Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA C.

Reformací Rokycanská

  1. Léta 1624. Zdeněk Lev (z pána učiněný hrabě) z Kolovrat, byv s kompanií rejtarů do Rokycan od knížete z Lichtenšteina poslán, nejen měšťany statečně z peněz šumoval, ale také na náboženství ukrutně nastupoval. Sotva by se co jaké lehkomyslnosti vymysliti mohlo, čeho by tento nepáchal. Bývá v advent zpívána česká píseň o čtveru Kristovu příchodu, zvláště o posledním soudu živých i mrtvých, že ten den bude úzký, den náhlý, den brzký, den veliký hrozný, den hněvu a pomsty a t. d. To on táhl na den svého reformování a to přicházejícím k sobě měšťanům s posměchem zpíval.
  2. Až pak 20. prosince svolav město, dlouhou a příkrou řečí předešlou rebelii, i Mansfelda, ba i Žižku, a někdy zrozeného mezi nimi Jana Rokycana (zvoleného na onen čas arcibiskupa pražského, člověka, jakž on mluvil, lehkomyslného, jehož oni prý šlepějemi kráčejí), odrhal a hned na trojím rejstříku jména popisovati rozkázal.

    Na prvním rejstříku podpisovati se měli již katolíci, a těch se našlo bylo šest, nových převrhlců.

    Na druhém ti, kteří by ve dvou nedělích katolíci býti chtěli.

    Na třetím, kteří by se Bohu a císaři protiviti myslili. A když se jich nejvíce do třetího vpisovalo (t. kteří stále se míti chtěli), počal jim s svou sběří zlořečiti k šibenici, na kolo, na rožeň, i do samého pekla odsuzovati, až div že se zlostí nerozpukl.

  3. Druhý den, na sv. Tomáše, nutil všecky do kostela se najíti dáti, a tu sám, jako jim na sobě příklad dávaje, pod jednou přijímal. Po obědě rozkázal znovu zvoniti a do kostela přišed, že tam žádného nenašel (nebo ani ti mniši ještě tam nebyli), popudiv se, vyběhl a po ryňku, po ulicích, po domích běhaje, koho kde natrefil, holí bil a do kostela hnal. A tam opět všed, M. Jana Šťastného Strejce, měšťana předního (jehož pro podezření kalvínství v obzvláštní nenávisti měl), spatřiv, sukovatým kyjem, kterýž přístojícímu tu sedláku vydřel, naň se obořil a za utíkajícím až k oltáři se honil, i jak se natrefilo, hmoždil, pravě: "Ty šelmo bradatá (nebo starých Čechů obyčejem dlouhou bradu nosil), takés se na rejstříku neustupných poznamenal? a zpovídati se nechceš?"

    On, aby pan hrabě svatého místa ušetře, pamatoval se, prosil.

    Pan hrabě pak tím víc přes hlavu, přes ramena, přes ruce tloukl. Až Felix (Šťastný) klekna, Pánu Bohu se poroučeti začal, a tyran, krev z něho hrubě téci patřiv, teprv přestal, řka: "Jdi, šelmo, pryč s svou šelmovskou kalvínskou krví."

    A on vstav, z kostela šel, a těm kteří ho potkávali a co se stalo, tázali: "Cedil jsem krev mezi chrámem a oltářem," odpovídal, "ale pro Toho, kterýž hojněji pro mne svou vylil."

  4. Jak ten z kostela vyšel, hrabě, aby měšťany k zpovědi přinutil, divně se vztekal, všechněm zlořečil, nejedny kyjem zbil, některým v ústa plil a počestnému muži Václavovi Krocínovi šedivou bradu vytrhal a po kostele rozmetal.
  5. Domů se navrátiv, Šťastného zase přivésti kázal, a že s ním neslýchanou tragedii začne, hrozil, jestliže se zítra jináče nevysvětlí. On pak vida, že se nic podle rozumu nedělá, vztekle všecko, umínil zítřka nečekati a tak v noci ušel, zanechav za sebou mateře v 80 letech, ženy a dětí.
  6. Hrabě v naději zmýleného se vida, statek onoho pobrati a ženu do vězení dáti poručil. Které pak k odpadlství přinutil, přinutil je i k tomu, aby se podpisovali na nějaký papír, kdež Rokycanští panně Boží rodičce a panu Zdeňkovi z Kolovrat své spasení přivlastňují, a že náboženství katolické dobrovolně a rádi prostředkováním pana hraběte přijali, to podpisy rukou svých a pečetí městskou že osvědčují. Tak bídně hrabě s Bohem, s císařem, i sám s sebou pohrávati směl. Potom pak brzy do Vídně byv obeslán, nevím, pro jaké přečinění do vězení byl uvržen.

zpět na obsah - Další: Reformací Slanská