|
- Komenský | - Přemyšlování | - |
Nejdražší na světě klínot že jest věrný přítel, i pohané říkali, i Sirach tvrdí, i skutek ukazuje. Zvláště pak manželé sebe upřímě milující, kteříž jedno srdce ve dvou tělích nosí; a protož stráta milého přítele jest nad jiné stráty těžší, a když manžel jeden od druhého skrze smrt odtržen bývá, tak to bývá, jako by srdce na dvé roztrženo bylo. Zámutek takový smrti se rovná, nýbrž často nad smrt nesnesitedlnější bývá; a zvláště ještě, když malé a neodchovalé dítečky před rukama jsou, na něž kdykoli pozůstalý z manželů pobožných pohlédne, srdce se mu žalostí zalévá. Ale což činiti? I tuť se vůle člověka vůli Boží podkloňovati musí, poněvadž on nechce než sám všemi věcmi vládnouti; kdo uložení jeho odolá?
K tomu chce sám nade všecko milován býti, a vedlé toho věci ty, kteréž nám někdy nad příliš milé jsou, a víc, než sluší, na nich zakládáme, béře preč a klade v stranu, abychom se museli láskou a důvěrností k němu samému navrátiti. Duše tedy, osvícená, když i v té věci Pán Bůh soudy své koná a ji zarmucuje, ránu a bolest svou jako z ruky Boží přijímati má trpělivě a ji sobě tím polehčovati, že ač milý a věrný přítel odešel, Bůh však, nejvěrnější a nejplatnější přítel (jehož také raději míti než všecky lidi jest povinnost naše), že živ zůstává.
Ale aby taková z osiření pocházející žalost přílišná nebyla (zvláště když by nenadále přišla), časně se k ní strojiti sluší. A to dvojím způsobem:
Jedno, mysliti často na to, že se ta příhoda státi může, poněvadž v světě obyčejnějšího nic není, jako aby jedni od druhých mřeli. Kdo tedy milého přítele má, věřiti musí, že jej má sobě od Boha propůjčeného, jenž ho zase povolati může, kdy chce, a vůle jeho (jenž jest vždycky svatá a spravedlivá) státi se musí.
Potom, potřebí s milým přítelem takové přátelství učiniti, kteréhož by ani smrt zrušiti nemohla, jmenovitě přátelství duchovní, kteréž více v spojení srdcí v Bohu nežli těla záleží. Tím zajisté způsobem smrt ne tak bude boleti, poněvadž svazek přátelství nepřerušený zůstane, a přítel příteli neodejde, než toliko ho tam, kdež se zase spatří a v plnějším milování na věky věků s sebou budou, předejde. Toť jest, což Duch svatý poroučí, aby se křesťané přičinou těch, kteříž zesnuli, nermoutili jako pohané, kteříž naděje nemají (1. Tes. 4, 13). Takovými myšleními máme se v čas zachystávati, a bude nám snáze žalost a bolest pro smrt milých našich přemáhati, když srdce naše v Bohu nejpřednějšího svého pokoje a odpočinutí hledati a požívati bude.
zpět na obsah 
Další: O udatném a veselém protivenství podnikání.