Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA CV.

Jakou nepřátelé vzteklost proti kostelům, knihám, lidem mrtvým provodili

  1. Že ne bez veliké příčiny Janovi svatému Antikristovo království pod spůsobou šelmy ukázáno bylo, věříme; a očima věc sama se spatřuje, jestli že na té šelmy proti živým i mrtvým ukrutnost a k rozsápávání všeho, nač přijde, rozlícenost pohledíme. Dotkne se tedy něco, jak rozmanitě na věci bezdušné, kostely, knihy, kazatelnice, obrazy, hroby i zmrzlých kosti svou vylévala vzteklost.
  2. Kostelů co se dotýče, netřeba připomínati, jak je oni svou svěcenou vodou od kacířství očišťují (zvyklou totiž pověrou těm, kterýmž posvěcování všeho skrze víru a modlitbu, jemuž Duch svatý křesťany 1. Tim. 4, 5. učil, nečiní dosti). Toto bylo věcí lidu obecnému směšnou, moudřejším pak jedovaté proti Božímu slovu zlosti důvodem, že v kostelích kazatelnice, z nichž se slovo Boží kázávalo, a oltáře, při nichž se svátostmi pod obojí spůsobou sloužívalo, metlami a biči, jako by se zbláznili, mrskali. Což obzvláštně v předních městech Praze, Jihlavě, Znojmě, nemoudře činili.

    V Praze jezuiti kostel svůj, že jej Bratří pod Fridrichem k užívání sobě propůjčený měli, čistiti a přesvětiti chtíce, prachem ručničným posypali, a ten zapálivše, plamenem a dýmem tím kacířství vyháněli.

  3. A že na větším díle při všech českých kostelích, věžích městských a branách (na památku toho, že od starých věrných Čechů náboženství mečem zastáváno bylo) uděláni byli kalichové buď kamenní buď mědění, ty oni na všech místech zahladili.

    V Praze na předním Tejnském kostele pozlacený veliký kalich (léta 1623. dne 23. Januarii) sňat a na jeho místo obraz Marie, na místo pak Jiřího krále s nahým mečem, jakožto kalicha obhájce, Ferdinandův mečem proti kacířům uzbrojený obraz postaven jest.

    V Hradci nad brankou kostela sv. Antonína zamazavše kalich, namalovali monstrancí a pod ní kalich převrácený, z něhož husté tekly kvasnice, při čemž napsali: "Ebiberunt et feces." (Vypili i kvasnice). A nade dveřmi samými přiložiti dali zlatými literami to pěkné povědění "Dům můj dům modlitby jest, a ne tvůj, špinavý Kalvíne".

    V Litoměřicích starodávní obraz Jana Husa a Jeronýma z kostela vynesše, spálili, a tak znovu nad sv. mučedlníky ukrutnost provedli.

  4. Jak zacházeli s knihami, nepochybně z samé pověsti všechněm již vědomo jest. Na tisíce exemplářů Biblí, ať se o jiných knihách mlčí, od těch zlobohů zhlazeno, proto snad, aby Antikrist ukázal, že v žádné částce Antiocha nižším býti nechce (1 Mach. 1, 59.). Obecní sic byla pokuta na všecky knihy oheň (sám toliko, což nám vědomo, hrabě z Náchoda, převrácený odpadlec, své svaté knihy, prvé aksamitem, stříbrem, zlatem ozdobené - nebo ve všem nádherný a honosný byl - zlato a stříbro z nich sebrav, při své přítomnosti do záchoda vházeti rozkázal).

    Jiní při tom nejednostejně se chovali. Nebo někteří knihy evanjelíkům pobravše, doma je tajně spálili, jako někdy Joakim (Jer. 36, 23.). Jiní na rvňku v koších (jako v Fulneku) vynésti, jiní (jako v Žatci a v Trutnově) fůrami z města za zdi vyvésti, jiní k šibenici aneb stinadlům (jako v Hradci) je shromážditi kázali, a hranici udělavše a oheň podloživše pálili. Ale hleďtež, aby ten těch bezdušných mučedlníků nevinný popel, od vás po povětří i po zemi rozprášený, toho učení, kteréž vy za zahlazené míti chcete, tím šířeji neroztrousil.

  5. Nepamatují protivníci na to Ovidovo povědění, že
    Corpora magnanimo satis est prostrasse leoni,
    Pugna suum finem cum jacet hostis, habet,
    At lupus et turpes instant moricntibus ursi etc.
    To jest:
    Velká těla poraziti
    Zvykl lev, na tom dosti míti.
    Když nepřítel přemožený,
    Bývá i boj dokončený,
    Medvěd zas a vlk hltaví
    I umírající dáví.

    Té medvědí i vlčí vzteklosti následujíce, i nad mrtvými ukrutnost provozovati za velikou sobě slávu položili ukrutníci. Divná zšelmilost, živých pod zemí a mrtvých pod zemí trpěti nemoci! Příkladů dosti jak mnohé z hrobu vyhrabávajíce aneb rozházeli aneb spálili.

    V Horažďovicích léta 1621., když se mniši kláštera, kterýž Bratřím Českým po mnohé časy v užívání byl, ujali, hned hroby podobojích kněží zotvírali, a nejprvé Jakuba Velikého, muže slovem i skutkem velikého, který v létu 1600. pohřben byl, jehož kosti Severinus Dudecius, kvardián, železným sochorem na kusy potloukl, zlořeče jim. Potom prach ten s kostmi Jana Popela, Jana Jaffeta a Matěje Chobara, kteří v létu 1599., 1614. a 1616. pohřbeni byli, na krchově spáliti poručil. A že v témž kostele pohřbováni bývali pán Švihovští, páni města toho, jejich také hroby bezbožný kvardián zotvíral, prsteny, řetězy a cokoli drahého bylo, z týchž těl pobral. Nejposléze pak pohřbeného Theobalda Švihovského, konsistoře pod obojí a akademie defensora, tělo ze sklípku vytažené a z cínové truhly vyňaté do dřevěné vložiti a na krchově v jakéms dolíku rumem (nebo klášter opravován byl) zametati dal.

  6. Léta 1623. odjavše v Čáslavi evanjelíkům kostel, v němž nad jedním hrobem takový latinský nápis nalezli: Anno 1424., die Jovis ante festum Galli vita functus est Iohannes Ziska a Calice, Rector Rerum publicarum, laborantium in nomine et pro nomine Dei, hoc loco conditus est. (To jest: Léta 1424. ve čtvrtek před sv. Havlem dokonal Jan Žižka z Kalicha, správce obcí křesťanských soužených pro jméno Boží, a tuto pohřben jest), hned ruce přičinili, aby dvě stě let v hrobě svém odpočívajícího vyvrhli. Avšak hluboko velmi kopavše, nic nenalezli kromě prachu; i obrátili vzteklost na hrobový kámen, na němž někdy obraz Žižkův byl vytesán, ale již zatřen byl. Ten ztloukše, s prachem hrobu toho z kostela vynesli a v písek rozdrtili, tak se nad mrtvým, kterýž je živý živé turboval, pomstivše.
  7. Téhož roku, když pražské kostely od pohřbených tam kacířů vyčišťovali, ležící nad hrobem Rokycanovým mramorový kámen vyzdvihli sic a na dobro stloukli, ale hrobu naleznouti nemohli. Až léta 1633., když páter Lukáš jezuita, toho kostela kazatel, 24. Sept. umřel a pohřben býti měl, hluboký mu hrob vykopavše, nalezli z cihel udělanou dlážku. Tu když rozebrali, ukázaly se spráchnivělé kosti se dvěma kalichy, z nichž jeden měděný byl a druhý voskový neporušený, a při tom kousek damašku z nějaké kněžské kazule a lebka, jíž se držely vlasy ryšavé obdélné. Sebrány ty kosti do koše a vnešeny do kaple, až by se, co s nimi vrchnost učiniti káže, zvědělo. Co se pak potom s nimi stalo, nevíme, ale co vypravujeme, to od očitých svědků máme.

    A tak Rokycan po 159 letech a 7 měsících, nebo byl umřel 1471. Febr. 21., hrobu svého postoupiti musil jinému.

  8. V Třebové na Moravě stálo na krchově několik kněžských z kamene vytesaných obrazů, kterýmž jezuita kladivem a dlátem oči vytloukal, a tak slepé sám slepý oslepoval.
  9. Nejen však nad pohřbenými ale i nad potřebujícími pohřbu ukrutnost provodili. Mlčím o tom, že nepřáli na krchovích poctivého pohřbu: po rolích, po zahradách po rozcestích, ano i na popravních místech pohřbovati nutili. Toto jistě přílišné barbarství bylo, že některých z domů vynášeti, matce všech, zemi, vraceti zbraňovali. A to jen proto, aby k těm, kteří v Kristu zesnuli, nenávisti ještě dokázali a živé umrlčím smradem od následování při pravdě Boží stálosti odstrašovali.

    Dostalo se toho pobožnému muži Janovi Mathiadovi, u sv. Barbory v Hoře Kutné kazatelovi, kterýž léta 1625. (když se tajně z exilium byl navrátil), v domě svém život dokonal. O tom zajisté zvěděv arciděkan Appiau, pohřbovati ho dokonce zapověděl, aniž se jakými prosbami anebo penězi uchlácholiti dal. Až po osmi dnech někteří dobří muži kradmo to tělo vzavše, nočně v jistém místě pochovali. O čež se ten Beliál zlobil, kdo to učinil, vyptávaval, ztracením hlavy pohrožoval; ale daremně. Nebo i potom brzo, 30. Octob., když tentýž padouch nad živým nějakým Adamem Hovorkou, knihařem, proto že dítě jinde okřtiti dal, podobnou neúctu provésti usiloval, přece proti jeho vůli, an div se nerozpukl, podobný příklad lásky ukázán jest.

  10. Ale co platno více takových bezbožností příkladů připomínati? Ó kdyby na jejich čelích to napsati bylo lze, co Semiramis na hrobové své truhle napsati kázala: "Kdybys ty člověkem bezbožným nebyl, mrtvým bys nepřekážel."
  11. Může se však ještě připomenouti, jak i na samo Fridrichovo jméno (z nenávisti k pobožnému pánu, kterýž podobojím podobojí král dán byl), vzteklost svou vylévali.

    Léta 1622. M. Jan Libertin, Nového města pražského měštěnín, proto že synu svému dal jméno Fridrich, nejprvé od množství na sebe přivedených svévolných vojáků trápen a potom složením 500 tolarů pokutován jest. Obrazy Fridrichovy trhati, šlapati, oči jim loupati, a u kohokoli nalezeny byly, zle traktovati obyčejné bylo, tak že téměř i mysliti na Fridricha hrdlem páchlo.

zpět na obsah - Další: Příkladové některých zázraků a Božích pokut, jimiž nepřátelé několikrát přestrašeni byli