|
- Komenský | - Nedob. hrad | - |
Ale jakož v té příčině nedbánlivost a neopatrnost lidi zavodí, tak na druhou stranu, a více téměř, přílišná pečlivost a omylná opatrnost, kteráž v tom jest, že sobě lidé proti přicházejícim příhodám věci ty za ochranu i obranu zvolují a strojí, kteréž jich před tím nikoli uhájiti a obrániti nemohou. Ku příkladu: když sobě proti hladu útočiště strojí sklad potrav; proti chudobě sklad peněz, klenotů a zboží; proti meči a válce vysoké hrady a dobře zdmi a valy zpevněná města, též sklad zbroje a munici, vozy, koně a vojska silná; proti moru a smrti slavné doktory a hojné apatyky; proti ohni kamenná stavení a podzemní sklepy; proti povodni a zemětřesení vysoké, na skalách založené domy; proti povětří processí a zvonění; proti ďáblu a útokům jeho páteře, knížky, Agnus Dei2.1 neb beránky a rozličná odžehnávání; proti o lidské vsteklosti uttkání před nimi do cizích zemí, a neb pokrývání se v místech tajných, též chlácholení jich a pochlebování jim; a neb naposledy penězi sobě bezpečnosti ukupování, a což by se více věcí těch vyjmenovati mohlo. Ale že to všecko zespolka marné, neplatné a svodné jest, z písem svatých i z skušení dovésti se může.
Proti hladu že nepostatčují bohaté špižírny, osvědčil Pán Bůh tím, když lidu židovskému hrozil, nebudou-li ho poslouchati, že je hladem hubiti bude (5. Mojž. 28, 33), ačkoli byla přehojná zemé, do níž je vedl. A v knize Moudrosti 16, 26. napsáno stojí, že ne hojnost úrod živí člověka; čehož potvrzuje Kristus u Mat. 4, 4. A příklad Jeruzalemských ukazuje, kteříž v posledním obležení svém přenáramné obilnice plné obilí měli, že se všecko lidu množství za tři léta vychovati mohlo; ale že je Bůh vedlé jiných ran svých i hladem zkaziti byl uložil, nepomohlo zachystání jejich nic, zapálili sobě obilnice své sami (buď z nešetrnosti, neb jedni druhým navzdoru, poněvadž Bůh ducha nesvornosti mezi ně byl poslal), a shořelo jednoho dne všecko pryč, jak Josephus píše.2.2 Reptaví Izraelští, na poušti hojnost masa mající, mřeli předce, i v ústech je majíce ( 4. Mojž. 11, 33). A sic vůbec vidíme, že bohatí i od hojných špižírní předce mrou.
Proti chudobě nejisté a velmi mylné zachystání jsou peníze a statek; nebo to jediný nešťastný den všecko preč vzíti může. Může zajisté přijíti zloděj, loupežník, nepřítel, oheň, voda, a bude pojednou to, načež se boháč tak pilně podpírá, podraženo (Mat. 6, 19); jakž na Jobovi2.3 a bohatém králi Krézovi2.4 a jiných příklad. Nebo aniž co na světě nestálejšího jest, jako statek; plyne z rukou do rukou; kdo dnes má, zítra můž nemíti. Irus2.5 en est subito, qui modo Croesus erat, to jest, boháč se brzy v žebráka obrátiti může. Protož svatý Jakub nezle k boháčům promlouvá: Nuže, boháči, plačte a kvělte, zboží vaše shnilo; roucho vaše zmolovatělo, zlato a stříbro vaše szerzavělo (Jak. 5, 1).
V válce že marná jsou útočiště vysocí hradové a pevná města, Babylon a Jeruzalém to ukazují, z kterýchž onen mramorové zdi, jimž v světě rovně nebylo, a sto měděnných bran měl a za město ve všem světě nejnedobytnější držán byl; tento pak na vysokých, skalnatých pahrbcích ležel, tak že při posledním jeho obležení Židé Římanům trucovati směli, že by oni třebas jako jejich orlice, které na korouhvech nosí, létati uměli, že se jich nebojí. A však i Jeruzalemských i Babylonských v pevnosti založená naděje chybila. Onino, když nejbezpečněji hodovali, od Cyra (Dan. 5, 5 etc.), tito, když nejvíc trucovali, od Tita dobyti2.6 a přestrašlivě na sta tisíce lidu pomordováno. Tak hle pravé jest, což Bůh k Idumejskému, v vysokých hradech svých doufajícímu národu pověděl: By ty pak vysoké udělal, jako orlice, nýbrž by mezi hvězdami položil hnízdo své, odtud tě ztrhnu, dí Hospodin (Abdiáš 1, 4). Zbroj, meč, lučiště, koňové a vojska že nevysvobozují ani vítězství nedávají, svědčí David v Žalmu 33, 17. a 20, 8. 9.
Proti moru a smrti žádné apatéky, žádné léky že neplatí, skušení ukazuje, i král Aza, v lékařích zloživ naději, zklamal se (2. Paral. 16, 12).
Proti ohni a povětří, přívalům a povodním že také to nestatčuje, čeho se lidé chytají, skutek osvědčuje. Ovšem proti ďáblu a dílu jeho zevnitřní jacíkoli prostředkové (nedím pověrné titěrky) nejméň, ano nic neplatí, předce on lidi s tím se vším mámí, šálí, za sebou po vůli vodí, k ledajakémus neštěstí na těle i na duši dostrkuje a naposledy do jámy věčného zatraceni větší díl nešťastných lidí uvodí.
Proti zlosti nepřátel tolikéž po horách, jamách a jeskyněch se pokrývání neplatíť nic, nebo nepřátelé i v skrýších hledati umějí (1. Král. 23, 23). A Pán Bůh praví, koho on v ruce nepřátel dává, byť se i do země zakopal, aneb na dně moře skryl, že však i odtud vytažen bude (Amos 9, 2). Židé v Antiochenském protivenství utíkali na poušť, a však i tam stíháni, popadnuti a zmordováni (2. Machab. 2, 29). Daniel od soků a špehéřů svých v skrytém pokoji oknem spatřín byv, u dvora Dariova osočen a do jámy lvové uvržen (Dan. 6, 11-16).
Utíkati před nepřátely svými do země cizí co platno? Znikna mezi domácími nebezpečenství, mezi cizími s ním se potkati můž. David před Saulovým tyranstvím mezi Filištýnské utíkaje, o málo že od nich samých sklizen nebyl, a sotva se (a nehrubě případným prostředkem) odtud vymotal (1. Sam. 21, 10-15). Tentýž David, před týmž tyranem ucházeje, svěřil se obyvatelům Cejly, kterýmž ač znamenité dobrodiní před tím byl prokázal, od nepřátel je vysvobodiv, od nich však, kdyby ho Bůh nebyl vystřáhl, Saulovi v ruce vydán býti měl (1. Sam. 23, 12). To jest, hle! k cizím se utíkati a jim život svěřovati. Tentýž když se u Zyfejských pokrýval, ačkoli téhož národu a náboženství byli a nevinu jeho znali, vyzrazen však od nich byl Saulovi a téměř i dodržán, kdyby ho obzvláštně io byl Bůh nepřichránil (v. 19-26).
Uplacováním pak a neb choulením se před nepřítelem bezpečnosti hledati, aneb na jejich sliby a trošty a lahodné se ukažování bezpečnost sobě slibovati, nic není než oklamávati sebe, proto že víry není mezi syny lidskými. Mluvil Kain k Abelovi zase, jako by již od hněvu pustil, a vyveda jej na pole zabil (1. Mojž. 4, 8). Abner a Amaza věřili Joábovi a pod způsobem přátelství od něho zbiti (2. Sam. 3, 26. etc. a 20, 10). Onyáš, slavný kněz a svatý muž, z skrejše, kamž byl pro zachování života utekl, lahodnými slovy a sliby od Andronika vyváben a zabit (3. Mach. 4, 34).
Domácím svým, kteréž člověk okolo sebe má, se svěřiti, nimi se těšiti a na jejich mlčelivost i věrnost se spouštěti, jest také věc oklamavatedlná. Zkusil toho David, když nařikal, že ten, s nímž v přátelství byl, jemuž se všeho svěřoval, kterýž jídal chléb jeho, učiněn zrádce jeho (Žal. 41, 10). Což i Krista Pána potkalo, že od vlastního učedlníka zrazen. Bůh sám lidské vrtkavosti a nevěře nejlépe rozuměje, výstrahu skrze proroka dává: Nedověřuj se (prý) žádný příteli, nedoufejte v vůdce, i před tou, jež leží v lůnu tvém, ostříhej se (Mich. 7, 5).
Často neb z zlosti neb z neopatrnosti slova neb činu nějakého sami ti, jimž se kdo svěří, člověka vyjevují a k těžkosti přivodí. Není se tu naprosto čím ubezpečiti. Ovšem pak, jestliže by kdo na ochranu vyšších, kteréž za patrony drží, zpoléhati chtěl, marné jest. Nedoufejte v knížatech ani synech lidských, v nichž není vysvobození, dí David sv. v Žal. 146, 3., proto, že když nejpilněji bývá, nic nepomáhají; někdy nechtí a někdy nemohou. Pavel svatý měl při dvoře císařském vzáctné osoby z posluchačů svých (Filip. 4, 22.), a však když na něj inkvisicí vyšla, žádný se oň neujal, všickni jej opustili (2. Tim. 4, 16). Micheáš od falešného proroka Sedechiáše svévolně poličkován a ještě k tomu od Achaba do žaláře uvržen; načež ač se král Judský Jozafat (jinak sic pán pobožný) díval, nechtě sobě při dvoře Achabově nepříležitosti činiti, mlčel k tomu bezpraví. (1. Král. 22, 24-29).
Zvláště pak pobožní služebníci církve na to štěstí mají, aby, když se do úzka dostávají, žádný se o ně nezasazoval a jich nerci-li zjevně, ale ani tajně, by i mohl, nepřistíral. Málo bývalo i jest Abdiášů, kteříž by v čas protivenství po padesáti prorocích skrývali, přechovávali a opatrovali (1. Král. 18, 4). Více jest těch, kteříž (jakž u svatého Jakuba 2, 16. stojí) říkají: Jděte, bratří, v pokoj, zhřejte se a najezte se; a mezi tím nedají mu žádné potřeby; totiž kteříž přejí sic, aby protivenství trpící zachováni byli, tak však, aby se oni toho nedotýkali. A byť i byli, kdož by buď stínu svého přáli, a neb slova nevinným propůjčiti chtěli, není se vždy nač bezpečiti.
Když Achimelech utíkajícího Davida fedroval, hned se našel Doeg, kterýž to vyskoumal, a pobožný ten muž za to utrpěl (1. Sam. 21.). Téhož nevinného Davida Jonata, královský syn, před otcem zastával, ale tím Davidovi neprospěl nic a sobě nenávist získal (ibid. k. 20).
Summou, všecka lidská útočiště, kteráž sobě sami v sobě aneb v jiných věcech strojí, marná i omylná jsou; proto že nezáleží běh na rychlých, ani boj na udatných, ani živnost na moudrých, ani bohatství na opatrných, ani přízeň na umělých, ale vedlé času a příhody přihází se všechněm. Nebo jakož ryby loveny bývají sítí škodlivou, a jakož ptáci zlapáni bývají osidlem, tak jsou tajná osidla na syny lidské, v nichž zlapáni bývají, dí Šalomoun (Kaz. 9, 11. 12).
I není-liž tedy (díš) žádné naprosto proti těm našim bídnostem rady? Žádného-liž není vyhýbání, žádného-li ubezpečení? Jest jeden ještě prostředek, a ten k vyhýbání všechněm osidlům smrti dostatečný; o čemž následuje.
zpět na obsah 
Další: Že jediné jest bezpečné a dokonalé v bídách útočiště, Bůh sám.