III.
Sluší-li pak také na rozšíření Jednoty mysliti?
Sluší a potřebí jest všelijak na ty cesty pomýšleti. A to proto:
- Že všech dobrých věcí povaha a vlastnost jest communicativum esse; proto že
natura boni est diffusiva, jakž se příkladem všech tvorů i samého Stvořitele
ukazuje. Země zajisté má úrodnost ne pro sebe, než pro jiné tvory. Voda řekami
sem tam plyne ne pro sebe sama, než aby se udílela pro potřebu lidem. Slunce má
světlost, oheň teplo, vítr čerstvost, kůň sílu, zlato cenu, chléb a víno sílicí
moc, bylina lékařství etc. ne pro sebe, než pro lidi. Nýbrž angelé ne sami sobě
toliko slouží, než lidem také. A což nade vše váženo býti má, Bůh sám moc,
moudrost a všecko své dobré ne samému sobě chová, než poděluje tím všecky tvory
své, žádostiv jsa velice, aby od něho jen brali milost za milost, vždycky jsa
hotovější k dávání, nežli my k brání. Naproti tomu za zlé se vždycky počítá
každému tvoru a nelibé jest, když, co má, pro sebe jen míti chce, buď že jej
závist neb lenost a malátnost k tomu vede. Boháče, bohatství své houževně
chovajícího, jako i každého neúčinného, neslužebného, neochotného člověka žádný
nechválí. Koně, kterýž sílu svou sobě chová a ji od sebe, kde potřeba, jadrně
nepouští, v nenávisti máme. Nýbrž i ta stojatá voda, v jezeře neb jámě své se
zdržující a odtud nevytékající mrzí nás, čerstvé řeky raději máme. Protož
máme-li ten řád, tu kázeň, tu jednomyslnost, kteréž mezi námi jsou, za věc
dobrou, nezadržujme ji při sobě, ale ať prospívá, kdekoli prospěti můž, na to
myslme. Sic zůstane i při nás pravé Sirachovo vyřknutí: Moudrosti skryté a
pokladu zakopaného jaký jest užitek obojího? (41, 18.)
- Kristus Pán a jeho apoštolé slovem i přikladem učili neskrývati se s věcmi
svými. Řekl zajisté Kristus: Žádný rozsvítě svíci nepřikrývá jí nádobkou, ani
staví pod postel, ale na svícen etc. Item: Což vám ve tmách pravím, pravte na
světle; a co v uších slyšíte, hlásejte na domích (Mat. 10). Item: Jdouce po
všem světě, kažte evangelium etc. Nepraví: Vzdělajíc sobě některé církve
přestaňte, ty v řádu držte; než káže vždy dále jíti, až do končin země. Protož
s oním, kterýž hřivnu přijma pěkně ji v šátku schoval a potom pánu v cele zase
tak, jak byl přijal, odvodil, nebyl spokojen, nýbrž nazval ho služebníkem zlým
(ačkoli mrhačem nebyl) a přísně ho strestal, proto že prý měl těžiti hřivnou,
aby rozhojněný užitek přinesla. Naproti pak tomu velice toho pochválil, kterýž
i svou hřivnou deset jiných vyzískal (Luk. 19). A dával toho sám na sobě
příklad, chodě sem tam, káže, uče, skutky čině, osvědčuje, aby všickni, že od
Boha poslán byv poznajíc, obrátili se. A v tom všem tak byl snažný, že to za
svůj pokrm měl, dny i noci v tom trávil řikaje, že proto přišel, aby oheň
pustil na zemi, a že nežádá jiného, než aby hořel (Luk. 12). Čehož tedy i my
raději žádati máme, jako aby se rozhořoval čím dál, tím jasněji Boží tento oheň
za dnů našich mezi námi a skrze nás? Podobný horlivosti Boží příklad máme na
apoštolích, kteříž rádi jeden zbor za druhým zakládali (Řím. 15, 20), v ničem
většího potěšení nemajíce, jako aby rostlo dílo Páně. My sic apoštolé nejsme, a
však jsme z milosti Boží v jejich úsilé uvedeni, abychom živostí v povolání a
chtivostí k vzdělávání mnohých následovníci jejich byli.
- Nebudeme-li Jednoty rozšiřovati, ani jí nezachováme; proto že každá věc,
neroste-li, zchází. Člověk dotud roste, dokud ho přibývá; zastaví-li se zrůst,
trvá poněkud v síle, potom nemožné než zcházeti zase, až i sejde. Podobně každý
živočich, každý strom, každá věc. Do cisterny nepřibývá-li čerstvé vody, první
se brzy přebere a vyschne. Kovů kdyby se nedobývalo v rok nových, co jich
předkové nadobývali, zužívaly by se jistotně a rozešly, že bychom nevěděli, kam
se co dělo, a naposledy neměli nic. Zahrada neb vinice, jakkoli pilně vysázená
a dobrými kmeny porostlá, nepodsazuje-li se nových vždycky, pomalu vyhyne.
Město jakkoli dobře založené a vystavené, nebude-li v něm tytýž nových domů
staveno, sejde dům za domem, a naposledy samo město zpustne. Nemožné tedy i
jednoty církve zachovati bez nového vždycky jiných a jiných církví připojování,
proto že nemožné, aby některé vždy nezcházely.
Řekl-li by kdo: I však se podsazují mládeží podrostající. Odpovím: Mládeží
samou doma zrodilou nevzdělá se ani nezachová Jednota, proto že výstřelkové z
kořenů stromů rostoucí sami zahrady nezachovají, nevnáší-li se odjinud planí a
neštěpuje. Nebo ti z domácích kořenů rostoucí často se v neužitečné vlky
obracejí, často (a na větším díle) podschnutím starého kořene schnou, ješto
nové štěpování vždycky se téměř spanile ujímá. Jakož pak nových zborů a v nově
k čistému učení a dobrému řádu získaných posluchačů také ta povaha jest, že
živější jsou než staří zákrskové, jimž všecko zvetšelo. Čehož pro příklady
netřeba i nyní choditi daleko.
A v tomť zdá se, že přehledli otcové naši asi do sta let, oblevivše o to
pracovati, aby jiné a jiné k sobě vinuli, na tom již, co zhotoveného bylo,
přestávajíce. Ale s jakým užitkem? Ukázalo se to jmenovitě, že i zborů počet se
menšil, i v zbořích posluchači ředli, i ti ostatkové planěli a krsali. Jakž
hned za B. Matěje Červenky že se díti počalo, naříkání jeho vlastní rukou
zapsané před rukama jest.
zpět na obsah 
Další: Jakým by pak způsobem takové zachování i rozšíření Jednoty státi se mohlo ?
