|
- Tomek | - Děje české | - |
Jakkoli Markomani více než půl páta století přebývali v blízkém sousedství Římanů, nenalezla u nich za ten čas místa vzdělanost Římská. Celkem zůstávali povždy v povahách všechněch jiných tehdejších národů německých, s nimiž se družívali v bojích se Římany. Válka a kořistování bylo nejmilejším zaměstnáním mužů, lov a chování domácího dobytka nejobyčejnější živností; orba se provozovala bez zalíbení a brzy tu brzy tam, ne na stálých nivách; práce polní zanechávala se otrokům, péče o oděv a jiné domácí potřeby ženám; výrobky umělejšího řemesla, jakož ocelové zbraně, ozdoby, lahůdky k jídlu a pití dostávaly se v čas míru od kupců Římských, kteří přicházeli do země. Příbytky chatrné, různo a pořídku rozložené v čirém lese, který pokrýval zemi kromě malých částek zde onde, nebyly staveny pro stálost; obyvatelstvo pak nemnožilo se více, než jak mohlo býti při krvavém válečném těkaní a nehojných živnostech; všechněch Markomanů tak jako jiných německých národů toho času, o kterých máme lepší zprávy, nemohlo býti na počet více než jako asi četného vojska, přebývajícího a chodícího s ženami a dětmi.
Odtud přichází, že bylo jim, jako tolika jiným příbuzným národům, možno a snadno, opustiti svou vlast, tak že po nich ani po bydlištích jejich nezůstalo žádné déle trvající památky. Teprv novým obyvatelům slovanským, kteří zaujali uprázdněná od nich místa, bylo mýtiti pustý les, zorati půdu, zakládati nové dědiny, vtisknouti horám, řekám, potokům, hájům nová jména, ježto přečkala věky až do času přítomného.
Starodávná vlast Slovanů byla v šírých rovinách polských a ruských na půlnoci a východu od Tater. Již od času markomanské války musilo počíti stěhování jejich částečné odtud a zaujímání nových sídel, aniž starých zanechávali jinokmeným národům, nýbrž ustavičně šířili pravlast celého kmene svého.
Jakž se národové němečtí z krajin nad Vislou a Odrou tlačili pořád dále na západ a na poledne, tak Slované v patách za nimi, a nepochybně v ustavičných půtkách s nimi, osazovali se v zemích od nich opuštěných. Ponenáhlu byly všecky země v nynějším severním Německu až po řeku Labe, a za Labem až po řeku Zálu zalidněny od Slovanů, a konečně také Čechy, Morava a veliká část severních Uher.
Dle starodávné pověsti nazýval se praotec Slovanů, kteří osadili zemi někdejší Bojů a Markomanů, Čech. Jeho prý vedením přitáhli předkové naši ze staré země charvátské, to jest z nynějších krajin polských, přes tři řeky do této země, a zastavili se nejprvé na hoře, kteráž slove Řip, vysoké a hranaté, uprostřed velké roviny při Labi, odkudž viděti jest daleko široko. Dělíce se na rozličné kmeny, rozdělili zemi mezi sebou, tak že každý kmen bydlil pro sebe v jedné krajině. V samé krajině okolo Řipu a odtud dále uprostřed země na levém břehu Labe a na obou stranách Vltavy a dolejší Mže (ježto nyní slove Berounka), až přes lesy Křivoklátské na západě a lesy Dobřišské na jihu osadil se hlavní kmen Čechů, jehož jménem nazýval se i celý národ. Od nich hned na východě, též uprostřed země, hlavně v potomním kraji Kauřimském, obývali Zličané; od Čechů na severozápadě až ku pomezí zemskému, na hořejší Mži a v největší části poříčí Ohře, bujní Lučané; východně od těchto po obou stranách Labe v nynějším Litoměřicku Lémuzi; dále Pšované od Labe z prostředka země, kdež dělilo je od Čechů a Zličanů, přes husté lesy, které kryly krajinu okolo Bezděze, až ku pomezí zemskému na východě od Lémuzů; ještě pak dále za nimi na hořejší Jizeře až ku pomezí zemskému Charváti; v nejjižnější části země, v nynějším Budějovicku, Doudlebi, a tak v jiných krajinách jiní kmenové, kterých jména přišla v zapomenutí.
Další: