|
- Komenský | - Nedob. hrad | - |
Hospodin jest útočiště v den soužení, dí David svatý v Žalmu 9, 10. Šalomoun pak dí: Věže (aneb bašta) pevná jest jméno Hospodinovo, k níž uteče spravedlivý a bude zachován (Přísl. 18, 10). A sic všudy v písmě se to hlásá, že toliko u Boha jest bezpečnost, kdo k němu uteče, toho žádné neštěstí že dosáhnouti nemůž. Proto toho obšírně dovoditi není potřebí, než rozvážiti raději, co jest a kde jest ten hrad, bašta, věže, skála, štít Boží, kdež útočiště má bráti spravedlivý, a jak se tam skrýti.
K Bohu utéci jest do té skrýše aneb do toho hradu a paláce, v němž Bůh bydlí, před obličej jeho, pod křídla jeho, do rukou jeho utéci. Kdež tedy to jest, kde Bůh bydlí? Nacházíme z písem, že bůh čtver rozdílný příbytek má, v němž jako v paláci svém bydlí. Má srdce člověka věrného, církev, nebe a samého sebe.
Srdce vyvoleného člověka že Božím příbytkem jest, mluví o tom skrze Izaiáše k. 57, 15. Pán Bůh sám takto: Ačkoli já na výsosti v místě svatém bydlím, však i s tím, kdož jest skroušeného i poníženého ducha, přebývám. A Kristus dí: Miluje-li mne kdo, k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme (Jan 14, 23). A svatý Pavel k každému z věřících mluvě dí: Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a duch Boží v vás přebývá (1. Kor. 3, 16).
Církev na zemi rozprostřenou že za svůj stánek Bůh má, Jan svatý o tom z nebe vznějící hlas slyšel (Zjev. 21, 3). A k lidu Izraelskému řekl Pán Bůh: Vzdělám příbytek svůj u prostřed vás, a procházeti se budu mezi vámi (3. Mojž. 26, 11). Odkudž i chrámové rukou udělaní příbytkové Boží slovou (Žal. 74, 7. a 84, 2).
Ovšem pak nebe příbytkem Nejvyššího se nazývá (1. Král. 8, 43.) a stolicí Boží (Izai. 66, 1.) a chrámem Božím (Žalm. 18, 7.) a palácem Božím (Žal. 104. 3.) a trůnem Božím (Žal. 103, 19.); tam že přebývá (Žal. 123, 1.) a odtud spatřuje všecky syny lidské (Žal. 33, 13.) a pomoc vysílá svým (Žal. 57, 4.), odtud zjevuje proti každé bezbožnosti hněv svůj (Řím. 1, 18).
Naposledy ukazuje se nám ještě jeden nejvyšší i nejširší příbytek Boží, jenž jest věčnost a neskonalost jeho, v níž on u sebe samého dříve, nežli jaké srdce, církev i nebe bylo, přebýval a ještě přebývaje nebe, zemi, propast a všecko všudy Božstvím svým vyplňuje. O tom vznějí takto písma: Důstojný a vyvýšený ten, kterýž u věčnosti přebývá, jeho jméno jest svatý (Izai. 57, 15). Nebe jest mi stolice, a země podnože noh mých, kde tedy jest místo odpočivání mého? (Izai. 66, 1.) Kamž bych zašel od ducha tvého, dí David (Žal.139, 7. etc.), a před tváří tvou kam bych utekl? Vstoupil-li bych na nebesa, tam jsi ty, zstoupil-li bych do propasti, aj, přítomen jsi. Zaletěl-li bych za nejdalší moře, pravice tvá i tam by mne obklíčila.
Čtveré tedy má rozdílné bydliště Pán Bůh, v srdci pobožném a v církvi přebývá milostí svou, v nebi slávou svou, všudy mocí Božství svého. Srdce pobožné jest hrad Boží, církev jest hrad Boží, nebe jest hrad Boží, věčnost a všudy rozlitá moc jeho jest hrad Boží. Který tedy z těch čtyř jest hrad ten, k němuž utéci má spravedlivý, aby ochráněn byl? Kamkoli se z těch čtyř míst obrátí, všudy Boha všemohoucího, svých ochránci, najde. Tak David v svém srdci Boha hledal (Žal. 139, 23). Tentýž k svatyni se utíkal (Žal. 28, 2.); tentýž k nebi pozdvihoval očí (Žal. 123, 1.), odtud ochrany a pomoci čekaje (Žal. 121, 1).
A však když Bůh k sobě do svého příbytku před vichřicemi utíkati velí, vlastně všudybytnou svou všemohoucnost míní; nebo sic před zevnitřními nebezpečenstvími žádný do svého srdce utéci, aby se tam schoval, nemůže; aniž do svatyně a chrámu utíkati co prospívá, jako onému Joábovi, kterýž u oltáře Hospodinova, kamž pro zachování života byl utekl, předce zabit (1. Král. 2, 28). A Židům v Jeruzalémě, kteříž na chrám zpoléhajíce, nedobytí sobě slibovali (Jer. 7, 4.), a však dobyti a zkaženi; do nebe pak v těle postaveným naprosto utéci nelze. Všemohoucí tedy, všudy rozlitá Boží moc jest hrad ten nedobytedlný, věže ta, bašta ta, skála ta, k níž kdo uteče, zachován bude.
Tento zajisté hrad má nepřistupitedlnou hradbu před těmi, kdož by proti němu nebo proti jeho lidu nepřátelsky se postavovali. Jest nezčíslnými vojsky osazen a hroznou, na všecky strany až do končin světa dosahujicí střelbou zaopatřen, a protož nevypravitedlná v něm bezpečnost. Hradba hradu tohoto, pro niž ani přistoupiti žádnému z nepřátel možné není, jest čtverá; nebo jest otočen vodami břehu a dna nemajícími, valy vysokými, příkopami hlubokými a zdmi ohnivými.
Vody široké a hluboké, u prostřed nichž hrad tento leží, jest nespatřitedlnost Božská, o níž dí David: Oblak a mrákota vůkol něho (Žal. 97, 2.), propastí jako rouchem se přioděl (Žal. 104, 6.), sklenul paláce své na vodách (v. 3). A v knize Job napsáno jest (kap. 11, 8.): Bůh vyšší jest nad nebesa, co mu učiníš? hlubší než peklo, jak mu porozumíš? A svatý Pavel (1. Tim. 6, 16.) zjevně dí: Boha žádný nikdy neviděl aniž viděti může. A protož nepřátelům, když Boha aneb někoho, kdož k Bohu do neviditedlné jeho skrýše utekl, stíhati chtějí, jen se mrákota před očima dělá, oči jim pocházejí, slepnou, viděti, čeho hledají, nemohou, ani trefiti, kam směřují. Tak se bezbožným Sodomským, Lotova domu hledajícím (1. Mojž. 19, 11.), tak Syrským Elizea jímati chtícím (2. Král. 6, 18.) přihodilo; tak se všechněm proti Bohu rady skládajícím přihází, že jim naměření chybuje, proto že toho, k čemu směřují, nevidí.
Valové a náspové vysocí jsou všemohoucnost Boží, kteréž přelézti a dobýti žádný nemůže. Jakož okolo Jeruzaléma jsou hory (Žal. 125, 2.), tak Hospodin jest vůkol lidu svého. Kdo by vysokými a příkrými valy opatřené město vzíti a zkaziti chtěl, musel by nejdřív valy rozstříleti a rozmetati; tak kdož by těch, kteříž se u Boha skrývají, přes jeho vůli dostati chtěl, musel by nejdříve všemohoucnost Boží, aby jich brániti nemohla, v nic obrátiti; ale truc všem pekelným branám!
Příkopy hradu toho jsou osudové a neb uložení Boží, přes něž k sobě a k svým blížeji, než vyměřil, nedá. O tom dí David (Žal. 36, 7.) Soudové tvoji hlubokost nesmírná. Pro hlubokost tedy úsudků Božích za ohradu Boží žádný nepřitel nemůž. Naposledy zed ohnivá jest okolo tohoto hradu vůkol (Zach. 2, 5.), to jest ohnivá horlivost Hospodinova, kteréž užívá, když se jemu nepřátelé bezděk předce vstekle do hradu jeho tisknou a přes uložení jeho vůli svou provoditi chtějí. Nebo jakož, kdyby kdo přes ohnivou zeď lézti chtěl, nejen nezpraví nic, ale se spálí: tak horlivost Boží plápoláním svým odhání a sehlcuje nepřátely. I jakýž tedy přístup k hradu tomuto míti mohou nepřátelé, kterýž neviditedlný jest a přes to všemohoucí Boží mocí a neproměnitedlnými úsudky a ohnivou horlivostí jeho ohražený.
Ale pro větší ještě bezpečnost osazen jest nepřemoženou stráží, vojsky angelů svatých, o čemž dí Písmo (Žal. 68, 18.): Vozů Božích dvanácte tisíců, mnoho tisíc angelů, Pán pak u prostřed nich v svatyni své přebývá. A Daniel viděl (kap. 7, 10.), že tisícové tisíců a desetkráttisíckrát sto tisíců stálo před ním. A všickni tito služebníci jeho jsou oheň plápolající (Žal. 104, 4.), mocni v síle a prudce vykonávající rozkaz jeho (Žal. 103, 20). Z nichž jedenkaždý i největší nepřátelské vojsko poraziti může (2. Král. 19, 35). A ti všickni nejen Pánu a Stvořiteli svému na službu hledí, ale celého Božího neviditedlného hradu ostříhajíce okolo všechněch, kdož k ochraně Nejvyššího přináležejí, vojensky se kladou a jich střehou (Žal. 34, 8). Jaká můž v nebi býti větší bezpečnost?
Nadto ještě, aby nepřátelé ani nejblíž nemohli, a neb urputně dotírajíce aby sami potíráni byli, má Pán Bůh náramně hroznou střelbou zaopatřený hrad svůj, jenž jsou rozličné prudké rány, jimiž na nepřátely své, jak kdy k skrocení vsteklosti jejich potřebu zná, střílí; jako jsou hrom, blýskání, vítr bouřlivý, krupobití lednaté neb kamenné, povodně a zátopy, země třesení a podvraty, lítou zvěř, zeměplazy a žížaly, sucho a mokro, horko a zimu, nemoci náhlé a prudké, hlízy a pryskýře, náhlou smrt a jiných bez počtu.
zpět na obsah 
Další: Co to jest, před nebezpečenstvím k Bohu utéci a u něho se skrývati, a které on na svůj hrad přijímá.