|
- Komenský | - Přemyšlování | - |
Z takového Boha zamilování jde se na druhý dokonalosti stupeň, jmenovitě, že se člověk takový všecken Bohu oddá a na ruce položí, aby s ním podlé svobodné své vůle nakládal zacházel, jak chce. A když podlé příčin prozřetedlnosti své Božské nejednostejně s ním zachází, jednák libé věci pouštěje, jednák odporné dopouštěje, jednák těše, jednák děse, jednák švihaje, jednák objímaje, on všecko z otcovské jeho ruky dobromyslně přijímá, s Jobem vždycky říkaje: Buď jméno Páně pochváleno (k. 1, 21), a s svatým Pavlem: Nicť mne, ani smrt ani život, ani přítomné věci ani budoucí, neodloučí od lásky Boží (Řím. 8, 38. 39). Ó blažená duše, kteráž na ten stupeň dokonalosti přijde! Nebo zdaž kdo kdy zahanben byl, kdož v Pána doufal? (Sir. 2, 11).
Uměníť jest nad všecko umění, sebe sobě samému z moci vziti a Bohu se dáti, moudrost, pravím, nad moudrosti. Nebo coť kdo Bohu v opatrování oddá a poroučí, toť jest dobře opatřeno. Jistotně on tisíckrát to lépe zachovati a ku potěšení dochovati umí, nežli na to jednou z lidí neb anjelů někdo pomysliti může. Jsou pak dvé částky umění tohoto:
Jedna, věci libé uměti z rukou Božích přijímati a jich tak užívati, aby mysl spolu i s tělem mezi nimi nezbujněla. Kdež pobožný člověk souditi má, že by sic bez těch pohodlných, libých věcí duše naše dobře státi mohla k spasení, než Bůh z štědrosti své že je nám tak přidává, aby se nám služba jeho tím vždy osladčovala. Nebo jakož dětem rodičové nejpřednější sic věc chovají k dědictví, a však, pokud dětinský rozum při nich trvá, i titěrek jim, dřevěnných koňů, panen, ořechů, perník etc. přejí, aby časem kratochvíle s tím užili: tak Pán Bůh veliké, věčné, nevídané a neslýchané věci nám stroje, mezi tím však, pokud na světě v dětinské postavě jsme, zdejších těch pohodlí, jídla, pití, oděvu, peněz, pokoje a bezpečnosti, obývání s milými přátely etc. také nám nezávidí, nýbrž časem jich, když se mu vidí, a on potřebu zná, dosti poskýtá. Než pamatovati sluší, že to není chléb synů, než chléb čelední, kterýž i těm dává, jichž na věky spasiti nemíní; chléb pak synů že jest vnitřní pokoj a radost v duchu. Protož oněch zevnitřních věcí zevnitřně toliko podlé přítomné potřeby do vůle Boží užívati náleží, srdce pak k nim nikdá přikládati nesluši.
Mezi tím dobré jest, mysliti na snadnou těch věcí proměnu, a co zatím přijíti může. Jmenovitě v čas hojnosti mysliti na hlad, v čas bohatství na chudobu, v čas pokoje na nepokoj, v čas bezpečnosti na utíkání, v čas přebýváni s přátely na rozloučení a sirobu, kteráž se přihoditi může a přihází. Tak mysl v mírnosti a středmosti zachována a k dalším smutným příhodám, měly-li by přijíti (jakž na světě nic jistšího), nastrojená bude. Ovšem pak pamatovati má pobožný člověk, aby potěšených věcí požívaje, Pána Boha vždycky chválil a z lásky jemu děkoval.
Druhá; ale jakož na moři není zvláštní umění, tehdáž lodí zpravovati, když jasno a ticho, ale tehdáž, když se strhnou větrové, bouři strašlivou působí, a lodí od násilí vln sem tam se zmítá: tak podobně ne to jest největší umění, v čas štěstí se Pánem Bohem býti spokojenu, v něm se těšiti a jej chváliti (nebo to že snadné jest, ďábel před Bohem vyznal (Job. 1, 9. 10), ale v čas zámutku a pokušení, v čas těžkosti a bolesti Bohu se podkloňovati a v něm stálé kochání míti, to jest umění nad všecka umění a nevyhnutedlně potřebné pobožným. Není zajisté žádný z vyvolených? jehož by do školy kříže neposílal časem Pán Bůh, proto že kohož miluje, toho tresce, a švihá každého, kteréhož za syna přijímá (Žid. 12, 6). Kdyby tedy člověk Pánu Bohu, ať se tak dí, podlízati a povolně, čiň co čiň, od něho přijímati neuměl, jistě by na zmatky přišel; jakž mnozí přicházejí. Ale dokonalí u víře a milování Boha pamatují na to, že Bůh jest Bohem, jemuž volné jest činiti, co chce, a že z jeho ruky všecko pochází, což nás potkává; a že bez toho život tento není než poutnictví; veď se jim tu jak veď, však to že věčně státi nebude, a že hřichové naši toho zasluhují, aby nás metličkami svými Pán Bůh navštěvoval, a že víra naše skrze trpělivost a pokoru průbování potřebuje; a že také Pán náš a hlava Ježíš Kristus skrze přetěsnou bránu utrpení svých do království svého protisknouti se musil, a podlé toho nám oudům jeho že nelze, než také tak za ním se tisknouti: a že naposledy milujícím Boha všecko na dobré vyjíti musí, poněvadž písma jsou plná milostných slibů, že žádný v Boha doufající nad možnost svou pokušeními obtěžován býti nemá (1. Kor. 10, 13), nýbrž u prostřed zámutku potěšením dařen a šťastně při Bohu zachován.
To jsou potěšená přemyšlování, kterýmiž se ve všelijakých těžkostech Boha milující srdce občerstvuje a k podnikání kříže udatné činí. Ač pak rozliční jsou zámutkové, kteréž Pán Bůh na své zsílá, mohou se však ve čtvero pojíti; nebo jsou nemoci, pozbytí statků a ochuzení, potracení milých přátel a osiření, protivenství od nepřátel pravdy, jako jsou nebezpečenství, utíkání, vypovědění neb vyhnání, cti zbavení, vězení, smrt; o kteréž každé věci obzvláštně posouditi náleží.
Další: