Kapitola šestnáctá
O ceremoniích, jaké v církvi mají býti
Připomíná Bůh u Ezechiele lidu svému, co jim dobrého učinil, připodobňuje je
děvečce chudé, ode všech opuštěné, nad níž on se smiloval, ošetřil ji, odchoval
sobě, a snoubiv se s ní, ozdobil ji sobě rouchem krumplovaným a ozdobami
drahými, jakými se líbilo jemu, ale na kterýchž ona nepřestávši, nadělala sobě
více ozdob, rozličných barev, zlatých a stříbrných obrazů, s nimiž smilnila.
Kdež patrné jest, že rouchem krumplovaným, perlami a jinými těmi ozdobami
zevnitřní ceremonie (kterýmiž sobě službu svou v lidu tom patrně byl okrášlil)
míní případné. Nebo jakož člověk bez roucha nyní v stavu pádu býti nemůže, tak
bez ceremonií zevnitřní služba Boží v této smrtedlnosti; nýbrž jako roucho
člověku počestnosti, patrnosti, ozdobnosti a líbeznosti přidává, tak ceremonie
službám Božím. Protož z toho, co tu Pán Bůh o lidu svém mluví, toto jde:
- že církev nějaké své ceremonie míti má, rovně jako matrona šlechetná roucho
a ozdoby své;
- že ty ceremonie mírné býti mají, tak aby se nevěstčí nějaká bujnost
neukazovala;
- že ceremonie nejmírnější a nejslušnější jsou, které jsou: ode Pána vydány,
byť i sprostné byly; nebo nevěsta muži svému okrášlena býti má;
- že jest nebezpečné církev mnohými slibnými ceremoniemi okrašlovati,
poněvadž církvi Izraelské k modlářství a pověrám posloužilo, a neb aspoň k
marnosti jakési a jalovosti sloužilo; nebo i roucho příliš ozdobné jestliže ne
chlípnosti, tehdy aspoň nádhernosti i pýchy podnětem jest;
- že, vloudí-li se kdy do církve takové zbytečné, nevěstčí ozdoby, v čas
veřejného pokání a reformací odklízeti se mají, proto že Bůh z prostředku
modlářů vycházeti a nečistého se nedotýkati poroučí, nýbrž poroučí všeliké
tvárnosti zlé ucházeti. Tím úmyslem pobožní reformátorové v Starém zákoně (jakž
v kapitole 7. doloženo) zbytečné oltáře bořili, výsosti a háje kazili, obrazy
vymítali a všelijaké podešlé zlé zvyklosti zastavovali, až Jozafat i hada
měděného (ačkoli z rozkazu Božího byl udělán) zkazil, aby památka i occasí
modlářství vyzdvižena byla. A Kristus sám svou rukou chrámu Jeruzalémského
zvyklé pověry a svatokupectví vymetal.
- A ze všeho toho jde: Poněvadž Babylonská nevěstka nevěstčinými šperky svými
(jakž v nich v Zjevení vymalována byla) zanečistila dům Boží, a Pán Bůh již
nyní (jako i na starou onu Izrahelskou zpronevěřilou pannu) prchlivost svou
vylil, a hlas zpěvů a plesání jich přestati má: mysliti tedy jest pobožným
církve obnovovatelům, aby, pokudž možné, ani památky nevěstčích jejích smilných
ohavností nenechávali (totiž cokoli, že ne od apoštolů ani od prvotní církve,
ale z porušeného papežstva jest a modlářstvím zapáchá, prokázati se může, z
církve Kristovy vymetali), tak aby, jakž v Zjevení předpovědino, manželka
Beránkova v nové, čisté a stkvělé roucho oblečena byla. - Efraime! co že tobě
již do model? dí Bůh.
zpět na obsah 
Další: O svornosti, a nejprve o příčinách k ní dávajících
