|
- Tomek | - Děje české | - |
Za dlouhého císařování Ludvíka Pobožného měli Čechové pokoj od Franků, nejvíce proto, že v říši franské byly velké nepokoje a zmatky pro rozepře mezi slabým panovníkem tímto a vlastními jeho syny. V poslednějších časích života Ludvíkova a několik let po jeho smrti byly zmatky tyto takové, že jich mnohý poddaný národ mohl užiti k svržení jha franského; a tak nepochybně vytrhli se i Čechové tehdáž z odvádění poplatku, a rovněž zbavili se závislosti od Franků rodní bratří Čechů Moravané, jejichž prvním známým knížetem jmenuje se ty doby Mojmír. Panství jeho vztahovalo se, jako sídla Moravanů samých, netoliko na nynější Moravu s krajinou Opavskou v nynějším Slezsku, nýbrž i na celé Slovensko v Uhřích až k Dunaji. Velehrad blíž Hradiště uherského byl nejspíše sídlem Mojmírovým, tak jako prvních jeho nástupců.
Ale jak mezi Němci, tak byly toho času i u Čechů mnohé rozepře domácí, a sice mezi knížaty zemskými a rozličnými vojvodami čili lechy, kteří zhrdše upírali poslušnost vrchnímu panovníku země, toužíce po moci zcela nevázané nad svými krajinami. Nejeden z nich ucházel se v počínání tom i o pomoc cizí, tedy o ochranu králů franských, k velkému nebezpečí svého národu. Již tehdáž asi vytrhnul se z moci knížete českého Vitorad, zakladatel Vitoraze v horních Rakousích, jak se zdá vojvoda Doudlebů, a poddal se králi franskému.
Asi do téhož času padá nejpodobněji domácí válka, o které vypravuje jen staré podání. Za knížete Neklana totiž vzbouřil se vojvoda Lučanů Vlastislav, a začal nepřátelství s ním, tak že činil loupežné vpády do vlastní země knížecí. Proti sousedům svým Lémuzům, kteří věrně stáli s knížetem, vystavil hrad, dle jména jeho nazvaný Vlastislav, na samé hranici dvou žup jejich, Litoměřické a Bílinské, a hubil z něho tyto krajiny. Konečně zamýšlel prý sám se zmocniti panství nad Čechy, a sebrav veškerou sílu vojenskou, vtrhnul hluboko do země Neklanovy. Kníže musil se před ním zavříti na Levém Hradci pod Prahou. Udatný Čestmír však, kterého postavil v čelo svého vojska, táhl vstříc proti Vlastislavovi, a porazil jej v bitvě krvavé nedaleko hradu onoho v poli řečeném Tursko. Vlastislav sám zahynul v tomto boji. Čechové čili Pražané, jak je nazývá stará píseň dle hlavního hradu, vtrhli nyní do Lucka, zloupili krajinu v pomstu, rozbořili hrady, a uvedli zemi v poslušenství svého knížete. Neklan šetřil nevinného syna Vlastislavova, teprv pacholete, a chtěl jemu .i zachovati otcovské panství. Toliko dal mu vystaviti hrad v rovině, jejž nazval Drahouš, nad řekou Ohří, kdež nyní jsou Postoloprty, méně pevný než předešlá Vlastislavova sídla, aby méně snáze mohl se dáti v nové odpory. Ale pěstoun pacholete, Srbín rodem z nejbliž-šího sousedstva za horami Krušnými, chtěje se zavděčiti Neklanovi, zabil pachole, aby prý jej zbavil budoucího nepřítele. Za tuto nešlechetnost odměnil se mu kníže jen tím, že mu dal na vůli, jakou smrt by udělal sám sobě. I oběsil prý se ohavník na olši, která se ukazovávala ještě za času Kosmova.
Nepokoje v říši franské, vypuklé za Ludvíka Pobožného, skončily se roku 843 smluvou Verdunskou, kterou synové jeho tři o říši franskou se rozdělili, tak že jeden, jménem Lothar, byl králem vlaským a císařem Římským, Karel Holý králem francouzským, a Ludvík, týž kterému již roku 817 byly přičteny Čechy a Morava, králem německým. Ludvík, jak medle se stalo toto utišení, hleděl moc svou nad národy slovanskými obnoviti, a postaral se nejspíš přede vším o spolky s nepokojnými vojvodami neb jinými stranami v těchto zemích. Již roku 845 přišlo k němu 14 vojvod českých neb lépe rozumějíc 14 členů několika rodin vojvodských, i dali se pokřestiti se svým komonstvem, nepochybně aby tím zjednali sobě pomoc od krále ve vzdorech proti knížeti zemskému. Hned roku potomního vtrhnul Ludvík z Rakous do Moravy, kdež, jak se zdá toho času zemřel Mojmír a vznikly nějaké různice v nástupnicvtí po něm. Ludvík dopomohl k panství synovci jeho Rostislavovi, kterýž za to musil podstoupiti nějakou povinnost k němu (846). V podpbném úmyslu táhl odtud do Čech; byl však poražen a se ztrátou velikou připraven na útěk do Bavor. Od té chvíle byla válka mezi Čechy a Němci bez mála do třidceti let; ale jen některé časy vedla se s větším důrazem.
Roku 849 poslal Ludvík vévodu svého Arnošta a markrabí Thakulfa do Čech s vojskem velikým. Ti udeřili na Čechy v místě, kdež oni se postavili za hradbami, nepřítele očekávajíce. Čechové útok odrazili, a však se ztrátou na lidu velikou; pročež poslalj do ležení německého k markrabí Thakulfovi, aby s ním umluvili pokoj. Ale když ještě marně smlouvali, Němci z nenadání, proti slovu danému, udeřili znovu na jejich ležení, a úsilně ho dobývali. Tož Čechové sebrali všecku sílu, a porazili Němce tak, že musili od útoku upustiti, a Čechové za nimi vtrhli do vlastního jich ležení. Tu musili Němci prositi o pokoj, rukojmě dáti, vydati všecku zbraň, všecky vozy a věci k válce potřebné, a odebrati se ze země cestou, kterou jim Čechové nařídili.
Jak veliký byl hněv krále německého z tohoto zahanbení, předce na ten čas nic proti Čechům učiniti nemohl; nýbrž i jiní Slované, jakož Srbové Polabští, kteréž byl přinutil ku poplatkům, vzali sobě z toho příležitost k novému odporu, tak že stéží zase je přemohl (851). Téhož pak času i Rostislav, jejž byl Ludvík povýšil na knížetství v Moravě, všemi spůsoby o to dbal, aby vlast svou od poddanství německého zcela osvobodil. Již roku 855 vytáhl Ludvík proti němu do Moravy, ale vrátil se s nepořízenou. Rostislav hleděl netoliko dobrého upravení moci branné ve své zemi a dorozumění s nepřátely krále německého, nýbrž i prostředků duchovního vzdělání. Němci byli již prvé užili moci své nad Moravou k zavodění tam řádů křesťanských, ale ne v jiném úmyslu, než aby země tato byla přivtělena k německému biskupství v Passově, pod kterým stály celé nynější Rakousy. Rostislav sám i předek jeho Mojmír byli již křesťané; ale v lidu samém ujímalo se křesťanství ztěžka, poněvadž nerozuměl kněžím německým. Tu poslal Rostislav k císaři řeckému Michalovi do Cařihradu, a vyžádal sobě od něho učitelů křesťanských. Císař vypravil k tomu do Moravy slavné apoštoly slovanské, bratří Cyrilla a Methodia, proslulé učeností a horlivostí kazatelskou, kteří znajíce jazyk slovanský z domova svého Soluně čili Thessaloniky v Macedonii, vymyslili písmo slovanské a počali nový zákon a kostelní knihy překládati do slovanského jazyka. Oba již prvé hlásali slovo boží pohanům. Roku 863 přišli do Moravy, vzavše s sebou více pomocníků schopných, a od té chvíle šířilo se křesťanství tudíž zdárně; lid moravský přilnul k němu tím srdečněji, když i služby boží zavedeny jsou od svatých bratří v jazyce slovanském. Liturgie slovanská zase brzy také Slovanům pannonským v Uhřích, v někdejší zemi Avarů, které jen Dunaj dělil od Moravanů. I kníže jejich, Kocel, z rodu knížat moravských, ale poddaný králi německému, povolal Cyrilla a Methodia do své země, která dotud z ustanovení Karla Velikého náležela k bavorskému arcibiskupství v Salzburce. Po uplynutí čtyr let odebrali se Cyrillus a Methodius z uložení obou knížat, Rostislava i Kocela, do Říma (867), aby vyžádali od papeže, co nejvyšší hlavy církve, zřízení zvláštních biskupství pro země slovanské. Papež Adrian II svolíl k této žádosti po důkladném skoro dvouletém vyjednávání, a schválil také liturgii slovanskou, přes námítky biskupů bavorských, kteří se snažili apoštoly slovanské osočiti z kacířství. Když Cyrillus v Římě ochuravěv zemřel (869), jmenován jest Methodius prvním arcibiskupem moravsko-pannonským.
Z toho vzplanula opět válka mezi Němci a Moravou. Již roku 867, brzy po odjezdu Cyrilla a Methodia do Říma, vtrhnul král Ludvík do Moravy, oblehl Rostislava na hradě jeho Děvíně, a přinutil jej ke vzdání se, neznámo pod jakými výminkami. Ale Rostislav vypověděl brzy opět slíbené poslušenství. Ludvík vypravil roku 869 dvojí vojsko proti němu vedením synů svých Karlomana a Karla, kteříž vtrhli hluboko do jeho země, ale ničeho nepořídili proti hradbám, za kterými se bránil Rostislav, a konečně pro nedostatek potrav nastoupili na zpátečné tažení se škodou velikou. Následovala smlouva jakáž takáž o mír, ne dle přání krále německého. Než v tom stal se obrat neštastný pro Moravu ohavnou zradou domácí. Synovec Rostislavův Svatopluk, údělný kníže Nitranský, dal se proti němu v dorozumění s králem německým; a když Rostislav zvěděv o tom chtěl se jeho zmocniti, Svatopluk obešed jej lstivě, zajal Rostislava samého, a vydal jej v moc Karlomana, prvorozence Ludvíkova (870), který spravoval nejbližší německé krajiny. Král Ludvík vykonal pomstu na něm, dav jej zbaviti zraku a zavříti v klášteře jednom v Němcích. Mezitím - hned za prvního přestrašení vtrhnul Karloman do Moravy, opanoval zemi celou, a postavil německé vládaře nad ní. bratří Viléma i Engelskalka, markrabí rakouské. Tu zajat jest také Methodius, a odvezen do Němec v moc protivníků svých, biskupů bavorských, kteříž nyní se zmocnili církevní správy na Moravě. O něco později stalo se rovněž Svatoplukovi, jemuž Němci nemohli věřiti. když se sami zmocnili panství moravského, po kterém on toužil. Karloman, povolav jej k sobě, uvrhnul jej do žaláře, a zavedl nad ním soud, co nad zpronevěřilým (871).
Netrvalo však dlouho, i zdvihl se lid moravský proti svým utiskovatelům, a zmohl se štastně proti německým posádkám vloženým do země. Tu Karloman hleděl udobřiti Svatopluka, aby pomocí jeho Moravany uvedl v klid, doufaje v něm míti vdéčného a oddaného sluhu. Ale Svatopluk dav se na cestu do Moravy s novým vojskem německým, které vypravil Karloman, přelstil německého královice. Dorozumév se s Moravany, přepadl vojsko německé z nenadání, a spůsobil mu krvavou porážku, tak že jen malá částka jeho zachránila se útěkem; i markrabí oba, Vilém a Engelskalk, padli ve strašlivé seči; a Svatopluk nastoupil tím spůsobem na stolec moravský.
Leknutí a hněv krále Ludvíka ze zprávy o tom byl rovně veliký. Opět vypravil velké vojsko do Moravy roku 872 vedením Karlomana, a jiné do Čech vedením Liutprechta arcibiskupa Mohučského. Liutprecht vtrhnul hluboko do země. Vojsko české, v jehož čele stálo pět vojvod, dle jmen Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír a Mojslav, a nad nimi dle jisté nedosti jasné zprávy sám kníže tehdejší Bořivoj, musilo před ním ustoupiti až za Vltavu. Nicméně Němci, poplenivše toliko některou část země, brzy odtáhli zpět, a tažení Karlomanovo do Moravy skončilo se rovněž s nepořízením. Když Svatopluk roku potomního (873) sám vtrhnul přes Dunaj do zemí Karlomanových, musil král Ludvík konečně hledati míru, kterýž zavřen v roce potom ve Forchheimě s prospěchem Svatoplukovým (874). Nebo zmocniv se mezi válkou také knížetství slovanského v Pannonii po smrti příbuzného sobě knížete Kocela (873), zanechán jest v držení této země, ač pod vrchním panstvím německým.
Další: