|
- Komenský | - Centrum sec. | - |
Lékařství proti trápení mysli dvoje; ale nedostatečné.
Taková ta nebezpečná osídla a bolestné lidského života mučírny dávno rozumní nejedni znamenavše, lékařství proti tomu nějakého hledali, někteří utíkáním ven z lidí, na poušť někam, kdež by žádných k nepokojům příčin neměli; jiní zepřením se mysli své a takovým se zatvrzením, aby žádných přicházejících odporností nic nedbali, buď jak bud: Obojích předsevzetí zmužilé; ale oboje k vyhýbání bídnostem nedokonalé. Poustevníků zajisté následovati nevšechněm se trefí. Nebo kdybychom se všichni z společnosti lidské rozběhli, což by to bylo? Svět by spustl, a my tím více zdivočeli. Ať mlčím, že se hrubě mýlí a s nadějí chybuje, kdo tou cestou bídám a nebezpečenstvím vyhýbati se domnívá. Nebo zdaž nám jen od lidí příkoří jest? Však oni jedno toliko (jak sme spatřili) kolo jsou motanin naších. Sic obloze, živlům, životčichům, ďáblům, Bohu a angelům a sobě sami nikdež neutečeme. Kam koli tedy kdo běží, sebe třeba jen s sebou nesa, již terč, šípy i lučiště, všecko spolu nese. Protož ta rada nedokonalá jest. Co tedy? Stoiků nečitedlnost na sebe vezmeme a zatvrdíme se, abychom nic necítili a nedbali? Ó byť možné bylo! Ale zdaž síla člověka jest síla kamenná? a neb tělo jeho ocelivé? dí Job (6, 12).
Příčina z centrum vycházení pravá a jediná jest samosvojnost
A protož ta i stoitská udatnost tajení jest raději, nežli necítění bolesti. A kdo se za toho staví, že bolesti nedbá, staví se do času; když opravdová přijde (jakož vždy někdy přichází), nezdrží. A protož jiného dokonalejšího lékařství pohledati sluší; kteréž dá Bůh, že nalezneme, jestliže nejprvé přlčinám toho neukojitedlného našeho kolotání vyrožumíme; totiž, co to jest, což nás i původně z centrum našeho vystrčilo i vystrkuje posavád? Jedním slovem mluvě samosvojnost jest, bídná, nešťastná samosvojnost všeho našeho časného i věčného neštěstí první příčina jest. Ale co pak to jest samosvojnost? dí někdo. Nekormuť se novostí jména, čtenáří milý, porozumíš mu snadně, a porozuměje za pravé dáš. Jménoť jest nové, ale věc (ach, nešťastná věc!) hned s světem starožitná a víc než příliš známá.
Samosvojnost co?
Jest pak samosvojnost, když člověk Bohem a řádem jeho svázán býti sobě zošklivě, sám svůj chce býti; sám svůj totiž rádce, svůj vůdce, sám svůj opatrovník, sám svůj pán, summou sám svůj bůžek. To jest začátek všeho zlého.
Nebo kdo sobě to tak v mysl vezme a na sobě se založí, ten se již dependencí své (kterouž od jinud, ne od sebe má každý tvor) pouští a sám sebou státi chce, což tvoru nemožné; a tak přichází na zmatky.
Příklad toho na angelích.
Začal tu nešťastnou samosvojnost Lucifer v nebi, když zošklivě sobě s jinými angely pod Stvořitelem státi, sám sobě stav svůj zlepšiti a výše se podati v úmysl sobě vzal. Protož zdvihna se vystoupil z místa svého, chtěje trůn svůj na proti Nejvyššlmu postaviti; aby jemu rovný byl; ješto možné nebylo, aby dva nejvyšší (t. j. dva vrchové neb počátkové bytnosti) býti měli. Protož on té bytnosti, kteráž sama od sehe neproměnná jest, a z níž jako z centrum všeliká bytnost vyplývá, se pustiv, spadl dolů i s těmi, kteříž se jeho přidrželi.
V čemž se jemu právě přihodilo, jako by ratolest některá stromu, sama stromem býti chtíc, od snětu se odčesla; a na čem se držeti nemajíc (poněvadž se centrum svého strhla) dolů spadla. Nebo tu ač pod stromem leží, a kořene třeba blíže než prvé jest, poněvadž se však z centrum svého vytrhla a vláhy kořene zbavila, nelze jí než usvadnouti.
Příklad na prvním člověku.
Na týž opovážlivosti příklad ďáblovým návodem člověk v ráji nastoupil, že pohrdna opatřením Božím a jeho o sebe péčí, sám o sebe pečovati začal a sobě věci své přiopraviti umínil, aby totiž rovný učiněn byl Bohu, věda dobré i zlé. Čehož nejen myslí a vůlí požádal, ale i skutkem se pokusil, směle zápověd Boží zrušiv a tak z mezí sobě vytknutých vystoupiv. Ale co sobě tím dovedl? Jedině že spustiv se jakož Boha, pod nímž býti nechtěl, tak i tvorů, mezi nimiž v témž řádu státi málo se mu zdálo, i od Boha i od tvorů opuštěn jest, a hned se nahým, to jest rady, pomoci, ochrany, potěšení zbaveným uhlédal a seznal. Odkudž strach, tesknost, skrývání se, daremné a neskonalé kolotání, bolest a smrt následovalo, jemu i všechněm z něho pošlým..
Vypsání opět samosvojnosti
A tak tedy samosvojnost (ať ještě jinými slovy povím) jest, když člověk neb angel zapomena, že z Boha bytnost, živost, radu, sílu a všecko má, a Boží vůlí věci všeho světa jdou, a tak i jeho, on doma sobě sám obzvláštní svou kancelář zaráží, sám z sebe vůli, rozum, radu, sílu, světlo a život bráti chtěje.
Samosvojnosti částky dvě: přílišné sebe milování a přílišné sobě připisování.
Jsou pak (chceme-li to částečněji pro plnější vyrozumění rozebrati) dvě částky samosvojnosti, stavení samého sebe za počátek a za cíl, to jest chtíti pro sebe a sebou býti; ješto onono tvoru nenáležité, toto nemožné. Bůh sám jest ten, pro něhož všecko býti (totiž k slávě jeho směřovati) má, a jímž také státi musí. Viděli sme zajisté v kole, že centrum samo o sobě jest a všecko pospolu; okršlek jeho tolikéž vůkol jda, odevšad sám od sebe vchází. Což znamená, že Bůh sám od sebe a pro sebe jest. Ale paprslek žádný toho nemá, než táhne se přímo od centrum k okolku a od okolku zase skrze samého sebe k centrum se obrací; což znamená, že tvor každý z Boha počátek a trvánlivost béře a zase zpět k Bohu se navraceti má, milováním totiž a vděčností; to jest cíliti k slávě Boží. Ale samosvojnost působí, aby člověk samého sebe za cíl, sobě stavěl, to jest, samého sebe miloval, samému sobě přál, o samého sebe se staral; a zatím, aby také sebe sám počátkem sobě dělal, to jest, u sebe sám rozumu a rady hledal a vlastního při všem zdání následoval. Což nic není jiného, než jako kdyby paprslek z sebe oblouk neb kolo udělati chtěl. Nebo co tím způsobí, jediné že se nevyhnutedlně z jedné strany z centrum, z druhé strany z okolku vysmekne a tak jistotně z kola vypadne?
Účinkové samosvojnosti.
To jest ta nešťastná (arci nešťastná) samosvojnost, kteráž jak nás v Adamovi zavedla, tak do dnes všeho našeho s Bohem, angely, lidmi nedorozumění a všeho také doma v mysli kolotání a trápení příčina jest. Nebo poněvadž každý z nás sám sobě jest bůžkem, totiž sebe sám nad příliš miluje a nad příliš na zdání svého srdce se zakládá, jde odtud:
1. Loučení a trhání nás s Bohem.
Předně, loučení nás s Bohem. Ješto, poněvadž on jest Stvořitel náš (totiž bytnost bytnosti naší, v němž my živi jsme, hýbáme se i v bytu trváme, a tak nám bližší jest, než my sami sebe), měli bychom v něm ustavičně pohříženi býti; my pak na něj za den, za týden, za rok sotva jednou opravdově vzpomenouti kdy máme, sami sebou vždycky zaměstknáni jsouce. Poněvadž jest dobrodince náš (od něhož nám život, dýchání a všecko plyne), měli bychom ho nade všecko milovati a bez přestání chváliti; my pak, cokoli dobrého máme, své práci, své rozšafnosti, svým přátelům a fedrovníkům a neb naposledy slepému štěstí připisujeme a sobě samým v tom lahodíme.
Poněvadž jest Pán náš, mocnost všech mocností (kterýž nebe, zemi, peklo v hrsti drží, a bez jehož vůle žádný tvor ani se hnouti nemůž, a kterýž nás v okamžení s prstí smásti, a neb do pekla vraziti může), měli bychom se ho báti, a to samého báti, jiného ničeho nedbati. Samosvojnost pak od Boha nás odtrhši na to při vedla, že se leda Satana, leda člověka; leda žížaly, leda chřestu neb šustu bojíme, na Boha, jako by ho nikdež nebylo, ani nevzpomenouc. Poněvadž jest Otec náš a dobrota všech dobrot, měli bychom v čas jakýchkoli starostí a fresuňků, přístrachů a nebezpeěenství na něj vesele umítati péči svou a jemu se duše i těla i všeho dověřiti. Ale kdo to dělá? Sám tu opět každý sobě jest bůžkem, sám se fresuje, troudí, cest hledá; pakli se k vyhnutí nebezpečenství nastávajícího nestatečného vidí, raději se života neb statku svého dřevu, kamenu, hovadu svěří; ba často k ďáblu raději o radu běží, než by na Boha vzpomenul.
Poněvadž on jest světlo světlostí a pravda všech pravd, cokoli mluví, věřiti bychom pevně měli, by pak rozum i všech pět smyslů na odpor volalo; my pak na svém rozumu a smyslu všecko stavíme, Bohu se nám věřiti chce potud, pokudž pěstmi makati můžeme. Naposledy, poněvadž Bůh jest moudrý, prozřetedlný, dobrý, měli bychom jemu cele se odevzdati a vůli svou na vůli jeho tak cele zavěšovati, aby, co on chce, to se s námi dálo, a bylo by dobře. Ale kde kdo takový? Každý sobě rozumem svým sám vybírá, jak co chce míti, a nejde-li mu to tak, hněvá se, zpouzí, repce, pysky hryze. Ó nesmyslnosti! ó bláznovství hlouposti lidské! ó zlořečená samosvojnosti, kteráž lidi z centrum jejich pod zámyslem opatrnosti ven k sobě vábíš a v taková neskonalá kolotání uvodíš!
2. s angely
Samosvojnost také nás s angely trhá; kteříž k tomu sic, aby spolu s námi společnému Stvořiteli sloužili, a při tom nás jako mdlejších šetřili, a kde potřebí, přisluhovali, stvořeni jsou. A však poněvadž my od Boha k sobě se schylujeme, oni pak dnem nocí ma tvář Pána svého patřiti musejí, nemohou přítomni býti a tovaryšiti se než k těm, kteřiž spolu s nimi to činí. A tak my pro svou svojnost od nich opouštíni i v nenávist vzati, i když Bůh poroučí, biti býváme.
3. Nedorozumění a tahanice rozličné s lidmi.
Z též studnice plynou všecka naše mezi námi samými nedorozumění. Nebo když každý sobkem jest, totiž sebe jen miluje a sobě přeje, i nešetří žádný žádného, každý jen sebe sám. Takž společná láska a jednoho k druhému čitedlnost všecka tuchne a mizí. Má-li kdo co, má pro sebe, jiní záwistí nebo nouzí a nedostatkem chřadnou. Jde-li nebezpečenství, uhýbá každý svého, jiný uhni neb uvázni, o to pokoj. Kdo běží, běž; kdo leží, lež.
Ba, co dím, že nechávají jedni druhých jíti, jak kdo můž? Nikoli; nýbrž podrážejí jedni druhé, šklubí, loupí, drou, zžírají pro svůj zisk; plný toho svět. Hyne také spravedlnost společná; poněvadž svojnost působí, aby každý sobě a svým nakládal a vždycky na svou stranu vyrážel, buď že jest suda nebo lich. Summou, svornost společnou trhá samosvojnost; proto že vysokomyslné činí lidi. Panuje-li kdo nad jinými, neb přednůstku nějakou drží, hned jest bůžkem; vášeň a chut jsou rádcové jeho; sic volo, sic iubeo, stat pro ratione voluntas. Tak kdo poddán jest, pokud se vidí a musí, poddán jest; proto že se sobě každý také něco býti zdá. Učí-li kdo jiné, slovům svým jako Božím víry chce, aygos efa; poslouchající na proti tomu, co a pokud se zdá, to a potud věří; proto že se každý sám také mozek míti domnívá. Takž jsme všickni po všech stavích jedni druhým rohatí, šilhavě na se hledíme, pysky za sebou zmítáme, jazyky, pěsti, meče na sebe brousíme a proti sobě chápáme, hůř než líté šelmy s sebou zacházíme; jakž i nynější strašlivá světa chumelice ukazuje. Nebo všeho toho jediná samosvojnost jest příčina, že někdo sám panovati, jiní zase svoji sami býti a pod nohami neležeti chtějí; summou, že každý k sobě táhne, a co ujal, pustiti nechce.
4. Domácí rozliční mysli nepokojové a trápení.
Naposledy; všecka domácí mysli kormoucení, cokoli jich kdy zakoušíme (jakož kdy bez nich jsme?) jediná samosvojnost nám působí. Nebo poněvadž sebe nade všecko milujeme, chtěli bychom, aby nám vždycky všecko plně šlo; zlého nás nic nepotkávalo, dobrého ničeho se nenedostávalo; což v světě býti nemůž. I jde kolotání za kolotáním, trápení za trápením. A to předně, vyhledáváním věcí žádostivých a v nich sobě vybíráním; potom vyhledáváním k nim cest, pro dosažení jich. Zatím nedaří-li se jim ty cesty (jakž na větším díle bývá), vyhledáváním jiných, a neb pracným a tesklivým tytýchž opravováním; nad to, nezdaří-li se předce nic, pykáním a litováním vynaložené práce a hanbou třebas; naposledy, dosáhne-li toho, což žádal, nebezpečným a kvaltovným toho užíváním.
Nebo byť kdo i došel, po čem dychtěl, bohatství, umění, slávy, rozkoše, čeho než břemene došel? kteréž mu veliké sebou zaneprázdnění činí, pokoje, snu, zdraví i svědomí dobrého ujímajíc. Všecka, pravím, ta trápení věci toho světa potěšené přinášejí těm, kdož svojností opojeni jsouce, po nich jdou.
Ale co pak dím, že působí věci odporné, s nimiž se titíž lidé potkávají? když neštěstí obkličuje? když nebezpečenství statku, cti, hrdla stíhá? když se člověku odtud neb odjinud zálohy a léčky strojí? když se toho zniknouti neví jak? Jakých tu strachů, hrůz a lekání? jakého v mysli svírání a nepokojení? jakého na všecky strany se vrtění, cest a stezek, děr a mezer, gryfů a fortelů hledání a lapání? Těsno mnohému ne jen v kůži, ale i v světě bývá, když sobě jak uprostranniti a bezpečnosti způsobiti neví: jedno myšlení druhým se stíhá a bije, a mezi tím leda šust, leda chřest lekání a bázeň množí. Bídní takoví lidé! A kdo takový není, kdokoli samosvojností svázán? Ale považme, co dále s takovými bývá.
zpět na obsah 
Další: Že prostředek a vrch spletků našich jest jinudost (to jest jinudy než v centrum pomoci hledání); konec pak ztracení všeho a zoufání.