|
- Komenský | - Haggaeus red. | - |
Dvě studnice se nalézají, z nichžto vyplývá nepobožnost. Jedna jest v nás vnitř, druhá zevnitř. Vnitřní jest zapomenutedlnost na smlouvu Boží a na výminky, na kteréž jsme přijati za lid jeho, jmenovitě abychom (ačkoli z přirozené zkázy rovně jako jiní k zlému klopotní jsme), však jsouce lid zvláštní, od jiných odděleni, svati byli, jako on svatý jest Pán Bůh náš. Na to my, pravím, že k svattosti povoláni a obnoveni jsme, rádi zapomínáme a za přirozením jako jiní; kteříž povoláni nejsou, jdeme. Protož Bůh často skrze proroky naříká, že lid jeho opouštějí smlouvu jeho; a svatý Petr pověděv, že křesťané jsou národ vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid dobytý k tomu, aby zvěstovali ctnosti toho, kterýž je povolal ze tmy v předivné světlo své a učinil účastníky přirození svého Božského, proto aby utíkali po-rušení toho, kteréž jest na světě v žádostech zlých, za tím naříká, že se mnozí zapomínají na očištění své a zase v poskvrny světa že se navracují, mezi tím na zevnitřním jménu křesťanství své zakládají, jako židé na obřízce, oběti chrámu. Ale co dí Bůh? Toto dí skrze Izaiáše: K čemu jest mi množství obětí vašich? A opět: Neskládejte naděje v slovích lživých, říkajíce: Chrám Hospodinů! ale jestliže všelijak polepšíte cest svých; nebo zdali kradouce a mordujíce a cizoložíce a křivě přisahajíce předce choditi a postavovati se budete před obličejem mým?
Zevnitřní hříchu příčina jest opuštění kázně, když kněží a vrchnost, koho by měli trestati, netrescí. Kristus řekl: Mějte sůl mezi sebou! Item: Horší-li tě noha, neb ruka, neb oko tvé (totiž kterýkoli oud v církvi, by on nejvzáctnější byl), utni, vylup a zahoď pryč! A svatý Pavel vysvědčiv, že maličko kvasu všecko těsto nakvašuje, poroučí z obce vymítati a Satanu těla k trápení dávati pohoršlivé církve oudy, a kdo zjevně hřeší, aby zjevně trestán byl bez přehlídání proto, aby se jiní bázeň míti učili. Neužívá-li se tehdy soli (totiž kázně), co div, že to, co se soliti mělo, hnije, kazí a smradí se? Světlost a stkvělost těla církve jest bdícím služebníkům oko; to nebdí-li, všecko tělo tmavé bude, a neb, jakž jinde dí Kristus: Zesnou-li ti, kdož bdíti mají, snadnéť bude nepříteli se vlouditi a koukole vtrousiti, když žádný nebrání. Podobně neutíná-li, nevylupuje-li, neodmítá-li žádný žádného pohoršitedlného oudu, co div, že se jeden od druhého a naposledy celé tělo kazí? Hřích zajisté v těle našem dle přirozené zkázy jest jako ošklivá nemoc, rak rozjídající se sám sebou, nebrání-li se násilně; tak též není div, nevyčišťuje-li se kvas, že kyše pořád, až se všecko rozkyše. Již pak bývá to, že nerci-li přední v lidu oblevuji konati kázně, alebrž (jakž Bůh naříká) sami sobě v hříších odpouštějíce, nechtí přijímati kázně, a tak sami napřed lámí to jho Boží a svazky ty trhají. Protož snadně jejich příkladem všickni jdou, kam koho jeho žádost vede. Knězi mezi tím a proroci žádného netrescí, nýbrž pro kus chleba a hrst ječmene pochlebují lidu v hříších jejich. A lid můj to libuje, dí Hospodin, i čehož byste pak neučinili naposledy?
Další: