|
- Tomek | - Děje české | - |
V málo létech po nešťastných těchto příhodách zemřel král německý Ludvík Dítě (911), a jím vymřela německá větev rodu Karla Velikého. V panství nad zeměmi, jimž on a jeho otec byli panovali bezpostředně, totiž v Bavory a Korutany, uvázal se vévoda Arnulf, syn mocného Liutpolda, který byl padl v bitvě s Maďary. Druzí tehdejší vévodové zemí německých zvolili jednoho ze sebe, Konrada I. franského, a po jeho smrti (918), Jindřicha I. saského, za krále; kterýmžto oběma králům voleným Arnulf dlouho se zpěčoval prokazovati poslušenství.
V Čechách panoval toho času kníže Vratislav I. po smrti bratra svého Spytihněva. Slovanský skladatel staré legendy o svatém Vácslavu nazývá jej knížetem slávou velikým, i dá se tedy souditi, že si dle těžkých okolností toho času počínal statečně jak v domácí správě tak ve poměrech k zahraničným sousedům, a tudy zvláště v obraně země proti Maďarům, nejbližším sousedům svým na východě i na jihu, kteří tehdáž neopomíjeli ani jednoho roku v loupežných výpravách do Bavor, do Šváb, do Sas, do Italie i až do Francouz, nikdež dostatečného odporu nenacházejíce.
Vymřením rodu Karla Velikého v Němcích přestala sama sebou všeliká závislost země české od německé říše, ve kterou se byl dal Spytihněv vyžádáním sobě ochrany proti Svatoplukovi moravskému; a zdá se, že Vratislav pomýšlel i na to, jak by se stále zbavil záyislosti od Němec také ve správě církevní. Jakkoli vplyvem biskupů Řezenských šířila se latinská liturgie v Čechách, zachovala se vedlé ní předce také slovanská. Syn Vratislavův, sv. Vácslav, byl návodem báby své Ludmily vyučen knihám slovanským a potom teprv dle vůle otcovy také latinským v Budči. Postřižiny pak Vácslava co pacholete, obřad latinské církvi neznámý, byly vykonány od jakéhos biskupa povolaného ke dvoru Vratislavovu, který nebyl biskup Řezenský. Možná vždy, že se po vyvrácení říše moravské utekl do Čech některý z biskupů tamějších, teprv nedávno tam opět dosazených, a že se Vratislav vynasnažoval o obnovení arcibiskupství Methodiova, které pod panstvím pohanských Madarů zaniklo, se sídlem v Čechách. Ale souvěké zprávy o panování tohoto knížete jsou hubenější než o čase předtím; sotva tolik zaznamenáno o něm, že byl zakladatelem druhého kostela na hradě Pražském ke cti sv. Jiří.
Měl-li Vratislav zámysl odtrhnouti se docela od biskupství Řezenského, dá se souditi, že v provedení jeho měl překážky nejen od Arnulfa vévody bavorského, k jehož panství náleželo toto biskupství; nýbrž i v Čechách samých od vojvod Zlických, kteří se ty doby objevují co nejmocnější v zemi po knížatech. Zdá se, že téhož času, když knížata z rodu Přemyslova postupem času rozmnožovali svou moc odstraňováním dedičných vojvod nejvíce v západních Čechách, vojvodám Zlickým podařilo se právě panství své rozšířiti po velké části země ve stranách východních spojením několika starších vojvodství neb kmenů pod svou rukou. Jest pak známo z času potomního, že byli ve svazcích blízkého příbuzenství s mladší větví králů německých rodu saského, která se dostala k panství v Bavořích zasnoubením Jindřicha syna krále Jindřicha I saského s dcerou Arnulfovou; i dá se souditi, že příbuznost tato pocházela rovněž z nějaké svatby mezi rodinou Arnulfovou a vojvodskou rodinou Zlickou.
Kníže Vratislav zemřel okolo roku 920, zůstaviv tři syny, Vácslava, Boleslava a Spytihněva, kromě čtyr dcer, kteréž jsou po smrti otcově provdány za rozličná knížata. Přibislava, jediná, jejíž jméno se pamatuje, byla, jak se podobá z jistých okolností, chotí vojvody charvátského v severovýchodní části země. Nejmladší syn, Spytihněv, bezpochyby zemřel brzy. Vácslav, při smrti otce teprv 18letý, byl ustanoven za nástupce v knížetství; Boleslavovi byl vykázán úděl v zemi Pšovanů, kteří nepochybně po smrti Slavibora otce svaté Ludmily dědictvím připadli knížecímu rodu, pročež zvláštních vojvod od té doby u nich nebylo. Do právních let obou kněžiců spravovala však zemi matka jejich Drahomiř, dcera knížecí ze Stodor v zemi Luticů, tehdáž ještě pohanských. Při dvoře knížecím strhly se hned rozbroje, které měly truchlivé následky. Drahomiř, o plnost panství svého se bojící, a nejspíš od zištných velmožů ve službě dvorské poštívaná, dala zabiti tchyni svou Ludmilu na vdovském sídle jejím Tetíně (921). Vykonatelé této vraždy, Tuňa a Homoň, povýšeni za to k nejvyšším důstojenstvím, panovali nyní hrdě co první v její přízni, až popudili všechen národ proti sobě, ale naposledy i kněžnu samu. Drahomiř zbavila se jich konečně soudem krvavým. Tuňa ušel trestu útěkem ze země se všemi sobě příbuznými, poněvadž na všecky se obrátil hněv kněžnin, ale Homoň přišel o hrdlo, a s ním jedním dnem vyhubeno i celé jeho přátelstvo.
Roku 923, nepochybně když zmatky tyto za vládaření Drahomiřina ještě trvaly, vtrhnul vévoda bavorský Arnulf s vojskem do Čech. Nepraví se v jakém úmyslu; lze však domnívati se, že přišel co spojenec vojvody Zlického, který času toho užil k většímu ještě rozšíření panství svého na ujmu rodu Přemyslova. Panství toto v největší rozsáhlosti své, které nabylo nejspíš právě tehdáž, zaujímalo asi dvě pětiny země české. Starodávným sídlem vojvod byla Libice nad Cidlinou; odtud náleželo jim všecko až ku Krkonošům; a od Krkonošů vztahovalo se panství jejich po celé východní strané země až k Šumavě na nejjižnější hranici s Bavory; v prostředu země pak pošinuli hranice své blíž samé Prahy až přes Vltavu do starodávné krajiny vlastních Čechů, tak že náležel jim i někdejší hrad Kázin neb místo, na kterém byl stál, u nynější Zbraslavě až ku potůčku řečenému Žiřina, padajícímu nedaleko odtud do Mže. Výslovně připomínají se co hradové jejich na hranici proti Slezanům Kladsko, proti Moravě Litomyšl, proti Rakousům Chýnov, Doudlebi a Netolici. Vnitř panství toho slynuly krom starodávného Hradce na chlumci Dobroslavově nepochybně již za jejich časů také Chrudim, Čáslav a Kouřim, co nejhlavnější župní hrady.
Když konečně Vácslav, dospěv k letům zákonným, sám se uvázal v panství otcovské, neváhal pokusiti se o pokoření hrdého protivníka. i sebral pole proti Radislavovi vojvodovi Zlickému. Pohříchu vypravuje nám o tom jen pozdní zázračná legenda, kterak obě vojska potkala se u Žitoměře, místa které se nyní nazývá Štolmiř, ve kraji Kouřimském; ale Vácslav nechtěje, aby se lid vraždil bez potřeby, vyzval vojvodu Zlického na souboj v místě mezi vojsky. Pyšný Radislav jen ze studu přijal toto vyzvání; ale když se přiblížil k Vácslavovi, zjevil prý se mu anděl. nad knížetem se vznášeje a jemu mečem hroze. Tu prý Radislav padl před Vácslavem na kolena, poddávaje se jemu; i smířili se a v dobrém prý se rozešli. Nevíme ovšem, jak vlastně se věc zběhla; ale zdá se, že smíření nebylo trvalé, že vojvoda Zlický ještě jednou užil spolků svých s cizími.
V létech po smrti knížete českého Vratislava vedly se kruté války mezi Němci a Slovany Polabskými v krajinách na půlnoci od Čech. Jindřich saský, král německý, příjmím Ptáčník, pohromil všecky národy slovanské, s kterými vojvodství jeho hraničilo na východě, a uvedl je v poddanství dílem tužší, dílem volnější, zejména i Lutice v Brandenbursku, z nichž pocházela manželka Vratislavova Drahomiř, i Milčany v Lužici, nejbližší sousedy českých Pšovanů a Charvátů. Rozšířením panství svého v těchto stranách nabyl Jindřich větší moci v Německu samém, tak že přivedl druhé vévody německé, prvé jemu téměř rovné, ku přísnějšímu poslušenství. I Arnulf bavorský smluvil se s ním konečně, a upustil mnoho ze své někdejší samostatnosti. Tu zamyslil král německý, uvésti také Čechy pod moc svou a obnoviti i nad jejich zemí panství králů franských rodu Karla Velikého. Roku 928 vtrhnul vojensky do Čech, a s ním také Arnulf bavorský, jemuž nepochybně jednalo se i o jeho zvláštní prospěchy, tedy buď o utvrzení církevních svazků mezi Čechy a biskupstvím Řezenským, buď o přispění svému zeti nebo svaku, Radislavovi Zlickému. Vojska německá přitáhla až ku Praze. Vácslav, nemoha odolati jich moci přílišné, poddal se králi německému na ten spůsob, že se zavázal k odvádění někdejšího poplatku, 500 hřiven a 120 volů ročně. Biskupství Řezenské vztahovalo se odtud na Čechy bez odporu, a panství vojvod Zlických spatřujeme ještě více než půl století potom v celé jeho největší rozsáhlosti, ač ne nezávislé od knížat zemských, nýbrž vždy více pod vrchní jich mocí.
Nelze pochybovati, že při těžkém stavu věcí toho času Čechy jen velkou statečností a zároveň opatrností sv. Vácslava zachovány jsou od většího zlého. Vácslav, nemoha se mocnému králi německému protiviti vzdornou mocí vojenskou, hleděl získati jeho přízně, a učinil tím, jak se zdá, starší protivníky své sobě neškodnými. Přitom spravoval zemi v pokoji moudře a spravedlivě, a pečoval zvláště o rozšíření křesťanské vzdělanosti ve svém národě. Když spojení s křesťanskými Bulhary na jihu a s Řeky, z jakého se někdy těšila Morava, přetrženo bylo usazením se krutých Maďarů uprostřed, nezbývalo Vácslavovi hledati prostředků k tomu jinde než u Němců, a protož bylo i přátelství mezi ním a biskupy Řezenskými dosti vroucné. Vácslav, jsa pilen zakládání kostelů po všech hradech svých a jiných místech v zemi, vystavil zvláště slavný chrám uprostřed hradu Pražského ke cti sv. Víta, patrona Sasů, k jehož vysvěcení biskup Řezenský Tuto schvalné přijel do země. Zde provozovaly se služby boží četným duchovenstvem jako jinde v kostelích biskupských.
Pokojné, duchem křesťanské lásky řízené vládaření Vácslavovo nenacházelo však obliby u všech jeho poddaných. Mezi velmoži a jinými, kteří se oddávali službám při knížecím dvoře, byli již tehdáž mnozí, kterým šlo nejvíc o povznešení a obohacení sebe; k čemuž nehrozili se cest křivých a darebných. Plození svárů v knížecí rodině bývalo již tehdáž jako za časů potomních nejobyčejnějším prostředkem k dosažení zámyslů lidí tohoto druhu. Již prvé, snad brzy po nastoupení Vácslava v samostatné panství, osočili jemu matku jeho, jakoby chtěla zbaviti jej života a potáhnouti panství na sebe ve jménu mladšího syna svého Boleslava. Vácslav vypověděl Drahomiř z Prahy na Budeč, ale poznav křivdu svou, brzy smířil se a povolal ji nazpět. Později ti, kterým panování Vácslavovo nebylo vhod, začali vyhledávati přízeň Boleslava a štváti jeho proti staršímu bratru. Boleslav vládl již sám svým údělem ve Pšovanech, kdež vystavil hrad dle jména svého nazvaný Boleslav (Starou). Přísný a násilný spůsob panství, které zavedl v tomto svém knížetství, zjednal mu již tehdáž pověst, z níž povstalo dávané jemu příjmí Krutého. Zlá chasa tak dlouho jej popouzela, až vešel v úklady k zavraždéní svého bratra. Roku 935, když Vácslav, od Boleslava snažně zván, přijel o posvícení k něinu na Boleslav a veselil se bezelstně, vrahové vzali radu o něm. Ráno časně dne 28 Září, když dle obyčeje svého šel na mši jitřní, přepadl jej Boleslav se zlými druhy svými, i zabili jej mnohými ranami udatné se bránícího u samých dveří chrámových. I matku jeho Drahomiř, která na pokřik přiběhla a slzami skrápěla mrtvé tělo svého syna, chtěli pomocníci Boleslavovi sprovoditi se světa; ale Boleslav aspoň toho se zhrozil, a matka utekla v čas do Charvát, jak se podobá, k dceři své Přibislavě. Boleslav takovým skutkem zjednal sobě cestu ke stolci knížecímu. Ale Vácslav byl od věrného lidu svého hned po smrti ctěn co mučenník a první svatý dědic země české; tělo jeho přeneseno se slávou do kostela sv. Víta se svolením Boleslava kajícího; jméno jeho vzýváno od Čechů v bojích a ve všelikých jiných potřebách, obraz malován na korouhvích, pečetech, penězích; helm Vácslavův práce starodávné, jak se zdá, již starším předkům jeho náleževší, též i meč a košile brněná chovají se co drahé po něm ostatky; a píseň "svatý Václave, vojvodo země české" zpívá se již na desáté století.
zpět na obsah 
Další: Boleslav I.