|
- Tieftrunk | - Dějiny Matice | - |
(Úvaha o prospívání národnosti české. O schválení statut musejních, o ustanoveních Matice České, o instrukcích a novém jednacím řádu Sboru Matičného. O členech dopisujících. Některé změny ve Sboru až do r. 1870. Zřízení Sboru širšího. Další osobní proměny ve Sboru až do roku 1880; nynější stav Sboru. O změnách učiněných ve správě Matice České. O správě finanční; doplnění fondu na 100.000 zl. a odkazy. Počty zakladatelů v jednotlivých letech. O vkladech ročních a fondu matičném. Literarní činnosť Matice za této doby: o časopisech a jiných spisech Maticí vydaných nebo podporovaných, jmenovitě o překladu dramat Shakespearových, o Výboru z lit. čes. (II. d.), o Dějinách národu Českého, Dějepise Prahy, Sbornících a j. Přehled literarní činnosti za každého roku. Porady o atlantu, zeměpise a p. Nadace "Lípový věnec". O Sboru širším a působení jeho. Památky staré literatury české. Darování a vyměňování knih matičných ku prospěchu národního vzdělání a literarní vzájemnosti slovanské. Poctění mužův o Matici a literaturu zasloužilých. Péče Sboru o zvelebení Musea. Závěrek.)
V dějinách našeho novověkého vzkříšení národního naskytuje se ten zajímavý a potěšitelný zjev, že každým příznivým obratem kulturních i politických poměrův obecných také náš národní život se posune ku předu. Skutečný tento úkaz patrně svědčí o tom, že postup a rozvoj národnosti a vzdělanosti české záleží na přirozených základech, i že není dílem uměle strojeným. Takovýto pokrok národního života znamenati lze též po důležitých proměnách politických rokem 1860 nastalých, jen že odtud mocněji než kdy před tím prospíval duch národní, domáhaje se větších a větších prospěchův i hmotných i duševních. Síly národní byvše po kolik let sevřeny, odtud tím pružnější činnosť jevily. Tak přede vším naplňovalo se dávné přání praktických vlastencův, aby národ náš prospíval i v materialním ohledu, jmenovitě v průmyslu a tržbě, i aby, zjednaje si potřebnou zámožnosť, pojistil si též další rozvoj duševní. A také toto duševní prospívání národu našeho postupovalo po roce 1860 čím dále tím patrněji. Literatura zkvétala utěšenou měrou, sloužíc potřebám i vědeckým i praktickým. Také Matice k tomuto duševnímu rozvoji nemálo přispěla. Ale čím více se zmáhaly duševní potřeby národu a tvořivosť literarní, tím méně bylo Matici možno, aby celý proud písemnictví národního řídila tou měrou, jako se dálo až do roku 1851. Musila tedy určitěji vymeziti činnosť svou po zkušenostech nabytých, ano i správu znova upraviti, jak toho rozšířený ústav a potřeby praktické vymáhaly. K této pevnější organisaci Matice vedly předkem i trpké zkušenosti minulých let, kde právě nedostatek určitého řádu a zřízení působil Sboru veliké nesnáze.
A tohoto pevného stavu v poměrech matičných dosaženo za této doby od roku 1861-1880, do níž tedy nový rozvoj Matice České připadá.
Již výše na svém místě, kdež o správě Musea i Matice za doby předešlé řeč byla, jsme vyložili, jak Výbor Musejní, tento zákonný zástupce i Matice České, důrazně se zasazoval o potvrzení statut musejních i matičných. Výbor byl k tomu přiveden nastalou změnou politických poměrů. Neboť císařským listem k arciknížeti Albrechtovi, jenž tehdy stál v čele politické a vojenské správy Uher, konečně rozrušen systém germanisační ministra Bacha. Brzo vešel i nový duch v politickou správu země české. Úsilnému přičinění hraběte Lva Thuna podařilo se, že za státního ministra Agenora hraběte Gołuchowského snažné žádosti Výboru o potvrzení statut vyhověno.1
Podstata jejich byla schválena a jen některé proměny v podrobnostech nařízeny. Hlavní v nich zakládala se v tom, že ustanovení o Matici ze vlastních stanov musejních měla býti vyloučena a ve zvláštní doplněk sestavena1. Výbor Musejní vida v nařízení tom jen prospěch Matice České, ochotně vykonal nařízení vládní. Tak povstala "Ustanovení o správě Matice české", která spolu se statuty musejními a jako Přídavek k nim cís. rozhodnutím 29. března 1862 (vynesením ministeria vnitra 30. dubna 1862) konečného došla schválení.2Ustanovení ta zbavila Matici těch nesnází, které z dosavadního neurčitého postavení jejího plynuly, a zůstávají podnes zákonným základem jejím.3
Podle ustanovení těchto Výbor Musejní měl i dále dohlížeti ku správě Matice České, a ze středu jeho měl býti jmenován kurator a náměstek kuratorův, aby jeden nebo druhý při schůzích Sboru Matičného předsedal a nad zachováváním těchto pravidel bděl. Také doloženo : že jmění Matice České nesmí se nikdy svému ustanovení odníti ani právní poměr k jeho zakladatelům se zrušiti.
Jakkoli tato ustanovení jen jako Přídavek k musejním statutům připojena byla; přece dostalo se jimi Matici prvních pravidel, císařským rozhodnutím stvrzených, jimiž po prvé vyhlášeno bylo, že Matice Česká jest organickou, ač vždy samostatnou částí Musea království českého.
Avšak v těchto základních pravidlech bylo spolu v § 6. a 7. doloženo, že Sbor Matičný složen býti a činnosť svou vykonávati má dle jistých instrukcí, které se teprva sestaviti měly. Sbor sice již r. 1853 a 1854, tedy za doby předešlé, takové instrukce i potřebný jednací řád vypracovati chtěl, ale bylo mu i v tom bráněno, protože dříve schválení stanov vyčkati měl. Z té příčiny Výbor Musejní hned, jak statuty musejní stvrzeny byly, jisté instrukce jako všem Sborům tak také Matičnému dal vypracovati, jež místodržitelství také bez proměny 12. května 1862 potvrdilo.1
Podle těchto instrukcí, které až potud platí, Sbor skládá se z kuratora a z dvanácti údů, mezi nimiž jest také náměstek kuratorův, jenž tehdáž úřaduje, když kurator jinak zaneprázdněn jest. Jenom údové Musea, kteří jsou zároveň zakladateli Matice České, mohou býti členy Sboru. Kuratora jmenuje Výbor Musejní z počtu svých údů. Členové Sboru takto se ustanovují: Kdykoli místo ve Sboru se uprázdní, jmenují se nejprve v jedné schůzi spůsobilí kandidati pro ně, z nichž Sbor v nejbližší schůzi pro každé uprázdněné místo vyvolí dva; z těch Výbor Musejní buď jednoho potvrdí nebo Sbor k novému návrhu vyzve. Také náměstek kuratorův bývá volen ve Sboru, a to tak, že dva kandidati z Výboru Musejního se navrhnou, z nichž Výbor pak jednoho stvrdí. Kurator a jeho náměstek bývají jmenováni na jeden rok. Strany ostatních údů Sboru Matičného v instrukcích se praví, že vystupují každého roku dva ze Sboru, a to ti, kteří od své poslední volby jsou nejdéle členy jeho. Brzo potom ve Sboru výslovně doloženo, že údové z pravidla na šest let voliti se mají. V literarním a vědeckém ohledu Sbor na Výboru Musejním nezávisí; ale v ostatní činnosti své jest Sbor jakož i pokladna Matice České pod bezprostředním dozorem Výboru Musejního. Kdežto však za předešlého provisoria vykazoval všeliké výplaty z pokladnice matičné jednatel musejní, náleží to dle instrukce nové kuratorovi nebo sekretáři. Také při skládání těchto instrukcí dbáno dosavadních spůsobů a zvyklostí sborových.
Než tato pravidla ve skutek uvedena byla, zasedali ve Sboru na počátku roku 1861: školní rada Josef Wenzig jakožto kurator, prof. Jan Erazim Vocel jakožto náměstek, dr. Josef Frič jako pokladník, bibliothekář Václav Hanka, archivář Karel Jaromír Erben, místodržitelský rada Jan Neubauer, professor Václav Vladivoj Tomek, professor dr. Jan Fabian, Antonín Jaroslav Vrťátko, professor Václav Zelený, účetní rada Karel Štorch, professor dr. Jan Purkyně, professor Jan Krejčí a dr. František Ladislav Rieger. Sekretářem Sboru byl Václav Nebeský. Dr. Rieger byl zvolen k návrhu Tomkovu a v lednu 1861 Výborem potvrzen, i není pochyby, že přijetí jeho do Sboru bylo v skutku dobrým znamením času.
Ale již 12. ledna 1861 umřel Václav Hanka, jeden z nejstarších členů sborových, a v červnu téhož roku skonal prof. dr. Fabian, o jehož přímém a poctivém jednání nejedna zmínka v předešlé době se stala. Na místo jeho zvolen roku 1862 prof. Václav Zikmund.
Novými ustanoveními stala se první změna v osobě kuratorově. Hned jak výše jmenovaný Přídavek ke statutům musejním a instrukce pro Sbor Matičný v platnosť vešly, ukázal školní rada Wenzig, který již od 9. prosince 1858 kuratorem byl, k tomu, že nyní dle nového řádu náleží Výboru Musejnímu jmenovati nového kuratora. I stalo se tak hned 5. prosince 1862; byl totiž od Výboru Musejního jmenován kuratorem Matice České Jeho Osvícenosť Jan hrabě Harrach, jenž od té doby rok co rok znova byv zvolen a potvrzen, až potud hodnosť onu chvalně zastává.
Nový kurator po prvé zahájil svůj úřad ve schůzi Sboru dne 14. ledna 1863. Byli tehdáž přítomni: Frič, Tomek, Zikmund, Vrťátko, Vocel, Zelený, Krejčí, Štorch, Erben, Rieger a sekretář Nebeský. 1Kurator pozdravil Sbor srdečným spůsobem asi v ten smysl: Přijímaje čestné důstojenství - aby totiž jakožto kurator Matice předsedal Sboru mužův tak učených, o vlast a literaturu naši tak zasloužilých - že dobře si vědom byl svých slabých sil; ale vřelé přání, spřáteliti se s výtečnými zástupci národnosti naší českoslovanské, že jej přivedlo do tohoto shromáždění, a že doufá, že zde nalezne tutéž důvěru, jakou od Výboru Musejního poctěn byl. Mohl prý Výbor snad muže ve vědách a poměrech matičných zběhlejšího za kuratora ustanoviti, avšak sotva upřímněji smýšlejícího. Pouze srdce své a vůli vlasteneckou že přináší a přeje si, aby o nich nikdy pochybováno nebylo. a že se dle možnosti jako kurator Matice o to starati bude. aby se jejím pravým starostou stal, jak toho důležitosť Matice a slavné její zásluhy požadují, které jí v duševních důležitostech národu i pro budoucí časy vážný hlas pojišťují. 1
Vedle kuratora bylo tehdáž dle nových instrukcí 12 údů sborových, a to: školní rada Wenzig jako náměstek kuratorův, byv zvolen Sborem 14. ledna a stvrzen Výborem Musejuím 17. dubna 1883, dr. Jos. Frič jako správce důchodů, professor Jan Erazim Vocel, dr. Fr. Lad. Rieger, prof. Václav Zikmund, Antonín Jar. Vrťátko, Karel Jaromír Erben, místodržitelský rada Jan rytíř Neubauer, prof. dr. Jan Purkyně, prof. V. V. Tomek, ředitel Václav Zelený, účetní rada Karel Boleslav Štorch a prof. Jan Krejčí. 2
Hned v první schůzi kurator ukázal ku potřebě, aby vypracován byl také nový jednací řád, který by s novými ustanoveními a instrukcemi Sboru náležitě se shodoval. Uvázali se v ten úkol mimo kuratora Erben, Štorch a Tomek jakož i sekretář Nebeský. Jednací řád jimi vypracovaný byl Výborem Musejním stvrzen již dne 18. února 1863. 3Také v něm shrnuty dosavadní zvyklosti Sboru a uvedeny v jistý pořádek.
Dle toho řádu děje se vrchní řízení všech důležitostí matičných ve schůzích sborových. Spisové předložení, pokud jinak se k vydání hodí, nejprve posuzují se dvěma znalci; pakli by zdání jejich si odporovala, mohou býti ještě třetím posuzovatelem uváženi. Avšak nejen tato dobrá zdání, nýbrž i stav důchodů matičných, potřeby času a obecenstva i jiné vážné okolnosti rozhodují, má-li spis býti přijat neb odmítnut. A kdykoli se jedná ve Sboru o věci, která se týká některého člena Sboru, tedy ten člen toho jednání přítomen býti nemá.
Jednací řád jmenuje dále jako úředníky Sboru: sekretáře, správce důchodů či pokladníka, správce skladu a korrektora. Sekretář obstarává práce jednatelské, o nichž výše již promluveno, i předkládá všecky důležité dopisy a listiny ode Sboru vydané kuratorovi neb náměstku jeho ke schválení a ku podpisu. Pokladník přijímá vklady zakladatelův a úroky z kapitálu, ukládá peníze matičné dle usnesení Sboru, zapravuje vydání i skládá účty za každý rok. Správci skladu řádem uloženo, aby přijímal spisy matičné od tiskaře nebo knihaře, vydával je knihkupci musejnímu dle potřeby, rozesílal je členům, kteří toho žádají, přijímal předplatné za některé spisy a posílal je předplatitelům, prodával knihy matičné v ceně snížené atd. A úkolem korrektora bylo, přihlížeti k tomu, aby knihy matičné vycházely ve správném slohu; měl tedy se starati o korrekturu nejen tisku, ale i v rukopisech. V příčině korrektorského úřadu Palacký vyslovil ve schůzi Výboru Musejního, když o potvrzení nového jednacího řádu se rokovalo, to vřelé přání: "aby Sbor Matičný nyní, kde správnosť slohu a jazyka tak zhusta se zanedbává, tím větší péči o oboje měl."
Co se týče osob, které úřady tyto zastávaly, tuť byl již po delší čas sekretářem Sboru Nebeský, správcem důchodů dr. Frič, korrektorem Jakub Malý a správcem skladu Frant. Wildner. 1Správce důchodů konal své práce zadarmo, jen písař jeho Malýpetr dostával jakousi remuneraci 50-60 zl., mimo to honorován byl zvláště, když seznam zakladatelů zhotovil. Ostatní úředníci, jmenovitě sekretář a korrektor, měli měsíčné služné, ale správce skladu též jen remuneraci.
A tak byl novým řádem jednacím podrobný pořádek vyměřen ve správě matičné, který ve hlavních věcech až potud trvá.
Než vedle této své organisace vnitřní měl Sbor hned z počátku svého nového ustavení též na péči, jakby svou činnosť rozšířil i na venek. Mělo se to státi zřízením jednatelů na venkově. Již 23. září r. 1849 pronesl tuto myšlenku ve Sboru dr. Čejka, a v říjnu roku 1861 vyslovil ji professor dr. Purkyně opět.1 Návrh ten však Sbor rozšířil; usnesl se totiž na tom, aby jmenováni byli členové dopisující, kteří by nejen za prostředníky mezi zakladateli a Maticí sloužili, ale i jakousi činnosť vědeckou na se vzali: měli sbírati všeliké zvláštnosti jazykové a národopisné po krajích, jimiž by se k lepšímu poznání národu našeho přispěti mohlo.
Podle instrukcí, které Sbor Matičný členům dopisujícím dne 12. listopadu 1862 vydal, měli tito v příčině Matice účastenství k tomuto ústavu národnímu buditi, ano někdy i vklady od zakladatelů jakož i všeliké dary na penězích pro Matici přijímati a co nejdříve sekretáři posílati. Měli též rozličné proměny mezi zakladateli oznamovati a jim i v odebírání matičných spisů nápomocni býti. Pročež Sbor i k tomu přivolil, aby údové dopisující chovali u sebe zásobu takových spisů, které zakladatelům za levnější cenu se vydávají; zakladatelé si je mohli u nich pak odebírati.
Co se týče stránky literarní, měli údové dopisující svou pozornost obraceti ke vzácným knihám, rukopisům a jiným památkám literarním, aby je, pokud možno, bud v přepisu neb v originálu pro Museum zjednali. Nad to měli sbírati zprávy, které by se týkaly dějin literarních vůbec nebo působení jednotlivých spisovatelů zvláště, měli snášeti slova i průpovědi z lidu, pokud jich ve slovnících není, písně národní, pověsti a vůbec všecky důležité zvláštnosti, buď jazyka nebo národopisu českého se týkající. 2
Při jmenování dopisujících členů hledělo se k tomu, aby všechna důležitější města v Čechách, na Moravě a v Slezsku byla jimi opatřena; i pro Vídeň a některá větší německá mésta v Čechách měli býti údové dopisující voleni. Již 10. prosince 1862 Sbor uložil sestavení kandidatů pro Čechy jisté kommissi; byli v ní Erben, Tomek, Vrťátko a Nebeský. Pro Moravu kandidaty navrhovali Brandl, Helcelet, Procházka, Sušil, Wurm a jiní vlastenci moravští; pro Slezsko Jan Lepař, tehdáž prof. v Opavě. Kandidaty, těmito důvěrníky navržené, jmenoval pak Sbor Matičný; stalo se to v několika schůzích, jmenovitě dne 18. února 1863 a 13. května téhož roku. Údy dopisující tak jmenované stvrzoval pak Výbor Musejní. Celkem se připomíná v příslušném protokole r. 1863 asi 90 členů dopisujících, z nichž připadalo sedm na Slezsko.
Údové dopisující co do činnosti své hned z počátku dělili se v údy s činností oekonomickou i literarní a v údy s činností buď pouze oekonomickou nebo pouze literarní či vědeckou. 1
Zřízení členů dopisujících nebylo sice Matici tou měrou na prospěch, jak Sbor se toho z počátku nadál. Nejedni vlastenci neuvázali se ani v předepsaný úkol z příčin osobních: také nedostávalo se potřebného spojení písemného mezi členy a Sborem Matičným, bez kterého taková zařízení neobstojí. Z počátku se ovšem k takovému dopisování hledělo, ale později, jmenovitě když sekretář Nebeský víc a více postonával, věc ochabla.
Přes to vše někteří údové dopisující s prospěchem a horlivostí konali svou úlohu; nejvíce prospěli v tom, že Sboru oznamovali rozličné proměny v zakladatelstvu, jmenovitě úmrtí, proměny v úřadech a hodnostech zakladatelů. Takové zprávy nemálo přispěly ku větší správuosti seznamů zakladatelův, ježto v nich ode dávna již mnohých oprav pohřešováno bylo. Zvláště dobře posloužily v té příčině zaslané opravy děkana Rojka v Budyni, ředitele nižší realky Dlaska v Kolíně, professora Šembery ve Vídni, lesního K. Nittingra u Krále blízko Zdic, faráře Roštlapila v Opočně, faráře Vlasáka na Hrádku, hutního kontrolora Arnošta Vysokého v Jáchymově a jiných údů dopisujících.1
Méně prospívala literarní či vědecká činnosť údů dopisujících. Někteří poslali sice Sboru dobré příspěvky lexikalní, jako: professor Josef Riss v Jičíně, konsistorialní rada A. Šrůtek v Hradci Králové, okresní soudce Ant. Fayl ve Stříbře, kněz řádu prémonst. Solař v Želivě. Z historických zásilek zvláště vytknouti sluší zajímavé výpisky z některých městských knih moravských od Beneše Kuldy, tehdáž faráře v Chlumu. 2
Avšak na těchto prvních zásilkách přestáno. Čemu není se hrubě diviti; neboť za čilejší činnosti literarní v posledních 15 letech nalézaly takové jazykové nebo národopisné práce snadno místa v některém časopise nebo i ve spisech zvláštních. Nepřipadlo tedy spisovatelům ukládati výpisky poněkud vzácné někam na budoucnosť nejistou. Naproti tomu se nám zdá, že důležitější jest tak zvaný oekonomický úkol členů dopisujících, dle něhož účastenství obecenstva k Matici vzbuzovati mají, jsouce tak prostředníky mezi Sborem a zakladateli. Není pochyby, že Sbor pro vzdělání řeči a literatury české onoho úkolu opět užije, až dobu k tomu příznivou shledá. Rovněž Sbor nezapomene na čestnou povahu onoho titulu "členův dopisujících", jakož na jevo již dal, zvoliv k návrhu Riegrovu 13. listopadu 1867 za dopisující údy Matice České: Srezněvského, Lamanského, Michala Pogodina, Boďanského, Buslajeva, Hilferdinga, Lavrovského, Grigoroviče, Frant. Račkého, Michala Chrástka, Jana Šafaříka v Bělehradě; dne 11. prosince Kotlarevského, Solověva, Popova, Oresta Müllera, dra. Jana Bleiweisa, dra. Božidara Petranovice a jiné proslulé učence slovanské.
Vše, co až potud o této periodě vypravováno, dosti jasně dokazuje, jak horlivě Sbor hned po roce 1861 se ujal nové organisace ústavu matičného. Členové Sboru patrně s větší vřelostí za příznivých opět poměrů přilnuli k Matici, tak dlouho obmezované v činnosti své. Shledáváme také ve Sboru za této doby větší stálosť v příčině osob. Členové nevystupují z něho již z pouhé nechuti a omrzelosti; jest téměř pravidlem, že jen příčiny podstatné, smrť nebo odchod z Prahy, je rozlučují s Maticí. K těm, kteří ještě za smutné doby předešlé ze Sboru vystoupili, patřil také dr. Jos. Čejka. Nebyl sice po létě 1861 opět členem Sboru, ale prospíval pilně Matici České svými výtečnými překlady děl Shakespearových, až skonal r. 1862.
Ve Sboru stala se teprva r. 1866 proměna v osobách, totiž že prof. Vocel pro jiná zaměstnání vystoupil. Zasedal v něm přes dvacet let a náležel k nejzasloužilejším členům jeho. Na jeho místo zvolen školní rada Wenzig, jenž byl po delší čas dle ustanovení Výboru Musejního kuratorem, pak náměstkem kuratorovým, ač údem Sboru nebyl.
Tento rok 1866, jmenovitě druhá polovice jeho, byl nešťastný pro naši vlasť. Nedlouho po valném shromáždění musejním, jež bylo 10. června 1866, strhla se válka. Také činnosť Matice České a Sboru jejího na čas byla přetržena. Před válkou Sbor měl poslední schůzi dne 27. dubna, a teprv 10. listopadu opět se sešel; do nejbližší pak schůze 19. prosince dostavil se také kurator Jan hrabě Harrach a pozdravil sbor několika srdečnými slovy. Téhož dne ustanoveno, aby cenné papíry, jež pro běhy válečné v zemské pokladně uloženy byly, přenesly se zase do pokladny matičné. Také za pravidlo položeno, aby Sbor odtud pravidelně se scházel, a to po každé druhou středu v měsíci, což podnes mimo prázdniny z pravidla se zachovává. 1Doložiti slušno, že po válce pruské kommissař policejní do schůzí Sboru matičného již nepřicházel za příčinou nového zákona spolkového.
Některé pamětihodné příběhy staly se ve Sboru potom roku 1868. Tehdáž umřel člen Sboru účetní rada Karel B. Štorch. Byl mnoholetým velmi bedlivým revisorem účtův a horlivým členem Sboru, i prospěl Matici nemálo svými zkušenostmi účetními; též vynikal opravdovou snahou vědeckou. Na místo Štorchovo zvolen chvalně známý kritik literarní a belletrista Ferd. Schulz za člena Sboru.
Vzácná příležitosť naskytla se Sboru toho roku, svou úctu a hlubokou vděčnosť na jevo dáti přednímu původu Matice České Františku Palackému, jenž dne 14. června 1868 své 70. narozeniny slavil. K návrhu sekretáře Václ. Nebeského toho dne zvláštní deputace se vydala k oslavenci a podala mu ve skvostné vazbě druhý díl Výboru z literatury české, toho roku vydaný a Palackému věnovaný. A 13. května uzavřeno, aby škole v Hodslavicích, rodišti Palackého, zakladatelský lístek matičný jako nadání na památku jeho sedmdesátých narozenin udělen byl. Podobnou poctu Sbor učinil také prof. dr. Purkyňovi, vyslav k němu deputaci s přáním k jeho 50letému jubileu doktorskému. A dne 24. července byl Sbor k vyzvání kuratorovu přítomen rekvií, sloužených za zemřelého vlasteneckého šlechtice Eugena hraběte Černína, jednoho z prvních zakladatelů svých.
Ve zřízení Sboru staly se r. 1869 a 1870 některé změny. Tak ve schůzi 2. července k návrhu Erbenovu bylo přivoleno, aby redaktor Časopisu Musejního byl zván do schůzek Sboru, ovšem bez práva hlasovacího. Důležitější proměna stala se r. 1870 zřízením Sboru širšího, jenž od dosavadního Sboru oddělen byl. Rozeznáván odtud (od r. 1870) Sbor užší, to jest Sbor dosavadní, a Sbor širší, totiž nově povstalý, o němž níže promluvíme.
Než dotčená dvě léta přinesla Sboru i příhody smutné, ztrátu předních dvou členů, ode dávna vzácných ozdob vědy a literatury české, Purkyně a Erbena; z nichž onen v přírodozpytu, tento v jazykozpytu a dějezpytu jakož i v belletristice vysoce prosluli. Purkyně zemřel 28. července 1869 a Erben 21. listopadu 1870. Ztráty obou těchto mužů Sbor těžce želel, a kurator dne 14. prosince zejména v příčině Erbena oznámil, že o to se postará, aby podobizna jeho pro Museum se pořídila. 1Sbor zvolil na místo Purkyňovo prof. dr. Vojtěcha Šafaříka, na místo Erbenovo prof. Martina Hattalu.
R. 1871 zemřel Jan Erazim Vocel, jenž sice v poslední době ve Sboru nezasedal, ale před tím mnoho let horlivým členem jeho byl. Mělť nad to nemalé zásluhy jako básník i učenec; redigoval od 1. 1843-1849 Časopis Musejní a byl zakladatelem vědecké archaeologie české a sekce archaeologické při Museu.
Ze Sboru vystoupil r. 1872 dvorní rada rytíř Neubauer, byv povolán do Vídně. Dne 13. března rozloučil se přátelsky se Sborem, v němž od r. 1850 bez přetržení zasedal, prospívaje zvláště v otázkách administrativních a finančních velmi platně. Po něm do Sboru povolán prof. Karel Tieftrunk, byv Výborem 13. července 1872 potvrzen.
S potěšením zaznamenati sluší, že Sbor nejednou na jevo dal svou zvláštní vděčnosť a úctu k mužům, v literatuře a vědě domácí proslulým i o Sbor zasloužilým. Ukázal to nejprve k některým svým členům, jako Palackému, Purkyňovi a Erbenovi. Největší však účastenství Sbor na jevo dal, když r. 1873 slaven byl stý výroční den narození Jungmannova. Sbor nejen že sám osobně účasten byl při slavnosti, již rada hlavního města Prahy dne 13. července připravila, ale oslavil onu památku i vydáním Životopisu Jungmannova, sepsaného Václavem Zeleným, a spisu Štítného "Knihy naučení křesťanského" redakcí A. J. Vrťátka.
Osobní proměny ve Sboru byly tyto. Nejprve 5. října 1873 zemřel prof. Václav Zikmund, výborný vlastenecký učenec a spisovatel, na jehož místo zvolen dr. Jos. Emler. Na konci roku 1873 vystoupil ze Sboru prof. Ferdinand Schulz, a po něm zvolen professor dr. František Studnička. Mimo to dr. Josef Frič, když úřad pokladníka Matice České složil, jmenován od Výboru Musejního řádným členem Sboru 16. března 1874, ježto až potud ve Sboru zasedal jen jako správce důchodů matičných. Jinak žádné zmény ve Sboru v letech 1873 a 1874 se nestaly; neboť nejen kurator a náměstek jeho, nýbrž i členové Sboru, kteří dle pořádku stanovami vyměřeného vystoupili, opět do Sboru zvoleni a Musejním Výborem potvrzeni byli. Sbor se vůbec dle pravidel předepsaných doplňoval, jako výše již vyloženo bylo.
Bolestná ztráta opět Sbor stihla r. 1875 úmrtím ředitele Václava Zeleného, jenž mimo jiné byl vřelým zastancem správné řeči spisovné a v ohledu tom zvláště v širším Sboru prospěšně působil. Na jeho místo 12. května téhož roku zvolen ministr m. sl. Jos. Jireček a Výbor Musejní volbu tu 19. května t. r. potvrdil.
R. 1876 dne 26. května dokonal svůj slavný život přední původce Matice České Fr. Palacký; také umřeli dva nejstarší členové Sboru dr. Josef Frič a školní rada Wenzig, onen 19. května a ten 28. srpna. Kurator pronesl dne 25. října ve schůzi Sboru několik vřelých slov na památku těchto zasloužilých mužů. Ještě na konci téhož roku zvolen na místo Fričovo za člena Sboru a právního přítele Matice dr. Tomáš Černý a na místo Wenzigovo zemský školní inspektor a rada Václav Svoboda, který také již r. 1853 byl krátký čas členem Sboru. Stvrzeni Výborem 2. prosince 1876.
Náměstkem kuratorovým po Wenzigovi jmenován ministr m. sl. Josef Jireček, jejž Výbor Musejní 2. prosince 1876 potvrdil. Když pak ještě jedno místo ve Sboru se uprázdnilo, zvolen na ně prof. dr. Gebauer a 3. března 1877 Výborem potvrzen. Zasedají tedy na ten čas v užším Sboru kromě kuratora J. Osv. hraběte Jana Harracha členové tito: dr. Tomáš Černý, prof. dr Jos. Emler, prof. dr. Jan Gebauer, min. Jos. Jireček, prof. Jan Krejčí, dr. Frant. Ladislav Rieger, prof. dr. František Studnička, školní rada Václav Svoboda, prof. dr. Vojtěch Šafařík, prof. Karel Tieftrunk, vládní rada prof. Václav Vladivoj Tomek a bibliothekář Antonín Vrťátko. Jiné změny ve Sboru až do konce roku 1880 se nestaly, leč ta, že na místo ministra Jos. Jirečka, když ke konci roku 1879 jakožto říšský poslanec na říšskou radu se odebrati měl, náměstkem kuratorovým zvolen a Výborem 4. října 1879 potvrzen byl vládní rada prof. Tomek.
Sbor chtěje si vnitřní správu usnadniti, učinil v posledních letech ještě některá vhodná usnesení. Tak 12. dubna 1876 ustanoveno: aby se založila kniha normalií pro Sbor Matičný, do níž by se zapisovala usnesení taková, která mají platnosť na delší dobu. K tomu konci měl musejní úředník Lego za dozoru bibliothekáře Vrťátka projíti starší a nové matičné protokoly a příslušné kusy z nich vybrati. A dne 25. října t. r. Sbor uzavřel, aby se pořídila kniha, která by sloužila za podací protokol. Dále Sborem 21. února 1877 ustanoveno, aby založena byla matrika členů, dle nížto by hned patrno bylo, kdy který člen a na jak dlouho do Sboru volen byl. 1Také za pravidlo položeno, že kandidování do Sboru díti se má po každé v říjnu, volby pak aby byly v listopadu, a zvolený aby nastoupil na svůj čestný úřad začátkem roku nejblíže příštího.
Tak Sbor v poslední době doplnil v nejedné příčině svou vlastní organisaci.
Co se pak týče správy Matice samé, i v tom učiněna jsou nejedna důležitá opatření na prospěch ústavu našeho, jmenovitě v úřednictvu a příslušných odborech správy.
Jako výše již řečeno, ustanovil "Jednací řád Sboru Musejního pro vědecké vzdělání řeči a literatury české" za úředníky Sboru: sekretáře, správce důchodů čili pokladníka, správce skladu a korrektora. Ale Sbor brzo se přesvědčil, že při skromném počtu ročně vydaných knih zvláštního korrektora potřebí není.
Nad to potřeba oprav slohových, která dříve při některých spisech, jako na př. při Smetanově Dějepisu, při Dobrovědě Klácelově a jiných, se naskytla, úplně pominula; neboť na každém spise, má-li nákladem Matice České býti vydán, jako přední podmínka se žádá, aby co do mluvy byl správný. Pročež Sbor již koncem roku 1863 propustil dosavadního korrektora, ušetřiv tím 378 zl. ročně, jež korrektor za odměnu dostával1
Naproti tomu zvýšen byl sekretáři Nebeskému roční plat, který až potud něco přes 100 zlatých činil, od 1. ledna 1875 na 300 zlatých, jednak proto, že práce jeho se množily, zvláště však že již tolik let dotčený úřad náležitě zastával. Avšak začátkem téhož roku (1875) Nebeský těžce onemocněl: i nabídl se člen Sboru dr. Jos. Emler, sekretáře za času nemoci jeho zastávati. Než bohužel choroba Nebeského vlekla se nad očekávání dlouho, tak že dr. Emler, jsa jinak pracemi přetížen, nemohl déle vésti úřadu sekretářského, v nějž se tak ochotně byl uvázal. Pročež k žádosti své byl doktor Emler r. 1879 aspoň zapisovatelství sproštěn; k návrhu jeho kustos musejní Adolf Patera byl ustanoven zapisovatelem a dáno mu 100 zl. remunerace za r. 1880.
Podstatnější změny staly se ve správě skladu a důchodů matičných. Obojí správa se znamenitě rozšířila a tudy také náležitě zorganisována býti musila.
Jako v předešlém oddílu již vyloženo bylo, Sbor jal se z důvodů vážných vydávati spisy nejen nákladem, ale i podporou Matice. Knihy podporou Matice vydané dostávali zakladatelé za cenu levnější. Již tím stala se správa skladu a expedice knih matičných poněkud obtížnější. Mezi tím roku 1867 zaveden ve vydávání spisů matičných zcela nový spůsob, jenž J. Jirečkem, tehdáž sekretářem v ministeriu vyučování, ve spise dne 16. ledna 1866 podaném byl navržen a 1867 ode Sboru schválen. 1
Hlavní podstata té změny záležela v tom, že zakladatelům na vůli dáno, aby vybírali si zadarmo ze spisů nákladem Matice vydaných, jak starších tak novějších, dle libosti kterékoli, a to ročně do jisté summy, kterou Sbor každého roku ustanoví. Mimo to má každý zakladatel právo na jeden výtisk každého spisu pomocí Matice vydaného za nižší cenu, pro zakladatele zvláště ustanovenou. 2
Tímto novým zařízením mělo se nejprve toho dosíci, aby pokladna matičná nebyla příliš přetěžována, vydávajíc menší počet každého spisu než potud, i aby mohla tím spíše vydávati knihy rozmanitější; zároveň pak mělo se zakladatelům každého roku jen tolik knih zdarma dostávati, kolik dle výdajných peněz vytisknouti lze. Nad to dána zakladatelům volnosť, vybírati si knihy jen takové, které potřebám a přáním jejich nejlépe vyhovují.
Z druhé strany stalo se řízení expedice matičných spisů složitějším. Až potud vydával knihy, které zakladatelé zdarma dostávali, knihkupec František Řivnáč; ale po zavedení nového spůsobu složil expedici a podržel jen kommissionářství Matice České. Sbor tedy zřídil v musejním domě expedici zvláštní a svěřil ji z počátku Jiřímu Wegnerovi, úředníku při bibliothece musejní, jemuž za to 10 zl. měsíčně ustanoveno, a když od 1. června 1869 i Zápisní či hlavní knihu Matice vedl, přidáno mu 10 zl. na měsíc. 1. Dne 9. června t. r. Wegner jmenován definitivně expeditorem Matice České, a od 1. ledna 1871 svěřena mu také správa skladu knih matičných, kterou až do konce roku 1870 Frant. Wildner obstarával.
Ale sklad matičný zatím velmi vzrostl; byla tedy správa jeho při té změně též dle kupeckých pravidel nově zřízena. Ředitel Skřivan, jenž v podobných věcech svými zkušenostmi Sboru vždy ochotně se propůjčuje, i tu radou a pomocí svou přispěl, sestaviv účetní knihu a náležité instrukce o spravování skladu matičného. Wegner jsa Výborem Musejním potvrzen, byl pak výhradně při Matici jako expeditor i správce skladu a měl tolik platu (40 zlatých měsíčně), co dříve měl při Museu. Nedlouho potom r. 1873 dostalo se však Wegnerovi opět lepšího postavení při bibliothece musejní; na jeho místo jmenován František Hlaváček prozatímním expeditorem, a také správa skladu matičného mu svěřena od 1. ledna 1875, do které doby ji ještě Wegner vedl. Tento však podržel i dále správu pokladnice příruční, začež mu ročně 60 zl. remunerace ustanoveno. Hlaváček, jenž až potud měl 40 zl. měsíčně, od r. 1875 dostal ročního platu 600 zl.; bylo mu však dáti kauci 400 zl., kterou když složil, byl Výborem Musejním někde v květnu 1875 definitivně potvrzen. Mimo jiné mu také uloženo, aby, vydávaje knihy, na zakladatelích doptával se potřebných dat, jimiž by seznamy členů matičných řádně opraviti se mohly.1
Správcem důchodů matičných byl po dlouhou řadu let dr. Jos. Frič, zastávaje ten úřad zdarma. Avšak roku 1873 dr. Frič složil správu důchodův, načež rokem 1874 i v tom oddělení správy Matice nastaly důležité změny. Soustředěna přede vším celá správa důchodů matičných v Museu. Bezpečná pokladnice, která posud nalézala se u kuratora, přenesena do Musea. Základní jmění Matice i s hlavní touto pokladnicí opatruje kurator; v ní jsou všecky cenné papíry a úpisy dlužní. Příruční pokladnu pak na běžné příjmy a vydání spravuje kustos musejní Jiří Wegner, jenž se odtud stal také pokladníkem Matice s roční remunerací 100 zlatých.
Tato změna prospěla nemálo pohodlí obecenstva; neboť od 1. ledna 1874 přijímají se vklady zakladatelů v Museu, což pro ně tu výhodu má, že také hned knihy matičné vybírati si mohou. Nad to také správa Matice jest skrze expeditora v stálé evidenci, kdo vklady své řádně platí a kdo nedbale, tak že nedbalým další vydávání spisů hned zastaviti se může.
Novy pokladník byv Výborem Musejním potvrzen, dostal rovněž jako správce skladu náležité instrukce o správě pokladny a o účtování důchodů matičných. Za sestavení účtů celoročních vyměřena po každé pokladníkovi zvláštní remunerace.1
Tak jevila se činnost Sboru, rokem 1861 uvolněná, s velikým prospěchem i v organisaci úřadů matičných. Zbytky předešlého patriarchalního stavu pominuly; důležitým oddílům správy matičné dostalo se zvláštních úředníků, kterým za přísného dozoru samého Sboru dle určitých praktických pravidel říditi se jest.
V další své činnosti Sbor na péči měl, aby povznesl peněžný stav Matice jednak včasnou šetrností a přísným pořádkem, jednak rozmnožením základního kapitálu až na 100.000 zlatých.
Jak Sbor bedlivě prohlédal k tomu, aby peněz zbytečně se nevydávalo, dokazuje dotčené již zrušení úřadu korrektorského. O zavádění přísného pořádku ve správě finanční svědčí také opatření, která Sbor učinil po jmenování nového pokladníka. Než to jest pouze jeden důkaz z celé řady dokladů jiných. Tak hned r. 1863 zvolena komisse k tomu konci, aby vyšetřila stav jmění matičného i podala návrhy, jakby pro budoucnosť rovnováha se pořídila mezi příjmy a výdaji. Povoláni do této kommisse Erben, Štorch a Tomek. Kommisse ta skutečně shledala, že v minulých asi třech letech pro nedostatek výdajných peněz opět něco ubráno od jistiny; a schodek ten v základním jmění koncem r. 1863 obnášel asi 3000 zl. Pročež Sbor k návrhu kommisse ustanovil, aby ten schodek základnímu jmění nahrazen byl v pěti letech; od r. 1864 počínajíc splácelo se tedy po pět let 600 zl. ročně. Aby pak jasný přehled příjmův a vydání byl na jevě, a rovnováha mezi oběma tím snáze se provedla, měly se účty vésti hned červencem r. 1863 v žurnále matičném pilně, správně a přehledně, totiž tak, aby koncem každého měsíce základní i výdajné jmění jasně odděleno bylo. Dále měly v měsíčních vykazech všecky příjmy i výdaje určitě uváděny býti a, pokud by rovnováhy mezi oběma dosaženo nebylo, mělo též měsíčné vykazováno býti, oč výdaje převyšují summu peněz výdajných. Tu teprva měl Sbor stále před sebou míru, jíž překročiti mu nebylo lze bez ublížení základnímu jmění.
Aby hotovosť základní byla vždy na bíle dni, uloženo správci důchodů, by zadržalé úroky byly vyupomínány. A pro budoucí pořádek měl býti rozpočet dle skutečných výsledků správy sestaven, na každý příští rok hned v první schůzi měsíce října předložen a zvláštní kommissi ze Sboru k uvážení a referování dán. Vůbec při sestavování rozpočtu, zvláště v posledních letech, té prozřetelnosti se šetřilo, že kommisse k tomu zřízená podle zdravých pravidel rozpočtových přijímala nezjištěné příjmy raději v menších, nezjištěné pak výdaje raději ve větších summách. Tím spůsobem Sbor zbytečných sklamání se uvaroval. Konečně měly účty Matice složeny býti po každé nejdéle do polovice února každého roku a dvěma členům Sboru ku přehlednutí dodány, tak aby Sbor skrze tyto dva členy o účtech dokonale zpraven býti mohl, než je Výboru Musejnímu odevzdá. A na konci r. 1869 schváleno Výborem Musejním také to usnesení Sboru, že se má žurnál kassovní po každé koncem prosince zavříti, a na tom základě že se mají účty skládati. Patrně v těchto věcech rada Štorch jakožto znalec účetnictví a kurator hrabě Harrach svým rozhodným slovem věci nemálo prospěli.
Rovněž bedlivě vyšetřovaly se hypotheky jistin matičných, jsou-li dostatečné; zvláště po roce 1870, kde tak znamenitě poměry vlastnické se měnily, byl Sbor velice opatrný v ukládání jistin. Nedal se tehdejším proudem spekulačním strhnouti v pochybné podniky finanční, spravoval se obezřele jen positivními prospěchy ústavu, jejž řídil, a zachoval takto jmění národní ode všech pohrom.1A těmito zásadami přísného pořádku i rozumné opatrnosti řídí se Sbor až posud, zvláště co veškerá správa Matice České v Museu soustředěna jest.
Již tato přísná správa finanční nemálo prospěla peněžným poměrům Matice České. Než Sbor mnohem více ještě posloužil základnímu jmění či fondu matičnému tím, že dovedl opět vzbuditi vlasteneckou obětovnosť pro Matici a že dary podané šťastně dovedl obrátiti na rozmnožení kapitálu základního.
Podle dosavadních pravidel byl Sbor povinen třetinu ročních důchodů přirážeti k jistině základní. O tuto třetinu umenšily se také každého roku výdajné peníze, jichž Sbor na vydávání knih vynaložiti směl. Toto pravidelné ukládání třetiny příjmův nemálo vadilo literarní činnosti Sboru. I stalo se také nejednou, když účel Matice toho vyhledával, že Sbor užil celých důchodů ročních k účelům literarním; bylo mu pak ovšem žádati Výboru Musejního za absoluci. Naposled žádal Sbor za takovéto absolutorium v lednu roku 1861, neuloživ opět r. 1860 třetinu předepsanou k jistině; a Výbor Musejní je udělil.
Proto Sbor o to se snažil, aby urychlil dobu, kde by kapitalisování jedné třetiny přestalo, a všechny roční důchody se pak na vydávání knih obrátiti mohly. K návrhu V. V. Tomka Sbor na tom zůstal, aby se tak stalo, jakmile dosažena bude jistina 100.000 zl. r. č. Výbor Musejní tento návrh dal přednésti skrze svého jednatele Tomka ve valném shromáždění dne 7. března 1861, žádaje za to, aby byl schválen a statuty v jeho smyslu změněny.
Výbor tu výslovně ukázal, kterak literarní činnosť Matice České tím přirážením třetiny nemálo vázne, zvláště v dobách, kde účastenství k Matici ochabuje. Výbor i Sbor měli při tom také na zřeteli, že neustálé ukládání peněz na jistiny nesnáší se s pravým účelem Matice, a když již mnoho zakladatelů zemřelo, že živoucí zakladatelé jen skráceni bývají. Konečně není pochyby, že Výbor i Sbor tehdejší dobu, kde život národní znova okřával, za příhodnou měl, obrátiti se k vlastenecké dobročinnosti obecenstva českého.
Přede vším byla dotčená změna statut hned pojata do ustanovení, o správě Matice České dne 29. března 1862 stvrzených, kde v § 4. výslovně řečeno: že Výboru Musejnímu je volno, od dalšího rozmnožování jistiuy (kapitalisování jedné třetiny) upustiti, až tato jistina summy 100.000 zl. rak. měny dosáhne.
A co se týče obětovnosti vlastenecké, tu sotva že se myšlenka o doplnění kapitálu matičného roznesla, i hned několik členů šlechty české oznámilo, že pokládají za povinnost vlasteneckou, přispěti k tomu, aby jistina Matice České brzo onu určenou summu obnášela. I věnovali k tomu nemalé částky, a sice: J. Ex. Jindřich Jaroslav hrabě Clam-Martinic, J. Exc. Eugen hrabě Černín, Robert svobodný pán Hildprandt, J. Jasnosť Karel kníže Schwarzenberk, Hanuš hrabě Kolovrat-Krakovský, Jan hrabě Lažanský, Jiří hrabě Buquoy, Jiří kníže Lobkovic po 1000 zlatých, Prokop hrabě Lažanský 500 zl., Eleonora hraběnka Kounicová 400 zlatých, Jindřich hrabě Chotek, bývalý místopraesident musejní, 600 zl. Tak upsáno hned r. 1861 již 9500 zl.
Nedlouho potom, 15. října 1862, Sbor Matičný k návrhu prof. Tomka ustanovil, aby učinilo se vyzvání k zakladatelům Matice, by ke svému vkladu něco připlatili na doplnění jistiny dotčené. Pouěvadž bylo již přes 3000 zakladatelů, byla naděje znamenitého výsledku. Jan hrabě Harrach uvázav se začátkem r. 1863 v kuratorství, zapsal témuž účelu 500 zlatých. Také ostatní členové Sboru hned (14. ledna 1863) jisté částky podepsali a dali zakladatelům dobrý příklad. Na provolání ode Sboru učiněné sešlo se od začátku léta 1864 asi 4054 zlaté 49 kr. na penězích a 520 zl. v úpisech státní půjčky.1Mezi těmi příspěvky nade všecky vyniká dar musejního skriptora Josefa Alex. Dundra, jenž 500 zl. v úpisech státní půjčky věnoval; byl to vzácný příklad vlastenecké obětovnosti, pocházeje od muže, který jen neobyčejnou skrovností života a přísnou schránlivostí byl s to, aby shromáždil peníze k velikému daru vlasteneckému.
Dary, byť i skrovné, scházely se ještě dále, tak že na začátku roku 1865 obnášely 5282 zl. 95 kr. rak. měny. Přibylo tedy základnímu jmění s 9500 zl. nahoře uvedenými celkem 14.782 zl. 95 kr.1Základní jistina dospěla tím spůsobem 91.654 zl. 819/12 kr.
Žádoucí míry nicméně posud dosaženo nebylo. Tomu poněkud i některé nahodilé věci byly na překážku. Tak bylo Matici od roku 1864 po 5 let ještě spláceti po 600 zl. k uhrazení zálohy z matičného fondu vzaté. Bylo sice na hotovosti 1490 zl. 61 1/2 kr. stříbrných peněz, které též k základnímu jmění patřily; ale ty se měly vyměniti, až by byl kurs příznivý. Také odkaz vlasteneckého kněze Schmidingra, který s úroky již asi 2000 zl. r. m. obnášel, pro rozepři z toho vzniklou dosud vyplacen nebyl.
Nad to nalézal se Sbor v nemalé tísni; účastenství k Matici ochabovalo, a Sbor maje toliko s výdajnými penězi nakládati, nemohl náležitou podporu literatuře propůjčiti, aby nové členy získal a tak jistinu zvýšil. V těchto nesnázích Sbor usnesl se k návrhu dr. Riegra 22. března 1865 učiněnému, aby kapitály matičné aspoň z části ukládaly se také v papírech hypotheční banky. I vypověděny takové jistiny, z nichž úroky nepořádně se platily, a koupeno asi 12000 zl. v zástavních listech hyp. banky v mírném kursu. 2
Tak opět naskočilo jistině základní; i činila koncem r. 1866 již 98.289 zl 39 1/2 kr. Konečně roku 1867 vyplacen odkaz Schmidingrův s úroky, tedy 2000 zl., a tak fond Matice někde v listopadu t. r. dovršen na 100.000 zl. r. m. Byl to neobyčejný zjev, že muž, který tak mnoho členů Matici hned v prvních letech její činnosti získal, odkazem svým i to spůsobil, že dovršena jest summa, která tak znamenitě uvolniti měla činnosť Matice.
Dotčené zvýšení základního jmění náleží k nejdůležitějším skutkům Sboru Matičného, jest tím záslužnější, uváží-li se slabé účastenství k Matici, za jakého k místu přivedeno bylo. Bylať vlažnosť obecenstva naproti Matici za této doby čím dále, tím větší. Roku 1861 přistoupilo sice ještě 46 zakladatelů, a to 42 jednotlivé osoby a čtyry ústavy; ale odtud klesal počet více méně ustavičně. I jeví se v příčině členů nově přistouplých za teto periody výsledek tento:
| Roku | 1861 | přistoupilo | 46 | nových zakladatelů | (42 + 4) 1 |
| " | 1862 | " | 20 | " " | (17 + 3) |
| " | 1863 | " | 38 | " " | (35 + 3) |
| " | 1864 | " | 37 | " " | (35 + 2) |
| " | 1865 | " | 35 | " " | (29 + 6)2 |
| " | 1866 | " | 14 | " " | (13 + 1) |
| " | 1867 | " | 22 | " " | (18 + 4) |
| " | 1868 | " | 13 | " " | (11 + 2) |
| " | 1869 | " | 17 | " " | (15 + 2) |
| " | 1870 | " | 14 | " " | (13 + 1) |
| " | 1871 | " | 19 | " " | (14 + 5)3 |
| " | 1872 | " | 21 | " " | (17 + 4) |
| " | 1873 | " | 21 | " " | (18 + 3) |
Také celkový počet členů Matice patrně klesal, a to nejen proto, že málo nových přistupovalo, nýbrž i tím, že mnozí svých vkladů nedopláceli. Tak na př. bylo r. 1860 ještě 3425 skutečných zakladatelů, ale v 2. polovici léta 1864 klesl jich počet již na 3170. Napočítáno jich sice toho roku 4919, z nichž bylo 4767 osob a 152 ústavy; ale brzo 1109 členům pro nedoplatky expedice zastavena, 478 zakladatelů zemřelo a bez mála sto přestalo knih odebírati.1
Toto ubývání členů bylo tím povážlivější, čím více se zmáhal touž dobou počet národních ústavů a spolků nových; těmi zajisté obecenstvo ještě více odvracelo se od literarního ústavu staršího, jemuž dokonce i veřejně vytýkáno, že se již přežil a potřebám novověkým že nevyhovuje.
V této nesnázi přispěl Matici obětovný a horlivý rádce její u věcech kupeckých, ředitel Skřivan. Podal totiž 11. června 1873 Sboru návrh, aby nově přistupujícím zakladatelům dávaly se praemie ze starších spisů matičných, jichž drahně bylo na skladě. Již r. 1865 sekretář Nebeský ve Sboru navrhl, aby zakladatelům, kteří by toho roku ještě k Matici přistoupili, daly se zdarma Perly České a 6 dramat Shakespearových: Richard III., Hamlet, Lear, Cymbelin, Veselé ženy a Richard II. Sbor také ten návrh 8. února schválil, chtěje vzbuditi větší účastenství k Matici. Tím učiněn první příklad praemií; Sbor také roku uásledujícího (1866) touž praemii obnovil. Ale r. 1867, jak he zdá, upuštěno od toho; teprva r. 1873 Sbor té šťastné myšlenky trvale se chopil a dal knihy příhodné za praemie sekretářem Nebeským sestaviti. Nalézaly se v nich kromě Musejníka také některá dramata Shakespearova, Harantovo Putování po sv. zemi, Jungmannova Historie literatury české, Březanův Život Viléma z Rosenberka, Virgiliovy Spisy básnické, Perly České a j. Kdokoli od 1. ledna 1874 přistoupil k Matici, obdržel při složení každého vkladu (10 zl. 50 kr.) některé z dotčených knih, tak že po složení již čtvrtého vkladu měl všecky; a krámská cena jejich obnášela 52 zl. 50 kr. Dostalo se tedy každému novému zakladateli hned tolik knih matičných, kolik jeho celý vklad činil.
A tímto novým zavedením vzbudilo se i hned větší účastenství k Matici; neboť již rokem 1874 přibývalo opět členů nových.
| Roku | 1874 | přistoupilo jich | 58 (52 + 6) 1 |
| " | 1875 | " " | 73 (68+ 5), |
| " | 1876 | " " | 67 (58 + 9), |
| " | 1877 | " " | 81 (77 + 4), |
| " | 1878 | " " | 102 (92 +10), |
| " | 1879 | " " | 94 (85+ 9), |
| " | 1880 | " " | 84(80+ 4).2 |
Jaký tu rozdíl mezi posledními sedmi lety (od roku 1874-1880) a předešlými třinácti (od roku 1861-1873)! V těchto klesl počet nových členů až na 13, totiž léta 1868, kdežto nejmenší počet v oněch sedmi byl 58 zakladatelů (r. 1874). Celkem přistoupilo v předešlých třinácti letech 328 členů, v posledních pak sedmi letech 559; ano počet nových údů jen za posledních čtyr let přistouplých (od roku 1877-1880) obnášel 361, tedy o 33 více, než kolik jich za oněch 13 let vesměs přistoupilo.
Podobně ročních vkladů zakladatelských rokem 1862 ubývati počalo.
| Léta 1861 | dělaly ještě | 3110 zl. 75 kr., | nejv. v pros. 528 zl. 25 kr nejm. v září 120 " 75 " |
| roku 1862 | " již jen | 1751 " - " | nejv. vpros. 381 " 75 " nejm. v srpnu 52 " 50 " |
| " 1863 | " | 1824 " 50 " | nejv. v pros. 395 " 75 " nejm. v srpnu 51 " 25 ., |
| " 1864 | " | 1445 " 20 " | nejv. v pros. 323 " 25 " nejm. v dubnu 47 " 25 " |
| " 1865 | " | 1515 " 25 " | nejv. v pros. 214 " 25 " nejm. v srpnu 52 " 50 ,. |
| " 1866 | " | 988 " - " | nejv. v pros. 278 " 75 " v květ. a srpnu po 10 zl. 50kr. a v červenci za okkupace pruské docela nic, |
| " 1867 | " | 1441 " 45 " | nejv. v únoru 293 " 50 " nejm. v září 23 " 10 " |
| " 1868 | " | 979 " - " | nejv. v říjnu 145 " 50 " nejm. v dubnu 10 " 50 " |
| " 1869 | " | 1157 " 24 " | nejv. v pros. 209 n - " nejm. v červnu 36 " 12 " |
| " 1870 | " | 682 " 71 " | nejv. v listop. 152 " 50 " nejm. v září 15 " 75 " |
| " 1871 | " | 1106 " 60 " | nejv. v srpnu 157 " 50 " nejm. v květnu 11 " 50 " |
| " 1872 | " | 760 " 51 " | nejv. v březnu 143 " 50 " nejm. v listop. 10 " 50 " |
| " 1873 | " | 874,, 63 " | nejv. vzáří 184 " - " nejm. v dubnu 10 " - " |
Jak těsný byl peněžný stav Matice po roce 1861, jde na jevo i z toho, že Sbor Matičný v říjnu 1862 žádal Výboru Musejního, aby, hledě k neskvělým peněžitým poměrům Matice České, dal jí z důchodů svých náhradu za uveřejnování zpráv o schůzích musejních, které Výbor pravidelně v Časopise Musejním otiskovati dával. Ještě před rokem 1859 dávala Matice Museu jistá procenta darem a nyní dožadovala se na něm skrovné náhrady za tisk.
Srovnáme-li dotčené vklady s výše položenými počty nových členů v týchž letech, shledáme, že summy vkladů nepostupují ani neklesají rovnou měrou s čísly, která naznačují počet nových členů. Tak na př. r. 1868 přistoupilo členů nejméně (13) a přece toho roku sešla se větší summa vkladů (totiž 979 zl.) nežli v letech 1870, 1872 a 1873, kde se 14 a 21 členů bylo přihlásilo. Léta pak 1866 a 1870 mají sice stejny počet přibylých členů, totiž po 14, a přece úhrn ročních vkladů jest v nich nestejný; totéž vidíme při letech 1872 a 1873. kdež po 21 nových přistoupilo. Nesrovnalosti takové pochodí odtud, že summa ročního vkladu nezávisela pouze na počtu nových členů, nýbrž i na velikosti jednotlivých vkladů, pokud totiž ročně skládány příspěvky jen po 5 zl. 25 kr., po 10 zl. 50 kr. neboli také po 15 zl. 75 kr. a 21 zl. či dokonce i celé vklady, t. j. 52 zl. 50 kr. (při osobách) a 105 zl. (při ústavech).
Jako však celoročních vkladův až do roku 1873 více méně ubývalo, tak jich rokem 1874 za příčinou praemií zase přibývalo.
| Roku 1874 | obnášely | 1918 zl. 25 kr. | nejv. v pros. 445 zl. - kr.
(proti 874 zl. roku předešlého) nejm. v září 21 " - " |
| Roku 1875 | obnášely | 1870 zl. - kr. | nejv. v pros. 307 " 50 " nejm. v srpnu 52 " 50 " |
| " 1876 | " | 2622 " 50 " | nejv. v pros. 545 " - " nejm. v červnu 75 " 25 " |
| " 1877 | " | 2404 " - " | nejv. v pros. 770 " 50 " nejm. v srpnu 42 " - " |
| " 1878 | " | 3282 " 75 " | nejv. v pros. 981 " 75 " nejm. v červnu 88 " 50 " |
| " 1879 | " | 3966 " 75 " | nejv. v pros. 1306 " 50 " nejm. v srpnu 89 " 50 " |
| Roku 1880 | obnášely | 3428 zl. 25 kr. | nejv. v pros. 1350 zl. - kr. nejm. v črvc. 57 " - "1 |
Základní jistina množila se následkem příspěvků, jež se k doplnění summy 100.000 zl. scházely, za této doby každym rokem. Na konci periody předešlé, totiž r. 1860, obnášela jistina 79.120 zl. 25/6 kr.; ježto však toho roku Sbor pro veliká vydání opět třetinu předepsanou ke kapitálu nepřirazil, postoupil tento na konci r. 1861 pouze na 79.465 zl. 523/4 kr. Ale odtud vystupoval každým rokem, až posléze r. 1867 dotčená žádoucí míra dosažena byla. I vykazuje se jmění základní takto:
| Na konci roku | 1861 | obnášelo | 79.465 zl. 523/4 kr. |
| " | 1862 | " | 80.825 " 25 |
| " | 1863 | " | 87.629 " 39 |
| " | 1864 | " | 91.654 " 819/12 " |
| " | 1865 | " | 96.715 " 20 " |
| " | 1866 | " | 98.289 " 39 1/2 " |
| " | 1867 | " | 100.832 " 72 |
Odtud Sbor nebyl dále stanovami vázán k základnímu jmění něco přirážeti; shledáváme tedy, že od léta 1867 kapitál sice po každé z příčin vedlejších více méně nad summu 100.000 zl. vystupuje, ale nikdy pod ni neklesne. Jestiť výkaz jeho následující:
| Na konci roku | 1868 | činil | 101.531 zl. 90 11/12 kr. |
| " | 1869 | " | 102.335 " 685/12 " |
| " | 1870 | " | 102.507 " 4 " |
| " | 1871 | " | 100.953 " 27 " |
| " | 1872 | " | 102.298 " 6 " |
| " | 1873 | " | 103.038 " 3 " |
| " | 1874 | " | 104.311 " 91 " |
| " | 1875 | " | 102.934 " 832" |
| Na konci roku | 1876 | obnášel | 100.184 zl. 42 kr. |
| " | 1877 | " | 101.480 " 81 " |
| " | 1878 | " | 102.941 " 22 " |
| " | 1879 | " | 101.861 " 33 " |
| " | 1880 | " | 102.838 " 95 "1. |
A v této summě jsou obsaženy mimo nemalé příspěvky k fondu výše již uvedené též některé odkazy, jež Matici České vlastenečtí její přátelé učinili. Zasluhují pro svůj spanilý podnět tím vděčnějšího připomenutí, že pochodí na mnoze z třídy střední čili měšťanské. Tak odevzdal Sboru v prosinci 1863 dr. Rieger 100 zl., jež mu poslal p. Příza z Olomouce jakožto odkaz po své matce. R. 1866 odkázal farář Šimon Vrána, dávný přítel Matice, 105 zl., léta 1867 měšťan pražský Štěpán Langer 100 zl. a r. 1868 Jan Čech z Domažlic 45 zl. Také druhý kurator Matice České Hanuš hrabě Kolovrat-Krakovský odkázal roku 1872 Matici legát 1000 zl. 2Jistý p. Táborský daroval v březnu 1873 Matici 10 zl. Největšího odkazu dostalo se až potud ústavu našemu od manželů Lauterbachových v Praze. Frant. Lauterbach, měšťan pražský, byl zprvu mlékařem; nashromáždiv si nemalého jmění, nepřestával čítati v knihách českých a zachoval si tak i vědomí národní. Odtud se stalo, že, odkázav sice užitky ze jmění svého manželce Marii, doložil, aby po smrti její připadlo národním ústavům českým. A skutečně také paní Marie Lauterbachová, když ovdověla, mimo jiné r. 1876 i Matici dala upsati 2600 zl. stř., začež jí ode Sboru vysláním dvou členů zvláště poděkováno. A když v únoru 1878 zemřela, vstoupila Matice také v užívání dotčeného kapitálu.1V lednu 1880 bylo Sboru p. Háčkem, notářem příbramským, oznámeno, že A. Beer, c. k. ředitel hornické akademie, Matici odkázal 500 zl., které po smrti jeho universalní dědičky, slečny Jos. Hrachovcové, vyplaceny budou.
Ale i z příbuzného Slovenska dávní vlastenci zpomněli na ústav náš. Tak Jonáš Záborský, farář v Zupčanech v Uhřích, r. 1875 Matici věnoval 2000 zl., z nichž do jeho smrti úroky se mu vypláceti měly. Šlechetný vlastenec podepsav příslušnou smlouvu, žádal Sboru, aby o jeho daru nic do novin nepřišlo, žeby snadno mohl míti z toho nějaké pronásledování. 2Ale nedlouho potom skonal, čímž připadl onen odkaz Matici. Na památku zemřelého dárce Sbor 16. února 1876 ustanovil, aby dvěma Slovákům dávaly se knihy matičné. Tyto nadace uděleny Frant. Sasinkovi a Gustavovi Augustinymu. Konečně odkázal Josef Viktorin, farář na Vyšehradě v Uhřích, 1000 zl, kterýžto legát Matici r. 1876 vyplacen u budapeštského berního úřadu přispěním dra. Tomáše Černého v Praze a dra. Tragyho v Pešti.
Tak dospěl ústav náš tím šlechetným vlastenectvím, z něhož povstal a vznikl, k pevné peněžní podstatě nynější.
Co se týče literarní činnosti za této doby, v té příčině Sbor byl až do roku 1867 opět hlavné zaměstnán otázkou časopiseckou. Bylo na svém místě již v periodě předešlé vyloženo, že Sbor se 21. března r. 1860 na tom usnesl, aby všecky tři časopisy, Musejník, Živa i Památky, vydávaly se rokem 1861 zcela nákladem matičným; spolu přikázán každému z nich zvláštní obor: Musejníku literatura, filologie a filosofie, Památkám místopis, archaeologie a dějepis, Živě pak nauky přírodní.
Každý zakladatel měl právo odebírati jeden časopis zdarma, druhé dva mohl dostávati za poloviční cenu 1 zl. 50 kr. Oznámeno tedy, aby se zakladatelé přihlásili do konce listopadu, který list kdo chce odebírati; kdo však se nepřihlásil, o tom se mělo za to, že míní odebírati Musejník. I přihlásilo se do konce roku 1860
| 712 | zakladatelů o Musejník, |
| 249 | " " Živu, |
| 190 | " " Památky. |
| na Musejník | 9 zakladatelů, |
| " Živu 42 | " |
| " Památky | 45 " |
| " oba poslední | 90 " |
| 721 | exemplářů Musejníka |
| 381 | " Živy, |
| 325 | " Památek.1 |
Bylo viděti hned v prvním roce, že noví dva časopisové nemají velké přízně; i při zoužené formě Musejník podržel vrch. Nehledě zajisté již k nemalému počtu těch, kteří se o Musejník přihlásili, bylo i o většině ostatních zakladatelů za to míti, že též Musejníka si přejí. Ano r. 1861 Štorch ve Sboru jménem mnoha zakladatelů přednesl stížnost, žeby Časopis Musejní odebírali, ale že zásoba jeho je rozebrána, čímž mnohému řada ročníkův toho časopisu přetržena jest. Pročež Sbor ještě roku 1861 dal 1. a 2. svazek Musejníka téhož roku v druhém vydání vytisknouti, a 3. i 4. svazku pak také vytištěno o 500 exemplářů více; neboť tolik ono 2. vydání prvních dvou svazkův obnášelo.
Za redaktora časopisu Musejního ustanoven místo Nebeského Výborem Musejním 21. června 1861 Ant, Vrťátko.
Sbor chtěje znova přispěti k většímu rozšíření Památek a Živy, ustanovil již 19. února 1862, aby zprávy musejní a matičné i bibliografie, které až potud jen k Musejníku se připojovaly, přikládány byly také k těm exemplářům Památek a Živy, jež zakladatelé místo Musejníka zadarmo odebírali. Než ani tím opatřením oběma časopisům hrubě se neprospělo. Roku 1862 potřebovalo se jen 556 exemplářů Památek a 686 exemplářů Živy, kdežto ostatní zakladatelé Musejník odebírali; i usnesl se Sbor, aby na rok 1863 tisklo se 2700 exemplářů Musejníka, ale Živy a Památek jen po 800 exemplářích.
Jest pochopitelno, že Purkyně, tento vlastní zakladatel Živy, byl nespokojen takovou vlažností obecenstva matičného naproti Živě; zanášelť se v červnu 1862 již tou myšlenkou, aby Živa přestala vycházeti; místo ní měly se některé přírodovědecké spisy vydávati, jmenovitě fysika, zoologie, anatomie a fysiologie. Ale brzo zanechal toho úmyslu, doloživ ve schůzi 15. října 1862, že upouští od svého návrhu k žádosti z mnoha stran naň učiněné.
Tři časopisy matičné vycházely tedy dále i r. 1863; ale účastenství k Památkám a Živě nerostlo. Nad to patrně již klesal od roku 1862 počet údů k Matici přistupujících, a tím také ubývalo Sboru peněz výdajných, zvláště když rokem 1864 bylo mu po 5 let nahrazovati ty 3000 zl., které k jistině scházely. Kromě toho vzrostl náklad vydáváním tří časopisů místo jednoho velice. Vždyť r. 1863 vydáno na Musejník 2433 zl. 41 kr., na Živu asi 1562 zl. 89 kr., na Památky 1111 zl. 36 1/2 kr.
Proto již ve schůzi dne 26. června 1863 ozval se ve Sboru hlas, aby opět vydával se časopis toliko jeden, který by také vědy v Živě a Památkách pěstované vzdělával. Avšak Sbor dobře předvídal obtíže na obě strany, pročež neučinil konečného hned usnesení. Teprva ve schůzi 28. října znova o časopisech rokováno. Přátelé Živy chtěli tomu, aby časopis ten i dále vycházel, ano také přírodovědecký Sbor přípisem zvláštním přimlouval se za Živu. Konečně prohlásil se kurator hrabě Harrach, že na r. 1864 potřebný schodek na Živu, který vypočten na 1300 zl., sám doplní, což Sbor s potěšením k vědomosti přijal. Nedávala se však Živa odtud zakladatelům zdarma, nýbrž jako dříve před r. 1861 za polovičnou cenu; náklad její vyměřen na 700 výtisků.
Ale Výbor Musejní pokládal za svou povinnosť, aby také ze své strany oba časopisy, Živu i Památky, stejnou měrou podporoval, protože byly orgány dvou sekcí musejních a dvou hlavních směrů činnosti vědecké. I povolil z důchodů musejních každému z nich na r. 1864 podporu 400 zl. r. č. S touto pomocí uvázal se knihkupec Kober i v další vydávání Památek, z nichž však dějepis vyloučen a Musejníku navrácen byl. Za příčinou těch proměn tedy opět jako před rokem 1861 oba tyto časopisy vycházely podporou musejní a zakladatelům matičným dávány za poloviční cenu.
Sbor Matičný tedy vrátil se, po nezdařených pokusech s dvěma časopisy druhými, opět k prvotnímu spůsobu vydávání Časopisu Musejního; tento tištěn r. 1864 ve 3500 exemplářích a vydáván zakladatelům opět jediný zadarmo.
Avšak toto vyřízení otázky časopisecké nebylo konečné; ještě na sklonku téhož léta 1864 objevila se opět v poradách sborových. Zavdala k tomu příčinu neustálá vlažnosť čtenářstva k Živě, tak že od dalšího jí vydávání upuštěno. Z té příčiny přimlouvali se Purkyně a Krejčí ve schůzi dne 16. listopadu, aby odtud Časopis Musejní stejnou měrou a pod zvláštní redakcí otevřen byl také naukám přírodním. K uvážení té věci zvolena kommisse, jejímiž členy byli Krejčí, Rieger, Štorch, Tomek a Vrťátko. A již 30. listopadu jednáno ve Sboru o návrzích tou kommissí učiněných, které i hned jednohlasně schváleny byly.
Rokem 1865 měl býti Časopis Musejní upraven na spůsob nějaké Revue a měl tedy s vyloučením přísně vědeckých článkův obsahovati rozpravy, které by pro vzdělané čtenářstvo vůbec byly nejen poučné, ale formou a slohem i zajímavé a zábavné. Vyjma belletristiku a denní politiku, Musejník měl přinášeti prace ze všech věd; zvláště vytknuto, aby v jasných přehledech vyličoval důležité pokroky v rozličných odborech lidského vědéní, jmenovitě aby pravidelně podával ve stručných úvahách výroční postup a vývoj literatury české. Takové kritické přehledy měly však, než by se vytiskly v Časopise Musejním, Sboru Matičnému předloženy a od něho posouzeny býti; mělo se tedy s nimi v tom ohledu podobně naložiti jako s každým spisem Matici podaným. Naproti tomu vyloučeny z Musejníka dosavadní bibliografické přehledy, protože jednak tehdáž v listech literarních, ano i o sobě se uveřejňovaly, jednak v Musejníku mnoho místa zabíraly; avšak zprávám musejním a matičným dosavadní místo ponecháno.
Redakce Musejníka takto změněného svěřena pánům Vrťátkovi, Krejčímu a Vojtěchu Šafaříkovi, kteří však o redigování článkův dle materií či nauk rozděliti se měli. Oekonomická správa časopisů zůstala tak jako posud při bibliothekáři Vrťátkovi. 1Zároveň však Sbor na tom zůstal, aby o přijetí článkův do časopisu všickni tři redaktoři v společných poradách se sjednávali, tak že článek jen tehdy do Musejníka položen býti měl, když všichni tři k tomu svolili, jinak měli se odvolati ke Sboru.
Tímto novým zřízením Časopisu Musejního měly z něho vyloučeny býti všeliké články suchoparné, třeba i vědeckým obsahem jinak vynikaly. V příčině takovýchto přísně vědeckých článkův a monografií Sbor uzavřel, aby se uveřejňovaly nákladem Matice ve zvláštním Sborníku, který měl ve lhůtách neurčitých, jakby se totiž práce scházely, vycházeti. Do Sborníka přijímati se měly jen vědecké práce původní a samostatné, o přijetí jich pak měl rovněž Sbor rozhodovati tak jako o spisech vůbec, které Matice svým nákladem vydávala. Každý svazek Sborníka měl býti asi 12 archů silný a měl také obsahovati bibliografii všech vědeckých a vůbec literárně důležitých spisů.1
Plán ten strany Musejníka i Sborníka, jak byl řečenou kommissí předložen a Sborem schválen, viděl se býti v nejednom ohledu včasným a příhodným. Kdož chtěli stopovati rozvoj vědeckého zkoumání af ve směru filologicko-historickém nebo přírodozpytném a přáli jen rozpravám přísně vědeckým, měli nalézati vhodné Čtení ve Sborníku. Ostatním pak zakladatelům - a těch byla veliká většina - měl býti Musejník případným zdrojem řádného vzdělání obecného a národního, podávaje jim světlé a lahodné obrazy o postupu vzdělanosti domácí a cizí.
Ale spůsob, jakým se to mělo díti jmenovitě při Musejníku, neosvědčil se hned prvním rokem svého trvání. Vedla k tomu dílem již složitá redakce; neboť velice stížila řádné provádění pevně vytknutého programmu, zvláště když redaktoři, jsouce jinak nemálo zaměstnáni, nemohli se častěji scházeti a časopisu potřebné péče věnovati. Ještě více však vadila zásada, že každému článku, jenž přijat býti měl, potřebí bylo schválení všech tří redaktorů. Tím jednotná redakce ještě více stížena, spisovatelům pak, kteří posud do Musejníka přispívali, vštípena nechuť proti tomuto časopisu, když každé práci jejich bylo přestáti tak těžkou zkoušku tří censorův, než se dostati mohla do tisku. I povstaly z toho záhy nesnáze jak mezi redaktory tak mezi jimi a spisovateli, které pohnuly nejprve bibliothekáře Vrťátka k tomu, že 15. března 1865 písemně redakci složil, poukázav na nemilé následky a obtíže mnohačlenné redakce. Na místo jeho zvolen prof. Jan Lepař a za Vojtěcha Šafaříka, tehdáž churavého, jako náhradník sekretář Nebeský.
Než nový přední redaktor za krátký čas znamenal tytéž vady a neshody jako předchůdce jeho. Stalo se, že si zjednal od jistého spisovatele článek, ale práce ta neshledána od ostatních redaktorů za vhodnou pro Musejník. Tím spůsobem ocitnul se Lepař v nemalých nesnázích. Bylo sice v instrukci pro redaktory doloženo, že v takových neshodách rozhoduje Sbor; ale když Sbor dlouho nezasedal, prodlilo se rozhodnutí a tím i vydání časopisu. Lepař seznav takové obtíže, složil redakci přípisem od 1. května 1865. Ale Sbor i hned zmírnil dosavadní pravidlo strany rozhodování o článcích potud, pokud 30. května uzavřel, že stačí, když jen dva redaktoři článek schválí. Přední redaktor vždy musel býti mezi schvalujícími, druhý pak ten redaktor, do jehož oboru článek náležel: Krejčí tedy při rozpravách přírodovědeckých, Šafařík pak nebo jeho zástupce při článcích ostatních. Na základě těchto změn podržel Lepař k žádosti Sboru redakci hlavní.1
Než r. 1866 nastalo opět rokování o časopise Musejním podnětem Jirečkova spisu již na str. 195 řečeného, který se týkal vydávání knih matičných. Kromě spůsobu, jakby dále měly se vydávati knihy matičné, promluveno tam i o časopise Musejním. Vyloženo v tom spise, jak Musejník, naukám vůbec věnovaný, mél svůj čas a velmi prospéšně že působil v dobách, kde písemnictví naše v úzkých mezích se pohybovalo; nyní však že již nemůže vyhověti, kde počet čtenářův zvláště takových u veliké míře se rozmnožil, kteří u čtení svém za směry zcela rozdílnými jdou, jedni libujíce si ve čtení přírodnickém, jiní v historickém a opět jiní ve filologickém neb filosofickém. To sice Sborem samým bylo již dříve uznáno, když jal se vydávati kromě Musejníka i Živu a Památky. Ale protože za příčinou velikého nákladu a slabého účastenství obecenstva Matice nemohla trojí časopis snésti, navráceno se zase k Musejníku, aby opět všem směrům učinil zadost. A to vyhlásil dotčený spis Jirečkův za anachronismus, který životní síly nemá, protože snaží se spojiti směry, jež spojiti se vzpírají.
Z té příčiny Jireček navrhoval, aby se vydávaly Sborníky pro jednotlivé příbuzné obory, jeden pro nauky přírodní, jiný pro historii a zeměpis, jiný pro filosofii, filologii a literaturu atd. Každý Sborník měl býti veden zvláštním redaktorem, který měl právo Sboru Matičnému vydání jednoho svazku navrhnouti, jakmile by se mu sešlo aspoň s deset tiskových archů příhodného materiálu. Sborníky měly podávati práce původní, totiž "výsledky vlastního zkoumání nebo aspoň samostatné vzdělání výsledků cizích se zvláštním zřetelem k vědě naší." Obecenstvo majíc výběr na vůli, brzo by prý se seřadilo k jednotlivým Sborníkům, a v krátce by se ukázalo, na jakém počtu odbyt se ustálí. K ohlašování účtů matičných, vkladů, vydaných knih atd. měl Sbor vydávati každoročně nějaký Věstník. Zařízení navrhované mělo ve skutek vejíti počátkem roku 1867. 1
O návrzích, v onom pamětním spise obsažených, rokováno ve Sboru 28. března 1866; uvážení jich konečné vzneseno na kommissi, do níž zvoleni Erben, Krejčí, Tomek, Vrťátko a Zelený. Ti vzali v úvahu celou dosavadní vědeckou činnosť Sboru Matičného. Nový spůsob u vydávání knih matičných, jak na svém místě byl vyložen, schválili, i zaveden rokem 1867; ale s návrhem na zrušení Musejníka kommisse se nesnášela, ač vydávání Sborníka pro rozličné obory vědecké v zásadě již dříve Sborem bylo přijato.
Zatím poděkovali se dne 18. dubna 1866 z redakce Musejníka Krejčí i Šafařík, hledíce ku překážkám, které z trojčlenné redakce samy sebou vycházely; a tak odtud redigoval Musejník Lepař sám. Redaktorovi při tom uloženo, aby lhůty u vydávání vždy dodržel, lepší opět spisovatele v Musejníku soustředil a jmenovitě také socialní vědy, slovanské literatury a vědeckou literaturu vůbec pěstoval.
Pro vědy přírodní, ač po jistou míru ani z Časopisu Musejního vyloučeny býti neměly, vydáván opět časopis Živa. K vybídnutí prof. Krejčího uvolil se totiž na rok 1867 dr. Edv. Grégr za subvenci 500 zl. od Matice a 150 zl. se strany přírodovědeckého Sboru náklad Živy na sebe vzíti s tím závazkem, že ji zakladatelům Matice za levnější cenu 1 zl. 50 kr. ročně dávati bude. Časopis ten měl vycházeti o 4 sešitech pětiarchových ročně, a Krejčí i Purkyně uvázali se k žádosti Sboru opět v redakci Živy, která po celoroční přestávce znova vycházela.
Ale i po tom vyřízení otázky časopisecké bylo Sboru v krátce uvažovati osud Časopisu Musejního. Vedl k tomu přípis redaktora Lepaře ke Sboru ode dne 14. října 1867. Lepař ukázal nejprve k tomu, jak programmu dne 30. listopadu 1864 Sborem vyměřenému a pak 18. dubna 1866 změněnému vyhověti se snažil. Ročník 1865 a 1866 skutečně jevil pěkný výběr článkův. Byly tam rozpravy historické, mathematické, přírodopisné, literarní, zeměpisné, mluvnické, aesthetické, paedagogické a některé kritiky. Také formou byly i širšímu obecenstvu příhodné. Ale přes to nebylo Lepařovi možno některých důležitých článků zmíněného programmu vyplniti; jmenovitě nepodařilo se mu podati v kritickém přehledu vyročním postup a vývoj literatury české a dostatečně pěstovati rozbory a úvahy o vědecké literatuře jinoslovanské, k čemuž i Jirečkův spis zřejmě ukázal.
Tomu ovšem překážely již dílem ty časté změny, v programmu i v redakci Časopisu Musejního činěné, nejvíce však nedostatek úvah o jednotlivých spisech, které by redakci základem býti mohly k sepsání přehledů literarních. A ony kritiky o každém důležitém spise skládati i zároveň takové přehledy podávati, k tomu nestačil Musejník, jsa obmezen počtem šesti archů na jedno čtvrtletí, třeba by se oba dotčené úkoly byly i jinak redakci podařily. Proto redaktor žádal, aby se obiem jednotlivých sešitů na sedm až osm archů rozšířil, jmenovitě pak aby z počtu těch archů zpráva musejní, která obyčejně 1 1/2 archu činila, vyňata byla. Zároveň Sbor se vyjádřiti měl, má-li bibliografie česká v jisté míře do Musejníka opět se přijímati, jakož s mnoha stran si žádano.
Sbor vida nesnáze, s nimiž redakci Musejníka zápasiti bylo, umínil si otázku časopiseckou znova uvážiti v poradě širší, nežli to ve Sboru možná bylo. I svolal k 10. listopadu 1867 zvláštní schůzi, k níž pozváni byli: Palacký, Rieger, Ferdinand Schulz, Malý, Lepař, Vocel, Zap, Emler, Edv. Grégr, Jan Skrejšovský, Vinařický a Staněk. Z pozvaných nepřišel Palacký, Malý a Skrejšovský.
V poradě o to nastalé rozcházela se mínění podstatně. Jedni měli za to, že třeba Musejník rozšířiti, aby opět mohl pěstovati větší měrou také vědy přírodní; neboť v též schůzi dr. Edv. Grégr oznámil, že pro nedostatečný počet odběratelů nebude moci Živy r. 1868 vydávati. Grégr se zároven přimlouval za to, aby byl Musejník časopisem zcela vědeckým, maje býti skladištěm prací vědeckých i uveřejňovati pokroky nauk v jasném přehledu. Naproti tomu dokazováno, že Časopis Musejní rozšířiti nelze již pro nedostatek důchodů, které téměř každým rokem klesaly. A proti tomu, aby Musejník stal se časopisem čistě vědeckým, namítáno právem to, že nynější program, dle něhož měl býti Musejník jakousi Revuí pro širší vzdělané obecenstvo, teprv nedávno byl ustanoven. Sbor tedy nemohl hned zase novou změnu s listem učiniti, nenabyv dosud zkušenosti, zdali obecenstvo s tím směrem spokojeno není. K tomuto mínění klonila se většina přítomných. Podle ní měly tedy také články čistě vědecké vydávati se, tak jako dříve již uzavřeno, ve zvláštních Sbornících, které arci neměly vycházeti pravidelně, nýbrž pokud by práce do nich příhodné na pohotově byly.
Konečně tedy ve schůzi sborové 11. prosince 1867 uzavřeno, aby Časopis Musejní zůstal i dále ve svém objemu a spůsobu, Sborník pak vědecký měl se vydávati ve volných sešitech ve dvou oddéleních: první věnováno jazykozpytu, dějepisu a filosofii, druhé oboru mathematicko-přírodovědeckému a nazváno Živou. Na Spolek historický, na musejní Sbor archaeologický a přírodovědecký vzneseno, aby články pro Sborníky odporučovaly; ale přes to Sbor Matičný si zůstavil právo, články takové dávati ješté i jinak posuzovati. Na Sborník věnováno Sborem ročně 1200 zl., a honorár určen na 24 zl. za tištěný arch. Zakladatelé měli právo na svůj účet Sborník zdarma vybírati jako kteroukoli knihu matičnou. První svazek Sborníka vyšel r. 1868.
Také Musejník náležel ke spisům, které zakladatelé mohli si voliti nebo nechati; počítán za 3 zl. a tisklo se ho 2500 exemplářů.
Památky vydával Sbor archaeologický ročníkem XV. začínaje nákladem svým; ale k žádosti jeho povolena Sborem Matičným na r. 1869 podpora 300 zl., začež členové Matice ten časopis v snížené ceně dostávali. Podpora tato dávána z dotace na Sborník historicko-filologický, protože v Památkách nalézají se rozpravy, které by i do Sborníka přijímati se mohly. Sbor nepřestával ani dále podporovati tento orgán pro vlastenecké starožitnosti, ale pohříchu nedocházely Památky u obecenstva podpory zasloužené. 1
K žádosti prof. Krejčího zvýšena Sboru přírodozpytnému na r. 1870 dotace na 800 zl., a když později vycházel přírodopisný časopis Vesmír, jal se Sbor Matičny každého roku odebírati pro milovníky přírodopisného čtení mezi zakladateli 100 exemplářů, jež od r. 1874-1879 rozebrány jsou. Také starší ročníky Památek a Živy docházely později opět povšimnutí obecenstva; jsouť mnohé ročníky od léta 1854 až 1863 rovněž rozprodány.
V redakci Časopisu Musejního stala se r. 1870 změna. Ředitel Lepař složil ji začátkem listopadu toho léta pro přílišná zaměstnání úřední; i byl na jeho místo zvolen známý historický badatel dr. Jos. Emler, jenž si mimo jiné též předsevzal v Musejníku, jakožto orgánu neodvislém, pěstovati nestrannou kritiku.
Vedle Musejníka vycházely Sborníky ve volných sešitech i dále: Sborník pro historii, filologii a filosofii vyšel r. 1868, 1870, 1871 a 1873; Sborník přírodovědecký vydán r. 1869, 1870, 1871, 1872, 1874 a 1878 a vykazuje větší objem nad Sborník onen.1
Musejník vycházel od r. 1874 ve 2000 exemplářích. Podle usnesení Sboru věnován padesátý ročník, totiž roku 1876 vydaný, památce zakladatele toho časopisu Frant. Palackého; i vydán také toho roku z té příčiny v 50 arších. Roku 1878 vyšel ke všem posavadním padesáti ročníkům zevrubný rejstřík, kustodem universitní bibliotheky V. Schulzem sestavený a min. Jirečkem zredigovaný. A vedle uzavření Sboru ze dne 17. ledna 1877 vydáván odtud Musejník čtvrtletně o 8 arších textu, tedy o dva archy více než dříve; v kterémžto objemu zprávy musejní a matičné počítány nejsou. Zároveň vydání Musejníka o 200 exemplářů zvýšeno. Na matičnou knížku dáván za 3 zl. 50 kr., tedy o 50 kr. více než před tím.
Časopis Musejní nabývá čím dále tím více opět svého vědeckého spůsobu, vzdělávaje vedle ostatních nauk hlavně dějepis, literaturu a jazykozpyt slovanský, a tu zase předkem českoslovanský. I má nyní vedle přání Sboru podávati též stručné nekrology spisovatelů českých.
Nesnáze svrchu vypsané, které Sbor měl s časopisy, a nemalý náklad jimi spůsobený stížil Sboru velice ostatní Činnost literarní, jmenovitě do r. 1867, než jistina 100.000 zl. konečně doplněna byla. U vydávání samostatných spisů Sbor přihlížel rokem 1861 nejprve k těm, které za předešlé doby nebyly ukončeny a hlavně pro neblahý stav peněžný odložiti se musily. Nejvíce se tehdy opozdily, a to zvláště pro veliký náklad na časopisy, Geologie od Jana Krejčího a Materiál ke slovníku technologickému od Arnošta Vysokého, jakkoli Sbor užitečnosť jich uznal.
O Geologii výše řečeno, že již r. 1856 posouzena byla, i že se jí kromě pochvalných soudů od Kořistky a Šafaříka, také příznivého zdání od Štulce dostalo. Když pak spis Maticí nevydáván, vyšel první jeho sešit r. 1859 nákladem knihkupce Augusty v Litomyšli, a v letech 1860, 1861 a 1863 vytištěny tam ještě tři sešity, tedy celkem čtyry. Sbor také odebíral asi 500 exemplářů každého sešitu; mělť spis zejména z počátku hojný odbyt. Pohříchu první vydání Geologie vinou nakladatele Augusty, který náhle do Ameriky se odstěhoval, zůstalo neukončené; teprva v letech 1877-79 vyšlo pomocí Matice to výborné dílo celé v důkladném zpracování, k němuž skladatel užil všech pokroků vědeckých doma i v cizině zatím učiněných.
Co se týče Vysokého Materiálu ke slovníku technologickému, ten podán Matici - aspoň čásť s písmeny A až D - také jako Geologie již r. 1856 a později ostatek. Celý spis tištěný má 512 stran a dělí se ve dvě části: první, větší, obsahuje vlastní Česko-německý slovník; druhá, menší, jest německo-český ukazatel. Nalézá se tam přes 3000 hornických, hutnických, mlynářských a uhlířských názvů, spisovatelem za sedm let sebraných. Jsou to názvy z lidu a ze spisů. českých i jinoslovanských, z příslušné terminologie polské a ruské. Skladatel se varoval přílišného purismu a u každého slova uvedl pramen nebo zasilatele. Posuzovatelé toho materiálu, Špatný a Krejčí, pochválili tu práci velice. Jmenovitě Krejčí se pronesl v posudku svém od 1. května 1859, že skladatel sebral nejen mnoho slov z lidu, nýbrž že se ohlédl v literatuře staré i nové a v slovnících toho druhu jinoslovanských. Kromě názvů hornin obsahuje ona sbírka slovařská též stručné a velmi dobré popisy nástrojů, hutních prací atd., tak že podává i encyklopaedický přehled celého hornictví, uhlířství a mlynářství. Také výborný znalec ruštiny Rank ve své úvaze od 15. července 1859 spis velmi odporučil k vydání, aspoň pomocí Matice.
Sbor hledě k těmto posudkům, 14. ledna 1860 vyslovil se, že k vydání toho slovníku přispěti chce, jakby se důchody Matice zlepšily. Ježto však čas, kdy by se to stalo, určen býti nemohl, přijal prof. Krejčí jménem spisovatelovým rukopis ode Sboru k sobě a vyjednával i v příčině toho díla s Augustou, tak že Materiál také v Litomyšli u Augusty r. 1861 vytištěn byl. Sbor také 24. července 1861 ochotné zatím 100 výtisků odebral pro své členy, zároveň spisovateli oznámiv svou lítosť, že Matice důležitý spis jeho sama vydati nemohla. Později 23. října k opětné žádosti Augustově Matice koupila 200 exemplářů Materiálu a spis ten i dále podobně podporovala.
Později roku 1874 po smrti Vysokého předložena Sboru jiná lexikografická práce jeho; ježto však Sbor ji vydati nemohl, nabídl vdově spisovatelově r. 1875 za rukopis 100 zl. I koupen r. 1877 za tuto cenu a v Museu k budoucí potřebě uložen.
Důležitý úkol Sbor předsevzal hned na začátku této doby dalším vydáváním dramat Shakespearových, které za doby předešlé pro netečnosť obecenstva ukončiti lze nebylo.
Přes všecky nesnáze peněžní vydáno hned v prvních čtyrech letech sedm dramat, totiž: r. 1861 Král Jindřich VI. (díl 2.) překladem Malého, r. 1862 "Veta za vetu" překl. J. Čejky, Král Richard II. a Večer tříkrálový překl. Frant. Douchy, Král Jindřich VI. (díl 3.) překl. Malého, posléze r. 1864 Komédie plná omylů překl. J. Čejky a "Mnoho povyku pro nic za nic" překl. J. Malého.1Sbor chtěje i těch překladů, které nejprve (r. 1855 a 1856) vydány byly, novým členům matičným poskytnouti, uzavřel, aby prvních šest dramat (Richard III., Hamlet, Lear, Cymbelin, Veselé ženy a Richard II.) rozdělováno bylo i mezi ty zakladatele, kteří teprva r. 1864 k Matici přistoupili.1
Takovým spůsobem šířila se známosť výtečné poesie Shakespearovy ve vzdělaném obecenstvu českém, představování kusův jeho na divadle přijímáno s velikým zalíbením. Sbor sice vyslovil již před lety nejednou to přání, aby český překlad všech děl Shakespearových dokonán byl do r. 1864, kde měla se slaviti 300letá památka narození Shakespearova; než vyplnění toho přání bylo tehdáž ještě daleké. Přes to poslán v polovici června toho roku do Londýna výboru pro slavnosť Shakespearovu exemplář českého překladu, pokud byl dohotoven, ve skvostné vazbě, již Vojtěch Náprstek svým nákladem zjednal; Praha pak oslavila 300letou památku narození Shakespearova zvláštní důstojnou slavností, kterou Umělecká Beseda tak skvostně uspořádala.
Od r. 1866, zvláště pak rokem 1869, pokračováno tím rychleji u vydávání dramat Shakespearových, čím více se množily výdajné peníze Matice české. I vydány tyto kusy: roku 1866 Král Jan a Sen v noci svatojanské, oba přeloženy Frant. Douchou; r. 1868 Makbeth, jejž přeložil Josef Jiří Kolár; roku 1869 Pohádka zimního večera, přeložená dr. J. Čejkou, "Konec vše napraví" překladem Malého, Timon Athenský, přeložený Čejkou, Othelo, přeložený Malým, Dvé šlechticů Veronských, přel. Douchou; r. 1870 Titus Andronikus, přel. Čejkou, Trojlus a Kressida, přel. Jak. Malým, "Jak se vám to libí", také Malým, Bouře, přel. Ladislavem Čelakovským, Král Jindřich VIII., přel. J. Čejkou, Marná lásky snažení, přel. J. Malým, Krdl Jindřich IV. (díl druhý), přel. L. Čelakovským; konečně roku 1872 Romeo a Julie v novém, bedlivě opraveném překladu Frant. Douchy, Zkrocení zlé ženy, přel. J. J. Kolárem, a Perikles, kníže Tyrský, přel. Jakubem Malým.
Tak ukončena r. 1872 řada překladův dramat Shakespearových; jest jich celkem třicet sedm. Z těch vyšlo 29kusů nákladem Matice a jen 8 pomocí její. 1Vydány vesměs jen kusy, které od předních kritikův Shakespearovi se připisují; do vydávání jiných, které se mu jen od některých přičítají, Matice pro pochybnosť původu jejich dáti se nemohla.
Než poslední tři dramata vyšla, Sbor hned 19. července 1871 ustanovil, aby k celému překladu dramatických děl velikého Brita připojen byl dodatečný svazek, který by obsahoval nejen zevrubný rejstřík dramat Shakespearových, ale i rozbor jich se životopisem básníkovým. I požádán Doucha, aby v tu práci se uvázal; když pak se do ní dáti nemohl, svěřena J. Malému, který ji také roku 1872 dokonal. 2
Převod děl Shakespearových jest zajisté neposlední ozdoba překladatelské literatury naší.
Jde z věci samé, že překládání Shakespearových dramat samo sebou prospěšně působilo na literaturu naši básnickou, zvláště dramatickou. Přede vším rozhojnilo poklad ideí básnických, povzneslo koncepci dramatickou, jako na př. nejeden kus Hálkův dokazuje. Veliké děje, vznešené karaktery ze slavné minulosti české nebylo lze, jmenovitě za smutné doby politické po roce 1854, dramaticky vzdělávati a předváděti obecenstvu českému; naproti tomu nebráněno kusy Shakespearovými buditi a šlechtiti smysl pro vznešenou poesii dramatickou a pro velkolepé děje národní, i vzdělávati aestheticky soud o skutečné ceně básnictví dramatického.
Bylo-li již to vzácným prostředkem ku povznešení duševnímu zvláště v době tak sevřené, v níž započato vydávati překlady Shakespearovy, stalo se takové překládání účinnou příležitostí, pravou školou ke tříbení básnického slohu českého; nabývalť jadrnosti, ohebnosti a ráznosti. Pronesl se tedy Čejka, mluvě o utěšeném pokračování v překladech, právem takto: "Tato skutečnosť může nám srdce rozradovati zjevným důkazem, že jsme blaze vzrostli, na duchu dospěli a jazyku neočekávanou ohebnosť zjednali, která nás zbavuje bázně, jakoby snad tyž jazyk nám mohl překážeti, pustíme-li se do letu k výšinám, kde jiní národové již se usadili."1
Jakým spůsobem básnický sloh se vzdělával u překládání spisů Shakespearových, o tom nejlépe svědčí bedlivé posudky a úvahy, jaké o jednotlivých překladech sepsali posuzovatelé Sborem jmenovaní. Pouštějíce se do podrobného rozebírání, ukazovali pilně k stránkám stylistickým, někde, aby překladatel říznějším výrazem postihl původní smysl, jinde zase, aby pojma správně auktora také bedlivě šetřil správnosti jazyka našeho. Druhdy jeden překladatel posuzoval práci překladatele druhého; pak ohlédání převodu českého dálo se okem tím bystřejším. Tu někdy i řevnivosť do toho se vmísila; původce překladu snažil se hájiti spůsobu svého, zamítaje opravy sokem učiněné.
V takové literarní při každá strana předkládala Sboru svá zdání více méně odůvodněná. V podobných případech byval Čejka, přední překladatel Shakespearových děl, Sborem volen za rozsudího; on také po každé svou důkladnou znalostí věci a jazyka českého i anglického, svým vzděláním aesthetickým, spor na dobro smířil. Pěkně tehdy Čejka dělil a karakterisoval překladatele velikého Brita: "Jsou překladatelé, a sice muži slavného jména, kteří rovnajíce verš k verši, nevystupují z mezí originálem vytknutých; při čemž nevyhnutelně mnoho básnických konkretností jen obecným pojmem vyjadřují, mnohého si také ani nevšímají... Druhá strana nadělala opět širokým rozpisováním o třetinu více veršů, což tím menší chvály hodno se býti vidí. Nejschůdnější cesta leží snad mezi obojí krajností. Kdo svědomitě k originálu přilne, musí formu trochu rozšířiti, musí někdy dlouho hledati, a nenajde-li, alespoň doufati, že tím neb oním vtipem, tím neb oním obratem k svému vzoru se přiblížil."1
A té střední cesty, po které by překladatelé naši vůbec kráčeti měli, přidržoval se také Čejka.
Týmž časem, kdy přispěním Matice předváděn obecenstvu přední novověký dramatik v rouchu českém, vycházely také pomocí její české překlady některých vynikajících dramatiků starověkých. O Šohajově výtečném překladu Sofokleova Edipa bylo již výše dotčeno. Roku 1862 vydán Nebeského překlad Aischylových tragoedií Eymenid a Promethea, jejž prof. Zikmund položil za vzor básnické mluvy dramatické. Téhož roku pomocí Matice vydán též výborný Sohajův překlad Sofokleovy Antigony. A později dostalo se zakladatelům Matice opět tří nových, věrnych a plynných překladů, totiž r. 1870 komoedie Aristophanovy "Žáby", r. 1871 komoedie Terentiovy "Bratří" a r. 1873 komoedie Plautovy "Plenníci" nazvané.
Tak Sbor podal básníkům našim a vůbec přátelům básnictví dramatického vzorný výbor v tom spůsobu.
Než Sbor měl na péči, aby také dokončil anthologii z literatury české vydáním druhého dílu Výboru. Díl první vydán již r. 1845. Chystání druhého dílu bylo provázeno zvláštními příhodami. Záhy již, zvláště pak po vyjití dílu I., počal Jungmann sbírati také materiál k druhému dílu; hledě k tomu, že spis bude mu předložiti k censuře, vybíral články velmi opatrně. Vyhledav velikou sílu materiálu, dal jej přepsati a předložil censuře. Po smrti Jungmannově (16. listopadu 1847) celá práce odložena, zvláště když nastaly události r. 1848. To však nebylo spisu na škodu; neboť větší svoboda tisku, která odtud nastala, k tomu vedla, že materiál mohl býti nahrazen a doplněn články takovými, které by před r. 1848 nebyly směly se vytisknouti, jakkoli jich k věrnému obrazu literatury 15. a 16. století třeba bylo. K tomu byly onoho roku tiskárny téměř výhradně jen novinám otevřeny; nebylo se tedy také rychlého tisku nadíti.
Z druhé strany pohřešováno druhého dílu Výboru při výkladech o české literatuře na gymnasiích čím dále, tím více, zejména po r. 1848. Sbor vznesl tedy na Čelakovského, aby spis dále pořádal; ale když Čelakovskému z uložení vládního skládati bylo české čítanky, ano když posléze v srpnu 1852 zemřel, svěřena redakce Výboru Erbenovi a Tomkovi. Ale ti oba již v prosinci 1853 ve Sboru složili opět ten úkol pro mnohá jiná zaměstnání. I měl býti Doucha požádán, aby v pořádání Výboru se uvázal; Šafařík a Hanka slíbili, že dohled a vrchní řízení celé práce obstarají. Avšak zatím horšily se veřejné poměry každým rokem na ujmu volného tisku a národnosti české. A tak opět věc odložena.
Léta 1856 došlo konečně k tomu, že se ve vydávání Výboru pokračovalo; práce ta Sborem uložena Erbenovi, jenž již za Juugmanna i v sestavování prvního dílu měl jisté účastenství. Tehdáž také ustanoveno, aby díl druhý obsahoval dobu střední, totiž od počátku XV. až do polovice XVIII. století. Čásť spisu posoudil prof. Fabian, jakož výše řečeno; i vyšel také r. 1857 sešit první. Ale vydání druhého sešitu opozdilo se opět až do r. 1861, třetí pak vyšel teprva r. 1864. Kteréžtó opozdění obou těch sešitů stalo se za příčinou skrovných příjmů Matice České, ač pro nastalé lepší poměry tiskové opět dílu samému bylo prospěšno. Než i vydání čtvrtého sešitu odloženo, protože za válečných událostí r. 1866 bibliotheka universitní, z níž velikou čásť obsahu toho díla bráti bylo, po několik měsíců zůstávala zavřena. Z té příčiny také toho roku zakladatelé kromě Musejníka a dvou kusů Shakespearových nic nedostali, což neblahými poměry veřejnými dostatečně ospravedlněno bylo.
Teprva r. 1868 vydán sešit čtvrtý, jdoucí až do konce XVI. století. Jím také celé dílo se ukončilo. Sbor patrně upustil od svého předešlého záměru, aby totiž Výbor sáhal až do polovice XVIII. století; stalo se tak proto, že zatím nejpřednější spisovatelé, zejména věku XVII., totiž Pavel Skála, Vilém Slavata a Komenský, z veliké části tiskem vyšli.1
Vleklo se tedy vydávání druhého dílu Výboru od roku 1857 až 1868; za to však podána veřejnosti práce znamenitá. Jsou tu vyňatky a ukázky z každého času i z každého vynikajícího spisovatele, které nejen svým slohem a jazykem, ale i obsahem nemálo zajímají: zkrátka podán tam po prvé jasný a věrný obraz písemnictví našeho za XV. a XVI. století, předloženy tam utěšené výkvěty ducha českého za této doby. Pohříchu že některé kusy do Výboru přijaty, které sic jinak samostatně tiskem vyšly. To zejména platí o zprávách ze sněmů Bratří Českých (str. 1395 - 1442), které v Dekrétech Jednoty bratrské Gindelym vydány byly. Což vysvětluje se z toho, že Výbor i Dekréty současně k tisku chystány byly. Ze spisů, které pomocí Matice České v této době ukončeny byly, první místo drží Palackého Dějiny národu Českého. Od r. 1848, kde dílo toto vycházeti počalo, až do r. 1860 vydáno pět svazkův a sice:
| r. 1848 | dílu | I. | částka | 1. | od prvověkosti až 1125, |
| " 1850 | " | III. | " | 1. | od r. 1403-1424, |
| " 1851 | " | III. | " | 2. | " 1424-1439, |
| " 1854 | " | I. | " | 2. | " 1125-1253, |
| r. 1857 | dílu | IV. | částka | 1. | od r. 1439-1457, |
| " 1860 | " | IV. | " | 2. | " 1457-1471. |
Po roce tomto vydáno ještě pět svazků. a to:
| r. 1865 | dílu | V. | částka | 1. | od r. 1471-1500, |
| " 1867 | " | " | " | 2. | " 1500-1526, |
| " 1874 | " | II. | " | 1. | " 1253-1282, |
| " 1875 | " | " | " | 1. | " 1282-1333, |
| " 1876 | " | " | " | 2. | " 1333-1403. |
Bylo by zbytečno. rozpisovati se o důležitosti díla Palackého pro náš národní život vůbec a pro písemnictví naše zvlášť. Jestiť pravým úhelným kamenem novověkého dějepisectví našeho; jím se dějepisná věda stala skutečně vědou národní, která i co do hojnosti i důkladnosti spisův první místo drží v literatuře naší.
Vypočítávajíce díla, jež Matice svým členům za té doby udělila, přicházíme spůsobem přirozeným k druhému čelnímu památníku vědeckého ducha českého, totiž k Dějepisu města Práhy, který rovněž svědčí o důmyslu a vytrvalém zkoumání českém.
První díl, jdoucí až do roku 1348, vyšel již r. 1855. Avšak rozličné jiné práce literarní, zvláště pak zevrubná studia o starém místopisu pražském, zdržely slovutného učence v dalším spisování Dějepisu pražského. Z té příčiny teprva r. 1871 vyšel díl II. od 1. 1348-1378, hned na přesrok vydány opravy a doplňky k dílu prvnímu, jež následkem nových výzkumů dějepisných potřebnými se býti ukázaly. Léta 1875 dospěl Dějepis Prahy třetím dílem do r. 1419 a 1. 1878 dílem IV. až do r. 1436.
V Dějepise Tomkově líčí se nejprve minulosť naší Prahy ve všelikých stránkách života veřejného a soukromého, jakož viděti hned v I. díle, zvláště však v díle druhém, kdež se vypisuje Praha za doby Karlovy. Nad to Dějepisem pražským nabývají i přední části dějin českých vůbec netušeného světla. A v příčině té jsou nejdůležitější dva poslední rozsáhlé díly (III. a IV.) obsahující dohromady více než 1400 stran. V nich původ a průběh dějin husitských na základě nového a podrobného probrání pramenů s nadobyčejnou obsáhlostí a důkladností znova vylíčen jest, čímž teprva důležitosť města Prahy v oné době na jevo vychází. Spatřujeme tu již pravdu historických slov "Praga caput regni", jejíchž hluboký význam dalším bohdá dílem Tomkovým ještě světleji se prokáže. Jakožto doplněk ke IV. dílu patří Život Jana Žižky, jejž dějepisec náš r 1879 o sobě vydal.
Po těchto publikacích buďte uvedena díla, jež také v několika svazcích vyšla a rozdílných nauk se týkala. Jsou to tak zvané Sborníky, o jejichž původu již na svém místě pověděno. První Sborník vědecký vydán r. 1868 a týkal se oboru historického, filologického a filosofického. Pokračováno v něm v letech 1870, 1871 a 1873. Celkem vyšlo osm sešitů. Čteme tu zejména důkladné rozpravy Gebaurovy o záhadných stránkách řeči a literatury české; než jsou tam i důležité filologické články od Kotsmícha, Jana Baudouina de Courtenay, Jiřího Fischera a jeden zajímavý historický článek od Ant. Rybičky.1
Sborník vědecký "Živa", věnovaný přírodovědě a mathematice, začal vycházeti roku 1869; i vydáno, jak výše již řečeno, v šesti letech celkem dvanáct sešitů. Jest tedy ten odbor hojněji ve Sborníku zastoupen nežli předešlý. Jsou zde předkem důkladné přírodozpytné práce dra. Ladislava Čelakovského a dra. Emanuela Bořického, kulturohistorické od Frant. Špatného, Josefa Smolíka a dra. Josefa Rudy, cestopis od dr. Ant. Friče, práce průmyslnická z hutnictví od Jana Dušánka. Nejdůležitější však, jakož za to máme, jest původní mathematické dílo bratří Weyrův, Emila a Eduarda, "Základové vyšší geometrie" ve třech dílech. Jest to práce znalců na slovo vzatých, o níž příslušní soudcové prof. V. Šolín a prof. dr. Frant. Studnička se vyslovili, že "vyznamenává se nejen vědeckou přesností a zevrubností, ale i výkladem jasným a snadně pochopitelným." 1
Až potud promluvili jsme o časopisech a o takových spisech samostatných, které původem a počátkem svým již do předešlé doby sáhaly aneb aspoň s takovými spisy souvisely.
Nyní budiž činnosť Matice v přehledu vyložena, jak se v jednotlivých letech této periody jevila; při tom buďtež vytknuty zvláště spisy dosud neuvedené. 2
Peněžný stav Matice sám s sebou to přinášel, že mohla více knih vydávati teprva po roce 1867, když fond její 100.000 zl. dosáhl.
Léta 1861 vydáno pouze jedno drama Shakespearovo (Král Jindřich VI. díl 2.) a druhý sešit druhého dílu Výboru; roku 1862 vyšla čtyry dramata Shakespearova (Richard II, Večer tříkrálový, Veta za vetu a Jindřich VI. d. 3.), pak Aischylovy Eymenidy, Sofokleova Antigona a Prometeys Aischylův. Následující rok 1863 vykazuje též jen některé svazky Geologie a Materiál k slovníku technologickému. A roku 1864 Matice vydala kromě dvou dramat Shakespearových (Komoedie plná omylů, Mnoho povyku pro nic za nic) toliko třetí sešit druhého dílu Výboru. Týmž rokem nastalo zajisté splácení 3000 zlatých k fondu matičnému, tak že výdajných peněz každého roku až do 1. 1869 o 600 zl. ubylo. R. 1865 vydán svazek Dějin národu českého (od roku 1471-1500), a za válečného roku 1866 vyšla jen dvě dramata Shakespearova (Král Jan a Sen v noci svatojanské).
Rokem 1867 nastal nový spůsob u vydávání hnih matičných; jakož na straně 195 vyloženo, Sborem napřed vždy se ustanovilo, v jaké ceně knih nově vydaných i starších zakladatelé si vybrati mohou každého roku. Hned toho roku obnášela ta summa 6 zlatých r. m. I vyšly kromě svazku/ Palackého Dějin (od r. 1500-1526) výtečný Erbenův překlad Nestorova Letopisu ruského a první vydání Krystallografie Jana Krejčího. 1
Téhož roku dáno do skladu matičného 900 výtisků Tabelarního přehledu dějin Českých, jejž kurator Matice hrabě Harrach sepsal a zakladatelům v levnější ceně (nyní 30 kr.) přepustil. A k žádosti Umělecké Besedy dne 25. července téhož roku svoleno, aby Obzor literarní přijat byl mezi ty spisy, které si zakladatelé rovněž v ceně snížené (čtvrtletně za 36 kr. místo 60 kr.) odebírati mohli.
Na rok 1868 měli si členové Matice vybírati knih za 5 zl. Musejník počítán za 3 zl. Kromě Shakespearova Makbetha vydán čtvrtý a poslední sešit Výboru z literatury české a první sešit historicko-filologického Sborníka s rozpravami výše jmenovanými.1 Nad to převzal Sbor od prof. dra. Frant. Studničky 100 výtisků jeho spisu "Základové vyšší mathematiky" (díl I.), jež milovníkům této vědy mezi členy buď prodávány neb i zdarma na knižku dávány.
Roku 1869 ustanoveno zakladatelům knih též za pět zl. Kromě Musejníka vydáno: pět dramat Shakespearových (Dvé šlechticů Veronských, Othello, Konec vše napraví, Timon Athenský a Pohádka zimního večera); první 3 sešity Sborníka Živy; Dodavky a doplňky k Jungmannově Historii literatury české, Hanušem bedlivě sestavené a jdoucí až do r. 1409.2
Roku 1870 dostalo se zakladatelům knih opět za 5 zl. I vyšly kromě šesti dramat Shakespearových (Bouře, Jindřich IV. díl 2., Marná lásky snažení, Jindřich VIII., Titus Andronikus, Jak se vám to líbí, Troilus a Kressida) Žáby Aristophanovy, II. a III. sešit Sborníka filologického, IV. a V. sešit Sborníka přírodnického. Mimo to Sbor odebral pro zakladatele 100 výtisků Studničkova spisu "O determinantech" a Základů vyšší mathematiky (díl II.), dále jistý počet exemplářů statistického spisu "Amerika" (sešit I.) od Jana Palackého a později dvě stě výtisků Nápěvů písní českých od K. Erbena.
Na rok 1871 určeno pro zakladatele knih za šest zl. Vydány kromě čtyr svazků Musejníka druhý díl Dějepisu Prahy (1348-1378), Terentiova komoedie Bratří, posléze opět Sborníky obou odborů vědeckých: IV. sešit filologického, VI., VII. a VIII. seš. přírodnického.
Zakladatelé dostali na r. 1872 za 8 zl. knih. Mimo Musejník vyšly: poslední tři dramata Shakespearova (Romeo a Julie, Zkrocení zlé ženy, Perikles) a závěreční svazek "William Shakespeare a jeho díla", pak Sborník Živa (IX. a X. seš.) s dvěma monografiemi, dále "Odpor stavův českých proti Ferdinandovi r. 1647" od K Tieftrunka, Opravy a doplňky k prvnímu dílu Dějepisu Prahy a Soustátí severoamerické od J. Malého.
Léta 1873 vyměřena cena knih pro zakladatele na šest zlatých. Kromě Musejníka vydáni: poslední fil.-hist. Sborník (V. sešit) s monografií o Nové Radě a Radě zvířat, Plautovi Plenníci. Nad to vyšel k oslavě stoletých narozenin Jungmannových výtečný spis "Život Josefa Jungmanna" sepsaný z uložení Sboru Václavem Zeleným a Štítného "Knihy naučení křesťanského", jež s obvyklou bedlivostí k tisku připravil bibliothekář musejní Ant. Vrťátko. Tímto druhým dílem učiněna Jungmannovi podobná pocta, jaká se mu stala po dokončení Slovníku vydáním jiného klassika staré literatury, totiž Kornela ze Všehrd.
Také Sbor koupil pro zakladatele 200 výtisků dra. Jana Palackého spisu "Přírodní poměry Asie", a téhož roku byl ukončen Slovník řecko-česko-německý ve 2 dílech, ku potřebě žáků gymnasijních Františkem Lepařem složený a podporou Matice vydaný.1O díle tom vyslovil se prof. Jan Kvíčala v úvaze své od 25. září 1868, že jest "výsledek svědomité pilnosti, dokonalého vědeckého vzdělání a nevšední znalosti praktických potřeb." Ku kterémužto soudu i druhý soudce prof. Kobliska se přidal.
Opatření celého nákladu na Slovník ten bylo pro Matici velmi nesnadné, protože v posledních letech mnohé důležité jiné spisy vydala. Byla jí tedy velmi vítána pomoc několika českých šlechticů, jako Jiřího knížete z Lobkovic, hraběte Jindřicha z Clamu a z Martinic, hraběte Rudolfa Chotka, rytíře z Neuberka. Matice sama vynaložila celkem 1500 zl., které od r. 1869 po tři léta se po 500 zl. spláceli nakladateli dru. Skrejšovskému za jistý počet exemplářů. Slovník začal vycházeti r. 1871 a v prosinci r. 1873 dokončen.
Opět za šest zlatých spisů matičných ustanoveno na T. 1874 pro zakladatele. Vydán XI. sešit Sborníka Živy (2. díl Základův vyšší geometrie), Palackého Dějin 1. svazek (1253 až 1282)1a závereční čásť Životopisu Jungmannova; také odebráno pro členy 200 exemplářů Všehrdova spisu "Devatery knihy atd.", jejž právnický spolek Všehrd za bedlivé redakce dra. Hermenegilda Jirečka vydal. Potřeba nového vydání toho slavného díla ukázala se býti tím pilnější, že starší vydání již dávno rozebráno a za tehdejší censury a nedostatečnosti pomůcek vědeckých méně správné bylo. Také přispěla Matice na Bibliografii Českou knihkupcem F. A. Urbánkem vydávanou 150 zl., za něž 300 výtisků pro členy své dostala.2Než bylo Sboru pro jiné výdaje také již mnohý dobrý spis spisovatelům vrátiti. Tak se stalo s důkladnou rozpravou dra. Bedřicha Pošíka o psychologii Leibnitzově, kterou dr. Josef Durdík i dr. Gustav Lindner příznivě posoudili, jakož i s obšírným spisem Bělohoubkovým o pivovarnictví, jejž professoři Frant. Štolba i Vojt. Šafařík schválili.
Jakož na straně 205 šířeji vypsáno, rokem 1874 počaly se dávati nově přistupujícím členům ze starších spisů praemie. 3
Tímto novým zařízením dostalo se nejprve mnoho starších důležitých děl, která posud zbytečně nahromaděna byla ve skladě matičném, opět mezi obecenstvo. Nad to oživilo se účastenství, tak že jednatel musejní ve zprávě své dne 15. května 1874 s potěšením oznámiti mohl, že počet nově přistupujících členů čtyrykrát větší jest, nežli v posledních letech býval.
Dle usnesení Sboru zakladatelé mohli si r. 1875 vybrati knih za sedm zlatých. Matice toho roku vydala Dějin národu Českého svazek od r. 1282-1333 a třetí díl Dějepisu pražského (1378-1419). Též mapa okolí pražského znova vytisknuta s některými doplňky, jmenovitě vyryty jsou na ní nové dráhy železné; dále odebrán jistý počet Jana Amosa Komenského Školy pansofické, Frant. Zoubkem zcela v duchu původcově z latiny na český jazyk převedené a Besedou Učitelskou vydané. Totéž stalo se s časopisem Vesmírem, od prof. dr. Ant. Friče vydávaným,1což Sbor mimo jiné i proto učinil, že ten časopis jediný slouží ku pěstování věd přírodních, a že jest orgáneni musejního Sboru přírodovědeckého. Téhož roku ministr Jireček daroval přes 500 výtisků svého r. 1850 vydaného spisku "Národopisný přehled král. Českého," který zakladatelům po 20 kr. na knižku se vydává.
Také r. 1876 ustanoveno pro zakladatele knih za sedm zlatých. Vydány tu vzácné spisy literatury nové i staré. Tak ukončeny svazkem od 1333-1403 Dějiny národu Českého. Při té příležitosti Sbor opatřil jistý počet exemplářů podobizny Palackého, umělcem Leopoldem Schmidtem vyvedené, aby si ji zakladatelé na památku tak důležité události literarní, jakou bylo dokonání Dějin národu českého, za příspěvek 3 zl. zjednati mohli. Potom Matice zjednala pro členy své: prof. Frant. Velišského Život Řeků a Římanů, zevrubný to obraz soukromého i společenského jejich života s vyloučením poměrů politických; 2Komenského Některé drobnější spisy, Zoubkem do češtiny přeložené; pak Práva městská od Pavla Kristiana z Koldína, jež ministr Jireček k tisku připravil a spolek Všehrd vydal.3Konečně vyšla nákladem Matice Smila Flašky Nová Rada jakožto I. číslo Památek staré literatury České.
Strany knih Maticí vydávaných Sbor uzavřel 12. dubna 1876 k návrhu dra. Emlera, že se každého roku vytisknouti má aspoň tolik knih, aby krámská jich cena se rovnala součinu zakladatelův a ročního podílu, jenž každého roku se vyměří. Stalo se tak z té příčiny, aby správa Matice i tehdáž mohla všem členům vyhověti, kdyby všickni za knihy žádali. Ovšem při tom doloženo, aby zvýšen byl vždy náklad takových spisů, po nichž obecenstvo dle zkušenosti nejvíce sáhá. V příčině spisův, jichž Matice větší počet od nakladatelů jiných odebere, Sbor 15. listopadu 1876 ustanovil, aby po každé na nich poznamenáno bylo, že vydávají se pomocí a se schválením Matice; proto také uzavřeno, aby před uveřejněním byly Sboru k posouzení předkládány.
Léta 1877 vyměřen podíl zakladatelům opět za 7 zl. knih. Koupeno nejprve několik set exemplářů Brusu jazyka českého, jejž sestavila kommisse širším Sborem Matice České zřízená; dále vydán spis Čelakovského "Čtení o počátcích dějin vzdělanosti a literatury národů slovanských." Dílo to není sice již věrným obrazem nauky slovanské podle nynějšího stanoviska jejího, ale jest vzácným památníkem pěkného slohu spisovatelova, spolu pak ukazuje, na jakém stupni nauka slovanská byla před čtvrt stoletím. Také obsahují dotčená čtení drahně myšlenek a výkladů, které podnes nepozbyly své platnosti a váhy. Dále vydáno II. a III. číslo Památek staré literatury české: Rýmovaná Kronika Česká tak řečeného Dalimila 1a Staročeské divadelní hry (Ruth, komédie biblická a Žebrákův s kupcem hádání). Obojí k tisku připravil Jos. Jireček. Konečně začala se vydávati po druhé Geologie Jana Krejčího (díl I.) členům za 5 zl. 20 kr. na knižku nebo za hotové. Vesmír jako v předešlých letech pro zakladatele opět zakoupen.
Rokem 1878 vydáváno členům knih za 7 zl. 50 kr. Hlavní spis toho roku vydaný jest Tomkův Dějepis Prahy (IV. díl), pak Základové vyšší geometrie (III. díl) od bratří Weyrů jakožto XII. svazek Sborníka Živy; dále vyšel Ukazatel ku prvním padesáti ročníkům Časopisu Musea král. Českého, sestavený kustodem univ. bib. V. Schulzem a redigovaný Jos. Jirečkem. Dále vydáno IV. číslo Památek staré literatury české "Spisové císaře Karla IV." (život jeho, řád korunování atd.) na pětisetletou památku jeho úmrtí; k vydání je připravil dr. Jos. Emler. Také znova Vesmír zakoupen; přijato též nabídnutí nakladatele F. Šimáčka, že mohou zakladatelé dostati Slovník Kottův o 25% levněji, budou-li jej odebírati u nakladatele. Tétéž výhody poskytnuto zakladatelům i v příčině Velišského díla "Život Řekův a Římanův", jak byla 400 exemplářů, jež Matice dříve koupila, rozebrána.
Stejný podíl jako loni také r. 1879 zakladatelům povolen. Nákladem Matice vyšlo Prima Sobotky Rostlinstvo v národním poddní slovanském, veledůležitý to pramen ku poznání poesie i povahy národů slovanských. Dále vyšly Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, I. díl, upravené drem Rezkem a vytištěné v Památkách staré literatury české, pak Geologická mapa okolí pražského, již sestavil Krejčí a Helmhacker. 1Kromě toho Sbor odebral jistý počet Geologie (II. díl) a nového vydání Krystallografie od J. Krejčího, časopisu Vesmíru a Tomkova Jana Žižku jakožto doplňku ke IV. dílu Dějepisu Prahy.
V příčině praemií Sbor usnesl se 12. března 1879 na těchto pravidlech: 1. aby se za praemie ustanovily knihy, kterých je větší počet ještě na skladě; 2. aby se místo čtyr praemií dávalo budoucně pět, každá v ceně asi 10 zl. r. m. a vždy po zaplacení pětiny celého vkladu Také při tom novém spůsobu dostávají noví členové, když zaplatí celý vklad, knih v ceně 50-52 zl. r. m., jen že nyní rozděleny jsou, platí-li zakladatel po 10 zl., na pět lhůt, kdežto dříve mohl je dostati již po složení čtvrtého vkladu, tedy pouze 42 zl. 2Strany spisů matičných 16. dubna 1879 uzavřeno, aby se nevydávaly po druhé, protože by to bylo na ujmu spisů nových.
Nákladem Matice roku 1880 kromě Musejníka vyšli spisové tito:
Dále vydán Václava Březana Život Petra Voka z Rosenberka, jejž k tisku připravil Frant. Mareš. A konečně ještě dle usnesení r. 1880 vydán na rok 1881 kritický spis dra Jana Gebaura "Staročeský zlomek evangelia svatojanského a filologická svědectví o jeho původu". 2Vzácná tato monografie vykládá zevrubně všecky otázky, svatojanského evangelia se týkající, podle nynějšího stavu jazykozpytné nauky i podává jasné důkazy, že řečený Zlomek jest v skutku památkou staročeskou.
Kromě toho pro zakladatele zakoupeny: 1. Vesmír na r. 1880. 2. Brus jazyka Českého (2. vydání). 3. Česká bibliografie r. 1879, vydaná od Spolku českoslovanských knihkupeckých účetních.
Shrneme-li všecko písemnictvo, od r. 1861 až 1880 buď nákladem neb jakoukoli podporou Matice vydané, naskytne se nám, vyjmouc Musejník, Památky, Vesmír, Živu a mapy, úhrnem 102 svazky, které asi 70 děl většího menšího objemu činí. Literarní výsledek ten převyšuje všecky ostatní doby Matice České počtem svazkův i spisův. Zejména posledních deset let vyniká počtem vydaných knih; neboť z dotčených 102 svazků připadá na prvních deset let (od roku 1861 - 1870) díl V. č. 2. (od r. 1500-1526). Úvahy o Nové Radě. Šest map: Afrika, Asie, Amerika severní a jižní, Australie a Italie. Praemie. V.: Časopis Musejní z r. 1869; Památky roku 1861, Výboru díl II. jen 30 svazků, naproti tomu na čas od roku 1871-1880 72 svazky.
Co se rozvržení spisů dle povahy jejich týče, tu Sbor sice r. 1840 ustanovil, aby knihy matičné dělily se ve čtvero oddílů: v Bibliotheku staročeskou, novočeskou, v Bibliotheku klassikův a Bibliotheku domácí. To mohlo se provésti, pokud Sbor jiných knih nevydával než nákladem Matice. Ale jakmile jmenovitě po roce 1860 zachovával to volné pravidlo, spisy také cizím nákladem vydávané podporovati a pro své členy kupovati, nebylo již možná jmenovaných rozdílů důsledně šetřiti, leda při spisech vlastního nákladu matičného. Z toho také se vysvětluje, že Bibliotheka staročeská v nejnovější době vykazuje s tím titulem pouze jeden spis, totiž "Život Petra Voka z Rosenberka", který jako V. číslo přistoupil ke spisu Harantovu "Cesta do sv. země", jenž jako číslo IV. v letech 1854 a 1855 vydán byl. Ale přes to Matice poskytla ze staročeské literatury svým členům asi dvanáct děl, která buď v Památkách staré literatury se nalézají, neb jako Všehrd a Koldín odjinud zakoupeny byly. Onen starší, větší formát zachován při spise "Život Petra Voka" přoto, aby ta kniha dobře se hodila k životopisu Viléma z Rosenberka, který také Václavem Březanem sepsán byl. U Památek staré literatury však byl přijat menší formát, protože jest ku příručnější potřebě.
Bibliothékou novočeskou, která znamenala původní spisy z oboru slovesnosti a nauk, vyznačeni jsou za této doby spisové tito: Odpor stavů (č. XIX.), Život Jungmannův (XX), Čelakovského Čtení (XXI.), Sobotkovo Rostlinstvo (XXII) a Zlomek evangelia svatojanského (XXIII). Četné jiné spisy sem spadající vydány namnoze pomocí Matice.
Co do Bibliothéky klassikův, ta vůbec na žádném spise této doby poznamenána není, ač celá řada překladů, jmenovitě dramatických děl klassických, vydána. I tu příručnosť a praktický zřetel rozhodl ve prospěch formátu méně objemného. Konečně hledíme-li ku Bibliothece domácí, ta vůbec za té doby kromě několika malých spisů dokonce pominuta. Neboť při vzrůstajícím životě národním ujímali se prostonárodní literatury nakladatelé jiní. Matici nebylo již třeba starati se dále o ni, zvláště když tím větší péče naléhaly o písemnictví naukové. A k tomu také dosti přihlíženo.
Z výše řečených 102 svazků připadá třicet a jeden spis na básnictví, ostatních 71 na prosu. Z těchto náleží 18 svazků do dějepisné literatury, 13 do přírodovědy, asi 19 jedná o historii literarní a jazykozpytu, 7 o mathematice; 14 spisů jest z literatury staročeské a týkají se z větší části historie, právnictví a filosofie, i jsou to vesměs památky vzácné.
Nejdůkladněji a nejhojněji vzděláván dějepis, který svými dvěma mistry i svým směrem stal se v skutku vědou národní, jejíž výsledky i dějepisu obecnému velice prospěly. Než i přírodozpytná literatura a filologie vykazují práce důkladné, jež pokrok těchto věd patrně značí. Výtečné spisy vydány o botanice a geologii; ve filologii pak zvláště zvukosloví, kritika starých našich památek a lexikografie pěstovány. Nejpozději, a sice v této době po prvé, uvedena v literaturu matičnou mathematika, a to spisy, jimiž literatura naše právem honositi se může; jsou to práce prof. dra Fr. Studničky a professorů dra Eraila a Edvarda Weyra.
Přispěním Matice České rozmnožena tedy literatura naše nauková nemálo; mnohý vzácný spis dostal se na světlo, který by byl jednak pro svou rozsáhlosť, jednak pro svou čistě vědeckou formu sotva tak snadno nakladatele nalezl, jenž by bez pomoci Matice dílo byl ku konci přivedl. I není pochyby, že Sbor Matičný také dále spravovati se bude tou zásadou, aby přede vším podporoval díla vědecká, a to jmenovitě taková, která by naší literatuře byla na veliký prospěch, ale pro svou specialnosť neb obšírnosť s těží jinak vydána býti mohla.
Než Sbor maje péči o vydávání dobrých knih, snažil se i o to, aby mezery v literatuře příslušnými spisy vyplněny byly, jejichž potřeby pokrok literatury vědecké vymáhal. Pohříchu že u věci té zůstáno jen na pouhých poradách.
První takové rokování týkalo se úplného a důkladného atlantu českého, k jehož potřebě kurator ve schůzi 13. května 1863 ukázal; i slíbil k radě prof. Krejčího pojednati o něm s Perthesem. Než delší čas o tom zase pomlčeno, až 18. února 1869 opět věc k poradě přivedena. Sbor uznav potřebu takového díla, požádal kuratora, aby zatím sám o něm jednal, i co se týče nákladu i vědeckého a uměleckého provedení.
Kurator, Jeho Osv. hrabě Harrach, radil se s učenci a jednal osobně s kartografickým ústavem ve Výmaru. Vrátiv se odtud předložil 20. října 1869 vzory některých map z onoho ústavu, zejména také mapu Moravy s českými jmény. Mapa tato ve 3000 výtiscích měla státi 350 tolarů. I uzavřeno, aby na zkoušku vydala se mapa Moravy a Slezska ve 2000 výtiscích. Lepař uvolil se vzíti na se redakci její, Zelený pak v příčině mapy Evropy a Perwolf při mapách zemí slovanských, kdyby v práci se pokračovati mělo. Ale brzo naskytly se redakci mnohé nedostatky a nesnáze v zeměpisném názvosloví, jimiž vydávání atlantu českého stíženo. Měla tedy zvláštní kommisse znova uvážiti věc a podati návrhy, jimiž by dotčené obtíže se odstranily. Zároveň Sbor uznal, žeby pouze z prostředků matičných atlas vydávati se nemohl. Jednáno tedy dříve s geografickým ústavem ve Výmaru i s Perthesovým v Gotě o levnější ceně; než vyjednávání to nevedlo k žádoucímu konci.
Podobně skončily se porady strany zeměpisu. O potřebě důkladného zeměpisu promluvil ve Sboru Krejčí 18. února 1869; za příklad a vzor uvedl německé dílo Klodenovo, dle něhož český zeměpis vzdělati se měl, a již v dubnu navrhl za spolupracovníky při takovém díle Kořistku, Čelakovského, Josefa Erbena, Perwolfa a J. Krejčí předložil i plán. Ale jakkoli Sbor i důležitost takového podniknutí literarního dobře uznával, přece většinou hlasů na tom se usnesl, že třeba v tom šetřiti stanov, dle nichž musí se dříve buď celé dílo v rukopise předložiti neb aspoň taková jeho část, která jakýsi celek tvoří; jinak že nelze o vydání díla rozhodnouti. Nad to i doloženo, že Sbor všechny své prostředky na dílo nákladné vynaložiti nemůže, nýbrž žeby se musilo předplacení zavésti. Byloť skutečně po r. 1869 kromě Sborníků několik jiných knih vydáno, jmenovitě dbáno, aby překlady děl Shakespearovýeh rychle ukončeny byly; čímž výdaje nemálo zvýšeny. Nad to i Slovník Lepařův týmž časem stálé podpory od Matice vymáhal.
O zeměpisné otázce opět ve Sboru užším jednáno 22. června 1875. Kommiase k tomu zřízená ze členův Sboru, Jirečka, Krejčího a Studničky, vypracovala také plán, dle něhož důkladný zeměpis český vzdělán býti měl; ale zatím ujal se věci nakladatel soukromý, Frant. Šimáček, jenž také již počal zeměpis český vydávati.
Jiné dva návrhy učinil ve Sboru Ferdinand Schulz. Dne 14. dubna 1869 totiž navrhl, aby byl vydán pragmatický a kritický dějepis literatury české od jejího vzkříšení v nové době, asi od časů Puchmajrových, až na dobu naši. K sepsání toho díla navrhl Schulz Nebeského. Také ten návrh byl od Sboru v zásadě schválen; ale i zde týž článek stanov matičných za pravidlo předložen jako výše ve příčině zeměpisu. Nepochybně také stálá choroba Nebeského v tom vadila. Druhý návrh, jejž Schulz týmž časem učinil, záležel v tom, aby byl vydán tištěný katalog všech českých a slovanských děl vůbec v bibliothece musejní. Požádán bibliothekář Vrťátko, by podal návrh, jakby se takový katalog vydávati měl.
Také odjinud docházely Sboru podněty k literarním podnikům. Tak již dne 9. ledna 1867 žádala Beseda Umělecká ode Sboru, aby ku padesátileté památce nalezení Kralodvorského Rukopisu Matice vytiskla kritické vydání jeho. V poradě o to učiněna zmínka, že prof. Martin Hattala chystá vydání takové. Když s ním promluveno, tu prý oznámil, že by jen filologicko-kritická čásť při jeho vydání 30 tištěných archů obsahovala, a že by Hattala ji jen tehdy podnikl, kdyby mu Matice vytisknutí garantovala. K čemu však Sbor rovněž dle stanov svých přivoliti nemohl.
Za této doby učiněn také opět pokus, aby se vypsaly ceny na práce literarní. Pocházel od slovenského vlastence Jonáše Záborského. Poslal totiž Matici 600 zl. jakožto nadání, které slouti mělo Lípový Věnec. Úroky z nich měly se po každých třech letech dávati za nejlepší básnické dílo dějepravné. Mohlo býti psáno buď po slovensku nebo po česku. Vypsání ceny stalo se ode Sboru Matičného dne 14. dubna 1862 a lhůta, kde práce měly se podati. vyměřena do konce května 1863.
Poslány jsou Wenzigovi jakožto tehdejšímu kuratoru dvě básně, jedna slovenská "Kristovo vstúpenie do pekel" a pak česká báseň "Český válečník". Hattala, Zikmund a Zelený ustanoveni jsou za soudce. Ale ježto prof. Hattala ty básně jen se strany jazyka posuzovati chtěl, to pak účelu nedostačovalo, požádán za soudcovství superintendent Karel Kuzmány, jemuž také na konec r. 1863 obě básně poslány. Kuzmány posoudil obě básně a poslal svůj úsudek, daný v Trečanském Sv. Martině 26. ledna 1864, v ten smysl, že báseň "Vstúpenie Krista do pekel" jest mnohem lepší nežli báseň "Český válečník", hledě i "k poetické látce i k sestavení celého dějství i k formě ve slohu a výrazu".
Asi v únoru dal Zelený od sebe zase příznivý soud o Českém válečníku doloživ, že Čechovi velmi těžko podati úsudek o básni slovensky psané. I vida, že by soud jeho o ní velice lišiti se mohl od posouzení, které Kuzmány vynesl, žádal, aby i místo něho raději některý Slovák jmenován byl soudcem básně Vstúpenie. Ustanoveni k tomu Sborem slovenští kněží Michal Chrástek a Jiří Slota.
Zatím vzal skladatel Českého válečníka, Bohumil Janda, báseň svou nazpět, odstoupiv od konkursu; a posouzení básně slovenské se velmi protáhlo. Záborský vzal si prodlévání toto za příčinu a požádal Sboru, aby mu kapitál i s úroky (v celku 750 zl.) navrácen byl. Což se také 25. července 1865 stalo.
Než dávný tento přítel Matice České učinil jí později mnohem větší odkaz, který, jakož na svém místě řečeno, po smrti jeho také dostala.
S lepším účinkem než dotčené návrhy a záměry potkala se dvě jiná předsevzetí Sboru, totiž zřízení širšího Sboru, jenž pěstovati měl správnou řeč spisovnou a literarní kritiku se zvláštním zřetelem k literatuře novověké, a ustavení kommisse na vydávání památek staré literatury.
Hned jak po roce 1860 uvolnily se poměry veřejné, Sbor na to pomýšlel, kterak by vedle vydávání knih podporoval i jinak činnost vědeckou a literarní. Tento záměr vedl již r. 1861 k zřízení dopisujících členů, kterým skutečně v intsrukci r. 1862 vydané uloženo také jakési působení literarní. Nad to Sbor 30. prosince 1863 zvolil kommissi, v níž zasedali Erben, Štorch, Vrtátko, Zelený a sekretář Nebeský; a té uloženo, aby vědeckou činuost údů dopisujících řídila, i další návrhy činila, jakby Sbor bezprostřední činnosť vědeckou vykonávati měl.
Než zřízení členů dopisujících nestačilo, literarní činnosť jejich byla jen skrovná; pročež Sbor 11. března 1868 k návrhu rady Štorcha znova o to se radil, jakby svou vědeckou působnost rozšířil. Konečně na tom zůstáno, aby zřízen byl širší Sbor, který by od dosavadního Sboru zcela oddělen byl. Vypracovány jsou zvláštní instrukce pro Sbor širší, jež Výbor musejní dne 22. ledna 1870 potvrdil.
Dle těchto instrukcí přísluší Sboru širšímu pečovati o vzdělání řeči a literatury české, zejména poradami a přednáškami, zřizováním kommissí ke zvláštním úkolům vědeckým. Sbor širší skládá se ze členů Sboru užšího a ze všech jiných členů společnosti musejní, kteří jsouce spolu zakladateli Matice, u předseduictví Sboru se přihlásí, že k tomu Sboru přistupují. Kurator nebo náměstek jeho předsedá také ve schůzích širšího Sboru. 1
První schůze, kdež Sbor širší se ustavil, byla dne 9. listopadu 1870, kdež K. Tieftrunk zvolen za jednatele. Jedna z nejdůležitějších úloh nového Sboru byla péče o literární pozůstalost Erbenovu a o správnosť spisovného jazyka.
K vyřízení prvního úkolu složena kommisse z Hattaly, Nebeského a Vrťátka, aby tu pozůstalosť prohlídla a návrhy o ní učinila. Spolu vznesen na Sbor užší návrh, aby z té pozůstalosti se vydaly bohaté zápisky, k slovanskému bájesloví se vztahující, nákladem Matice. Návrh ten byl také užším Sborem schválen, a redakce těchto zápisků svěřena prof. dr. Gebaurovi, ano 13. prosince 1871 povoleno na přepisování pozůstalosti Erbenovy 15 zl.
Po dokonané revisi Gebauer oznámil listem od 9. ledna 1875 Sboru, že zápisky Erbenovy, pokud mu předloženy byly, přehlédl; i žádal Sboru, aby se s tiskem pozůstalosti bájeslovné bez dalšího odkládání začalo, a zbývá-li ještě jaká v tom práce, aby se vykonala. Bibliothekář Vrťátko doložil, že dosud takovou práci vykonati jest; měl tedy dr. Gebauer býti požádán, aby ji dokonal.1Než v posledních letech věc pro jiné práce neodkladné poněkud obmeškána; není však pochyby, že za krátko vyřízena bude, jakož toho i jméno i pozůstalosť učence slovutného zasluhuje.
Druhý úkol, jejž Sbor širší hned z počátku si před se vzal, týkal se vydání Brusu jazyka českého. Záměr ten nebyl ovšem myšlenkou novou. Vycházel jednak již ze samé péče, kterou Matice o spisovný jazyk ustavičně mívala. Také přední spisovatelé naši, mezi nimi Jungmann, Šafařík a Palacký, nejednou k tomu poukázali, jak spisovný jazyk jmenovitě působením němčiny stále se kazí a přirozené povahy své pozbývá. Proto také Sbor Matičný již roku 1845 vypsal cenu na Brus jazyka českého, v němž by zevrubně vytknuly a vyložily se všeliké chyby, jichž dopouštějí se spisovatelé naši proti správné mluvě. Ale vypsání to zůstalo bez prospěchu. Pročež Sbor širší dne 20. června 1871 na tom se usnesl, aby zřízena byla kommisse k sepsání Brusu jazyka českého. Zvoleni jsou prvotně do ní: prof. dr. Jan Gebauer, prof. Martin Hattala, prof. dr. Bohdan Jedlička, prof. František Kott, zemský školní inspektor Václav Svoboda, sekretář František Špatný, ředitel Jan Šťastný, prof. Karel Tieftrunk, řed. Václav Zelený a prof. Václav Zikmund. Později také ředitel Jan Lepař, prof. Jindřich Niederle a Josef Vinohorský některý čas v kommissi pracovali. Avšak smrť a rozličné jiné příčiny spůsobily, že na konec kommissi pro Brus tvořili: zem. školní inspektor Václav Svoboda jakožto předseda, prof. dr. Jan Gebauer, prof. Václav Hylmar, prof. Frant. Kott, prof. František Patočka, prof. Otakar Slavík a K. Tieftrunk.1
Týmž časem, když kommisse o Brusu pracovala, širší Sbor míval schůze měsíčné, ve kterých uvažovány a rozsuzovány mnohé pochybné mluvnické otázky, důležité pro Brus, přednášeny hotové práce belletristické a o literarní historii. Takové přednášky mívali: Vrťátko, Nebeský, Emler, Hattala, Tieftrunk, Zelený, Zikmund, Gebauer, Javůrek, Otakar Slavík, Hylmar, Patočka, Wenzig.
Zatím kommisse pro Brus dokončila svou práci, tak že r. 1876 Brus jazyka českého nákladem knihkupce Mourka a pomocí Matice vydán byl. Zásady, jimiž kommisse spravovala se u vzdělávání svého díla, daleky byly jak od lehkovážné povolnosti tak od houževnatého pedantství. Měřidlem správné mluvy byla sice kommissi řeč spisovná starších dob až do času Komenského, ale hleděla i k mluvě obecné lidu českoslovanského, ano druhdy i k analogii ostatních jazyků slovanských. Než přes to kommisse dobře uznala, že jistý stav jazyka živého nelze položiti za nezměnitelné pravidlo i časům budoucím; že nové myšlenky a výzkumy, nové zjevy a potřeby života společenského nezbytně toho vyhledávají, aby jazyk se množil, nemá-li se uzavříti vzdělanosti ustavičně postupující. 2
Střídmý směr, jímž kommisse v práci své se brala, zjednal Brusu takové účastenství, že brzo se ukázala potřeba nového vydání. Novou revisi Brusu vykonala kommisse, v níž zasedali: zemští školní inspektoři Václav Svoboda a Jan Kosina, professoři Hylmar, Kott, Patočka a Tieftrunk. Druhé vydání vyšlo na konec r. 1880.
Sbor vydav r. 1876 Brus, vyplnil hlavní povinnosť, již mu péče o správnosť jazyka spisovného ukládala. Po té jal se pečovati, jmenovitě za posledních tří let o vzdělání historie literarní, zvláště o pěstování nestranné kritiky literarní, ač vedle toho ve schůzích Sboru i o důležitých stránkách jazyka rokováno. Onen úkol svěřen kommissi, do níž zvoleni: prof. Bohumil Bauše, Václav Hylmar, Jan Kosina, dr. Josef Král, Ferdinand Schulz, Primus Sobotka, Václav Svoboda a K. Tieftrunk. Přednášky ve Sboru za té doby zvláště mívali: prof. Hylmar, prof. Tieftrunk, ředitel Lepař, bibliothekář Vrťátko, prof. Josef Kolář, redaktor Jakub Malý, zem. škol. inspektoři Svoboda a Kosina, prof. Kott, ministr Josef Jireček, prof. dr. Josef Kalousek, prof. clr. Josef Král, prof. dr. Petr Durdík, skriptor univer. bibliotheky Jos. Truhlář, prof. František Patočka, prof. Ignác Mejsnar, prof. Ferd. Schulz, redaktor Primus Sobotka, redaktor Svatopluk Čech, učitel měšť. škol Jos. Klika, prof. Jindřich Metelka.1
Zvláštní zřetel Sbor širší měl k literatuře školní; úvahy, jež o knihách školních ve Sboru čítány a uvažovány byly, týkaly se jednak obsahu jednak správné mluvy a případné terminologie. Příslušné rozpravy, hledící vždy jen k věci, vedeny byly mírně a nestranně; nejedna z nich přispěla k podstatným opravám nového vydání spisu kritisovaného.
Sbor širší v pracích svých předkem měl zření své k literatuře novější. Aby však také staročeskému písemnictví náležitá péče se věnovala, k tomu Sbor užší ustanovil zvláštní kommissi. Pozornosť ku pamáťkdm staré literatury nejednou za nové doby ve Sboru užším vzbuzena. Již min. Jos. Jireček ve svém pamětním spise v lednu 1866 Matici podaném dotekl se potřeby, aby památky staročeské literatury se vydávaly. Pravil tam: "V starších plodech leží veliký a vzácný poklad duchovního jmění praotcův našich. Jen tím, když jmění toto zobecníme, ochráníme osobnost svou národní, postavíme jazyk svůj na pevné základy, dosáhneme vzdělanosti opravdu samostatně národní, která se jediné na národní literatuře v celku zakládati může."
Dne 18. prosince 1872 pronesl dr. Emler ve Sboru znova přání, aby Matice pokračovala u vydávání starých památek literatury české. Zelený k tomu doložil, aby se to dálo systematicky skrze kommissi, do níž zvoleni: Emler, Tieftrunk, Vrťátko, Zelený a Zikmund. Také 28. října 1873 věc ve Sboru širším přišla k řeči. Jednatel Tieftrunk mluvě o Štítného spise "Knihy naučení křesťanského", vyložil pilnou potřebu, aby spekulativní spis Štítného "Řeči besední" tiskem vydán byl. K tomu bibliothekář Vrťátko doložil, že přičiní se o řádný přepis originálu budyšinského; na to k návrhu Wenzigovu Sbor se usnesl, že po dokoncení přepisu dle možnosti se postará, aby spis vytištěn byl. 1
Než dlouhou nemocí některých členů svrchu řečené kommisse vydávání staročeských památek obmeškáno. Když pak r. 1875 o této otázce znova jednáno, zřídil Sbor užší 20. listopadu novou kommissi k tomu konci, aby určité návrhy učinila; jmenováni jsou do ní: Emler, Gebauer, Hattala, Jedlička, Jos. Jireček, Nebeský, Tieftrunk a Vrťátko. Kommisse měla několik porad, které řídil ministr Jireček jako předseda. Vysloveno tu, že vydávání starých památek literarních nemá se obmezovati na spisy nejstarší, nýbrž že potřebí jest vydávati také spisy pozdější. Spisy Jana Blahoslava, Komenského a jiných mají pro nás nemenší důležitosť nežli díla Tomáše Štítného. Památky písemné ze 16. a 17. věku jsou nynějšímu čtenářstvu již proto přístupnější, že celý obsah jejich našemu spůsobu myšlení jest příbuznější a tudy mysl naši také více zajímá. Nad to čtení jejich na vytříbení jazyka bezprostředněji působí, nežli probírání spisů starších, které širším kruhům teprva pomocí návodů filologických přiblížiti lze.
Ustanoveno tedy, aby se vydávaly Památky staré literatury české od dob nejstarších až do 18. věku a to nejen rukopisné, ale i vzácné tištěné.1A vydávání to nemělo se díti dle posloupnosti časové, nýbrž tím během, jak práce od znalců k tomu upraveny budou.
Užší Sbor schválil ve schůzi 26. ledna 1876 tyto návrhy"2a ustanovil, aby každého roku 400-500 zl. jako fond na vydávání Památek staré literatury české z Matice vyměřeno bylo. 3Ku provedení tohoto předsevzetí literarního zvoleni dotčeného dne Sborem Emler, Gebauer, Hattala, Hylmar, Jireček, Tieftrunk a Vrťátko.4A hle péčí této kommisse vydáno od r. 1876-1880 sedm spisů: Smila Flašky Nová Rada, Dalimilova Kronika, Staročeské divadelní hry I. svazek, Spisové císaře Karla IV., Paměti Mikuláše Dačického (2 svazky), Knížky o hře šachové a Žaltář Wittenberský.
Užší Sbor Matice České dobře tedy posloužil skutečným prospěchům vědecké literatury naší zřízením Sboru širšího i komisse pro Památky staročeské.
Az potud vyložili jsme vnitřní činnost Matice, jejích Sborů a kommissí, pokud se bezprostředně vztahovala na vzdelání řeči a literatury České. Avšak čilé a prospěšné působení Matice za této doby jevilo se i v tom, že knihy matičné darem nebo výměnou posílány rozličným ústavům domácím i cizím, slovanským i neslovanským, a vedle toho i vzácným osobám.
První pozornosť Sbor obrátil ke školám domácím hned r. 1861, kde jazyk český jmenovitě na školách středních větší opět platnosti nabyl. Sbor onoho roku dne 13. února členům svým Krejčímu a Zelenému uložil, aby sepsali seznam knih, pro střední školy, pro průmyslové, hospodářské a j. potřebných. A pokud takové knihy na skladě matičném byly, na žádosť škol bud1 zdarma nebo v snížené ceně udíleny.
Co se týká výměny spisů, tu hned 19. února 1862 ve Sboru schváleno, aby spolkům vědeckým, které spisy své Museu zasílají, navzájem zase knihy matičné posílány byly.
Budtež nejprve uvedeny školy, národní a humanitní ústavy i spolky v Čechách a na Moravě, v Slezsku a na Slovensku, které po r. 1861 spisy matičnými vůbec nebo aspoň Musejníkem poděleny byly. První zásilka toho spůsobu stala se r. 1863 katolickému gymnasiu v Těšíně. Téhož roku zavedena Sborem vzájemná výměna spisů Matice České s Maticí Slovenskou. Dne 28. října 1863 čten totiž ve Sboru přípis, jímž Matice tato k Matici České přátelsky se hlásí a za knihy její žádá. K návrhu kuratorovu poslán Matici Slovenské na důkaz vzájemnosti rovněž přátelský list s knihami matičnými. Ano ve schůzi řečené vyslovil Tomek přání, aby mezi Maticí Českou a Slovenskou taková umluva se stala, žeby zakladatelé Matice jedné dostávali spisy Matice druhé za cenu levnější. K čemuž by také bývalo nepochybně došlo při delším trvání Matice Slovenské. 1
V letech 1864 a 1865 darovány knihy školní bibliothece miletinské a gymnasijní bibliothece v Litoměřicích, pokud jich dost na skladě bylo. Roku 1866 Sbor povolil realní škole písecké a kutnohorské několik výtisků Slobodovy botaniky za sníženou cenu, daroval českým gymnasiím v Brně a v Olomouci, pak obchodnickému spolku Merkuru v Praze a gymnasiu ve Veliké Revúci na Slovensku knihy, jichž bylo s dostatek na skladě. V letech 1868 a 1869 uděleny některé knihy Učitelské Besedě v Praze, vyšší dívčí škole v Chrudimi, školní knihovné v Otrokovicích, slovenskému gymnasiu ve Sv. Martině, evangelickému gymnasiu v Těšíně a školní knihovně na Smichově.
Léta 1870 Sbor povolil další vybírání knih matičných Akademickému spolku v Praze i slovenskému gymnasiu ve Sv. Martině. Vzájemná výměna knih nastala mezi Maticí Českou a Moravskou. Čtenářské besedě v Hořicích povoleny darem některé knihy; rovněž příhodné spisy k žádosti vrchního státního zastupitelství darovány trestnicím v Praze, v Kartouzích a Repích; později r. 1879 také trestnici v Plzni.
Zdá se však, že domácí spolky příliš často žádaly zdarma za knihy matičné; činily to nepochybně i takové, které snadno vkladné zapraviti mohly. Pročež Sbor 11. května 1870 při jedné takové žádosti ustanovil, že domácím spolkům nemají se dávati spísy zadarmo; ale kdyby takový spolek k Matici přistoupil, že se mu mají dáti staré knihy nádavkem. A tak stalo se hned r. 1871 obci vysokomýtské; přistoupila toho roku k Matici, a povoleni jí spisové starší, pokud na skladě byli. Téhož léta dány též některé knihy gymnasiu budějovickému.
V následujících dvou letech (1872 a 1873) knihy příslušných oborů dány Jednotě českých mathematiků, bibliothece gymnasia mladoboleslavského, realné škole prostějovské, akademickému spolku "Zora" v Brně a knihovně v Janovicích. Také Umělecké Besedě v Praze povoleny mnohé spisy k zakládání bibliothek českých v místech, kde jich obzvláště bylo potřebí. Občanské bibliothece v Pardubicích, jež k Matici přistoupila, uděleno starších spisů, pokud sklad toho připustil. Roku 1874 a 1875 povoleny některé spisy realním gymnasiím v Chrudimi a v Táboře, klubu historickému v Praze, školní knihovně v Hlinsku, zemskému archivu a stavovské bibliothece v Brně. A roku 1876 dány některé starší spisy realnímu gymnasiu městskému v Praze; také ustanoveno, aby s Jednotou filologů v Praze vyměňoval se Časopis Musejní za Listy filologické. Léta 1878 dalo Dědictví sv. Prokopa Museu diplom stálého členství, a navzájem dána akademii křesťanské, která s Dědictvím sv. Prokopa je ve spojení, knižka zakladatelská Matice České.
Zvláště býval Sbor Matičný nápomocen domácím spolkům vědeckým, buď že jim knihy příslušných oborů daroval nebo aspon v snížené ceně prodával. Tak Jednotě mathematiků českých r. 1874 a 1879 ponechán jistý počet exemplářů spisů mathematických, jmenovitě Základů vyšší geometrie, v levnější ceně.
Nad to Musejník a jiné spisy matičné zasílány rozličným novinám a časopisům.
Kromě zemí českoslovanských rozesílány matičné knihy i jinam, ústavům a spolkům slovanským i neslovanským; uvádíme je též v pořádku chronologickém.
V únoru 1862 povoleno, vydati spisy matičné pro bibliotheku císařské ruské akademie v Petrohradě, i uzavřena výměna spisův s Maticí Lužicko-srbskou v Budyšíně a s Maticí Dalmatskou. Mimo to povoleny spisy matičné Jihoslovanské akademii v Záhřebě1a gymnasiu kolomyjskému v Haliči. Přátelský pozdrav učinil Sbor Matičný r. 1864 nově povstalým Maticím Halicko-ruské ve Lvově a Slovinské v Lublani i vešel s nimi v obapolnou výměnu spisův; též povolil Johanneu v Štýrském Hradci některé knihy matičné na žádosť Výboru Musejního. Skutečně také dálo se vyměňování knih již r. 1865 s výše dotčenými Maticemi, k nimž i Matice Srbská v Novém Sadě přistoupila.
Léta 1866 poslány některé spisy universitní bibliothece a veřejnému Museu v Moskvě, námořnické bibliothece v Kronštadtě, ministerstvu osvěty v Rusích (jmenovitě Jungmannova Historie lit., Výbor a dramata Shakespearova); dále darována dramata Shakespearova Družstvu dramatickému v Lublani: Mimo to povoleny některé spisy, jakožto výměna za jiné, bibliothece Vladislava Mickiewicze a bibliothece polské v Paříži, s níž také hned další výměna uzavřena. Roku 1868 vykázány ústavu Ossoliňských ve Lvově knihy od r. 1863 až 1868 vydané.
Léta 1869 a 1870 staly se výměny a dary tyto: Poslány některé spisy Jihoslovanské akademii v Záhřebě výměnou za její akta, Českému spolku akademickému ve Vídni. Sbor i k tomu přivolil, aby zakladatelé Matice dr. Karel Kaspar (číslo matičné 613) a B. Zajíc (č. 3374) své právo k odebírání knih na Slovanskou Besedu ve Vídni vznésti mohli, tak aby se stala neumírajícím zakladatelem Matice.
Roku 1870 povoleno několik exemplářů Dějin Palackého, dramat Shakespearových atd. pro některé společnosti a ústavy v Rusku. Také poslány knihy matičné literarnímu Družstvu bulharskému v Brailově (Braila).
Hned na počátku léta 1871 povoleny spisy Jihoslovanské akademii v Záhřebě, Slovanskému komitétu v Oděse, učenému Družstvu v Bělehradě a Lužicko-srbské Matici v Budyšíně; r. 1872 Paedagogickému spolku v Záhřebě, jenž Matici poslal překlad Didaktiky Komenského; roku 1873 poslán Kensingtonskému Museu v Londýně k jeho vlastní žádosti seznam knih matičných. V letech 1874 a 1875 k žádosti samých ústavů matičné spisy dány carské ruské společnosti geografické výměnou, dobročinnému spolku slovanskému v Kyjevě darem, jmenovitě Musejník, jehož některé ročníky také ústavu Smithsonskému ve Washingtoně k jeho vlastní žádosti poslány. V lednu 1875 některé starší spisy darovány kollegiu sv. Trojice v Cambridgi, odkudž se nám dostal skrze prof. Wratislawa věrný přepis vzácného rukopisu Kroniky Dalimilovy tam chovaného. K žádosti ministeria vyučování Sbor r. 1875 matičné knihy daroval bibliothece university v Černovicích.
Dne 16. února 1876 Sboru oznámeno, že praesidium akademie krakovské, k němuž ministr Jireček v té příčině se obrátil, ochotně přijalo nabídnutí Sboru, aby se vyměňovaly publikace polské za spisy matičné. První knihy poslány krakovské akademii r. 1876; touž dobou Matice česká vešla u výměnu spisův s redakcí Bibliotheky Varšavské, s universitou novoruskou v Oděse a s Museem v Linci, jež samo takovou výměnu nabídlo. Spolu Sbor uzavřel, aby se obnovilo literarní spojení předkem se všemi spolky, s nimiž Museum již dříve knihy vyměňovalo, dále i s takovými, s kterými Matice dosud sice ve spojení není, jejichž spisové však by byli v Praze žádoucí. Dne 10. dubna 1878 Sbor se usnesl, aby redakci časopisu Lecha v Poznani dával se Musejník výměnou, a 12. února 1879 totéž stalo se varšavskému časopisu "Filologický Věstník."
Dne 12. listopadu 1879 přípisem ruského ministerstva národní osvěty v Petrohradě oznámeno, že k žádosti Sboru matičného ministr Tolstoj svolil, aby knihovně musejní zasílal se Žurnál ministerstva osvěty, a to nejen ročník 1879, ale i následující a některé starší. Pročež Sbor také ustanovil, aby za takový dar posílaly se ruskému ministerstvu Musejník a jiné knihy nákladem Matice vydané. Téhož roku v prosinci přijato nabídnutí ústavem Ossolińských ve Lvově učiněné na vzájemné vyměňování spisů.
Dne 20. října 1880 přednesena žádosť J. Sasky, faráře českých osadníků na ruské Volyni, aby Matice poskytla příhodných spisů pro čítárny a bibliotheky, které si Čechové na Volyni zakládají; a Sbor té žádosti ochotně vyhověl. Téhož roku povoleno Srbské Matici v Novém Sadě několik ročníků Musejníka, jichž si přála; poslalať také svůj Letopis, pokud v musejní bibliothece ho nebylo. Také přivolil Sbor Matičný na žádosť správy Čítárny Cetyňské na Černé Hoře, aby tam posílány byly Musejník a ostatní spisy matičné. Konečně Sboru Výborem Musejním téhož roku oznámeno, že přírodovědecké Museum v Rio de Janeiro v jižní Americe poslalo Museu Českému první svazek svých "Archivos" a vyslovilo přání, žeby vstoupilo s Museem naším ve spojení literarní. Sbor tedy již v červnu r. 1880 ustanovil, aby z té příčiny Musejník a přírodozpytné spisy onomu Museu se posílaly.
Co se vzácných osob týče, tu přede vším roku 1871 od Jeho cís. Výsosti korunního prince Rudolfa milostivě přijaty jsou Perly České a oba díly Výboru z literatury české.
Proslulým učencům rovněž věnovány knihy matičné. Roku 1871 francouzskému učenci Legérovi, dobrému znalci a horlivému příteli slovanských jazyků a literatur, dány mnohé spisy starší a novější; totéž učiněno anglickému učenci Morfillovi, jenž také pilně se obírá studiemi slovanských literatur a celým vkladem k Matici přistoupil. Roku 1873 některé spisy darovány professoru Budiloviči ve Varšavě, Sieglovi ve Varšavě, nedávno zemřelému professoru Kotlarevskému v Dorpatě, prof. Zaderackému v Kyjevě, kteří vesměs k Matici přistoupili. Také professoru Vsevolodu Milerovi v Moskvě a nakladateli Gebelovi v Petrohradě, jenž Museu mnoho knih daroval, poslány některé spisy; totéž učiněno 1874 professoru Voskresenskému v Moskvě a professoru Vatroslavu Jagičovi, dříve v Berlíně nyní v Petrohradě, r. 1875 prof. Kočubinskému v Oděse a horlivému slavistovi anglickému Alb. H. Wratislawovi, kteří také stali se zakladateli Matice.
Již povrchní ten přehled darův a výměn dokazuje, že rozesílání knih matičných po roce 1861 u větší míře než kdy před tím se dálo. Předkem to prospívalo ústavům a spolkům domácím a tudy obecnému vzdělání národnímu. A zasíláním spisů matičných učeným společnostem, vzdělavacím ústavům a jednotlivým slovutným vzdělancům zahraničným šířily se vědomosti o vzrůstající literatuře české, která nepředstavovala se již, jmenovitě za posledních let, jako skrovná popelka, nýbrž jako nadějný jinoch, plný vzácných schopností, pevné vůle a idealního snažení. Odtud pocházelo, že i daleká cizina sama sobě vyžadovala děl matičných.
Nejutěšeněji jevilo se ono vyměňování s vědeckými ústavy a spolky příbuzných národů slovanských; všem kmenům slovanským posílány ochotně z Matice knihy, a tím usnadňováno duševní seznání a obcování, položen pravý základ k literarní vzájemnosti slovanské.
Než Sbor Matičný prospíval i jinak této vzájemnosti, pokud totiž živé účastenství dával na jevo v důležitých, ze jména literarních, případnostech, které se týkaly toho nebo onoho národu slovanského. Ze jména Sbor neopominul vřelý soucit vysloviti literarním ústavům a spolkům slovanským, zvláště Maticím, kdykoli jakou památku oslavovaly. Tak vyslán Maticí r. 1861 prof. Kolář k slavnosti založení Matice Srbské v Novém Sadě, a r. 1863 Sbor přátelsky pozdravil nově zřízené Matice Slovenskou, Haličsko-ruskou a Slovinskou. A když r. 1866 pozván Sbor ze Záhřebu k slavnosti odhalení pomníku bana Jelačiće, bylo v den slavnosti v prosinci pozdravení přátelské ode Sboru telegrafováno.
Léta 1872 poslána Sborem adressa Matici Lužickosrbské k slavnosti jejího 251etého trvání. A když r. 1873 slovanské Družstvo v Petrohradě vydávati chtělo zvláštní Sborník o duševním prospívání slovanských národů a k tomu konci literarních příspěvků si přálo, tehdy Sbor na dotaz professorem Budilovičem učiněný Družstvu jmenoval ty spisovatele, kteří by k onomu Sborníku přispívati mohli. Rovněž účastenství své dal Sbor v červnu 1880 telegrafem na jevo, když spolek přátel ruské slovesnosti v Moskvě oznámil přípisem, že oslaví odhalení pomníku Puškinova v Moskvě.
Jakož tu Sbor pronesl svou úctu k slovanskému výtečníku zemřelému, tak neopomíjel i živoucím při zvláštních příležitostech vřelé uznání jejich zásluh o písemnictví a vědu slovanskou na jevo dáti. Tak již roku 1867 Sbor zvolil některé přední učence jinoslovanské za dopisující členy Matice České, jakož na str. 188 a 189 bylo pověděno. Roku pak 1872 poslána ode Sboru proslulému slavistovi ruskému Pogodinovi k jeho jubileu zvláštní adressa s podpisy všech členů Sboru Matičného. A v dubnu r. 1879 poslán blahopřejný telegram slovutnému učenci ruskému Srezněvskému v Petrohradě k 50letému jubileu jeho literarní činnosti.
Avšak největší úctu a vděčnosť Sbor pronášel výtečníkům, kteří buď o ústav matičný neb o literaturu domácí vůbec veliké zásluhy sobě získali. Tato péče o poctění takových mužů a o zachování jejich památky prostředkem očividným ukázala se ve Sboru již r. 1861, tedy hned na začátku této doby. Zpomenuto nejprve na památku Václava Hanky a Frant. Ladisl. Čelakovského. Již dne 21. ledna t. r. jednáno ve Sboru o postavení pomníků těmto nedávno zemřelým členům Sboru Matičného, ježto o památník Jungmannův pečovalo již komité jiné. Zvláštní úcty brzo po smrti své požíval Hanka, jmenovitě snad pro útoky naň činěné v příčině Kralodvorského Rukopisu; dokonce i o tom rokováno, aby založeno bylo nadání na památku jeho "ku prospěchu české a slovanské řeči a literatury."
Dne 28. ledna téhož roku v mimořádné schůzi jednáno strany sbírek na ony pomníky a onu nadaci. Provolání mělo se státi, až by úřední povolení ke sbírkám došlo. Také výtečného Presla při tom zpomenuto, a dne 13. února 1861 Sbor ustanovil se na tom, aby pomník i jemu postaven byl. Tu však oznámeno rozhodnutím místodržitelským od 22. února, že Sboru dle statut musejních nenáleží sbírati na pomníky; pročež příspěvky v summě 330 zl. 44 kr., jež někteří přátelé Hanky a Čelakovského u Matice složili, dány dr. Bělskému jakožto pokladníku proto zřízenému.1
Kterak Sbor památku Erbenovu a jiných vynikajících svých údů poctil, o tom již na svém místě promluveno. Největší úctu však dal na jevo při slavnosti stých narozenin Jungmannových r. 1873. Dále zpomenuto i památky nejslavnějšího panovníka českého Karla IV. Ve schůzi Sboru 13. června 1877 připomenul totiž min. Jireček, že r. 1878 připadá pětisetletá památka úmrtí Karla IV., žeby tedy při té příležitosti měly se vydati spisy, jím samým nebo aspoň za jeho působením složené. Což také se stalo v Památkách staré literatury české. Konečně Sbor usnesl se 15. ledna 1879, aby byla roku 1881 oslavena památka padesátiletého trvání Matice České. K návrhu kommisse k tomu zřízené Sbor 12. května 1880 uzavřel, aby tato památka oslavila se vydáním Dějin Matice, za jichž sepsání prof. Tieftrunk požádán, a přednáškou ve valném shromáždění musejním 25. června 1881, která také na Tieftrunka vzložena jest. Týkala se čelných dějin Matice české za padesátiletého trvání jejího.
Avšak Sbor Matičný zachoval vděčnou paměť i k stálému opatrovníku svému, k Českému Museu, prohlédaje vždy i k zvelebení jeho. Již svrchu psanými výměnami přispěla Matice k rozmnožení bibliotheky musejní, pokud spisy, které odjinud za knihy matičné posílány byly, Museu se dostaly. Než Matice rozmnožila tiskopisy a rukopisy musejní ještě spůsobem jiným. 1Tak Museu darován 1870 ode Sboru přepis cestopisu Marca Pola a Mandevilla Dundrem učiněný. V únoru léta 1876 povoleno 200 zl. na zakoupení Revuí pro Časopis Musejní, které pak bibliothece musejní připadly. Roku 1875 Matici poslali některé spisy knihkupec Zupanski, hrabě Ciecierski v Poznani a Matice Srbská; spisy ty rovněž dány Museu. Ano ve schůzi dne 25. října 1876 ustanoveno: aby knihovně musejní dávalo se po dvou exemplářích každého díla, buď samou Maticí nebo pomocí její vydaného, a na výměnu s jinými spolky tolik výtisků, kolik jich bude potřebí.
Přičiněním Matice dostalo Museum diplom stálého členství od Dědictví sv. Prokopa, důležitý Žurnál ruského ministerstva osvěty a nedávno od p. Luňáčka českou bibli z roku 1549, za niž z Matice dárci náhradou dán Musejník od roku 1870-1879. A v příčině rozmnožení důležitých rukopisů Sbor 11. července 1877 učinil toto ustanovení: aby dávaly se opisovati na účet výdajných peněz na Památky staré literatury určených takové rukopisy, které by se mohly vydati, nebo které jsou pouze v jednom exempláři zachovány a snadno zmařiti by se mohly. Tak se ze jména stalo s Radou zvířat a s XIII. foliantem bratrských rukopisů v Herrenhutě chovaných. A 13. března 1878 Sbor podobně se usnesl, aby se daly zhotoviti fotografie důležitého rukopisu z Vyššího Brodu vydluženého "Regula sancti Benedicti", což také pořízeno bylo,
I aby Sbor Matičný budil větší účastenství obecenstva k Museu, snesl se 9. června 1875 na tom, že činní údové Českého Musea mají jako zakladatelé Matice požívati té výhody, aby si totiž mohli jeden exemplář každé knihy matičné koupiti za cenu sníženou.
Tato mnohonásobná činnosť Matice České na prospěch osvěty národní zjednala jí důvěru nejednoho šlechetného vlastence. Pominouce jiných dokladů, jmenovitě odkazů svrchu již řečenych, uvádíme zde jen vlastenecky úkol, jejž Matici vykázal nebožtík Filip Čermák, farář v Liběchově. Tento spanilomyslny vlastenec založiv při Svatoboru znamenité nadání na odměňování nejlepších spisů v oboru filologicko-historickém, přírodnicko-mathematickém a v belletristickém ustanovil, aby soudcové k tomu zvoleni byli od Svatoboru, od královské společnosti nauk a od Sboru Matice České. Kteryžto čestný úkol Sbor Matičný také v letech 1879 a 1880 vykonal. A klub přátel literatury české v Kolíně vyžádal si v březnu 1880 stanov a seznamů knih matičných ve mnoha exemplářích, chtěje získati Matici nové zakladatele. Než ona důvěra jeví se i v tom, že za posledních let opět více nových členů k Matici přistupuje, i že starší zakladatelé, kteří dávno se od Matice odvrátili, opět k ní se přihlašují. Proto také Sbor již 13. března 1872 ustanovil, že zakladatelé, kteří své vklady do Matice spláceti přestali, i po letech je opět dopláceti mohou, a že se jim hned povolí dále knihy odebírati.
Aby pak Matici též s dostatek dobrých spisů se předkládalo, z té příčiny Sbor 12. května 1880 na tom se usnesl, aby rokem 1881 zvýšen byl honorár za tištěný arch z 21 na 30 zl., bude-li počet exemplářů vydaného spisu 2000 nebo menší; pakli by náklad byl větší, má honorár se zvýšiti za každé sto exemplářů o jeden zlatý. Musejní Časopis honoruje arch původní práce 24 zl., arch překladu 12 zlatými.
Jaky to rozdíl naproti r. 1837, kde za tištěný arch Starožitností Slovanskych dostalo se slovutnému Šafaříkovi deset zlatych stř. honoráru! Jest to zajisté patrný důkaz, jak znamenitě život náš národní vůbec a naše literarní poměry zvláště se povznesly.
A jako hmotné prostředky Matice dostoupily k utěšené výši, tak nechť v novém půlstoletí i literarní činnost vynikajících spisovatelův i důvěra národu našeho Matici podporuje v dalším vzdělávání písemnictví vědeckého jakožto pevné záštity jazyka národního.
zpět na obsah 
Další: Příloha A