|
- Komenský | - Přemyšlování | - |
Bůh zajisté, zavázav nás k věčnému sebe milování a věda mezi tím, že my snažnostmi svými nic jemu napomoci ani lásky skutkem dokázati nemůžeme, jakž se David svatý zná v Žalmu 116, 12., vystavil nám na místě svém bližního našeho a cele se v tom vysvětlil, co se někomu z nejmenších jeho činí, že se jemu činí (Mat. 25, 40), a že na milování Boha i bližního našeho všecken zákon záleží i proroci (Mat. 7, 12). A protož my každého bližního svého jakožto obraz Boží uctivě milovati a vážně, ne jinak, než jako by Bůh v něm byl (jakož jest), k němu a před nlm sobě počínati máme, společného pokoje a vzdělání vždycky šetříce. Sic jinak láska, kterouž se k Bohu míti pravíme, ničímž bude, daremná toliko chlouba a domnění, jak svatý Jan dí: Řekl-li by kdo, miluji Boha, a bratra svého nenáviděl by, lhář jest; nebo kdo nemiluje bratra svého, kteréhož vidí, Boha, kteréhož neviděl, kterak může milovati? Bohať nikdy žádný nespatřil; ale milujeme-liť jedni druhé, Bůh v nás přebývá, a láska jeho dokonalá jest v nás (1. Jan 4, 20. 12).
Jisté tedy znamení vroucí lásky k Bohu jest láska k bližnímu. Oheň zajisté má tu povahu, že horkost svou nejpředněji sic zhůru žene, ano i silněji nad sebou pálí; a však zahřívá i po stranách, sic by nebyl oheň; tak láska, v kterém srdci právě hoří, nejpředněji sic zhůru k Bohu plápolá, ale však i okolo sebe bližních vroucně dosahuje, sic jinak není láska. Již pak věděti potřebí, jak se vlastně k bližnímu chovati má ten, kdož Boha svého upřímě miluje; jmenovitě; že k němu náklonnosti dokazovati musí: 1. myslí, 2. skutky.
Myslí tak, aby žádnému bližnímu svému ničeho zlého nepřál a nežádal, tak jakž sobě nežádá a nepřeje, než naproti tomu, jak sobě dobrého na těle i na duši vinšuje, tak i každému z bližních aby vinšoval. A když Pán Bůh bližní požehnáním svým poděluje a nětčím potěšeným daří, aby se z toho zároveň těšil a radoval, jako by se jemu samému to dálo. Když pak bližního zámutkem navštěvuje Pán Bůh a naň neštěstí dopouští, aby v svém srdci téhož čitedlnost měl a spolu s ním se rmoutil. Toť jest, což Duch svatý dí: Radujte se s radujícími a plačte s plačícími; item: láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni jsouce (Řím. 12, 15. 10).
Skutkem pak lásky k bližnímu dokazujeme konáním při něm 1. spravedlnosti, 2. milosrdenství.
Spravedlnosti, když nic na újmu bližnímu nečiníme, na újmu, pravím, buď života a zdraví, buď statku a jmění, buď poctivosti a dobrého jména, a nebo také na újmu společného pokoje. A v tomť se přikázaní Boží ostříhají, nepokradeš, nesesmilníš, nepromluvíš křivého svědectví, cti otce i matku etc.
Láskou tedy Boží naplněný člověk hledí, aby bližnímu na životu a zdraví škozeno nebylo; neokrádá žádného, ani zjevně ani tajně, nezadržuje nic povinného žádnému, má fortele i zlé obmysly i všelikou neupřímnost v nenávisti; ušetřuje také bližního zo na cti, na něj nesočí, o něm neklevetuje, u jiných ho v podezření a ošklivost neuvodí, než zanechává každého býti, čímž jest. Pakli by kdy o bližním mluviti potřebí, mluví pravdu toliko, sprostně a upřímě. Komu náleží čest, tomu ji dává a nezadržuje slovem ani skutkem. Summou, spravedlnosti a náležitosti při všem všudy šetří, nejenom pro společný zevnitřní pokoj, ale více pro svědomí a vnitřní svůj pokoj, jehož by sobě, bera nětco na svědomí své, nerad zmrhal. Blahoslavený člověk, kdož tak činí!
Blahoslavenější pak ještě, kdož skutky milosrdenství koná, jenž v smířlivosti a účinnosti záleží. Smířlivost v tom jest, když nás bližní urazí, abychom snadní byli k odpuštění. Účinnost v tom jest, když nás bližní potřebuje, abychom k sloužení a pomáháni ochotni byli, buď skutkem neb jináče.
O smířlivosti neb mírnosti k bližním učí nás Bůh, abychom nebyli přísní vyhledavatelé a ovšem mstitelé křivd svých, ale abychom pro pokoj, co se jen snášeti může, snášeli, zvláště když by
se bližní upamatoval, a výstupek svůj a proti nám přečinění poznaje, za odpuštění prosil, povinni jsme všecko prominouti, laskavě se ohlásiti a vinu dopuštěnou v zapomenutí dáti, byť to pak i často a třebas sedmdesátekrát sedmkrát za den bylo (Mat. 18, 21. 22); nebo psáno jest: Slunce nezapadej na hněvivost vaši (Efez. 4, 26); nýbrž byť se bližní i upamatovati a nám škoditi, utrhati, neb jiným způsobem protimyslnost činiti, byť i z úmysla bylo, přestati nechtěl, protoť my se předce v hněv, nenávist a zlobivost proti němu vydávati nemáme; nebo jest psáno: Mně pomsta, praví Pán (Řím. 12, 19), a že jest jiný, kterýž vidí a soudí (Jan. 8, 50). To když rozvažuje Boha milující duše, nedá se ani těm největším křivdám z tichosti a trpělivosti vyraziti, ale lásky a pokoje toho Božího pevně se drží a formuje se k svému milému Spasiteli, kterýž, když mu zlořečili, nezlořečil zase, trpěv nehrozil, ale poroučel křivdy tomu, jenž spravedlivě soudí (1. Petr. 2, 23), nýbrž nepřátelům svým dobře činil, za ty, kteříž ho křižovali, se modlil. Otec nebeský sám takovéž trpělivosti a dobroty jest příkladem, kterýž slunci svému na zlé i dobré svítiti a déšti svému na spravedlivé i na nespravedlivé pršeti velí (Mat. 5, 45). Tak také i pobožný, dokonalosti následující člověk činí, že zlým i dobrým, i svým vlastnim nepřátelům předce přeje. A toť jest velmi patrný důvod dokonalosti křesťanské, při kom se taková snášelivost i dobrota vidí, aneb kdo ji při sobě cítí; nebo duch Kristů, jenž jest duch pokoje a tichosti, jistotně v něm přebývá.
Druhý skutek milosrdenství jest k bližnímu v jeho nouzi a potřebě účinnost a zdílnost. Čímž se nejen udílení žebráku kusu chleba aneb penížka rozumí, ale všechněm bližním i ve všelijakých potřebách skutečné sloužení. Almužna jest, buď že kdo naší rady potřebuje, neb našeho potěšení, neb naší pomoci, neb naší štědrosti, abychom ho neopouštěli, než co našeho možného jest, rádi od sebe činili. Ku příkladu: Vidíme-li bližního škodlivě hloupého, povinni jsme ho poučiti; vidíme-li bloudícího, na cestu napraviti; vidíme-li zarmouceného, potěšiti; vidíme-li svémyslného, napomenouti; vidíme-li hlad trpíciho, kusem chleba se zděliti; vidíme-li žíznivého a pomoci sobě nemohoucího, napojiti; vidíme-li nahého aneb bídně oděného, přiodíti. Vidíme-li nemocného, navštěviti, potěšiti a nětco, umíme-li, poraditi a posloužiti. Vidíme-li také koho bezprávě trpěti, buď násilím neb lstí, povinni jsme o bližního se ujíti a jeho zastati. Summou, čím kdo bližnímu svému prospěti může, když toho potřebu vidí, tím jemu s vynaložením práce, statku, nýbrž zdraví a života svého sloužiti jest povinen; jakž Písmo dí, že Syn Boží duši svou za nás položil, a že i my za bratří duše klásti máme (1. Jan. 3, 16); ovšem tedy jiné věci. Nebo tentýž apoštol svatý Jan Měl-li by kdo statek tohoto světa a viděl by bratra svého, totiž bližního kohokoli, an nouzi trpí, a zavřel by střeva svá před ním, kterak láska Boží přebývá v něm? (v. 17). A toť jest to dokonalé Boha milování i s ovotcem svým, jež jest celá a skutečná k bližním láska.
zpět na obsah 
Další: O povolném se Bohu, k přijímání od něho na světě čehokoli poddávání.