sebou převážejíce. A když se rozmnožila stáda dobytčat, hlas lidský nebyl dostatečný držeti v pořádku houfy dobytka voláním; bylo tedy potřebí jiného prostředku, aby stáda svá drželi v pořádku. Ztracený neb odpadlý roh kozlový, kravský byl toho příčina, že pastýři slovanští vymyslili, aby troubením na takový roh spravovali a v pořádku drželi svá stáda. A protož, když naši ponocní při noční ponůcce troubí na roh, jest to nejstarobylejší památka téhož prvního slovanského nástroje.
Ale nezůstalo při tom. Někteří z těch slovanských pastýřů brzo pozorovali, že ten roh, ač má toliko jedno otevření, přece vydává rozličný zvuk aneb tón. Pročež pracovali na něm tak dlouho, až vydával čistější a pořádnější zvuk. Posléz i pomyslili, také-li by mohli ten roh zdelšiti a zformovati na jistý zvučnější způsob? A nemohouce to dovésti, protože rohu podobné dýlky nebylo před rukama, udělali ze dřeva dlouhou troubu a ji svrchu a naspod vyšířivše a v ní udělavše zvučné dírky, aby do ní dchnutí mohlo lépe jíti, navrch nasadili stroj, a odtud počátek svůj vzala trouba pastýřská, kteréž Němci vlastním nazýváním nemohou jmenovati. A to jest opět stará památka Slovanů, když skotáci tou troubou vyvolávají dobytek z kravských chlévů. A ačkoli ta trouba jest sama v sobě sprostá a jednoduchá, přece na ni mnozí pastýři mistrně troubí, až jest milo slyšeti. Před několikasi lety jsme slyšeli zde v Praze, kterak dva muži, přišedše sem, až ku podivu výborně na ulici semtam troubili. Že však taková trouba vydává hlas daleko široko, tehdy jí před časy užívali k zahnání velikého mrazu a studené jinovatiny, jakož někdy bývalo místy v obyčeji, že zvonívali proti mrazům. Než to troubeuí byla práce ovšem daremná a odtud jest vzato na slovo, když se vypodobňuje ničemnost člověka, že se praví: Ten troubí na mráz.
Dále připadli i na píštalky, tak řečené od pískání, protože se musejí vzíti mezi pysky. Dělali pak je buď z kostí, hnátů zvířecích aneb z brků ptačích, kteréž dál a dál nálezkem svým spořádali podle řádného tónu. Vidouce pak, že by duch neboli dýchání lidské mdlé bylo k ustavičnému znění píštalek, vymyslili, aby k nim zavěsili kožený měch neb měchýř a jej naplnili dchnutím, aby se tím síla zvučící téhož nástroje mohla zachovati. A odtud opět pošly dudy, jistě počátečný slovanský nástroj, tak nazvaný od slova duch neb duju. Němci je jmenují pyštící pytel (Sackpfeife) a místy polský kozel, poněvadž v Polště i v Moravě, kdež jsou praví Slované, mají při dudách měch z vydělané kozlové kůže, na němž jest všecka srst kozlová. Ten tedy hudebný nástroj, jakkoli jest vlastní nález slovanských pastýřů, jest přece mistrný a českým dudákům od jejich předků dědičný. Pamatuji se, že z vůle jistého pána vojenského bylo z venku do Prahy povoláno přes dvacet dudáků, kteří, nočního času procházejíce ulice, dudali na jeden a týž způsob, až se každý podivil nad tím spolu libým zněním, zvláště na Stroměstském rynku, kdež dudajíce jeden po druhém a zase všickni pospolu mistrně se zachovali. Stalo se to dne 25. července roku 1769. Ale kdo první uvedl dudy do Čech, neví se jistotně. Slýchával jsem od starých dudáků, že to měl býti jakýsi Šikuláš. A poněvadž o tom Šikulášovi nevěděli nic více co povědíti, zdá se mi, že se v tom velice mejlí. Ale to pravda, že tento nástroj vždy sloužil k vyražení pastýřům českým, pasoucím na poli stáda dobytčat, jakž se místy podnes vidí. Potom také v krčmách při veselostech sloužil lidem se obveselujícím a slouží až podnes. Není tedy pochybnosti, že ten hudebný nástroj byl v Čechách první obveselující. Potom teprv nastaly housle, drnkačka, hrkavky, bandaška, cymbál, šalamaj, kolovrátek a jiní znějící nástrojové. Až potud v krátkosti o prvních hudebných nástrojích. Nyní opět přikročíme k osudu Kubíčkovu.
zpět na obsah 
Další: