Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA LVII.

Vězení některých kněží, a jednoho mučedlnictví, Matouše Ulického

  1. Jsou tedy nejedni chyceni a do vězení uvrženi, s nímiž téměř všechněmi jednostejně zacházíno: že skrze jezuity a mnichy, buď chytrostmi a sliby, neb výhrůžkami a rozličnými strachy k přestupování pohledáváni byli. Ale to se nejednostejně dařilo, když někteří strachem smrti neb věčného vězení, aneb netrpělivostí hladu, smradu a jinak zemdleni byvše, bídně přestupovali a kněžství se odpřisahali, jakýchž několik bylo; však jiných daleko více z milosti Boží se našlo, jimž ač v nepřátelské ruce upadnouti dopustil Bůh, statečně však setrvali buď až do smrti, neb do propuštění, kteréhož se po dlouhém vězení, když Bůh nepřátel vzteklost uzdou skrocoval, některým dostalo, jako Václavovi Lipenovi a Danielovi Tychikovi, starcům sedmdesátiletým v Boleslavi, Danielovi Alginovi v Strakonicích, Vavřincovi Šrámovi v Čáslavi, Viktorinovi Adami v Praze, Josefu Tomaidovi, Petrovi Gryneovi, Jakubovi Rytířovi, Janovi Hradskému, Václavovi Pacovskému v Nyklšpurku (kterýchž pět vyměněno za papežské kněží od Mansfelda jaté v Opavě l. 1626).

    Avšak žádný propuštěn nebyl, leč až prvé revers na sebe učinil, byl-li by kdy více v království nalezen, aby hlavu ztratil. Nad to víc někteří penězi se vypláceti museli; někteří s hanbou (jako Daniel Alginus) biřicem z města vyvedeni.

  2. Jeden byl, při němž ta babylonská šelma vzteklosti své nemohla ukrotiti, Matouš Ulický, kaplan čáslavský, tím spůsobem jatý: L. 1627., když vojsko denemarské v Slezsku bylo, Čech jeden, Matouš Jiří z Těchenic, tajně vojáky sbíral, které by do Slezska vedl a měl již v lese nedaleko Kouříma okolo 400. Přišla do Prahy pověst, že v tom kraji sedláci zbraně se chytají a rebellují. Posláno tedy několik houfů lidu k skrocení jich; ale z Těchenic byl již s svými ustoupil. Ti tedy nedaleko toho lesa Matouše Ulického, , kterýž navštíviv nemocnou manželku svou v Čáslavi, do své skrýše k Krchlebům se vracoval jali a do Čáslavi, kdež v ten čas hejtmané krajští byli a Michna s nimi, dodali. Od těch on examinován byl, byl-li mezi těmi zbouřenými sedláky? Čemuž když odepřel, dán jest katu k mučení. Tomu mučení dva měšťané převrhlci, Mikuláš Holub a Řehoř Kožišmík a města toho děkan představeni byli, a jeho po dvakrát (den šestého a desátého září) táhnouti davše, ne tak na vzbouření sedláků jako na jeho povinnosti se vyptávali: kdy, kde, komu by večeří Páně neb křtem posluhoval? Nebo se domnívali, že po celá ta tři léta nedaleko býval, a že mnozí z čáslavských měšťanů od něho posilňováni jsouce, tak stálými v náboženství zůstávají. Což v pravdě tak bylo; nebo po vyhnanství svém prošed Moravou, Uhry a Rakousy, před půl létem byl se navrátil, tím úmyslem, aby posluchači v tom pokušení nebyli docela opuštěni.
  3. Dávali mu pak naději k životu, jestliže by katolíkem býti chtěl; ale Pán Bůh ho tak umocnil, aby raději pravdu učení svého v tom městě, v kterémž předkládal, krví svou zpečetil. Upřímně tedy před nimi vyznal, že on ouřadu svého, kterýž od Krista a ne od císaře přijal, ani s sebe nesložil ani neopustil. Tázán byv od kněze, také-li kalvínským obyčejem chleba na místo oplatku užival a kalicha do rukou podával? odpověděl: "Takť Kristus nařídil, jehož rozkazu a příkladu následovati u mne věcí svatou bylo." Když od něho o tom vzbouření sedláků věděti chtěli a Kožišník ho napomínal, aby na svědomí pamatoval a jeho zatajením zlého účinku neobtěžoval, odpověděl: "Lépe jsem já než ty, převrácenče, svědomí své opatřil." Kterýmž slovem on tak raněn a v svědomí přesvědčen byl, že brzo za tím v nemoc upadl a v ní usechl i zahynul. Když mu zase k životu naději činili, chtěl-li by jen přestoupiti, řekl: "Když toto tělo, samo z sebe zkáze poddané, již se kaziti počalo, nač je zadržovati mám?"
  4. Jedenáctého tedy dne září na popravu veden. A když biřic volal, že byl bouřky té příčinou, on hlasem vysokým odpověděl: "Lež to jest; pro pravdu Kristovu já trpím!" Když z brány veden byl, bakalář jeden (Jan Aquula) knížku písniček mu podával; ale od hejtmana holí udeřen jsa, utéci musel. Ulický mezi tím dobrou paměť maje, "Pane, přispěj mi k pomoci" i jiné zpíval. Žádnému pak z měšťanů povoleno nebylo ani ho vyprovoditi ani z okna za ním vyhlédnouti. Učinil-li to kdo, ručnicemi k němu směřováno, a aby slyšán býti nemohl, co mluvil neb zpíval, bitím na bubny a troubením v trouby překážíno.
  5. Na popravné místo přiveden byv, sám sebe potěšoval, řka: "Dnes duše má s Kristem bude." Odpověděl hejtman Hlizovský: "S ďáblem v nejhlubším pekle". Na to mučedlník řekl: "Ty tam s bezbožnou sběří svou sám padneš, nebudeš-li pokání činiti."` A poklek na kolena, duši Kristu poroučel. A hned mu od kata nejprv pravá ruka odťata (kterouž prý v ruce lidu obecného kalicha podával), potom sťata hlava, za tím střeva vytažena a v košili obalena, a tělo na 4 čtvrti rozťato a na čtyry koly, a na pátý hlava, vstrčeno, a okolo šibenice k smutnému divadlu vystaveno. Potvrzovali, toho ti, kteříž mimo chodili, že za celý rok jako čerstvé a od ptáků netknuté se spatřovaly.
  6. Po smrti jeho mluvili nepřátelé, že při něm nalezeno psaní kteréž, kdy by byl ty sedláky zastihl, otevřené po celém království posiláno býti mělo, aby všichni meče brali a kalicha zastávali. Ale to u lidí, kteří dobrého muže znali, žádné nenalezlo víry; nebo věděli, že člověk byl ducha mírného, právě pobožný, kterýž často říkával, že pláč a slzy jsou zbraně církve, tak že i toho nechválil, když stavové náboženství svého vojensky zastávati počali. Leč by snad z netrpělivosti vedle jiných na takové nechvalitebné byl připadl prostředky, což Ten zná, jehož nic tajno není. To víme že nepřátelům není nová věc, zlé účinky svatým Božím přičítati a tou barvou své tyranství líčiti. Otec toho mučedlníka, člověk v 80 letech, že též toho roku pro náboženství život složil v Prostějově na Moravě, níže v kap. CIII. §. 9. připomene se.

zpět na obsah - Další: Kněží z Moravy vybyti