|
- Tomek | - Děje české | - |
Čas, ve kterém vojenská moc Němců po porážce markrabí Thakulfa v Čechách hlavně byla obrácena proti Moravě, poskytl Čechům velké úlevy potud, že se válčilo s Němci s jich strany jen za hranicemi, s nevelkým úsilím jedněch i druhých. Možná, že času toho užil kníže tehdejší Hostivit ku pokoření odbojných vojvod, kteří prvé měli spolky s králem německým. Neníť žádné stopy, žeby od 14 vojvod, ježto se r. 845 dali pokřestiti v Němcích, bylo náboženství křesťanské bývalo rozšířeno také v jejich zemích, totiž nejpodobněji v západních Čechách při hranicích bavorských. Ano k víře jest podobno, že vojvodové tito byli na vždy vyhnáni ze země, krajiny pak jejich uvedeny bezpostředně pod moc knížat zemských a spravovány odtud župany od nich dosazovanými. K tomu zajisté přišlo následkem odbojů vojvod, že knížata, aby moc svou a jednotu národa zachovali proti nebezpečenství hrozícímu jim ze spolků s cizinou, hleděli moci vojvodské, kdekoli možná, učiniti konec, a bezpostředné panství nade všemi kmeny národu českého spojiti ve svých rukou.
Náboženství však křesťanské, odmítané, když se pokoušelo o vstup do země z nepřátelského západu, došlo vděčného přijetí, když zavítalo od východu ze země sbratřené. Působení slovanských apoštolů Cyrilla a Methodia na Moravě nemohlo na dlouho zůstati bez účinků také v Čechách. Po míru Forchhemském navrátil se Methodius ze zajetí svého v Němcích, z něhož jej biskupové bavorští konečně musili propustiti po přísném doléhání papeže Jana VIII (873). Tu bylo, jak se zdá, jedním z prvních jeho skutků pokřtění knížete českého Bořivoje, kterýž jsa od posledního času války s Němci v pevném spolku s Moravou, přijal odtud křesťanskou víru a jal se obraceti k ní také národ svůj. Manželka jeho Ludmila, dcera Slavibora vojvody Pšovského, skvěla se brzy v Čechách co obraz tichých ctností křesťanských. První kostel křesťanský vystaven jest na Levém Hradci na jméno sv. Klimenta papeže, jehož tělo svatý Cyrillus byl přivezl ze země kočovných Kozarů a potom z Moravy zase odvezl a uložil v Římě. Druhý byl prý kostel Panny Marie na hradě Pražském, nyní již dávno zašlý, a podobá se, že i kostely sv. Klimenta na Vyšehradě a ve Hradci nad Labem jakož více jiných pocházely již z prvních časů křesťanství.
Mezitím rovněž hned za prvních let po skončení válek s Němci stala se Morava pod mohutným knížetem svým Svatoplukem hlavou velké říše slovanské. Jako byl Svatopluk rozšířil hranice svého panství na jihu přivtělením Pannonie, tak toho času událostmi jinak neznámými uvedl v moc svou země slovanské na půlnoci od Moravy, Vislany totiž, kterých sídlem byl Krakov, Slezany, Milčany a jiné rozličné kmeny až ke břehům Labe proti Magdeburku v Sasích. Z Německa nic toho času jemu nepřekáželo. Nebo po smrti krále Ludvíka roku 875 rozpadlo se panství jeho na tři části rozdělením mezi jeho syny, kteří nebývali sami spolu ve svornosti, a zaneseni byli péčemi v jiných stranách, jmenovitě o nabytí panství ve Vlaších a důstojenství císařského, když vymřelo pokolení rodu Karla Velikého, které tam panovalo. Svatopluk sám vkládal se velkou vojenskou mocí svou do věcí, kteřé se dály v krajinách německých s ním sousedících, jmenovitě do velké rozepře o markrabství rakouské toho času mezi Aribem Trungauským a syny Viléma i Engelskalka svrchu zmíněných (883). Po krvavých bojích a velké záhubě té země podržel Aribo vítězství nad syny protivníků oněch Svatoplukových a mocným ochráncem jich Arnulfem vévodou korutanským, pobočním synem krále Karlomana, někdy rovněž Svatoplukova nepřítele.
Pluky české bojovaly i v této válce rakouské vedlé moravských, ale jak se zdá již ne co voje pomocné dobrovolných spojenců, než dle vůle a rozkazu panovníka moravského. Dovedlť toho Svatopluk během věcí, o kterých nejsme zpraveni, a nejspíš hned ty doby, že se i kníže české Bořivoj musil podrobiti nějak mu vrchnímu panství jeho. Ano později učinil Svatopluk knížecí moci rodu Přemyslova v Čechách docela konec, jak za to máme tím spůsobem, že po smrti knížete Bořivoje, snad asi r. 889 neb 890, nedopustil dosazení synů jeho, Spytihněva a Vratislava, v panství nad celou zemí, než nad vlastními Čechy čili Pražany toliko, tak že oni jako druzí vojvodové jednotlivých kmenů českých bezpostředně musili jeho poslouchati co knížete. Tehdáž byl Arnulf korutanský výše jmenovaný králem německým, zmocniv se panství vzbouřením proti strýci svému Karlovi Tlustému (887). Aby v dosažení panství neměl překážek, byl se smířil se Svatoplukem, a nyní Svatopluk dal sobě na osobním sjezdě s ním v Omuntesberce v dolních Rakousích (890) potvrditi od něho knížetství české, to jest, jak tomu rozumíme, že se Arnulf k jeho prospěchu odřekl všelikých nároků, které dotud zdvihali králové němečtí k Čechám na základě někdy slíbeného poplatku.
Svatopluk došel takto vrchole moci své, které nabyl důrazem svých zbraní a mohutností své vůle. On však nedosti rozuměl moci duchovních svazků, kterými apoštolování Methodia a žáků jeho ve všech jemu poddaných krajinách mohlo pomoci k trvalému upevnění jeho říše. Arcibiskup Methodius za jeho panování trpěl svízele od německých kněží, které Svatopluk choval při svém dvoře, potřebuje služeb jejich nejspíš pri svém častém míchání se do příběhů německých. Přední z nich byl Wiching, jenž se přízní Svatoplukovou stal biskupem Nitranským. Cizozemci tito nepřestali Methodia osočovati u papeže, jakoby se nedržel pravého učení církve, a nejvíce brojili proti liturgii slovanské, která nejlépe bránila všemu německému vplyvu na věci církevní v zemích Svatoplukových. Svatopluk sám držel přitom nejvíce jejich stranu, tak že konečně papež Jan dle přání jeho nařídil, aby liturgie latinská měla vedlé slovanské průchod v zemi, což bylo pramenem stálých různic. Methodius zemřel r. 885, a pochován na Velehradě ve chrámě Panny Marie. Tu pustil Wiching všechnu zlost svou na přední žáky Methodiovy, až po mnohém pronásledování odstěhovali se do Bulhar. Pro velké různice tyto v duchovenstvu nemohl papež osaditi hned arcibiskupské stolice uprázdněné po Methodiovi, a tak dílo ustavení pevného řádu církevního v Moravě a v Čechách i druhých zemích říše moravské přišlo ve zmatek.
Smíření zatím mezi Svatoplukem a králem německým Arnulfem netrvalo dlouho. Toho samého roku, když se v přátelství sešli v Omuntesberce, vypuklo mezi nimi již opět kruté nepřátelství a z něho válka krvavá. Arnulf dovolal se v ní pomoci divých Maďarů čili Uhrů (892), kteří před některým časem, přišedše od východu, byli sobě vydobyli nových sídel v nynější Moldavě. Svatopluk odpíral mohutně; ale již chýlil se život jeho ku konci. Ve čtvrtém roce války této zemřel (894), a měl za nástupce staršího syna svého Mojmíra, vedlé něhož mladší, jménem Svatopluk, dostal údělu. Mezi bratřími těmito strhly se sváry, a mladší vešel ve spolky s králem německým proti staršímu. Tehdáž i miláček někdejší Svatoplukův, Wiching, opustil Moravu, a stal se kancléřem krále Arnulfa, jemuž dobře mohl raditi proti Moravanům, znaje všecky jejich poméry. Té chvíle užili také Čechové k odtržení se od panství moravského. Spytihněv, syn Bořivojův, uvázav se v předešlou moc rodu Přemyslova nad celou zemí, odebral se roku 895 s bratrem svým Vratislavem a všemi vojvodami českými k Arnulfovi do Řezna, a vyžádal sobě ochrany od říše německé. S tím nepochybně spojeno bylo také odřeknutí se církevních svazků s Moravou tím spůsobem, že Čechové o své ujmě přidali se k dioecezí biskupa Řezenského. Odtud začala se i v Čechách rozšiřovati liturgie latinská vedlé slovanské. Jedním z přednějších sídel jejích byl nejspíše chrám sv. Petra v Budči, vystavený od Spytihněva.
Mojmír kníže moravské, ač nemohl zabrániti tohoto odpadnutí Čechů, jinak odolával nepřátelům svým statečně. Bratr jeho Svatopluk byl při vší pomoci, poskytované jemu od Němců, přemožen, až konečně stěží mohl utéci ze země (899). Mojmír, odstraniv po odjetí Wichinga nejspíš i druhé kněží německé, co příčinu různic v duchovenstvu, dosáhl zrovna téhož roku konečně dosazení nového arcibiskupa na Moravě, jménem Jana, a dvou biskupů, Daniele a Benedikta, od papeže Jana IX přese všecky vzpurné námítky arcibiskupa Salzburského a druhých biskupů bávorských, kteříž hrozili papeži, nebude-li jináč, i násilím a krveprolitím potáhnouti Moravu k svému poslušenství. Ale toho roku zemřel také král (a již císař) Arnulf. Poručníci syna jeho Ludvíka Dítěte předsevzali sice ještě jednou vpád do Moravy, při kterém i Čechové byli jim nápomocni (900); ale roku potomního (901) zavřen konečně mír, nejvíce pro nebezpečenství od Uhrů, kteří již tehdáž hrozili Němcům i Moravanům jednostejně.
Již ve prvním roce po smrti Svatopluka (895) byli se Maďaři zmocnili východní části Uher po obou stranách Tisy až k Dunaji, ve které dotud panovali Bulhaři. Zde sesílivše se jinými příbuznými kmeny, ježto k nim přibyly od východu, přešli brzy i přes Dunaj, zmocnili se dolejší Pannonie, a zvláště od smrti císaře Arnulfa začali loupežné útoky na Moravu, na Německo i na Italii. Obhájcem Bavor a Korutan i pomezných krajin k tomu náležejících byl na místě mladého krále německého přední z poručníků jeho, vévoda Liutpold. Moravané odpírali divokému nepříteli rovněž statečně vedením knížete Mojmíra. Ale na dlouho neodolali ani Slované ani Němci jízdným plukům uherským a nezvyklému jich spůsobu válčení. Strašlivým obratem věcí, o kterém pohříchu nic není zaznamenáno v letopisích, vyvrátili Madaři moravskou říši dokonce; Němce pak nedlouho potom porazili ve hlavní bitvě v krajině u Prešpurka (907), kdež padl sám Liutpold s květem šlechty bavorské. Celá Morava ve starých rozsáhlých mezích a celé tehdejšj Rakousy až po Enži dostaly se pod panství chaganů uherských, podobné k někdejšímu panství Avarů.
Další: