Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA CVI.

Příkladové některých zázraků a Božích pokut, jimiž nepřátelé několikrát přestrašeni byli

  1. Takový tento ukrutných protivenství vichr oplakávati pobožní mohli, zastaviti nemohl žádný kromě Boha. Kterýž ač k vytrestání svých nástroje najíti umí, jestliže však tito sobě příliš dopouštějí a z míry ukrutnosti vystupují, nejprv je vystříhati, a nenapravují-li, pokutovati zvykl, a to rozličným spůsobem. Připomeneme toho i tuto některé příklady.
  2. Výstrahy bývaly rozmanitými zázraky, na nebi i na zemi se ukazujícími. Na příklad ta divná na nebi v čas exekucí pražské ode všech spatřená jasná okolo slunce duha. Item trojí, než se exekucí dokonala, mezi přítomným a dívajícím se lidem vzniklý strach, že z ryňku do ulic houfně utíkali, an žádný nehonil a žádná se toho příčina neukázala, Okolo těch mučedlníků s věže mostecké vystrčených hlav že pochodně hořící nočním časem spatřovány a zpěvové slýcháni byli, mnozí z strážných stále toho potvrzvali; my však na to žádného očitého svědka nemajíce, pomíjíme toho. To jisté, že následujícího roku několikrát více sluncí spatříno bylo a že slunce koulemi jakýmis od sebe střílelo, což od množství lidu pražského bylo spatříno.
  3. Léta. 1623. na věži kostela Tejnského v Praze, z těch špic, z nichž za Ferdinanda I. makovice sňaty, hustý dým vycházel, tak že lidé vnitř nějaký oheň býti se domnívajíce, běhali vzhůru a hasiti chtěli; ale ničehož nebylo. Jezuiti, když ten div několikrát se obnovil a tomu odepříno býti nemohlo, tak na svou stranu to vykládali, že se ostatkové kacířství tím dýmem vykuřují.
  4. Téhož roku, když na den "Božího těla" u Hory Kutny slavná procesí s trubami, bubny a střelbou držána byla, nebe shromáždivši rychle mračna, takový tok vod vylilo, že v půlhodině kupecké krámy, vozy a jiné těžké věci po ulicích zplývaly, s přimíšením takého krupobití, že nejen v kostelích a domích okna potlučena, ale v poli ovce a v lesích zvěř poražené, poraněné, z částky i pobité se nalézaly.
  5. Léta 1624. na podzim spatřín byl po vší České a Slezské zemi létající a hrozně jiskřící drak. Což že věcí zázračnou bylo, odtud znáti, že téhož dne a hodiny (blízko slunce západu) v tak rozdílných a od sebe vzdálených místech vidín byl, že by sotva věřiti bylo, kdyby se na tisíce svědků, a to v rozdílných těch místech nenacházelo.
  6. Téhož roku vyprýštila se u Poděbrad blízko obecné cesty studnička, z níž za celý měsíc krev tekla, již někteří místo černidla užívajíce, tím tu historii pro budoucí paměť zapsali. Aniž pominouti sluší co téhež roku tyto mé oči spatřily. Na bráně města Chrudimě, za kralování Fridrichova, namalovati byli dali téhož krále a jeho královny erb, s veršem literami zlatými psaným, což po vítězství císařském nejméně po třikrát vápnem bylo zalíčeno; ale když jiné všecko zalíčené zůstalo, samo Fridrichovo jméno pokaždé tak se zase vyskytlo, že od každého čteno býti mohlo.
  7. Následujícího roku 1625. blíže Benešova (na panství tehdáž Pavla Michny) celý rybník v krev se obrátil po tři dni, jako též jiných časů jinde. Na moravských pak a slezských pomezích sletěla se veliká stáda vran a kavek, kteréž potom u vsi Bartošovic nedaleko Fulneka daly sobě bitvu celý den trvající, s velikou porážkou a jinakší, než by se kdo nadáti mohl. Mdlejší zajisté strana zvítězila nad silnější; vran několik tisíc (nosy od kavek uklubaných) padlo, kavka sotva která. Sedláci k tomu divadlu se sbíhající plné pytle vran odnášeli.
  8. Léta 1626. pršela v Praze síra, a nedlouho potom obraz Božího umučení na mostě pražském vyzdvižený od hromu trefen a ztřískán. Horská pak brána sama od sebe po tři noci se otevřela s velikým varty zděšením, načež jim i přisahati bylo poručeno. Jakýž zázrak i v Prostějově na panství knížete z Lichtenšteina spatřín.
  9. Ne neslušně i to mezi divy počítáno býti může, co se v Žatci svatým knihám přihodilo, totiž, že spáleny býti nemohly. Nebo když léta 1630. knihy dávno před tím z města i z kraje toho shromážděné od komisařů na oheň byly odsouzeny a z města vyvezené na vršku, odkudž se voda do města vede, na hromadu neb na hranici složeny a popáleny byly, jiné sic hořely, ale Biblí svatá (kteráž byla Šimona Svobody) jen při samých krajích trochu ohořevši, celá zůstala, jako i druhá kniha, písní církevních starého vydání. Kteréžto obě knihy od exulantů žateckých v Freiburku, městě míšenském zůstávajících, na památku se chovají.
  10. Několikrát také Bůh, nepravosti mstitel, při některých při čerstvé nešlechetnosti hněvu a prchlivosti své znamení ukázal. Mnozí hned jak přestoupili, od vlastního svědomí tak hryzeni byli, že se zatracenými býti křičeli a muk těch vnitřních snésti nemohše, na zoufání přicházeli, i do studnic po hlavě skákali, jakž se mezi jiným onomu bohatému kupci z Nidrlandu Janovi de Witte stalo.

    Tak Jan Kampanus, slavný poeta a akademie profesor, když náboženství proměniv, k ženě řekl: "Dnes stalo se spasení domu našemu," ona odpověděla: "Dnes v náš dům zlořečenství jest uvedeno," on brzo se rozstonav, v zoufanlivosti umřel.

    Daniel Basilius I. U. D. náhle umřel.

    V Slavkově moravském církevní správce, Jan Chytreus, chtěje evanjelického učení v kostele odvolati, oněměl, a odtud domů třesa se a jazyk hryza, doveden, od vnitřních jakýchsi bolestí duši pustil.

  11. Doktor Daniel Kapr, kterýž pod titulem práva všelikou nepravost evanjelíkům činil, z návodu cizoložné své ženy (kteráž potom proto sťata) zabit jest.

    Tomáš Hrych v Rokycanech pro daný na sobě jiným k odpadlství příklad purkmistrem učiněný, než rok purkmistrství jeho minul, v ten vlastně den, kteréhož před rokem (na sv. Michala) v Plzni pod jednou přijímal, jako onen drak a bratří svých sok se stolice pýchy svržen a bezbožnou duši svou s krví vykydl.

  12. Adam Sušický, primas, tak vztekle na to, aby všickni v jeho vlasti přestupovali, nastupoval, že ani na krevní přátele ohledu nemaje, říkával, kdyby otec jeho z mrtvých vstal, že by ani jemu neodpustil. Ten spravedlivým Božím soudem vztekna se, na hořejší v domě svém ponebí vyběh tam padl a sem tam sebou zmítaje, strašlivě řval. Když macecha přiběhši, hřích mu připomínala, řkoucí: "Můj Adame; rozpomeň se, cos učinil, a dej chválu Bohu, mluv a modli se", on nic jen ústa rozdíraje a jazyk až hrozno bylo vyplazuje, tak zdechl.
  13. Florian Libochovský, panství horaždovského regent, odpadlec převrácený a měšťanů zrádce, sám sebe z ručnice prostřelil.

    Čáslavský měštěnín jeden, člověk lehký, Hodina řečený, při vykopávání Žižky tak pilně (v naději peněžité náhrady neb úřadu nějakého) pracoval a při tom jazykem o mrtvém hrdinovi (laje mu a zlořeče) dělal, až v málo kolikas dnech zdechl, buď že se tou prací přetrhl, aneb že ho sic pomsta Boží dostihla.

  14. Při reformování (neb deformování) kostelů litoměřických Novotný, kostelník, člověk bezbožný a opovážlivý, kalich kamenný nade dveřmi kostela sv. Vavřince udělaný dlabaje, vylámal, potom Božím soudem v ošklivou nemoc upadl, v níž sám sebe z bezbožnosti vině, šaty s sebe házel, vlasy s hlavy trhal, ženě ani žádnému k sobě přistoupiti nedal, aniž sic pro strach a pro smrad přistoupiti lze bylo. Až pak k víře nepodobně mnoho krve z bezbožného hrdla vykašlav, vlastní svou krví nepřítel krve Kristovy se zalil. To když všemu městu známo učiněno bylo, kalicha na druhém kostele (u Všech svatých) mramorového pozlaceného, v létu 1485. na zdi větší věže postaveného a nedávno s tím nápisem: "Veritas vincit" (pravda přemáhá) obnoveného, žádný z lidí, ani ten zedník papeženec, čerstvým tím příkladem předěšen byv, dotknouti se nechtěl. Protož zločince jednoho ze žaláře vyvolavše a života mu naději učinivše, na to, aby jej ze zdi vylámal, namluvili. Učinil to a tím život vykoupil; ale brzo potom v Oustí jat a na kolo dán byl.
  15. Tobiáš König, trutnovský purkmistr, odpadlec nevěrný a stálých při náboženství trapič ukrutný, upadl léta 1629. v nějakou nemoc, od níž jako uhel zčernal a mluviti chtěje, jen jako pes štěkal. V jakémž spůsobu za celé tři dni divadlem byv, v krutých bolestech zcepeněl.
  16. Jiří Kunáš, knížete z Lichtenšteina statků na Moravě regent, když den před Božím narozením při konci léta 1627. s jezuity na rathouze prostějovském celý den stráviv, mnohé z měšťanů k odpadlství přivedl, ačkoli sám ještě jednuškou nebyl, ale za sobě připověděných tisíc zlatých jiné spolubratří k tomu nutil a některé po žalářích rozsázel, po hojné potom večeři na zámek Plumlov (míli od Prostějova) se navrátil a s dobrým raušem usnul. Ale že poručil, aby ho na jitřní zbudili, jako by nad tím, že tak dobře všecko spravil, triumf držeti chtěl, stalo se, že (jakž manželka jeho o tom zprávu činila) několikráte ze sna se protrhl, domnívaje se, že slyší, jak již jinde na jitřní zvoní. A boje se, aby ho někdo jiný nepředstihl, vstal a k valům toho zámku pospíšiv, sedm velkých děl vystřeliti kázal. Osmé pak sám vystřeliti chtěje, pochytil tyč a oheň s luntem přistrčil. Ale aj, hrozný Boží soud! Dělo se roztrhlo a kusové z něho na samého zpátkem udeřivše, oba hnáty, obě stehna, jeden bok a jedno rameno v něm potřeli, z hlavy pak lebku pryč vzali. Takovou za zradu a ukrutnost svou mzdu vzal od zuřivosti Boží nešťastný člověk. A tím byl podivnějši zázrak tento, že žádný z přístojících, jichž 14 bylo, ani raněn ani tknut nebyl, kromě myslivce nějakého, člověka starého, kteréhož sic neurazilo, ale přes zeď vyhodilo. I byl by na hrozně špičaté skály upadl, ale že na kůl od koše tak trefil, že za pás uvázl, i tak visel a o pomoc volal, až mu pomoženo. O čemž potom sám knížeti (mladému již) zprávu činil, a aby k proměně náboženství nucen nebyl, zvláštní privilegium obdržel. Jisté, žeť to patrný příklad Boží pomsty byl, ale kterýž rovně jako jiné, slepí lidé ne Božímu řízení ale slepé příhodě připisovali.
  17. Jiřík z Náchoda, bratrský na Moravě od své mladosti posluchač i patron, potom z pána učiněný hrabětem, převrácený odpadlec (o kterémž výše připomenuto, jak knihy svaté do záchodu vházeti kázal), ten zázračnou jakousi nemocí v hrdle od Boha byl pokutován, že mu i jazyk vyhnil, i díry pod bradou vyhryzeny byly, pro něž nic do sebe ani z potrav ani z lékařství přijíti nemohl, protože týmiž děrami všecko aneb vyteklo aneb pomalu vykapalo. Načež když všecko hojení daremné bylo, natrápiv se okolo dvou měsíců, lehkomyslnou tu a Antikristu za dým slávy prodanou duši vypustil.
  18. V Niklšpurku na zámku kardinála z Ditrichšteinu, hejtmana moravského, léta 1626. slyšán byl hlas jakýsi dvě hodiny přede dnem: "Běda! běda! běda!" Probuzeni hlasem tím mnozí (písaři zajisté v kanceláři již byli k svým pracem vstali), a neobyčejností věci předěšeni, po druhé, po třetí i po čtvrté týž hlas slyševše. A když zdálo se, že pod krovem ten hlas zní, vešli nahoru s lucernami, aby co jest zvěděli. I slyšeli ten hlas jednak německy: "Weh! Weh! Weh!" jednak česky: "Běda! běda! běda!" bezpočtukrát obnovovaný, ale tak, že když na této straně stáli, zdálo se jim, že to volání na druhé straně se děje, a když tam přešli, opět jako by se to někde jinde volalo, tak že všelijak poznati bylo, že zázrak jest. Což že tak pravdivě po tři noci pořád se dálo, svědectví velikých lidí, kteří sami tomu přítomni byli a vlastníma ušima to slyšeli, máme, mezi nimiž byl Jan Vodický, vzácný prokurator.
  19. Není i to neznámé, jak týmiž časy na rozdilných místech některé osoby u vytržení bývaly a z tajného jakéhos zjevení církve protivníkům žalostné pokuty předzvěstovaly. Mezi těmi byla Kristina Poňatovská, panna polská, v Čechách vychovaná, jejíž vidění vlastní rukou sepsána a slovo od slova v latinském, českém a německém jazyku vůbec vydána jsou. Ta z poručení toho, kterýž jí to zjevoval, psala k knížeti z Valdšteina, jeho od protivení se věřícím vystříhajíc pod pohrůžkami častého i věčného vykořenění. Psaní pak to sama do Jičína donesši, kněžně do rukou odevzdala a ji se všemi jejími komornými, před očima všech u vytržení byvši, k zděšení přivedla. Psaní, než knížeti dodáno, jezuiti otevřeli, přečetli a jako smyšlenky pikhartské vysmáli; jakož zdálo se, že i kníže potom tak je vykládal, nebo zasmáv se, řekl: "Císař, pán můj, z Madridu, z Konstantinopole, z Říma listy mívá, ale já z samého nebe." Než zkusilť toho, jak se s Bohem žertovati hodí, když potom touž smrtí, jakovouž Kristina předzvěděla a předpověděla (a to od samých těch, jimž aby se líbil, vyznavače pravdy Boží proti svědomí, jakž dosti známé jest, sužovati pomáhal), mizerně zahynul.
  20. I samého Ferdinanda, odporně se proti Božímu lidu zatvrzujícího, rozličnými Bůh ranami bil. Napřed ustavně proti němu vzbuzoval jiné a jiné nepřátele, kteříž ho vojnami k ustání přivodili. Což ačkoli jeho Bálité tak vykládali, že jemu Bůh k jiným a jiným vítězstvím a naposledy kacířů ze všech stran dokonalému potření (ačkoli to bez práce nejde) příležitosti podává, často však věci své hrubě do těsna vehnané viděti museli, ne bez strachu, aby štěstí jejich dokonce neprasklo. Ale že ke všemu byli otrlí a zatvrdilí, jak jim jen odlehlo, zase se k svým povahám vraceli. Ale připomenouti něco částečně, nebude od věci.
  21. Hned brzo po exekucí pražské císařské vojsko v Uhřích poraženo bylo a slavný onen vojenský vůdce Bouquoi zahynul. Po pobrání mnohých statku, v létu 1623., zase na Moravě u Hodonína celé vojsko císařské v těžkých bylo terminích: nýbrž všecko by bylo ztraceno, kdyby císařský generál de Monte Negro na místě císařském hanebného pokoje artikula byl nepřijal, a Betlénovi až do líbání noh jeho (třmene u sedla) se neunížil. Zprotivili se potom Hořejších Rakous sedláci a těžkosti mnoho císaři přidali. I to pamětihodné, že toho dne, když první měšťanů pražských vypovědění se dálo (12. Julii léta 1627.), Vlaskou zemi Bůh hrozným zemětřesením ztrestal, kterýmž mnoho městeček a vsí s mnoho tisíci lidu zpropadalo.
  22. Bil mezi tím Bůh i prvorozené egyptské, když přední z nich odcházeli, jako: Pavel V. a Řehoř XIV., papežové; též Filip III., král hišpanský, a Karel Albrecht a Jan Karel, arciknížata rakouská, císaře Ferdinanda bratr, strýc a syn, a jiní.
  23. Když potom nejen sama Česká, ale i celá Německá země plné zázraků byly, nepřátelé pak přece nebe s zemí mísiti a všecko tyranstvím a bezbožností naplňovati nepřestávali, vzbudil Bůh od půlnoci vichr, který až posavad zdi bezbožného Babylona vikle, klátí, podvrací.
  24. K němuž též, aby, že Boží toto dílo jest, jasněji se spatřiti mohlo, i sám Frankreich, ačkoli náboženství římského (tak dlouhého a rozšiřujícího tyranství, o zrůstu skrze vyvrácení jiných království dávno od nich hledané monarchie, snášeti nemohouc), moc a radu svou připojilo. Nač to vyjde, Pán Bůh ví. My nyní toliko soudy Boží uvažujeme, kterýž umí národy žádostivé válek válkami zkrotiti, a ty, kteří svatých Božích krev vylévají, krví napájeti. (Zjev. 16, 6.)

zpět na obsah - Další: O ostatcích Bohu věrných, po takovém české církve spuštění