|
- Komenský | - Přemyšlování | - |
K tomu pak Božímu nás na světě nemocmi, chudobou a sirobou podlé příčin navštěvování přistupuje toto horší téměř, že kdož jsme z počtu věřících, musíme od ďábla a zlých lidí velikou nenávist, posměchy, úklady, vypovídání, vyhánění, vězení, cti odjímání a co podobného snášeti, často se i v loupež zubům jejich a na ohavnou smrt dostávajíce. Ale kdož v tom pravého osvícení a potěšení žádá, ten přede všemi věcmi tuto předivnou a neomylnou reguli v paměti míti musí, že cesta k nebi vedoucí úzká a brána těsná vyměřená jest a taková zůstati musí, a že to jednou stalé, neproměnitedlné, přemoudré Baží uložení a nařízení jest, aby se skrze mnohá ssoužení do království jeho vcházelo.
Což tedy proti tomu činiti? Jak sobě jinou k dokonalosti cestu, nežli ji Pán Bůh zřídil, začíti? Zřetedlně nám, výslovně a beze všeho okolkování pověděl Kristus Pán: Kdo za ním jíti chce, aby vzal na sebe kříž (Mark. 8, 34); a že služebník nemusí býti šťastnější nad Pána svého (Jan. 15, 20). A protož, kdo za Kristem do nebe chceme, musíme rezolucí vzíti na odpornosti nedbati, nýbrž je udatně, přiď co přiď, podnikati. Nebo to jest naše věřících heslo, to barva nebeského dvoru, slzy a krev pro čest Pána svého vylévati a bíliti roucha svá ve krvi Beránkově (Zjev. 7, 14). Protož Spasitel náš: Blahoslaveni, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost; radujte se a veselte se, nebo odplata vaše hojná jest v nebesích (Mat. 5, 10-12).
Mezi tím k čemu jest, nepřátel těch, byť oni jakkoli rozlíceni byli, příliš se báti? Strachu jejich nebojte se, dí svatý Petr, ani se kormuťte, ale Pána Boha posvěcujte v srdcích svých (1. Petr. 3, 14. 15).
Ale jakž se nebáti, dí tělo, strachu jejich? anť jsou zůřiví, a co sobě v mysl vezmou, všecko vykonávaji? Na to Kristus odpovídá: Nebojte se těch, kteříž mordují tělo a dále nemají, co by učinili (Luk. 12, 4). Mordují pak tělo, když jim Pán Bůh dopustí; když nedopustí, nemohou zamordovati. Nebo on má i vrabce v počtu, nercili vyvolené své, aby mu bez vůle jeho žádný nezahynul. Nebojtež se tedy, dí Kristus, mnohých vrabců větší a lepší jste vy (Mat, 10, 31). Ačkoli tedy ďábel a svět, pravda jest, svého nenechají a po nás proto, že jsme jim trn v očích, pásti nepřestanou; ale vždyť my máme potěšení, že Spasitel náš svět přemohl a nám doufati poručil, že i my v něm přemůžeme, a že on ve mdlobé naší svou sílu prokazovati chce (2. Kor. 12, 9).
Nechť se tedy svět se všemi ďábly z pekla bouří, jak chce, bez vůle však Boží na nás nic míti nemohou. Nebo se nám Bůh zavázal, že nás neopustí, ani nad možnost pokoušeti dopustí. A víme, že i skrze mořské hlubiny umí suchou nohou lid svůj převésti. Víme, že umí nepřátely, když Elizea jímati chtějí, slepotou raniti, aby ho nepoznali. Víme, že umí, když Eliáše jímati chtějí, ohněm z nebe na ně házeti a je zžírati. Víme, že umí, když Krista neb jeho oudy jímati chtějí, nazpět poraziti. Víme, že Pavla umí z Damašku, by přes zed v koši bylo, vyvésti. Víme, že Petra umí, zraze okovy, z žaláře vytrhnouti. Víme, že i u prostřed ohnivé peci ctitele své bez poškvrny zachovati umí. Summou, kde lidských postředků nestatčuje, že on na tisíce ještě prostředků má svých k zachování a vysvobození. Truc ďáblu a všechněm holomkům jeho, aby nám přes Boží vůli něco učiniti mohli. Truc, aby nás najíti mohli, když se u Boha skrýváme a k stínu jeho útočiště béřeme. Pročež se zklamají zřejmě ti, jenž duši mou chtí zkaziti, zpívá David v Žal. 63, 10.
K tomu vidí se to z příkladů zřetedlně, že Pán Bůh upřímým svým ctitelům takových odporností divně polehčuje a nésti pomáhá, tak že jim to ne nějak trpce, ale libě a sladce přichází; jakž o apoštolích napsáno, že zmrskáni byvše šli a radovaii se. že hodni učiněni jsou trpěti pro jméno Pána Ježíše (Skutc. 5, 40. 41).
Nadto ví se jistotně, že protivenství taková vyvoleným Božím k veliké platnosti bývají, poněvadž skrze ně vira jejich a k Bohu trpělivost, nýbrž i láska, naděje, horlivost a všecky jiné ctnosti jako brusem nějakým znamenitě zostřeny bývají, a spasení jejich (nad něž člověku křesťanu ani v nebi ani na zemi nic milejšího býti nemá) velikou pomoc béře. To nejenom písmo svaté nás učí, ale i příkladové toho tvrdí. Kde bychom takových svatých vroucích žalmů byli nabrali, kdyby David ve škole kříže nebyl cvičen? Kde by církev křesťanská takových horlivých epištol, tak mocných k vzdělání pravdy řečí byla nabrala, kdyby svatý Pavel nepřátelům, falešným bratřím, až i samému ďáblu k trýznění nebyl podáván? Po dnesť by bez mnohých znamenitých knih a spisů bylo, a mnohé srdce bez nábožností zůstalo, kdyby zámutku a protivenství nebylo. Summou, co v církvi neb v nebi zvláščního býti má, to zde útrpnostmi musí vypulerováno býti. A protož blahoslavení, kteříž kázní Páně nepohrdají; neb ač kázeň přítomná nezdá se býti potěšená, než smutná, ale potomť rozkošné ovotce přináší těm, kteříž by pocvičeni byli (Žid. 12, 11). Nýbrž i v časných věcech mnohým protuenství prospěla. Příkladové jsou, že kdo pro Krista vyhnání, vypovědění, opuštění přátel, odjetí statku, úřadu a poctivosti dobrovolně podstupovali, Pán Bůh jim maličké těch věcí opuštění hojným zase hned zde navrácením štědře vynahradil, tak že více bezpečnosti, svobody, statku, slávy a poctivosti než kdy před tím měli. Tak hle Kristus své slovo plní, kdo pro mne opustí dům, bratří, sestry, otce, matku, manželku, dítky, roli, vezme stokrát víc, hned v životě tomto, a v budoucím věku život věčný (Mark. 10, 29. 30). Kdož by tedy k vůli tomu Pánu něčeho oželeti se neliknoval, kterýž tak bohatě, časně i věčně, škody nahražuje?
Naposledy, by pak i neměl člověk věřící z smrti aneb jiných těch neřestí vytržen býti, ale v nich zahynouti, což na tom? Draháť jest před obličejem Božím smrt svatých jeho (Žalm 116, 15). A zdaž pak pro tento přítomný život v Krista doufáme? Však bychom nejbídnější byli ze všech lidí (1. Kor. 15. 19). Jinde, ó jinde jest odplata naše a mzda naše, kterouž nám chová ten, jenž nás před věky zamiloval Bůh; k níž když povolává, buď smrtí prostou neb mučedlnickou, proč sobě neb jiným toho záviděti?
Nepřichází sic bez těžkosti a tesknosti smrt, vyhnání, vypovědění a jiná taková trápení snášeti, ale člověk v milování Boha ustavený z toho se vyrážeti a udatností viry všecko přemáhati musí.
Obého máme na Davidovi příklad, kterýž jsa vyhnán a milostných služeb Božích, k nimž jindy s zástupy plésajících do domu Božího chodíval, byv zbaven tesklil přežalostně, až duši vyléval, a slzy dnem i nocí místo pokrmu maje, úpěl a naříkal, že se Bůh nad ním zapomenul; a však probrav se, takto k sobě zase mluvil: Proč jsi smutná, duše má? proč se tak kormoutíš ve mně? Posečkej na Boha, ještěť já vyznávati budu, že on byl spasením mým, Bůh můj (Žalm 42, 6. 12. i 84, 2. 3. 12).
Podobně svatý PaveI do Jeruzaléma k útrpnostem se ubíraje, s pláčem s bratřími v Milétu se žehnaje, takto k nim mluvil: Aj, já nyní sevřín jsa duchem beru se do Jeruzaléma nevěda, co mi se v něm státi má, kromě že mi Duch svatý osvědčuje, že vězení a ssoužení mne očekávají. Já však na to nic nedbám, aniž jest mi tak drahá duše má, jen abych běh svůj s radostí vykonal. A když ho v Cesarei bratří prosili, aby do Jeruzaléma nechodil, řekl: I co činíte, plačíce a trápíce duši mou? Však já netoliko svázán býti, ale i umříti hotov jsem pro jméno Pána Ježíše (Skutc. 20. a 21). 21, 13].
Sám Kristus Pán, cítě nastávající utrpení svá, vzdychal a truchlil říkaje: Ach, jak jest těžko, dokudž se nedokoná? A padaje na tvář před Otcem svým, prosil tužebně, jestli možné, aby ho kalich ten utrpení minul. A však sebrav se zase říkal: Ne jakž já chci, ale jakž ty chceš, Otče můj, staň se (Mat. 26, 39. 42. Luk. 22, 42).
Pochválená budiž blahoslavená Trojice, Otec, Syn i Duch svatý, kterýž i jiným mučedlníkům svým vítězství dává, mocí, silou a udatností z výsosti je k veselému protivenství pro jméno své podnikání daří. Amen.
Summa tedy druhé té částky dokonalosti křesťanské jest, Bohu z jeho řízení se nevytahovati, nýbrž jemu duši, tělo, zdraví, manželku, dítky, přátely, poctivost, statek, život i smrt a všecko v moc odevzdávati a jej nad sebou a všemi věcmi svými plnomocným vladařem učiniti, tak aby člověk, co se koli děje, že se řízením Božím dobře i svatě děje a na všecko dobré vyjíti musí, na to živ jsa i umíraje cele věřil. Blaze těm, jenž moci i síly (zpívá David v Žal. 84. od tebe, Bože, v srdce nabyli, a přes údolí světa jdouce, po tvých cestách s ochotností žízně, hladu, zhoubců, zlosti i všech bíd se odvažujíce etc.
Další: