|
- Komenský | - Přemyšlování | - |
Pozbytí statků, buď že od samého Boha skrze oheň a povodeň, aneb z Božího dopuštění od lidí skrze okradení a obloupení přichází, dvoje bývá:
Někdy odejme Pán Bůh z zámožnosti naší částku nějakou a částky nechá, tak že ještě máme nač živi býti. A v té příhodě pobožný člověk dostatečné příčiny k kormoucení se nemá, nýbrž má příčinu, aby Pánu Bohu za zachování ostatku děkoval a rád byl, že hojnosti a zbytku, kterýž by snad jemu byl škoditi mohl, zbaven jest. Nad to má pamatovati, že všickni všeho světa statkové a nábytkové Boží jsou, a on jich půjčuje, komu chce; a to že na jeho dobré líbeznosti záleží. Jakož pak obyčejně, když pobožní na jeho výstrahu (Žalm. 62.) zapomínajíce srdce k statku přikládati a v svém jmění se sobě zalibovati počínají (poněvadž by to začátkem zlého býti mohlo), je odjímá. Pevně tedy tomu věřiti máme, že co se koli s námi i statečky našimi děje, všechno od nestižitedlné Božské prozřetedlnosti pochází, kterýž nám náš oddíl pěkně, prozřetedlně odkrojuje a před nás klade; co pak nadbývá, to ujímá, aby nám neškodilo. Ó oblíbení hodná moudrost Boží!
Někdy pak dopouští Pán Bůh, že někdo do konce o všecko přichází, a holé ruce jemu zůstávají. V jakéž příhodě dokonale milující Pána Boha duše sobě myslí, že on spravedlivý Bůh jest a toho jistotně své zvláštní příčiny, bychom my jich pak neznali, míti musí, poněvadž on lépe, co by nám k dobrému bylo, ví a toho šetří, nežli my sami. A tak dověřuje se jemu, že on tu jemu nětco k spasení nápomocného obmýšlí, dává jemu čest a s Jobem (kterémuž všecken statek a všecky dítky jednoho dne a brzy potom všecko zdraví odjato) říká: Hospodin dal, Hospodin vzal, jméno jeho buď pochváleno (k. 1, 21). Takovou udatnou mysl měl také svatý Pavel, kterýž řekl: Já umím hojnost míti i nouzi trpěti, nasycen býti i lačněti; všecko mohu v tom, kterýž mne posiluje, Kristus (Fil. 4, 12. 13).
Rozvažuje sobě i to, že sám Kristus na světě byv neměl, kde by hlavu sklonil, a vypravuje osmero blahoslavenství, chudé hned napřed postavil, chudé totiž v sobě a bohaté v Bohu. Odkudž sobě rozjímá, že ochuzení to jeho zevnitřní na spasení jeho nic mu neuškodí, nýbrž napomůže. Strany pak těla věří tomu, že Pán Bůh stejně tak mocný jest a zůstává k chování jeho jak prvé, a když jemu zanechal života, žeť mu přidá pokrm a tělu oděv, poněvadž řekl: Nikoli nenechám tě, aniž tě opustím (Žid. 13, 5). Těší se takový pobožný člověk, že, ač mu statek odešel, Bůh však, kterýž statky rozdává, a kterýž ptáky nebeské krmí a kvítí polní odívá a kterýž proroka skrze krkavce krmiti dal a též jej bez pokrmu 40 dní zdržoval, a kterýž vdově v kbelci mouky přispořil, aby jí neubývalo, a kterýž pěti chleby pět tisíc lidu nakrmil, ten že neodešel, ale při něm zůstává.
Připomíná sobě i to, že ne v rozhojnění statku život něčí záleží (jakž Kristus Pán dí u Luk. 12, 15), a že ne chléb a víno, ovšem ne peníze člověka zdržují, ale slovo jeho, totiž požehnání, vycházející z úst jeho.
Ty všecky věci když u sebe nábožně rozjímá milující Boha duše, přichází k upokojení a užívá při svém kusu chleba a truňku vody více dobré mysli, než svět při velikém svém zboží, a Boží požehnání jí neopouští.
zpět na obsah 
Další: O trpělivém potracení milých přátel a siroby snášení.