|
- Komenský | - Centrum sec. | - |
Přirovnání světa k kolu.
Porozuměli sme, odkud všechny věci bytnost berou; v čem pak trvánlivost a pokojné bytnosti té užívání záleží, jiná jest otázka, od oné něco rozdílná. Kteréž k vysvětlení jiné sobě podobenství vezmeme: podobenství kola. Nebo i Bůh sám Ezechielovi proroku běh světa viděním čtvernásobniho kola ukázal (Ezech. 1., i Ezdrášovi na běhy světa tážícímu se odpovídaje řekl: K okršlku sem připodobnil soud svůj; první se neuspíšili, a poslední se neopozdí (4. Ezdr. 5, 42): A v knize Moudrosti napsáno jest, že všecko na počet, na míru a na váhu spořádal Bůh (Moudr. 11, 21). Počet a míra tvorů k vševědoucnosti Boží náleží. Váze tuto trošičku budeme vyrozuměti moci rozvažováním kola, poněvadž nic kolu podobnějšího není jako váha.
Centrum v kole co? okršlek co? paprslkové co?
Kolo tedy tři věci v sobě má: centrum, okršlek a paprslky. Centrum jest prostředního kola punkt, z něhož obveden jest okršlek; okršlek jest otočení okolo centrum; paprslkové jsou linie od centrum k okršku rozvedené (kteréž v vozním kolu špice, v mlýnském ramena slovou). Tak jest kolo světa. Centrum jeho jest Bůh, od věků na věky sám v sobě, nespatřitedlný; kterýž však chtěje se spatřitedlným učiniti, učinil okolo sebe viditedlný okršlek, jenž jest svět tento; a naplnil jej tvory rozličnými, kteříž všickni z něho jako z centrum vynikajíce, rozcházejí se jako na prostranno, tak že se každý svou zvláštní pro sebe bytnost míti zdá.
Již pak v čem trvánlivost, pokoj a bezpečnost tvorů záleží, tato spekulací místně ukáže.
1. Kolo světa jak se točí.
Předně, kolo když se točí, okolo centrum se točí, kteréž nepohnuté u prostřed zůstává. Tak kolo světa tohoto se točí ustavičně, bez přestání; centrum pak jeho, Bůh, nepohnutedlně v bytu svém trvá. Točí se, pravím, svět trojím způsobem:
Vedlé místa. Nebo i obloha s hvězdami dnem nocí se vůkol točí, i vítr sem tam chodě, okolky svými se navracuje (Eccles. 1, 6). Vody do moře a z moře zase tekou. (Ibid. v. 7). I všickni summou tvorové z místa na místo přecházejí.
Vedlé času. Nebo vždycky jest v světě něco minulého, něco přítomného, něco budoucího; léta, měsícové, téhodnové, dnové v kolo jdou. Což bylo, bude ještě, a co přešlo, přijde zase, jakž písmo i zkušení mluví (Eccles. 1, 9).
Vedlé podstaty; nebo nic nestojí v své váze. Tělesné věci počínají se, rodí, rostou a hned vetšejí, klesají, mizejí zase. Rostou z živlů, a pobudouc v své formě trochu, rozprchají se v živly zase.
A to se ustavičně, bez přítrže děje, že jedno hyne, druhé nastává, a vždy jedno z druhého se dělá; a tak v kolo jdou živlové, skrze rozličné formy procházejíce, a vždycky se do své formy zase vracujíce. Obzvláštně pak lidské pokolení s činy svými a přthodami právě v kole jest; jakž obšírněji v kapitole 4. ukázáno bude. Duchové a duše, ač se v podstatě nemění a nehynou, kolotají se však také, tím i jiným způsobem. Ale centrum naše nepohnuté jest, totiž Bůh, kterýž ani místem se nemění, proto že všudybytný jest (Deus est, řekl filosof, circulus, cuius centrum est ubique et circumferentia nusquam; Bůh (prý) jest kolo, jehož centrum jest všudy a okolek nikdež), ani časem, proto že všecko, pominulé, přítomné, budoucí, jednostejně jemu vzdálené jest, totiž všecko před očima.
Ani naposledy podstatou; proto že on ten týž jest vždycky, v moci, vůli, umění, sám v sobě na věky blahoslavený Bůh.
2. Paprslkové jak s okolkem točí?
II. Paprslkové v kole také se hýbí a točí s okršlkem, a však rozdílně. Nebo čím blíže jsou centrum, tím méněji a tišeji se hýbí, čím od centrum jsou vzdálenější, tím se prudčeji a násilněji zachvacují. Tak jest s námi tvory, zvláště rozumnými. Stojíme-li v Bohu (totiž pamětí, rozumem a vůlí jeho se držíme), máme pokoj a bezpečnost; pakli se odtud vychylujeme k tvorům, nenalézáme nic než nepokoj a kolotání, čím dál, tím víc.
3. Paprslkové jak k centrum patří?
III. Každý paprslek dvoje má k centrum patření: jedno jako k svému počátku; druhé jako k svému konci. Nebo jakož z něho vybíhá k okršlku, tak od okršlku zase do něho vbíhá. Podobně všeliký tvor z Boha jest a k Bohu; z Boha vyplývá jako z studnice, a k Bohu zase směřuje jako k cíli (totiž mocí Boží všecko se děje, a všecko pro Boží slávu. Přísl. 16, 4).
4. Kolikero každý paprslek má centrum?
IV. Každý paprslek dvoje má centrum: jedno obecné to a neb společní, z něhož vybíhá a do něhož se vrací. Druhé své vlastní, u prostřed sebe, skrze něž od onoho veřejného centrum k okolku a zase k němu zpět musí (proto že jakýkoli věci prostředek centrum slove). Tak každý tvor dvoje má centrum: jedno společné, jenž jest Bůh, učinitel a zdržovatel všeho; druhé své vlastní, jenž jest přirození její, kteréž jí Bůh přivlastnil.
Vytkl zajisté Stvořitel jedné každé věci cíl a meze bytnosti její nařídiv, jaká sama v sobě vnitř býti má. A tolikéž jí zevnitř místo k vlastnímu bytu ukázal, na kterémž by přirozeně odpočívala, jinde pak, byla-li by odtud přenesena, násilně toliko se zdržovala a odtud k místu svému zase chvátala. Tak že opět toto vlastní centrum dvoje bude: Jedno centrum bytnosti, v němž přirození věci záleží; ku příkladu centrum vody jest tekutost; centrum ohně horkost; centrum země suchost; centrum včely medovatost; centrum hada jedovatost etc. A tak každá věc své vlastní přirození, povahu, moc, formu (kteráž působí, aby věc tím, čímž býti má, byla) přistvořenou sobě má; toliko že nevšecko to povrchu nám leží, nýbrž větší toho díl před očima a rozumem naším ukryto a zastříno jest. A v tom smyslu přirození každé věci centrum její slove.
Druhé vlastní centrum jest bytu, totiž mlsta neb obydlí, od Stvořitele sobě vykázaného. Ku příkladu: Dvěma těžkým živlům, zemi a vodě, přivlastněno jest místo dole, nejníže v světě; i tlačí se to obé, a cožkoli z nich jest, dolů, aniž můž zhůru, leč by proti přirození vyzdviženo bylo, ale letí to přirozeně zase dolů. Na proti tomu lehkým živlům, větru a ohni, zhůru místo ukázal; protož neumějí se než zhůru pnouti. Nebo byť oheň i do materie zemnaté zavolán jsa v ní poněkud zadržán byl, plápolá však zhůru, a kam ho přirození táhne, ukazuje. Podobně vítr pod vodou se zdržovati nedá, jakž v nádobách větrem naplněných patrné; pakli i v podzemních místech jest, násilně toliko se drží, když není, čím by sic místo prázdné vyplněno bylo (poněvadž živlům všecko sebou vyplňovati a prázdného ani nejmenšího místečka nenechávati poručeno). Sic přijde-li voda a neb země, rád on výše ustoupí. Magnésu kamenu Bůh místo jeho v půlnoční straně ukázal, tak že kamkoli se odtud po všem světě roznáší, vždycky on předce k svému centrum se ohlédá a obrací, jakž v kompasových jazýčcích magnésem potřených vídáme. Podobně ten týž kámen k železu, jako by v něm centrum své cítil, se táhne.
Bezpečnost každého tvoru v centrum státi.
Z toho tedy již nevyhnutedlně a nepřemoženě jde to, že tehdáž jedna každá věc bezpečně, pokojně, libě, trvánlivě stojí, když v svém centru stojí, původu svého, odkudž jí bytnost plyne, se držíc a místa svého ostřthajíc. Dobře stojí angel, když v poslušenství Tvorce stojí; dobře stojí obloha, když u výsosti se vznášejíc, svět obchází a obleskuje. Dobře zemi u prostřed světa ležící; dobře vodě po zemi se rozlévající; dobře větru nad svrchkem se proletujícímu; dobře ohni pod oblohou; dobře strornu kořenem v zemi, ratolestmi nad zemí; dobře rybě u vodě; dobře krtici v zemi; dobře včele v medu; dobře pavouku v jedu; dobře magnésu v železu etc.
Příklad toho na člověku.
Ale co pak člověk? Při tomť se ovšem zastaviti sluší, poněvadž všecko toto jest k tomu, aby se, co člověk jest, a v čem jeho šťastný neb nešťastný způsob záleží, vyrozumělo. Dependencí jeho dvoje jest, proto že dvojí má v sobě podstatu, duchovní a tělesnou; protož i dvoje centra. Tělesná jeho podstata jest to, což se na něm vidí, tělo, kteréž z živlů a z oblohy jest, proto že jest výtah všeho světa; v něm má země svou materii, v něm voda, v něm vítr, v něm oheň, v něm obloha. Hmotnost zajisté oudů co jest než zemnatost? Krev a jiné vlhkosti co než voda? Přirozená, v těle život zdržující horkost co než oheň? Všeho pak toho spolu se držení a stemperování (odkudž vtipu, povah a obyčejů rozdílnost) co než moc oblohy? Tato tedy člověka částka tehdáž dobře stojí, když v centrum živlů a oblohy, totiž v slušném jich temperamentu stojí; to jest vnitřní těla centrum, centrum bytnosti neb podstaty. Centrum pak bytu neb obydlí jest, aby na větru bylo, ne v zemi, ne v vodě, ne v ohni. Tak stojíc dobře stojí až do vůle Stvořitele, kterýž sobě tu tvorů dependencí, kde a kdy a jak se mu líbí, přestěhovati v moci zanechal; čehož však jiným prostředkem nečiní, než skrze vynětí z centrum, jakž se v následující kapitole ukáže.
Duchovní v člověku podstata jest neviditedlné to, což v těle přebývajíc je řídí, nesmrtedlná duše, kteráž z nebe a z Boha immediate původ svůj má. Od něho zajisté na počátku jest vdechnuta a posavád nic není jiného než (jakž písmo dí) dchnutí Nejvyššího podobnými věcmi, jakož v Bohu jsou, obdařené, světlem totiž rozumu, k spatřování a rozeznávání všech věcí, a svobodou vůle, k činění a vyvolování čehokoli. Tato tedy člověka částka tehdy dobře stojí, když se Boha svého (jehož obraz, dchnutím jeho vytisknutý, jest) drží a z něho jak bytnost, tak i světlo a radu všecko myšlení a činění svých béře; to jest centrum podstaty její. Centrum pak místa jest, aby u prostřed mezi Bohem a světem stála, to jest mezi Stvořitelem a stvořením prostředkovala, Tvorci sloužíc, tvorů služby sama užívajíc. A protož v tomto centrum jest odpočívání, bezpečnost a blahoslavenství její; pokud v poddanosti Tvorce stojí a nad tvory i svým tělem panuje, potud její důstojnosti.
zpět na obsah 
Další: Že násilí, trápení, bolest a zahynutí každého tvoru z vyvinutí se z centrum pochází; a jak se to při člověku děje.