|
- Komenský | - Centrum sec. | - |
Kdo na vodách se plavě neopatrností nějakou z lodí vypadne a v nebezpečenství zatopení se postaveného se vidí, chytá se, čeho dopadnouti můž, by sláma byla, by tráva, by písek, by cokoli, an se všecko trhá, všecko uhýbá, všecko s ním tone; tak že nebude-li z lodí, z níž vypadl, retován, nelze než utonouti. Tak se nám děje, když nás samosvojnost z centrum bezpečnosti (jenž jest Bůh) vyvábí a do takových motanin, jakž již ukázáno, uvede, že nenalézajic my k zdržení sebe a věct svých sami v sobě dostatečnosti, rady a moci, leckams jinam o radu a pomoc se obracíme, vůkol sebe hmatajíce a jednák toho, jednák onohp se chytajíce; an se obyčejné s námi všecko trhá a boří, proto že žádný tvor sám sobě, nerci-li jinému, dostatečný není. I přicházíme naposledy na pochybení o všem všudy a tak na zoufání.
A jak naposledy na mizinu a zoufání přivodí.
A tuť se troje zlé, jedno druhým stíhá.
Předně, pracné, starostlivé a bolestné prostředků k zachování sebe vyhledávání.
Druhé, bláznivé a pověrné, jest-li že je vidíme, v ně doufání, tak že se leda dřevu, leda kamenu, leda díře, leda člověku, leda Satanu svěří člověk.
Pakli prostředku najíti nemůž, a neb že mu chybí, a nikdež nic pomoci nechce a nemůž, teprv se leká, děsí, třese a z netrpělivosti a zoufalství buď sobě sám život odjímá, neb se v rouhání proti Bohu dává a tak sobě sám k zatracení pomáhá. Toť jest ta bezedná hlubina, to poslední vír motanin lidských, kterýž všecky nás naposledy sehlcuje, nad kterými se nesmilovává a nevychvacuje Bůh.
Příklad toho první na Adamovi v ráji.
Příklady toho některé vizme. První člověk Adam, jak se rychle z centrum vydal, hned nepokoj v srdci svém znamenal; a rady tomu u sebe nevěda, začal ji krom sebe hledati. A tu již z samosvojnosti do jinudosti vešel, po níž se mizerně sem tam motal a zapletal, čím dál tím víc. Vida zajisté; an had, první jeho rádce, kterýž ho v to uvedl, se stratil; a Eva, druhý rádce, ohromená stála, sama sobě co počíti nevěduc: i chytil se nebohý listí fíkového, že se mu čisté široké zdálo, příhodné k přikrytí nahoty; ale to nic neprospělo. I běžel, vskočil do, houště a zalezl, co nejhloub mohl, mysle, že se dobře skryl; ale nepomohlo ani to, vytažen odtud a postavil se s hanbou v očích Božích; kdež opět se nejprv ke lži na radu utekl, ne vlastní příčinu svého skrývání povídaje. Ta obrana když mu klesla, chytiv se jiné, rouhání totiž, sčítaje hřícha svého vinu na Boha, proč mu ženu dal. Ale ani to nepomohlo, ortel mu čten, kterýmž k bídě a smrti odsouzen a z ráje vyhnán; aniž mu kdo ze všech tvorů pomoci, neb poraditi, neb potěšiti mohl. Odkudž by jisté bylo šlo zoufání a zaiiynutí, kdyby Bůh byl ruky nepodal a zaslíbením milosti k sobě zase nepřitrhl.
2. Na Saulovi.
Saul, Izraelský král, spustiv se bázně Boží, kráčel po radách srdce svého. I rozhněval se Bůh a uložil jej z královského trůnu vysaditi. Čemuž Saul srozuměv, aby se zase utvrditi mohl, všelijakých cest užíval. I Davida (jehož že Bůh na jeho místo strojí, viděl) vyhladiti hledáním i těch, kteříž mu přáli, mordováním, i s pláčem služebníků a poddaných svých, aby ho litovali a neopouštěli, prošením, i k čarodejnicím naposledy se utíkáním, ale vše nadarmo, na zoufání a bídné zahynutí předce přišel.
3. Na Achabovi.
Achab, opustě Boha otců svých, přichytil se bohů cizích, pročež jemu Bůh zkažení předpověděl. On bránil se, jak mohl, i proroků (kteréž za buřiče proti sobě držel) tříbením, i confederací s okolními králi strojením, i vojsk svých sílením, i pošmourným také pokáním. Ale nepomohlo nic, zahynul předce bídně.
4. Na Jeruzalemských.
Jeruzalemští za časů Sedechiáše krále rozumějíc, že rozhněvaného a metlu strojícího proti sobě Boha mají, dali se v vyhledávání předivných cest, aby se přicházejícím pomstám vyhnouti mohli: zpevňovali sobě město, mustrovali lid, posílali k králům (zvlášť Egyptskému a mouřenínskému) o pomoc, traktovali s Kaldejskými o pokoj, vysílali mezi tím sem tam špehéře, zřídili sobě hvězdáře, kteříž by, co přijíti má, oznamovali, při tom i kouzedlníků užívajíce. Zachystali se i koňmi dobrými, přišlo-li by na nejtěžší, aby zujížděli do Egypta, kamž i poklady své napřed vyváželi, a co víc toho bylo, až ustávali s množstvlm rad; jakž jim to odrhal Bůh (Izai. 30 a 57). Viz podobně o Kaldejských (kap. 47, 13). Ale všecko to daremné bylo; proto že, když Bůh nepomáhá, všeliká rada a pomoc ničímž jest. Když on stíhá, zahyne utíkání od rychlého, silný nic neužive síly své, a udatný nevysvobodí života svého. I ten, kdož se chápá lučiště, neostojí, čerstvý na nohy neuteče, ani ten, kdož na koni jezdí, dí Bůh (Amos 2, 14. etc.).
5. Na Jidášovi.
Jidáš strhl se Pána svého, a sám postranním svým zlepšovatelem věci své býti sobě zvoliv, chodil nejprv po svých radách, chytře dosti a opatrně. Potom vida, že zavedl, k jiným o radu běhal; ale jí nenalezl. Nebo Pán jej opustil, spolutovaryši před ním se rozskrývali, farizeové ho fukem odbyli, Satan se smál. Takž nešťastný Jidáš, nikdež rady nevida, v zoufání se dal; a aby tím spíše z světa do propasti vypadl, provazem sobě k tomu sám pomohl. Ó žalosti, ó bído! Ale jakž jest jinak možné, kdo se Boha spustí? An paprslek v kole, když se z centrum svého vyvine, ač se do času mezi jinými paprslky držeti a viklati můž, naposledy však nemůž než dolomiti se a z kola vypadnouti.
6. Na bezbožných vůbec.
Podlé toho příkladu napořád se všechněm bezbožníkům přihází, ačkoli se nejednou zdá, že se jim v samosvojnosti jejich dosti daří, vinšové a rady jejich jim jdou, a všecko jim k štěstí jejich napomáhá; naposledy však vždy k tomu přichází, aspoň když z světa jíti mají, že se v strašlivém zamotání nalézají; tak že kudy kam nevědouc, zoufání jest poslední jejich cíl, zniknouti jim toho žádným vymyšleným způsobem nelze. Přečti o tom, kdo chceš, kap. 20. Jobovu, a kap. 24, v. 23. 24. Item Žalm 37. celý, a 92, v. 8. etc.
Na pobožných vůbec.
Pobožní častokrát dosti hluboko do jinudosti i mizenin vcházejí, cizími neužitečnými radami a pomocmi, v ně doufáním a neb jich lapáním tak se zaplétají, že naposledy všecku radu stratíc, zoufání blízcí bývajl. Ale jim na to přicházeti nedopouští Pán; nýbrž když již s zoufalstvím zápasí, tu je z prostřed víru vychvacuje a k sobě do centrum bezpečnosti vtrhuje. Nebyl-liž David několikrát v bráně již zahynutí a zoufání téměř, když na své od Boha opuštění naříkal? Nebyl-liž Manasses nad samým již peklem? Nebyl-li i lotr na kříži nad jámou zatracení? Nezapletl-li se i Petr velice? etc. Ale smiloval se nad nimi Bůh a smilovává i nad jinými vyvolenými svými, že z zahynutí, do něhož nás uvodí svojnost a potom jinudost naše, zpět nás sobě na bezpečno vytrhuje. Sic my sami z sebe neumíme než cestami zahynutí choditi, to jest sami v sobě a mezi tvory se tlouci.
Proč i pobožní v divné zmatky ubíhají?
Není zajisté ani jednoho, kdož by cele v Bohu a vůli jeho srdcem stoje, svojnosti a jinudosti brániti se uměl; všickni sme v tom, jeden víc v jednom, druhý víc v druhém pohříženi, všickni sobě nad slušnost přejeme, všickni se nad míru o sebe staráme, všickni nad potřebu mozku svého neb cizího posloucháme, všickni sobě nad příliš v tom lahodíme. Pakli nad hlavu vichřice přijde (bez nichž v světě býti nemůže); tož nevíme kudy kam, staráme se, fresujeme se, trápíme se a život sobě nebezpečenství, hrůz a strachů plný činíme; na prostředcích mezi tím sobě, buď že je máme neb nemáme, víc, než sluší, zakládajíce. Jeden se těší svým pokladem a v něj doufá, jiný v přátely, jiný v zbroj a hradbu, jiný v skrýše a jeskyně, jiný v čerstvost noh svých, neb v koně, vozy, lodí etc. Ješto všecko jest oklamavatedlné. Co pomohly Jerišským zdi a brány a závory jejich, když se v nich uzavírali? (Joz. 6.) Co Azovi lékaři, když v nich naději složil? (2. Paral. 16, 12.) Co Jonášovi prudká lodí, když se v ní na utíkání dal? (Jon. 2.) Co Idumejským vysocí hradové, v nichž sobě před nepřátely ostáti troufali? (Abd. v. 3.) Co Amaziášovi jeho vítězná vojska, na něž spoléhal? (2. Paral. 25.) Všickni, všickni, všickni na prostředky spoléhající sklamáni sou od světa počátku; aniž to jináč býti můž. Protož i přílišná v vyhledávání prostředků pečlivost marnost jest a bláznovství. Ale jediný jest toliko, jediný pod tím nebem bezpečnosti port, na kterýž kdokoli trefí, tak mnoho jest, jako když kdo z prostřed vsteklého, všecko do sebe vchumlávajícího víru neb proudu na břeh trefí. O čemž následuje.
zpět na obsah 
Další: Že jediné jest proti bídnostem našim lékařství: navrácení se do centrum, jenž jest Bůh.