|
- Komenský | - Centrum sec. | - |
Pravéť jest, což žalm dí: Hospodin svatých svých nikdy neopouští, na věky v stráži jeho budou (Žalm 37, 28); však tak, jestli že i my také neopouštíme Hospodina a z stráže jeho nevybíháme; tak aby, jak jim nezchází, tak ani námi nezcházelo. Sic Boží řeč jest: Poněvadž ste vy mne opustili, i já opustím vás (2. Par. 12, 5. a 24, 20).
Strážní srdce našeho tři.
Největší tedy naše na všem světě péče býti má, abychom jednou se Bohu oddavše, Boží byli a zůstávali, ničímž se z centrum milosrdenství Božího, v němž sme se usadili, vysaditi nedajíce. Jsou pak k tomu tři strážní: Bedlivost, pokora a modlitby.
Bedlivost. Proč jí potřebí?
Bedlivosti potřebí, proto že jsme my přenáramně nestálé a vrtkavé stvoření; a nenávistník náš ďábel, dnem i nocí obcházeje, na nic nemyslí, než aby nás z centrum našeho buď vyraziti neb vylouditi mohl. Jemuž odpírejte, silni jsouce u víře, dí Duch svatý (1. Petr. 5, 9). Darmoť jest spáti, darmo i dřímati, když nepřítel polem leží, když zálohy strojí, když lermo dělá, když šturmuje. A v tomť jest divná Boží moudrost, že slíbiv nás před ďáblem hájiti, přístupu však k nám jemu volného nechává i moci proti nám dosti mnoho propůjčuje. Ale tím co, než abychom se bedlivě a jadrně měli, obmýšlí? Nebo jakož nechtěla moudrost Boží, aby milost jeho a nebeské rozkoše lidských zásluh mzda byly; tak zase konečně nechce, aby lenosti a rozmařilosti mzda byly.
A v čem záleží?
Darmo dává, což dává svatým svým, však aby sobě před škůdci toho pilně hájili, chce. By kdo s Pavlem až do třetího nebe vtržen byl, protoť ho však Pán od pokušení osvobozeného a nebezpečeného míti nechce. Já jemu ukáži, dí Pán, jak mnoho trpěti musí pro jméno mé (Skutk. 9, 16). Hle! trpěti musí, koho za zvláštního služebníka přijímá Pán. Trpěti pak ne jako špalek musí, ale v bdění, v postech, v dlouhočekání, skrze odění spravedlnosti, na pravo i na levo (2. Kor. 6, 5. 7), to jest, jakž na sobě příklad dává apoštol, nepočítati sobě, jako by již v nebi byl, ale snažně běžeti a hleděti, aby odstrčen nebyl. (Viz Filip. 3, 12. 1. Kor. 9, 24 etc.) Pakli by kdy v horlivosti své a živosti pozdřímal, protrhnouti se zas, aby do konce neusnul; a to obnovováním se v úmysle, třebas každodenním, že nechce sám svůj býti, než Boží, by pak proto vlastní rozum a neb vůle, neb třeba tělo s duší rozskočiti se chtělo a mělo. Mezi tím státi pilně ke všelikému Božímu, v církví nařízenému řádu, neopouštěti žádných nařízených prostředků a pomocí, konati skutečně všeliké k Bohu i lidem povinnosti a svědomi svého sobě, pokud nejvýš možné, nevinně ostříhati.
2. Pokora; proč jí třeba a v čem?
A však potřebí tu hluboké pokory, aby člověk svým mocem nic nepřipisoval, než sebe za prach a popel k rozdmýchání snadný a schopný držel.
Vím, Hospodine (říkej s Jeremiášem každý), že není v moci člověka cesta jeho, ani v moci toho, kterýž chodí, aby spravoval krok svůj (Jer. 10, 23). Proto že marnost jest všeliký člověk, jakkoli pevně stojící (Žalm 39, 6), sám z sebe ku pádu letící, jako stěna navážená (Žalm 62, 4). By tedy kdo angelské dary neb dokonalost jiným se míti zdál, sám sebe za nic klásti povinen jest; proto že v pravdě hříšník jest, nehodný té milosti, kterouž má, a ji mnohým v sobě způsobem zanečišťující; tak že by hodně proto, kdyby Bůh chtěl, zatracen býti mohl. A tak mu nic nezůstane, proč by se honosil; mnoho pak, proč by se styděl a pýřil, bál a lekal. A v tomť smyslu dí Šalomoun: Blahoslavený, kdo se strachuje vždycky (Přísl. 28, 14). Proto že mdlejší jest každý člověk, nežli se to povědíti můž, aniž div, že padáme všickni; ale div, že se do konce až do hlubiny propasti od tváři Boží nepropadáme. Ale toť působí milost Boží nám přítomná; kteréž však žádnému z dluhu povinen není, nýbrž udílí ji, komu chce; jiným pak říká: Co tobě do toho! zdali mně v mém nesluší činiti, což chci? (Mat. 20, 15.) Nebo kdo jemu radil? kdo jemu prvé co dal, aby povinen byl odpláceti jemu? (Řím. 11, 35.) Protož Job o svých trápeních a mdlobě své i nehodnosti mluvě, řekl: Bych i spravedliv byl, nebudu mu odpovídati; raději před ním, soudcem svým, kořiti se budu (Job 9, 15).
Kdo pokoru opouští, hned klesá.
Jsou někteří, ješto své pro Boha vynaložené práce a vystálá nebezpečenství nad příliš váží, jako učedlníci (Mat. 19, 27.); a neb sobě o své síle na potom mnoho slibují, jako David (Žalm 30, 7), a neb aspoň v svém dobrém úmyslu sobě se vysoce zalibují, jako Petr (Jan 13, 38), a neb vysokých tajemství zjevení (z připisování sobě čehosi nad jiné) od Boha žádají, jako Ezdráš (4. Ezdr. 4, 4). Ale takoví všickni z Božího dopuštění klesají, pobluzují, v trápení a žalost přicházejí; jakž se mnohým svatým bez počtukrát stalo. A to se děje proto, aby k svým nestatečnostem s pláčem se přiznávali, na potom pak nejinák než s bázní spasení své konati se učili. Nebo Bůh trpěti nemůž, aby se před ním chlubilo které tělo (1. Kor. 10, 12). Protož Ducha Božího rada jest: Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl (2. Kor. 10, 22). Item: Nebudiž vysokomyslný, ale boj se (Řím. 11, 20). Proto že se Bůh pyšným protiví, ale pokorným svou milost dává (1. Petr 5, 5).
3. Modlitby; a proč jich potřebí.
Naposledy potřebí jest ustavičných k Bohu modliteb. Nebo poněvadž jsme jen bídní žebráci, nic, než co nám Bůh poskytne, nemající, nemáme se ani styděti, ani léniti vždycky u dveří milosrdenství jeho státi a tlouci, ruce zpínati a prositi, na tvářech ležeti a čekati. Sic bez toho naše věci hned nám mdlejí a mizejí. Příklad toho sami na sobě v užívání nebeského světla máme. Slunce zajisté (kteréž k tomu jest stvořeno, aby od něho život náš osvěcován a zahříván byl), když nám před očima v jasnosti své stojí, tehdáž v plném jeho blesku vesele chodíme. Ale když se mezi ně a nás oblak vloží, hned jsme v stínu. Ovšem když ho měsíc podejda (ješto sic i on světlem býti chce), na místo slunce se postaví, hned se zatmění udělá, ne slunci sic, než očím našim. A nade všecko když se mezi nás a slunce ta hustá a tmavá země dostane (což v noci bývá), tu mrákoty do konce nás přikvačují. Tak jest rovně strany Boha a nás. Jest-li nám Bůh vždycky před očima, a my modlitbami a doufáním k němu patříme, dobře stojí věci naše; proto že tehdáž jasná záře oblíčeje jeho nám svítí. Pakli kdy oblak zapomenutí podchází, a neb jiní cizí prostředkové místo Boha na oči nám jdou; a ovšem jestliže zemská zhovadilost dokonce nás od Boha odvrátí, tu hned bludů a hříchů mrákoty a temnosti, trápení a bíd, těžkosti a tesknosti nás obkličují.
Příkladové.
A ta jest příčina, že Kristus vždycky se modliti i slovem učil i toho na sobě příklad dával (Luk. 18, 19); ta, že Mojžíš v každé příčině do stánku vcházel a s Bohem radu bral; ta, že David vždycky v každé své veselé i zarmoucené příhodě k Bohu se obracel, a v každém nočním probuzení hned se s Bohem obíral (Žalm 25, 15. a 139, 18). Musí zajisté z nebe hledána býti moudrost, kteráž by nám přítomná jsuc, řídila nás; poněvadž sic bez toho bídná jsou naše smrtedlná přemyšlování, a důmyslové naši nebezpeční (Sap. 9, 10). Jozue s staršími Izraelskými když se úst Hospodinových (z strany Gabaonitských) dotázati pominuli, zbloudili (Joz. 9). David, když v pokoji jsa v nábožnosti oblevil, přenebezpečně padl (2. Král. 11). Judas Machabejský, kdykoli s nepřátely bitvu svésti měl, vždycky se nejprv horlivě modlil, Bohu poroučel a zatím vltězil. Dvakrát však modlitbu opustil (3. Machab. 12, a 2. Mach. 9), jednou mu Bůh odpustil, po druhé bitvu stratil, i sám padl. Člověk tedy Bohu oddaný vždycky sobě, rozumu svému, prostředkům, pomocem lidským a žádnému summou tvoru nedověřuje; vždycky patří k Bohu, vždycky vzdychá, vždycky na něj vzpomíná, vždycky se odevzdává a poroučí. Blahoslavený, kdo tak činí! Nebo kdo nejmoudřejšího za rádce, nejsvědomějšího za vůdce, nejmilosrdnějšího za spomocníka, nejsilnějšího za ochránce všech svých činů, řečí, myšlení, summou všeho života svého má, jakž by ten padnouti, jak škodlivě zblouditi mohl? Kdos se tedy koli milostivému Bohu svému odevzdal a odevzdáváš, klekej často na kolena svá, a neb padej na tvář a žádostivé srdce své před slitovníkem svým vylévej, těmito (neb jakýmiž tě naučí Duch svatý) slovy říkaje:
zpět na obsah 
Další: Modlitba.