|
- Tomek | - Děje české | - |
Toho času byli Římané nejmocnějším národem na světě. Všecky polední a západní krajiny Europy až po řeky Rýn a Dunaj, a krom toho veliké země v Asii a Africe byly jim poddány. U nich se scházelo bohatství celého světa. Vydržovali veliká vojska a lodstva, jimiž podmaněné národy drželi pod jarmem; a více než moc pouhé zbraně, prospíval jim vyšší důmysl; neb ostatní národové v Europě nacházeli se ještě ve stavu surovém, a byli tudy proti nim chudí a nuzní. Jim panovali tehdáž mocní císařové z rodu Caesarova, majíce sídlo své v Římě.
Markomani, vtrhše do Pannonie. stali se sousedy Římské říše, a zůstávali se Římany z počátku v dobrém přátelství. Marobod, kněžic markomanský, dán byl do Říma na vychování ke dvoru císařovu, kdež poznal Římské mravy, Římskou vzdělanost; když pak se navrátil do své otčiny, dychtiv byl podobného panství, jaké viděl v Římě; zřídil si stkvělý dvůr, životní stráž a vojsko, a počal nejprv národu svému panovati přísněji než byl domácí obyčej. Potom sebrav svou moc, udeřil na Boje v Čechách, opanoval tuto jejich zem, a v ní se s Markomany usadil (12 let př. Kr.). Odtud z položení bezpečného mezi horami a nedostupnými lesy jal se podmaňovati jiné národy německé na půlnoci a na východě od Čech, v nynějších Sasích, v Lužici, ve Slezsku a v Brandenbursku, jakož byli Lygiové, Silingové, Burgundi, Gothové, Semnoni, Hermunduři, Langobardové, kteréž všecky konečně spojil v jedno velké panství, nazývaje se králem suevským. Vojsko jeho čítalo 70.000 mužů pěších a 4000 jízdných. Sídlo, kdež přebýval v Čechách, nazývalo se dle jména jeho Marobudum; hájeno bylo tvrzí stavenou nepochybně od Římských stavitelů; tam přicházeli kupci Římští se zbožím svým, a byl jinak shon lidí živý.
Ale jiní němečtí národové, obývající blíž Rýna, měli toho času velké boje se Římany, kteří se pokoušeli o jich podmanění. Vůdce Němců byl Armin, kníže cheruský, též za mládí svého vychovaný v Římé. Ten, stavě se přítelem Římanů, zavedl vůdce jejich Vara s vojskem jeho hluboko do země německé až k řece Vizeře;v tu jej opustil, a postaviv se v čelo Němců, porazil a dokonce zhubil Římany v lese řečeném Teutoburském. Pro vítězství toto byl ode všech Němců vysoce slaven co hrdina a osvoboditel; Marobod pak, který v tom boji se neúčastnil, nýbrž k Římanům se měl přátelsky, spůsobil si tím nenávist obecnou. Strhla se válka mezi Němci Arminovými a Němci Marbodovými. Obě vojska valná setkala se v bitvě v nynější zemi saské (r. 17 po Kr.); a žádná strana nezvítězila, ale brzy potom z Marobodova vojska veliké množství přeběhlo k Arminovi; čímž on oslaben musil se navrátiti do Čech, a všichni němečtí národové jemu poddaní odpadli jeho, kromě Markomanů a nejpříbuznějších s nimi Kvadů v nynější Moravě a sousední části Uher.
Po první této pohromě následoval však velmi brzy úplný pád jeho. Již po dvou létech (r. 19 po Kr.) vtrhnul Kattwalda, kníže gothský, jejž byl Marobod prvé zapudil, vojensky do země Markomanů, dobyl zradou hlavního sídla Marobodova, i uvázal se v panství na jeho místě. Marobod utekl přes hranici Římskou, a dostal od císaře Tiberia místa ku přebývání ve městě Ravenně v Italii, kdež živ byl ještě osmnáct let, co zatím v národě jeho následovalo několik proměn po sobě. Neboť Kattvalda byl již po dvou létech vzase vypuzen knížetem hermundurským Vibilliem (21); tomuto však Římané nedopustili panství nad Markomany, nýbrž zakročením svým dopomohli jeho Vanniovi, knížeti kvadskému. Vannius rozšířil meze panství svého časem zase dále na půlnoc, a nazýval se jako prvé Marobod králem suevským. Teprv po třidceti létech strhlo se proti němu opět vzbouření vedením Vibillia, s nímž spolčili se i sestřenci Vanniovi, Vangio a Sido. Hermunduři. Lygiové a jiní vtrhli do země kvadské, a přinutili Vannia k útěku ze země. I on musil hledati útočiště u Římanů; od té pak doby národové suevští spravovali se každý svými knížaty beze všeho spojení v jedno panství. Markomanům panoval nékterý čas starý knížecí rod Marobodův. I oni však i Kvadové upadli brzy v závislost od mocných Římanů, tak že tito vměšovali se ustavičně do jejich záležitostí, až i dosazovali jim knížata dle své libosti.
Zatím ve vzdálenějších krajinách na půlnoci blíž Baltického moře, kdež bylo starodávné rozhraní mezi národy kmene německého a slovanského, dály se vždy tužší třenice, ježto jeden národ druhý vytlačoval z jeho sídel. Když polednější tlačeni byli od zadnějších ze severu, strhla se z toho konečně velká vichřice proti hranicům říše Římské. Hermunduři, Langobardi, Vandalové, Buriové, Bastarni, Gothové a jiní rozliční národové němečtí shlukli se u veliké spolky, ku kterým i Markomani a Kvadové se přidali, a počali loupežné nájezdy přes Dunaj. Roku 165 po narození pána Krista stalo se první veliké vtrhnutí do Norika, do Pannonie, do Rhaetie, i konečně až do Italie, a strhly se z toho bouře 151eté, které dle Markomanů, jakožto nejbližších sousedů říše Římské, nazývány jsou válkou markomanskou.
Po hrozných záhubách, které suroví divochové spůsobili ve všech krajinách, jimiž prošli, a po největším namáhání vojenských sil celé rozsáhlé říše podařilo se statečnému císaři Římskému Marku Aureliovi po dvakrát, zapuditi barbary na všech stranách přes Dunaj zase; i zanášel se tudy s úmyslem, Markomany a Kvady zcela Římanům podmaniti, aby napotom hranice byla bezpečnější. Roku 174 přešel přes Dunaj, a porazil Markomany i spojence jejich v bitvě po velkém hromobití a dešti, který občerstvil vojsko jeho trápené žízní, když bylo od nepřítele nenadále obklíčeno. Potom vtrhnul hluboko do země markomanské bez překážky. Ale vypuknutí války v Asii s mocnými Parthy přinutilo jej k upuštění od svého předsevzetí, tak že zavřel mír s loupežnými kmeny, ač pod tvrdými výminkami. Markomani a Kvadové musili přijmouti 20.000 mužů vojska Římského do své země, které vystavilo sobě tudíž tvrze, a musilo od obyvatelů býti opatřováno všemi potřebami (175). Markomani zdvihli se však již po dvou létech (177) proti těmto posádkám ve spolku s druhými národy, kteří obnovili své nájezdy. Císař Aurelius, vytáhnuv opět proti nim na Dunaj, po tříletém válčení zemřel (180); i tuť zavřen mír opětný synem jeho Commodem.
Markomani a Kvadové byli toliko zbaveni posádek Římských, jinak pak zůstali v pokoření a - v závislosti předešlé, tak že se odtud dlouhý čas v útocích na hranice Římské neúčastnili. Ale druzí národové němečtí ze sousedstva jejich na půlnoci, když nájezdy jejich přes Dunaj byly zastaveny, tlačili se toliko na nejbližší sousedy říše Římské, západně totiž k Rýnu a do krajin mezi Mohanem a Dunajem, východně ke Dněstru, Dněpru a k Černému moři. Onde jména Franků a Alemanů, zde jméno Gothů začalo býti pověstné. Velké zmatky v říši Římské za nástupců Marka Aurelia, zhýralost všeobecná a tudy ponenáhlé hynutí někdejších panovníků světa usnadnilo konečně barbarům nová válečná předsevzetí. Celé pomezí Římské dle běhu Rýna a dle béhu Dunaje bylo víc než půldruhého stolétí divadlem bojů, brzy častějších brzy řidších, mezi chřadnoucím vzdělaným světem starým i divokými národy dychtivými jeho bohatství; až přišla doba rozhodných převratů návalem Hunů, smělých kočovníků, kteří z krajin pod Uralem udeřivše na Gothy, usedlé již ode sta let v Dacii, a na jiné jim příbuzné kmeny německé (375), zbudovali říši, která se vztahovala od Dněpru až ke břehu Dunaje v Uhřích, strachem pak, který je předcházel, popudili západnější národy německé k novým překročením hranic Římských, jimž zvetšelá říše na dlouho odolati nemohla. V jedné zemi po druhé usadili se národové němečtí stále, a zarazili nové říše podmaněním Římského obyvatelstva.
V tomto hemžení národů vyskytuje se i jméno Markomanů několikkrát opět, když část po části přidružovali se k tažením jiných příbuzných kmenů do nezdálených zemí. Část vytáhla roku 404 s nezřízenými zástupy přerozličných národů německých, vedenými Radagaisem, do Italie, kdež naloupivše se do syta, konečně skoro všickni potřeni jsou zbraní Římskou (405). Jiní nepochybně táhli hned potom (406) s králem vandalským Godegisilem, jenž založil nové panství nejprv ve Španělích, potom v Africe. Kteří ještě v hercynské vlasti své zůstali, na počet nejspíše již velmi skrovní, dostali se jako všichni okolní národové němečtí pod panství Hunů. Když konečně Attila, král hunský, se vší mocí svou vytáhl na západ, chtěje zbytky Římské říše docela ztroskotati a Římany i všecky jiné národy v Europě podmaniti; táhli mezi jinými jemu poddanými národy také Markomani s ním až za Rýn do staré Gallie. Attila byl však poražen ve strašlivé bitvě v polích Katalaunských (451). Tam nejspíše zahynuli i ostatní zbytky Markomanů, tolika bouřemi a válkami oslabených. Když říše Hunů po smrti krále Attily brzy se rozpadla, zůstala tudy země česká pustá a liduprázdná.
Další: