|
- Komenský | - Nedob. hrad | - |
A tak tedy člověk v Bohu nadějí svou dokonale odpočívající, bud že v městě hraženém, a neb na poušti, mezi přáteiy neb nepřátely, na svobodě a neb v žaláři a poutech, v vodě neb v ohni a v propasti třebas, všudy jemu jest Hospodin slunce a pavéza (Žal. 84, 12.) a štít vůkol něho (Žal. 3, 4.) a strážný jeho nedřimající (Žal. 121, 4.), ale šetřící jeho jako zřítedlnice oka svého (Žal. 17, 8.), jejž v skrejši obličeje svého jako v stínu chová, i jako v městě hraženém (Žal. 31, 21. 22.), a střeže ho, aby nebyl vydán v líbosti nepřátelům svým (Žal. 41, 3.), a rozprostírá na něj milosrdenství své (Žal. 36, 11.), a pěstuje ho a nosí (Izai. 46, 3.), a drží ho za ruku, aby se nepoklesl; pakli by upadl, aby se neurazil (Žal. 37, 24.), světlem svým zprovozuje jej a angelům svým na všech cestách šetřiti ho poroučí (Žal. 91, 11.) a okolo něho vojensky se klásti (Žal. 34, 8). Přichází-li ssoužení, stínem křídel svých přikrývá jej (Žal. 17, 8. a 57, 2. a 66, 5.); pakli pokušení, podpírá jej pravicí svou, aby nebyl přelouzen (Žal. 37, 17.). Ukládají-li oň nepřátelé, Bůh jej skrývá (Žal. 64, 3). Vystřelují-li naň střely své, Bůh je nazpět obrací (Žal. 37, 14. 15). Přichází-li mu jíti skrze vody, Hospodin s ním jest, aby ho proud nezachvátil a hlubina nepožřela (Žal. 124, 4. 5); pakli přes oheň, aby se nespálil (Izai. 43, 2); a neb dotklo-li by se ho tu co odporného, aby ho vychvátě do rozvlažení uvedl (Žal. 66, 9). Přichází-li tma zámutku a tesknosti, on mu svítí světlem obličeje svého (Žal. 112, 4. a 4, 7. Mich. 7, 8). Summou, kdo v skrejši Nejvyššího sedí a v stínu jeho odpočívá, toho on brky svými přikrývá, aby ho žádné osidlo nelapilo, žádná létající střela netrefila, žádná rána stánku jeho se nepřiblížila, by pak po pravici a levici na tisíce jich padalo (Žal. 91.). Ano Hospodin vůli těch, kteříž se ho bojí, činí a ostříhá všech, kdož jej milují (Žal. 145, 19. 20). Což pobožní znají a v Bohu sobě bezpečně počínaji říkajíce (jakž Davidů příklad ukazuje): Já lehl jsem i spal i zase procítil, nebo Hospodin zdržoval mne (Žal. 3, 6. 7); nebojím se mnoha tisíců lidí, kteříž se vůkol mne kladou; Hospodin se mnou jest, nebudu se báti, co mi učiniti může člověk? Hospodin se mnou jest, protož já se podívám těm, kteříž mne v nenávisti mají. Viz Žal. 56, 5. 12. i Žal. 27, 3., kde David svatý dí: Byť i stany proti mně rozbili, nebude se lekati srdce mé. A Žal.46, 3: Byť se s námi i země podvracela, a hory padaly do prostřed moře; nýbrž by mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebojím se zlého; nebo ty, Hospodine, se mnou jsi (Žal. 23, 4). Abakuk jak byl u prostřed nedostatku a nebezpečenství udatný, viz kapitolu jeho 3, 17. 18. 19. Blahoslavený tedy člověk, kterýž naději skládá v Hospodinu !
Toto všecko ač z potěšitedlných těch písem jisté jest, však poněvadž příkladové i vysvětlují věc tím jasněji i v důvěrnosti nemálo posilují, některé z písem svatých vybrati a co nejkratšími slovy připomenouti ne bez užitku bude.
Vizme nejprv Noele. Ten vida, an se všecken svět ruší, a že ta věc nevezme dobrého konce, se obávaje, oddal se tím pilněji k sloužení Bohu. A ač proto od bezbožných byl trápen, spustil se však na Boha a skrze to, když všecken svět zahynul, on s svými od Boha v ochranu vzat a zachován (1. Mojž. 6. a 7).
Abraham, otec věřících, co jen Bůh poručil, všecko poslušně s zapřením rozumu svého činil. Protož jemu Pán Bůh řekl: Neboj se, Abrahame, já budu pavéza tvá, a odplata tvá velmi veliká (1. Mojž. 15, 1). I bylo tak. Kolikrát přišel v nebezpečenství příčinou manželky své, kolikrát od hladu, kolikrát od nepřátel, všudy jej beze škody provedla pavéza jeho, Pán Bůh.
Lot u prostřed bezbožných v Sodomě byv, k Bohu stálé patření měl, protož když se podvracelo pět měst, on skrze angely vychvácen a zachován (1. Mojž. 19, 12. 13).
Jákoba pobožného uložil byl vražedlný Ezau zamordovati, ale on na Boha se spustil, i přichránil ho Bůh, nejprv s houfy angelů do cizí krajiny jej zprovodiv; potom, když se vracel a boje se Boží ochraně horlivě se poroučel, Bůh srdce Ezau tak oblomil, že shledaje se plakal a líbal jej (1. Mojž. 27, 41. a 28 kap. i 32, 11. i 33, 4.) Na téhož Jákoba Lában vstekle se strojil, ale Pán ve snách jej zděsiv, škoditi onomuno zbránil (1. Mojž. 31).
Pobožný Jozef od bratří nenávidín, úkladové životu jeho učiněni, do cizí země prodán, tam k hříchu pohledáván, osočen, do těžkého přišel; a však, když se Boha ve všem dokládal, Bůh všecky proti němu rady rušil, až jej předivně i k nejvyšší slávě přivedl (1. Mojž. 37 i 41, 39-45).
Synové Izraelští v Egyptě těžce byli trápeni, a poněvadž volali k Bohu, přijal je Bůh pod ochranu svou, a vyslav rány své jako střely zbil Egypt a vyvedl je odtud slavně (2. Mojž. 1-11). A tuť patrné bylo, jaký rozdíl jest mezi tím, kdož v skrejši Nejvyššího přebývá, a tím, kdo nepřebývá.
V celé Egyptské zemi vody v krev obráceny a prach země v stěnice; dobytek mřel, žáby, žížaly, vředové, krupobití, kobylky, tma přikryly všecken Egypt, a všecko prvorozené zbito; domů pak synů Izraelských nedotkla žádná rána, zdraví a světlo měli stále. Když je Farao honil s vojsky svými, jeden a týž oblakový sloup těmto byl mrákotou, oněm světlem. Jedno a též moře oněm se rozstoupilo, aby přejíti mohli, tyto přikvačilo a zatopilo (2. Mojž. 14). Tak umí Hospodin i z ohnivé peci (jakž se tak Egyptská průba nazývá) vyvésti, i skrze propast provésti, koho pod brky svými chová.
Titíž synové Izraelští na poušti potrav, nápoje, šatů kde bráti nemajíce a pod Boží přináležejíce opatrování, aby netrpěli nedostatku, chléb jim oblakové, vodu skála vydávati, a ptactvo k jedení vítr přinášeti musel, roucho pak a obuv jejich musely nevetšeti za 40 let (5. Mojž. 29, 5). Když bojovali proti nepřátelům svým, jeden jich honíval tisíc a dva deset tisíců (5. Mojž. 32, 30.), proto že skála jejich Hospodin byl s nimi a bojoval za ně, strach pouštěje na nepřátely a zmatení smyslů, často i střelbou svou zhůry hřímání, vítr a krupobití kamenné na nepřátely házel, tak že tito práce jiné neměli, než honiti, mordovati a kořisti bráti.
Proti Mojžíšovi, nejtiššímu z lidí, bouřili byli Dátan, Abiron, Chore i všecken lid, tak že u velikém byl nebezpečenství; Bůh maje o něj péči, nedopustil na něj zlému přijíti, protrhl pod buřiči zemi, a když za živa do propasti vpadli, zavřel ji zase k bázni jiným, aby se o muže Božího pokoušeti nesměli (4. Mojž. 12. i 16).
Balám kolikrát lidu Božímu zlořečiti chtěje ústa otevřel, tolikrát pouhá dobrořečení a požehnání proti své vůli vynášel. Tak hle Bůh mocný jest, že bezbožní ani jazyka o ty, kteréž při sobě chová, dle líbosti otírati nemohou (4. Mojž. 23).
Špehéři Izraelští v Jericho v těžké přišli nebezpečenství, a však jim pazdéří, do něhož schováni byli, místo nedobyté zdi býti muselo, tak že, ač jich hledali, však nenalezli, proto že v stínu Hospodinovu šeděli (Jozue 2).
Gedeon se třmi sty mužů do prostřed hrozných Madianských vojsk se pustil a všecko poplénil, sám žádné nejmenší škody nevzav, proto že Bůh s neviditedlnými svými vojsky byl při něm (Soudc. 7).
Nejjasnějším pak zrcadlem toho, co to jest, Hospodina za útočiště, hrad, skálu, sílu, roh, skrejši, stín míti, jest David, kterýž uvrha se Hospodinu v péči, hned od mladosti své v stínu Božím vždycky chodil (Žal. 71, 6). I ač jej nezčíslné i potkávaly i stíhaly i obkličovaly nesnadnosti a nebezpečenství, procházel však vesele všudy. Hned v pacholetství jeho obořovali se naň lvové, nedvědové a jiná lítá zvěř, a však spíše samy ty šelmy od jeho mdlé ruky hynuly, nežli aby jemu zahynouti možné bylo. To působila všemohoucnost Boží jemu přítomná (1. Sam. 17, 34. 35). Když jej hrozný Goliáš potříti chtěl, Boží mocí, v jehož jménu proti němu David šel, sám potřín (1. Sam. 17, 45-50). Saul pak obzvláštně co k záhubě jeho neobmýšlel? Tu jej proti nepřátelům na špic stavěl, aby zahynul, chtěje (1. Sam. 17, 38); on pak zahynouti nemohl. Tu jej sám kopím prohoditi chtěl (k. 18, 11.), ale trefiti nemohl. Tu služebníkům svým poroučel, aby ho zamordovali (k. 19, 15.), ale o to se žádný pokusiti nesměl, proto že hrůza Hospodinova byla vůkol něho. Tu jej na lůži zaškrtiti kázal, on Božím působením doma nalezen nebyl (k. 19, 1-16). Potom za ním své náhončí do Rama jednou i po druhé poslal, kteříž ruce naň vztáhnouti chtěvše, v proroky se obrátili; jako potom i sám Saul, tak že, proč přišli, zapomenuli a v jiné se dali (v. 20). Když proti němu nastrojoval syna svého Jonatu, ten se mu v nejlepšího přítele obrátil Božím řízením (k. 20). Když jej po poušti stíhal, jednák na tu jeskyni, v níž David seděl, trefiv, však ho neuhlédal (k. 24); jednák, když ho již již dostati měl, Pán Bůh jemu zlou novinu poslav spátkem ho obrátil (1. Sam. 23, 26. 27.); jednák dostana ho proti úmyslu svému, s ním se smířil a propustil (k. 24, 17. a 26, 21). Když naposledy před Saulem David místa v zemi Izraelské neměl, Pán Bůh sousedy pohany nastrojil, že jej při sobě rádi měli a fedrovali (k. 27, 2-6), ač i jim strach Hospodinů z něho šel. Když se jemu potom nejtajnější rady zpronevěřili a chytře k zkažení jeho praktikovali (Žal. 41, 10.), Bůh to všecko tajně rušil. Summou, čím se jemu více lidé, protivili, tím on více rostl, a nepřátelé na něj dotírající všickni jako o skálu se rozráželi (Žal. 59, 17. a 118, 11).
Eliáš, horlivý Boží služebník, také toho, co jest na Boha se spoléhati, skusil. Nebo když v čas hladu všickni jiní nouzi trpěli, on dostatečné měl opatření; jednák zajisté jemu na poušti krkavci maso a chléb přinášeti museli (1. Král. 17, 6.), jednák angelé (k. 19, 5.), jednák ho hrstka mouky samotřetího snad přes dvě létě musila živiti (k. 17, 14.), jednák bez pokrmu 40 dní chován (k. 19, 8.) na něm Pán Bůh rozličné prostředky, jak své v čas hladu zachovati umí, ukázal, a že všechněm bojícím sebe podobně činivá, Žal. 33, 19. osvědčuje. Když téhož Eliáše Jezabel zabiti chtěla, odjal jí Pán Bůh rozum, že ho sama vystřáhla (1. Král. 19, 2); když ho pak královští žoldnéři jímati chtěli, ohnivá střelba z hradu Božího vypuštěna, a zbiti jsou po dvakrát (2. Král. 1, 9-12).
Když Elizeovi lotrovská chasa posměchy činila, vypuštěny jsou z obory Boží dvě nedvědice a podávily je (2. Král. 2, 23. 24). Když ho Syrské vojsko jímati chtělo, raněni slepotou, že ani ho nepoznali, ani kde jsou, znamenati nemohli (kap. 6, 17.). Elizeus pak otočen byl ohnivými vozy angelů. Témuž jedovatý pokrm neuškodil; dvaceti pecenků k nasycení sta osob statčilo; olej v nádobkách zázračně se množil (2. Král. 4, 3.-6). A tak se ukázalo, že kdo s Všemohoucím přebývá, ve všelijakých příhodách prostředkové se k zachování jemu naskýtati musejí.
Jonáš do moře uvržen býti maje, poručil se Bohu, a Hospodin nastrojiv rychle rybu, v živě jeho požříti dal, kteráž přes dvě stě mil a padesáte k břehu jej donesši, bez úrazu na zem vyvrátiti musela; patrným příkladem, že Bohu a těm, kteříž s ním jsou, i propast hradem býti musí (Jonáš 2).
Ezechiáše krále oblehl v Jeruzalémě Sennacherib, Assyrský král, vojsky silnými, i utekl se Ezechiáš k Bohu jako na hrad, ochrany hledaje; takž vyslán jeden z strážných Božích angel, kterýž za jednu noc v vojště Assyrských pomordoval 185000, a tak ssouženým způsobeno vysvobození (2. Král. 19, 35). Postřelila byla téhož Ezechiáše smrt šípem smrtedlným, tak že již v hrdle byl; a však když se utekl k Hospodinu, zachování s pláčem žádaje, vyslal Bůh rozkaz svůj, a smrt odehnána zase (2. Král. 20, 1-7).
Joziáš, vida nastávající hrozný Boží hněv, utekl se k Bohu, a odloženo pomst, aby za jeho živobytí nepřicházely (2. Král. 22, 19).
Proti Jeremiášovi skládány rady, a Hospodin vyjevoval: Neboj se, řekl k němu Pán Bůh, nech bojují proti tobě, však neodolají, nebo já s tebou jsem, abych tě vysvobozoval (Jer. 11, 18. a 15, 19-21). Naposledy, když při vzetí města všickni od meče padli, on zachován a od Kaldejských ctěn (Jer. 39, 11. 12.); a spolu s ním zachován Ebedmelech mouřenín, jemuž tak poručil říci Pán Bůh: Vychvátil jsem tě, aby nepadl od meče, proto žes naději zložil ve mně (v. 18). Aj hle, meč trefiti těch neumí, kteříž v Hospodinově ochraně jsou.
Kolikrát byl Daniel v nebezpečenství, a prošel všudy. Když lvům k sežrání hozen, zamkl angel (Danielovi k ochraně přidaný) ústa šelmám těm, že hladovití jsouce, obořiti se však na něj nemohli (Dan. 6, 22). Tovaryši jeho, tři mládenci, uvrženi do peci ohnivé rozpálené, jimž přítomná všemohoucnost Boží horkost ohni odjala, tak že ani vlas na hlavě nepřiškvrkl, ješto naproti tomu na ty, kteříž je tam házeli, vyraziv se plamen je spálil (Dan. 3, 20-27).
Jak Mardocheus a celý Boží lid v Perské zemi divně před Amanovými lstivými úklady zachován, a jak, kde jim nejhroznější zahynutl nastávalo, nejvíc zvelebeni, historia Ester čísti se může.
Ovšem pak předivné i zázračné bylo lidu Božího v Egyptě pod Ptolemeem Filopatorem zachováni, kdež královskými mandáty protivenství na ně uvedeno, zjímáni, k ohavné smrti oddáni; ale když k Bohu vroucně volali, Bůh nepřátelům všecky šiky mátl, na krále jednák sen, jednák zmámení mysli uvodil, že sám proti sobě nevěda, co mluví, poroučel. Naposledy nepřátely angelé zděsili, a šelmy proti Židům připravené na ně samy se obrátily, Židé pak životem a slávou poctěni. O tom první Machabejská kniha, vůbec třetí, vypisuje.
V Novém také zákoně mnoho jest ušlechtilých příkladů: Josef s madrci když bezpečně spali, o úkladech nevědouce, Bůh za ně bděl, je vystřáhl, Herodes zmýlen (Mat. 2).
Pán Ježíš v chudobě s svými apoštoly byv, opuštěn však nebyl, našli se, kteříž jemu z statků svých přisluhovali (Luk. 8, 3); někdy i ryby ku potřebě peníze přinášeti musely (Mat. 17, 27). Léčky pak, kolikrát jemu strojeny, tolikrát chybovaly. Kdokoli kdy z bídných lidí k němu jako útočišti chudých se utekl, každému spomoženo, žádný odehnán nebyl; jak evangelistské historie ukazují.
Petr na slovo Páně po vodě chodil a neutopil se, kromě když větru se zlekav pocňybovati počal, a tonouti také počal, a však zachován (Mat. 14, 29-31). Když apoštolé od biskupů do žaláře vsazeni byli, angel v noci otevřev dvéře vyvedl je ven, an o tom strážní nic nevěděli (Skutc. 5. 19). Podobně provedl Petra skrze dvojí stráž a železnou bránu (Skutc. 12, 7). Když Saul církvi protivenství činil, porazil jej Kristus bleskem z nebe a řekl: Proč mi se protivíš? (Skut. 9, 4).
Tak hle Bůh sebe a ty, kteréž pod křídly svými chová, za jedno a též drží, jakž i pověděl: Kdo se vás dotýká, dotýká se zřítedlnice oka mého (Zach. 2, 8). Kdo by tomu věřiti mohl, kdyby toho Bůh nemluvil?
Pavel svatý také věděl o Boží ochraně co rozprávěti; kterýž často v žaláři, v hladu a v žízni, v zimě a v nahotě, v nebezpečenství od svých i od cizích, na řekách i na cestách bývaje, třikrát v moři tonul, jednou ukamenován, a sic několikrát v smrti již byv, vytrhován však byl předivně, až říkával: Kdo nás odloučí od lásky Kristovy, zdali zarmouceni, neb úzkost, neb protivenství, zdali hlad, či nahota, zdali nebezpečenství, meč etc.; my ve všem tom udatně vítězíme (2. Kor. 11, 23-27. Řím. 8, 35).
Jan nejprv v oleji smažen, potom na pustý ostrov zaslán; Pán všudy s ním byl, ani olej, ani oheň, ani poušť mu neuškodila, nebo v Bohu přebýval a Bůh v něm (1. Jan. 5, 2. a 4, 16).
Summou, prohledaje staré věky nalezneme, což prvé již Sirach vyšetřil, že žádný nikdy dověřiv se Bohu hanby nedošel (kap. 2, 11. 12.), a žádný zůstávajíci v bázni jeho opuštěn nebyl, a žádný, kdož jej vzýval, pohrdnut nebyl; a že divný jest v zprávě Pán Bůh při synech lidských (Žal. 66, 5).
zpět na obsah 
Další: Také-li se co odporného na hradě Hospodinově bydlícím přihází? A proč to se děje?