Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA XXXIX.

Pokojný spůsob církví pod Maximiliánem. Evanjelíci v něčem posavad rozdílní, pod jednou obecní konfessí ku porovnání přivedeni.

  1. Pod Maximiliánem však, jako i potom pod Rudolfem, nehrubě se jezuitům v jich tom usilování dařilo. Nebo Maximilián (léta 1562. korunovaný) byv pán pokojný a známostí pravdy Boží dobře obdařený, žádnou měrou na to, aby komu v příčině víry násilí činiti měl, namluviti si nedal, odkudž to pošlo, že netoliko pod ním církve poodechly, ale i zkvetly.
  2. Nebo měl dvorského kazatele ještě za života Ferdinanda otce svého, člověka pobožného, pravdy evanjelium svatého právě povědomého a učení nebeské pobožně předkládajícího, Jana Fauzera, kterýž pro to nenávist snášel, a o málo že i mučedlnictví nepodnikl. Nebo k němu kdysi do pokoje všed sám císař Ferdinand, ostře mu domlouval, že syna jeho falešným učením svozuje. Načež ač on pokorně odpověděl, císař však tak se rozpálil, že pravou rukou tulich vytrhl a levou Fauzera za krk ujav, probodnouti ho chtěl; ale se však zdržel a vyšed, synovi toho člověka hned od sebe odbyti poručil. (To, byv potom brzo u něho ve Vídni, z úst samého Fauzera slyšel a pro budoucí paměť rukou svou poznamenal Jan Blahoslav, bratrský na Moravě správce, potom pak i starší.) Aniž však i napotom, jak dlouho Maximilián živ byl, jaké jiné míval svědomí svého správce a rádce, než mírné a pokojné; a obyčej říkati měl, (jakož tak i v listu svém ku panu Lazarovi Švendovi psal), že se na Boží trůn sázejí ti, kdož nad svědomím lidským panovati chtějí.
  3. Mezi jinými, tomu dobrému pánu pokojných rad (bylo-li kdy třeba) dodávajícími, byl moudrý onen muž Jan Krato, kteréhož za životního lékaře sobě zvoliv, mezi nejdůvěrnějšími měl. Ten.času jednoho sám s císařem pro občerstvení mysli do pole na procházku vyjíždějícím v vozu sedě, když císař s bolestí že tak mnoho a tak velikých roztržitostí v křesťanstvu se nalezá, připomínal, a potom Kratona, co se mu zdá, která by z těch tak mnohých sekt neb jednot nejblíže k sprostnosti apoštolské přistupovala, se vzeptal.

    Krato pak odpověděl: "Nevím, jestli by to Bratřím těm, kteréž Pikharty nazývají, puštěno býti nemohlo", řekl císař: "Též já tak smýšlím."

    Protož Krato zvěděv, že Bratří německé své Písně v nově vydati chtějí, radil jim, císaři je připsati. I stalo se tak léta 1566. Kdež v své předmluvě Bratří svou i všech dobrých lidí naději vyjevujíce, že skrze jeho císařskou velebnost veřejnému církve obnovení fedrováno bude, k tomu jeho příkladem Davida, Jozefata, Joziáše, Konstantina, Theodosia probuzovali, ano i svou hřivnu, podle míry darů sobě od Boha dělených, k té tak obecné práci přednášeli. Jakž to vše v též předmluvě (jenž se při všech potomních týchž Písní edicích nachází) spatříno býti můž. A jest k pravdě podobné, že od toho nebyl ten dobrý pán, kdy by jen k tomu pro ty, ježto královská sceptra obležená a ruce svázané drží, přijíti byl mohl.

  4. Léta Páně 1565., kralování Maximiliánova třetího, ukovali nepřátelé pravdy nové proti Bratřím protivenství, uživše v té věci nejvyššího kancléře českého p. Joachima z Hradce, kterýž do Vídně přijeda svou nezbedností to na císaři vymohl, aby se k novému mandátu na vyplnění Vladislavova proti Pikhartům mandátu, ač právě bezděky podepsal. Ale bděla nad svými Boží dobrotivost a nedopustila aby ten dobrý pán buď nevinnou krví se zmazati aneb soužených lidí lkáním obtížen býti měl.

    Nebo když kancléř s takovým mandátem se navracoval a z brány vídeňské na most vjel, stalo se, že jedno toho mostu pole pod ním se prolomilo a jej dunajským vodám k sehlcení vydalo. Utopil se tedy se všechněmi svými, toliko šest rejtharů vyplynulo a jeden rytířského řádu mládenec, kterýž po mnohých teprv letech v věku sešlém život dokonav, za dlouhé časy hrozného toho Božího soudu svědkem byl, (nebo naučiv se, jak Pán Bůh nad svými stráž míti a bdíti ráčí, k Bratrskému náboženství byl přistoupil). Ten uzřev po Dunaji splývajícího a v vodách se obracejícího pána svého a uchytiv ho za zlatý řetěz, držel, dokudž rybáři, kteréž na loďce přibližovati se viděl nepřispěli. Tak pán vytažen, ale mrtvý; truhlice pak s zamčeným tím na zahynutí lidské mandátem tak utonula, že ji žádný z lidí více neviděl, aniž se kdo více o tu věc pokusil. O té historii Thuanus také zmínku činí v knize třicáté osmé a dokládá, že se to stalo 10. dne prosince.

  5. V desíti potom letech (léta 1575.) držel Maximilián sněm v Praze a stavům pod obojí povolení dal, aby se pod heslem jedné obecné aneb společné konfessí srovnati mohli, ačkoli tomu vší silou, daremně však, jak jezuité tak falešní husité překaziti se pokoušeli. Nebo když v svých suplikacích a protestacích mezi jinými věcmi toho doložili, že stavové pod obojí nejsou u víře jednomyslní, ale mezi sebou Pikharty. Kalvinisty, Luterány mají: tedy stavové k osvědčení jednomyslnosti tu radu našli, aby sepsána byla všechněm společná konfessí.

    Čehož k vyřízení zvoleny jsou jisté osoby z kněží a kteří by k nim dohlédali, ze všech stavů někteří, moudří a učení. Kterýmž mistři pražští knihy M. Husa a stará o náboženství synodní i sněmovní snešení; kteří augšpurskou konfessí byli přijali, veliká již stavů částka, ti tutéž konfessí; jako také ti, kteříž z Bratří byli, svou přednesli. Srovnávali tedy o každém artikuli víry i smysl i spůsob mluvení jedné každé strany, a sepsali z toho artikule takovými slovy, aby se k nim každá strana podepsati i mohla i chtěla, k jiným příliš obzvláštním a subtilným některých otázek rozdílnostem nepřistupujíce.

    Kteráž jejich chvály hodná mírnost a opatrnost netoliko jim v ten čas pomohla ale i mnohým a velikým mužům v Němcích se líbila. Nebo císař té sobě přednešené konfessí potvrdil a všecky k ní se podpisující v svou královskou ochranu přijal; toliko moc vyzdvižení konsistoře a akademie, za kterouž aby jim dána byla, žádali, k jinému času odložil, vysoce však slovem královským připovídaje, že on sám ještě anebo syn jeho Rudolf, (kteréhož již za čekance království byli přijali), žádost stavů skutečně naplní.

    Doložiti tuto sluší, že ta konfessí stavů českým jazykem byla sepsána, v latinský nepřeložena nerci-li vytištěna, až teprv léta 1619:, když králi Fridrichovi od akademie a konsistoře pražské přednešena být měla. Pro kterouž příčinu in syntagmate confessionum (totiž v knize, v níž všech za našeho věku obnovených církví, saské, české, helvetské, anglické a t. d. víry vyznání spolu vydána jsou) se nenachází; a která tam pod jmenem konfessí české jest, ta Bratří českých obzvláštní jest, a ne tato všech stavů společní, kterouž toliko v německý jazyk přeložiti dal a o ní od theologů vitenberských hned z toho sněmu léta 1575, soudu požádal pan Bohuslav Šťastný z Lobkovic a z Hasišteina, toho času stavů k té věci zvolený direktor.

    Potvrdili ji pak Vitenberští v své k témuž pánu odpovědi mezi jinými také i těmito slovy: "Ačkoli krátká jest ta konfessí a snadně se rozuměti může, že v spisování jí toho nejvíce šetříno bylo, aby přednější artikulové víry krátce, pěkně, vlastně předloženi byli, pro uvarování se zbytečné dlouhosti a o hluboké otázky sváru; což snad někteří v naší německé zemi, ježto rádi hloubají, vyjde-li ta konfessí v německém jazyku, budou přetřásati: nám však ta křesťanská vaše mírnost a opatrnost nemůže se nelíbiti. Protož napomínáme zjevně, abyste, přijdou-li od jinud jinačejší o ní soudové, od té tak svaté a čisté sprostnosti odvésti se nedali, poněvadž to jisté jest, že tak nejlépe církev retována, vzdělávána, napravována i v jednomyslnosti zachována bývá, když čistě svatého evanjelium učení lidu křesťanskému bez chlubně vyhledávaných subtilností a odtud vyplývajících hadruňků se překládá, jakž i žalm 25. tak se modlí: "Sprostnost a upřímnost nechť mne ostříhají atd." Datum v Vitenberku 3. listopadu léta 1575."

zpět na obsah - Další: Pod Rudolfem evanjelíci plné svobody dosfali