|
- Komenský | - Nedob. hrad | - |
Co jest Boží pevný hrad, v němž bezpečnost přebývá, porozuměli jsme. Potřebí také znáti, jak a kudy se na ten hrad vchází? Nebo co by platno bylo věděti, že takové přebezpečné někde jest útočiště, a nevěděti, kde ho hledati, kudy a jak do něho se dostati? Jakož na tisíce tisíců jest lidí, kteříž, ač o něm něco slýchají, na ně však netrefují a nevědí jak?
Na hrad tedy Boží utéci jest, samému Bohu, Stvořiteli svému, i tělo i duši i všecko všudy v opatrování poručiti a odevzdati, aby podlé dobré líbeznosti své před zahynutim a všechněmi zlými příhodami hájil a obránil, jak nejlépe ví a umí, s celým důvěrným na to se spoléháním, že co se koli díti bude, toliko svatá Boží vůle jemu k slávě a člověku k dobrému díti se bude.
Tím zajisté způsobem David k Bohu útočiště brával, jemu samému se poroučeje (Žal. 123, 1): Hospodine, Bože můj, k tobě pozdvihuji očí svých, smiluj se nade mnou (Žal. 7, 2). Hospodine, Bože můj, v toběť doufám, vysvoboď mne, od protivníků mých vytrhni mne (Žal. 3, 4). Hospodine, buď štítem vůkol mne (Žal. 5, 8. 9); Hospodine, já ve množství milosrdenství tvého doufám, proveď mne v spravedlnosti své, pro ty, jenž mne střehou, zpravuj přede mnou cestu mou; jako štítem přívětivosti vůkol zastři mne (Žal. 61, 3). Bože můj, v sevření srdce svého k tobě volám, uveď mne na skálu bezpečnosti; bud mi útočiště a pevná věže před tváří nepřítele, ať se schráním v skrýši křídel tvých. A takových modliteb plní jsou žalmové.
Kdož tak v ssoužení svém jakémkoli k Bohu se obrací a jemu samému v ochranu horlivě se poroučí, přijímá ho Pán Bůh pod křídla všemohoucnosti své a stínem svým přikrývá ho vůkol. A o tomť se již říci může, že s Bohem na skále bezpečnosti v nedobytedlném tom a neviditedlném hradě přebývá.
Ale každého-liž pak Pán Bůh, kdo toho žádá, na ten svůj hrad přijímá? Saulův příklad ukazuje, že ne. On zajisté v úzkosti byv před Filištýnskými, tiskl se k Bohu násilně a hledal ochrany jeho na všecky strany, však nenalezl, nýbrž od nepřátel postižen jsa bídně s zoufáním zahynul (1. Sam. 28, 6. 7. k. 31, 4). Co že u příčině býti muselo? tak-liž Bůh ty, kteříž v bídách kam se podíti nevědouce, k němu běží a o ochranu volají, oslyšeti může? Odpověd: David Pánu Bohu svědectví dává, že hojný a vždycky hotový jest k spomáhání (Žal. 130, 7. a 46, 2.), a všickni svatí téhož potěšeně Pánu Bohu k slávě okoušejí; ale že před Saulem a jemu podobnými fortnu hradu svého zavírá a jim útočiště přiti nechce, příčina jest v samých jich, ta jmenovitě, že oni prvé, dokud v bezpečnosti přebývali, Boha nedbali, i nedbá jich v bidách jejich Pán Bůh zase. Nebo poněvadž oni jemu v čas štěstí svého v příbytku srdcí svých bytu nepřáli, nic jim není Pán Bůh křiv, když jich v čas neštěstí jejich do svého příbytku také nepouští. A protož kdo jisté chce u Boha míti útočiště, přiď neštěstí kdy přid, ten musí v ustavičném s Pánem Bohem srozumění státi a vždycky pilně, aby sobě přízně jeho ničímž nezmrhal, šetřiti. To jest, musí: 1. Boha celým srdcem milovati a všecko své kochání v něm samém míti. 2. Na něm samém všecko sobě zakládati. 3. Jemu se vždycky modliti a poroučeti. 4. K vůli jemu všecko činiti a nechati.
Kdo tak činí, v toho srdci jako v stánku milostí svou Bůh přebývá, a když v něm přebývá milost Boží, tedyť jej všemohoucnost obchází a zastírá vůkol; a poněvadž jej zastírá všemohoucnost Boží, velebnost Boží naplňuje jej, a kde velebnost, tu pokoj, tu bezpečnost, tu sláva, tu angelů vojska, ačkoli všecko tělu nespatřitedlné.
zpět na obsah 
Další: Jaká jest na hradě jména Hospodinova bezpečnost?