Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA CIII.

Jak zacházeli s obecným lidem

  1. Když není pastýřů a psi rozehnáni jsou, jak snadno tu vlkům rozháněti ovce. Avšak i tu ďábel překážky své nachází, aby nemohl, jakž by chtěl, všeho v drt obrátiti. I toho něco připomeneme krátce a pořádkem jistým, některými to příklady pro utvrzení pravdy vysvětlíce.
  2. Napřed odevšad vybili kněží, i odtud, kdež kým z svých zasaditi neměli. Potom se o to starali, aby lidem z rukou svatá Písma a jiné užitečné knihy pobrali. Oboje pro ten cíl, aby kacířství (jakž oni říkali) pomalu vetšelo, horlivost k náboženství chladla.
  3. Dosazováni potom mniši, kteříž nehned z počátku na podobojí láli: pochlebovali, osvědčovali se i přísahami a proklínáním se, že jejich víra dobrá jest, potvrzovali. Slibovali také stálý pokoj, štěstí, na všem hojné požehnání a jak císaře i jiné vrchnosti milostivé míti budou, s umenšením robot. Nýbrž sami oni (ačkoli jinak nevelmi štědří) v čas tehdejší drahoty slibovali buď penězi neb obilím, když jen náboženství promění, zakládati, čímž nejedni podvedeni byli.

    Příklad na panství Košmberském, kdež mnich, chtěje z napravení kacířů chválu míti aneb sobě nebe zasloužiti, každému, kdo by se mu zpovídal, strych žita dáti slíbil. I našlo se jich několik potřebnějších, za obilí zpověď přinášejících. Mnich boje se za svou obilnici, aby tak štědře rozdávaje, sám potom nedostatku netrpěl, když jeden z chudších přišel, nedal mu než půl strycha. Ale on to ztráviv, přišel podruhé a ostatku žádal. Toho když mu mnich odepřel, on: "Co (prý) má duše lacinější jest než jiných?" odšel s hněvem.

    Nebylo-liž to lidskými dušemi, jakž Petr sv. předpověděl, hned z hruba kupčiti? aneb raději bídný lid k tomu přivoditi, aby se domnívali, že by pobožnost zisk tělesný byla? což při falešných učitelích a lidech na mysli porušených i od pravdy svedených znamenav sv. Pavel (v prvním listu k Timoteovi) těžce nesl.

  4. Seznavše pak potom, že liščím takovým chytrováním nemnoho spraví, obrátili se k vlčím povahám, mocí k svému náboženství nutíce. Zdělali po kostelích rejstra, a ustanovivše na nepřítomné pokutu, kostelníkem je zapisovati poručili.
  5. Jestliže kteří do blízkých evanjelických kostelů, pokud ještě kteří byli aneb kde se tajně náboženství konalo, chodili, vyzrazeni jsouce, vězením a bitím byli trestáni. Nastrojeni někdy vojáci, kteří na takové shromáždění vpadli, je zloupili, rozplašili, čehož jeden připomenu příklad. Když při dokonání r. 1632. na vánoce do kostela do vsi Vysoké, blíž Hory Kutny, na panství pánů z Donína, mnoho se bylo lidu shromáždilo, tu Beneda a Lažanský, zemané čeští a rytmistři toho času v Hoře ležící, nenadále s svou sběří připadli, kostel otočili, do něho vskočili, kněze Jiříka Bartha od oltáře odtrhli, z šat svlékli, jatého vedli (aleť jim přece vynikl), chléb posvátný po zemi rozházeli, kalich rozlili a pošlapali, všecko, co ku posluhování náleželo, pobrali, lid obojího pohlaví zloupili, některé dokonce obnažené domů velikým sněhem běžící hnali, až nejedni příkrou zimou zbědováni byvše, životy složiti musili. Nejedni zraněni, jiní od uleknutí mezi tak mnohými blýskajícími se meči v nemoc poupadali. Co přes to více s pohlavím ženským v kaple i v kostele samém činěno bylo, toho stud vypsati zbraňuje. Ty loupeže v Hoře Kutné svobodně prodávali, jako by jich od nepřítele dostali a na panketě z toho vzatého kalichu vesele pili; a všecko jim to prošlo. Více takových rekovských činů mlčením pomíjím.
  6. Pokoušeli se potom většími a horšími pohrůžkami mysli lidské sobě podmaniti. Té věci příkladem jest mandát hejtmanu Křivoklátskému od knížete Lichtenštejna daný, léta 1624. dne 20. prosince: "Kteří by koli lidé, na gruntech panství J. M. C. pod správu Vaši náležející sobě usmysliti a těch bludů kacířských opustiti, do společnosti pak církve sv. katolické vjíti a tak v tom spasitelném z jisté vůle J. M. C. nařízení našem poslušně se zachovati nechtěli, ty abyste všecky, mužského, ženského pohlaví, staré, mladé, osedlé i neosedlé, podruhy i čeledíny a summou všecky na týchž gruntech se zdržující lidi v pořádné poznamenání uvedli a je na komoru Českou nám odeslali. Tu my dále o strestání takových zpurných a neposlušných lidí, a zda by na gruntech J. M. C. jiným ku pohoršení déle trpíni, i o statcích jejich, kam by ti obráceni měli býti, jisté nařízení učiniti nepomineme atd."
  7. Zapovědíno potom těm, kteří by katolíci nebyli, oddavky, pohřby, křty sloužiti. A toť teprv bylo těžké zahřmění k přestrašení lidských myslí, zvláště těch, kteří se ženiti chtěli. Nekřtíti se a pohřbu nemíti, (mohouce se v polích, zahradách, na rozcestích bez ceremonií pochovati), to snášeti mohli snadněji. Ale dal-li se kdo jinde oddati neb tajně dítě okřtíti, to byla vina vězení hodná, z něhož nevyšel leč přestoupiv anebo se nemalými penězi vyplativ.
  8. Po městečkách, buď královských neb panských, řemesla, handle a všelijaké živnosti zastavovány byly; ba i kupování k vlastní potřebě potrav zapovídáno, jako v Litomyšli. Nouzí tedy a hladem utišeni jsouce, musili aneb utéci (ale kam, když se všudy tak dálo?) aneb sobě zoufati a přestupovati, jakož tak na větším díle všickni činili.
  9. Sedláků povolávali do městeček, a kteří se nepostavili, ty skrze vojáky neb dvorskou čeled jímali, v noci třeba vpadše a z loží vyvlékše, po houfích jako hovada i v té největší zimě hnali a jimi žaláře, věže, sklepy, maštale, chlévy naplnili, kdež hladem, žízní, smradem, zimou, horkem životů pozbývali.

    V Plumlově do věže, v níž plno hadů bylo, uvržen byl s některými jinými Joachym Barvíř.

    V Prostějovském zámku několik spolu jich zavříno v maštali, a tu okna se všech stran zacpána, až se od mnohého nadýchání dusiti a omdlévati musili.

    Mezi jinými za mrtvého vytažen Jakub Ulický, osmdesátiletý stařec, Kostelce městečka (na témž panství) obyvatel, o jehož synu Matoušovi Ulickém, knězi v Čáslavi utraceném, oznámeno v kap. LVII.

    O nichž bezbožný Kunáš, protivenství toho strůjce, že se mrtvými dělají, mluvil, a že on ty šelmy vzkřísí, pravě, studenou vodou polévati kázal. Přišliť k sobě někteří, ale ten stařec před očima jeho duši vypustil, jehož vynésti a pohřbíti kázal, jiných nepropustil, než až k zpovědi jíti připověděli. Na některých místech tak pohansky činili, že lidi do záchodu zavírali, aby od toho smradu pomříti musili.

    Zkusili toho Mikuláš Šárovec v Košmberku i někteří v Slaném.

    V Litomyšli do jednoho a téhož místa muže i ženy pospolu zavírali, až studu místa nalézti nebylo.

  10. Vymýšleli také k těžší mučírně a k rychlejšímu sobě lidu podmanění nové spůsoby vězení.

    Na příklad v Holešově na Moravě, Drachovius jezuita (hned v létu 1617. jakž Ferdinand za krále přijat byl) dal udělati dubové sruby (jimž kabáty říkají) na ten spůsob, aby kdo tam byl vstrčen, ani ležeti, ani seděti, ani státi nemohl pro úzkost, ale sehnutý a zkřivený, k odpolu ležícímu podobný, s přihrbeným hřbetem, jako by na poly visel, tak že sotva bylo možno na dvě nebo tři hodiny to sevření trpěti když žíly křehly, oudové všickni se třásli, mysl pak teskností a strachem mdlela. Přicházeli mezi tím, kteří se doptávali, chtěl-li by dobrovolně katolické náboženství přijíti? Mnozí vidouce, že ti klamem spokojeni býti chtějí, odpovídali, že tak ano. Prostější aneb horlivější odpírali a zas do té mučírny musili, dokud by, že již dobrovolně přestupují, neselhali.

  11. Podobného cos s strany žaláře stalo se Janovi Rederovi, v Pardubicích (městě královském) důchodnímu písaři, ačkoli člověku svobodnému, kterýž když jiní od náboženství odpadli, sám stále trval. Ale do exilium se stroje, tím byl zdržován, že k učinění počtu přijíti nemohl. Nebo s odbíráním od něho počtu vždycky za leda smyšlenými příčinami odkládali. Vida tedy dobrý člověk, že s ním pohrávají, a boje se ďábelských osidel, složil v jistém místě jakož celé a dokonalé počty, tak i psaní, v němž příčiny položil, proč se tu déle zdržovati nemohl, a obrátil se do blízkého odtud městečka, kdež ještě náboženství pod obojí bylo, Brandejsa nad Orlicí, panu Karlovi z Žerotína náležejícího, léta 1625. Ale chytře odtud vyváben byv, do vězení vsazen, aby dotud, dokudž by náboženství neproměnil, puštěn nebyl. Ačkoli pak celá tři léta trpělivě to vězení snášel i za to, aby do exilium puštěn byl, prosil, nevyprosil však. Nýbrž nepřátelé tu jeho stálost vybojovati sobě umínivše, vymyslili vězení nad vodou, úzké a nedelší půl druhého lokte, aby když lehl, nijakž se zpřímiti nemohl, a tak připravené, aby hnul-li by sebou neopatrně, do vody upadnouti a zmáčeti se musil. Byla pak toho času zima, a on člověk podagrický, a žádného k němu nebylo pouštíno, krom těch satanových nástrojů a pokušitelů. Tím tedy trápením za tři dni zemdlen byv, klesati počal, zvláště když naň nabíhala, naplakala, naříkala jeho již papeženská manželka. Povolil tedy na polo omráčený, a do kláštera doveden byv, od kvardiána do počtu katolíků přijat.
  12. Byli-li kam posláni komisaři, aby čas dlouho se nezvlekl, tohoto užívali fortele, že nejprvé přední lidi lstí neb mocí jiným na příklad poraziti hleděli.

    V městečku Mimoni když komisař Zdeněk z Kolovrat od svolaných toho panství poddaných místnou odpověd, chtějí-li katolíci býti, sobě dáti velel, a jeden z nich jménem obce svobodněji odpověděl, že náboženství ani nechce ani nemůže býti přinucovarié: on toho hned chytiti, před všechněmi na zem poraziti a kyjmi bíti poručil, po každé, chce-li již, se vyptávaje. A když on vždy přece odpíral, i když mluviti nemohl, na polo mrtvého odtud vléci poručil; a jiní toho se zděsivše, že propůjčí-li se jim času, učiti se chtějí, připověděli.

    V Heřmanovu Městci (městečko jest nedaleko Chrudimě), když radní osoby příkladu odpadlství na sobě dáti nechtěly, uvrženy byly do tvrdého vězení; primas pak u prostřed ryňku na ostré prkno (jakéž pro zkrocení vojáků připraveno a na čtyřech nohách vyzdviženo bývá, a říkají mu osel) posazen byl. Kterýž, ač byl stařec snášel však tu potupu a ten posměch i ty bolesti trpělivě přes šest hodin. Večer teprv, když ustavně jezuité nabádáním, žena pak s dětmi pláčem naň dotírali, povolil, a tak polu mrtvý z toho dřeva složen byv, když ani nohy ani jiní oudové sloužiti mu nemohli, cizíma rukama k zpovědníku donešen.

  13. Prosiliť nejedni, aby raději zbiti byli, než k přestoupení nuceni; ale odpovídáno, že císař nežízní krve jejich, ale spasení duše. Jiné pak s takovou žádostí vysmáli, říkajíce: "Co? mučedlnické koruny se tobě chce? nehodni jste, zlí lidé, abyste se měli čím chlubiti."

    Tak Janovi Poláčkovi v Hranicích na Moravě bylo odpovědíno, když od komisařů a jezuitů rozličně k odpadlství namlouván byv, na kolena padl; ruce spínal a aby mu raději hlavu vzali, než svědomí násilí čiňili, žádal. Podobně Janovi Eliášovu v Fulneku a jiným jinde. A tať byla pravdivá příčina, proč v tak dlouhém tomto Ferdinandském protivenství více mučedlníků Česká země, jako i Německá, nevydala: ne že nebylo lidí, ježto by pro zachování Kristu Pánu víry smrti žádali s radostí, ale těch nebylo, kteří by jim tím titulem smrt činili. Duše raději než těla mordovati, v ďábelské škole ukrutnějšímu tomuto tyranství vyučeni byvše, úmysl měli raději poznenáhlými a dlouho se vlekoucími souženími u víře stálým skrze jejich trpělivost vítězství příti. Ty toliko téměř mordovali, k kterým jakou politickou příčinu vymysliti mohli, jakž to o pražských mučedlnících ukázáno jest.

    Toho zkusil i Ondřej Chebďovský, student a mládenec pobožný. Toho zajisté když se z své vlasti Poděbrad do Kladska k hraběti z Turnu, pánu svému, u něhož na ten čas v službě byl, navracoval, v Dobrušce jali a v Hradci na kůl dali, před lidem mluvíce, že zrádcem byl, ačkoli nic při něm krom některých listů od přátel k přátelům nenalezli, ani žádným mučením na něm nic vymučiti nemohli. Stalo se léta 1622.

  14. I to bylo nemalé na svědomí lidská tyranství a proti Bohu rouhání, že když viděli, jak s Božího slova žádného přemoci, na svou stranu převésti nemohou, umínili žádných důvodů z Písem, zvláště proti prostákům neužívati, nežli toliko vážností a vzácností církve mámiti a ku poslušenství je mocí nutiti. Protož, odvolával-li se kdo na Písmo, úštipkami, důtkami a posmíšky ho zbývali, říkajíce, že Písmo jest nedokonalé, zatemnělé, obojetné, kacířstva původ a kacířů útočiště a že ho žádnou měrou prostému lidu čísti nenáleží. Aniž se styděla nešlechetná ústa, když Biblí jmenovati měli, vyblí říkati, a tak Boží velebnosti jako v tvář plíti. Za čímž šlo, že lidu Písma svatá z rukou brali i pálili, slepí slepých vůdcové býti, v temnostech království své vzdělávati a tudy tím snáze i vidoucí, světla zbavené, mrákotami hludů přistříti chtíce.
  15. Někteří z panstva poddané své do kostelů sehnavše a dvéře zavřevše, k přijímání pod jednou nutili. Jako Severýn Táhlo ve vsi Ouderči v kraji plzeňském, s mečem dobytým po kostele běhaje, a těm, kteří přiklekati nechtěli, rány dávaje, léta 1628.

    Jan Adam Čejka v témže kraji, ve vsi Němčicích, kyjmi v přihbí je bíti, aby klekati musili, rozkazoval.

    Podobně Vilím z Klenové na Roupově činiti poroučel.

    V Manětíně byv od svého pána, Jiříka Mitrovského, povolán Jan Štěpánek, vida, že do put ukován býti má, vyskočil z okna do příkopu té tvrze, chtěje se utečením odpadlství ubrániti. Ale on ho s dráby svými zhonil, poranil, zase přivedl a do Plzně do vězení poslal a nevypustil, až náboženství opustil.

    Tentýž Mitrovský jiného člověka svého, Ambrože Štěrpocha, řemesla koželužského, proto že v náboženství byl stálým, celý rok v vězení držel, třikráte na něho kata poslal a mučiti kázal, a tak tím mučením k zpovědi přimusil. Potom pak ještě od propuštěného pokuty 100 tolarů vzal.

    V Kněžovsi, míli od Slaného, sedláky do pole utíkající s nahými kordy honili a je zase z částky raněné přivedše, jako i jiné z krčmy dobře podnapilé vytáhše, k přijímání pod jednou doháněli.

    Pán z Kolovrat (snad příkladem Smečanského, kterémuž to již dávno za obyčej bylo) těm, kteří dobrovolně nechtěli, ručnicí ústa otevříti nutil aneb dřevěným roubíkem mocí je rozevříti a hostii do hrdla strkati dával.

  16. V Ronšperce u Domažlic a na některých místech povídáno bylo, že se tak v nevážnou lehkomyslnost vydali ti nešťastní reformátorové, až nejedny k tomu přinutili, by se kalicha nejen odpřisáhli, ale na zem jej povrhše, naň plíti i nohama kopati musili.

    Odpřisahání se pak kalicha a k katolictví se zavazování tato byla formule: "Přisahám Pánu Bohu všemohoucímu, Marii a všechněm svatým, že ne z musení, ale dobrovolně k svatosvaté katolické římské víře se vracím a ji samu pravou, starožitnou, spasitelnou býti vyznávám. Kalicha se odpřisahám a jeho účasten býti nechci na věky, anobrž raději dítky své a které ku péči sobě svěřené mám, od něho všelijak odvozovati budu. Slibuji také, že v tomto náboženství stále setrvati a rozdílných náboženství lidí vzdalovati se chci. K tomu mi dopomáhej Pán Bůh, matka jeho a všickni svatí."

  17. Jak se pak chovali potom ti, které k svému katolictví přehnali, o to nebylo tak pilně pečováno. Některé zajisté vrchnosti dosti na tom měly, že jednou své poddané k tomu přivedly a nad nimi svou vůli vyplnily, již potom daly jim pokoj, aniž jich znovu trápily. A oni nebozí jestli se kde kněze evanjelického doptati mohli, pád svůj oplakávali a zase pad obojí přijímali. Jiní pak po druhé byli nuceni, a zvláště když bylo seznáno, že ne opravdově ku papežencům přistoupili. V kteréž věci procházeli císařští i komisařští mandátové, aby po druhé i po třetí nuceni byli.

    Řezníkovi nějakému v Kolíně nad Labem, ku přijímání pod jednou mocí přinucenému, nějak se to zošklivilo, že vstav od oltáře zadržeti toho v sobě nemohl, ale vyvrátil a tak se pořád, až domů došel, dávil. To když k hejtmanu bylo donešeno, lál sice naň, ale mu pokoj dáti kázal; nebo prý dosti na tom jest, že poslechl.

  18. Jestliže kteří pro strach takového tyranství zutíkali, dlouho to trvati nemohlo. Nebo kryli-li se v lesích a po horách, tudíž je odtud hlad vypudil. Pakli kde pe blízkých vsech, dokud lidé ještě evanjelíci byli, zrádců všudy plno; hned byli obsíláni a skrze vojáky zpátkem přivedeni. Vycházeli též mandátové, aby žádný pod pokutou sta tolarů žádného cizího přechovávati nesměl. Takový mandát 1628. dne 3. března byl vydán a tak zostřen, aby každý za každou noc po 100 tolařích platiti povinen byl, kdo by koli tu zápověď přestoupil.

    Což sobě tedy nebohý ten lid počíti měl? Jíti ven z království takoví lidé, jazyku cizího nerozumějící a míst i cest nevědomí, tolikéž nemohli. Zvláště když ustavně ti Goliášové na Izraele strach pouštějící pokřikovali, že všudy císař tak činí aneb jistě činiti bude.

  19. Rady tedy neměvše, zoufali sobě někteří, a zbouřivše i shromáždivše se, nejen na vojáky a na jezuity, ale i na své vlastní pány k zbraním sáhli; ale nejednostejně se jim dařilo.

    Na Moravě obyvatelé panství vsetínského a po těch horách (Valaši se jmenují) až posavad (do 1632. roku) tak se zbraněmi hájili, že ani k odpadlství přivedeni, ani zbrojně přemoženi nejsou. Ačkoli se o to několikrát i Němci a Valaši i polští kozáci, skrze úzké v těch horách těsniny na zhoubu jich vpadajíce, pokoušeli. Odkudž to šlo, že ty moravské hory nejedněm za útočiště bývaly. Jejichž příkladem, jakož i rakouských sedláků (kteříž v velkých houfích se shromáždívavše, mnoho práce císaři zavalovali) i v Čechách sedláci, pana Trčky poddaní (v létu 1628. v březnu) k zbroji sáhli, shromáždilo se jich do 4000. Ale od přivedených na ně císařských vojsk hned přemoženi a rozmanitě utrácíni byli.

    Podobně na panství frydlandském (léta 1629.) proti reformátorům komisařům pozdvižení se stalo, kdež jezuita zabit a komisař s těžkostí utekl. Čímž příčiny podáno bylo, že z mnohých míst více se lidu sbíhalo, tomu násilnému nucení mocí se brániti chtících. Ale i tu hned císařské vojsko přitáhlo, mnoho sedláků pobilo, mnoho pozjímalo, kdež někteří stínáni, jiní čtvrceni byli a jiní pak přestoupením život vykoupili.

  20. Bezpečnější těch byly zbraně, kteří na tom ustanuli, že sama nepohnutá stálost jim přemoženu býti nedopustí, jakých v každém stavu něco se nalezlo. Z kněží někteří výše jsou na svém místě připomenuti.

    Z urozených jednu osobu připomenouti se vidí, Kateřinu Ottovu z Losu, paní na Těchobuzi, kteráž když i na vdovy vypovědění vyšlo a ona ani od náboženství neodstoupila, ani z země nevyjela, komisaři pak napomínali, aby neb jedno neb druhé učinila, odpověděla: z země že vyjíti nemůže, protože nemá nač; náboženství opustiti nelze, proto že svědomí zbraňuje, že tedy ani jednoho ani druhého neučiní. Oni pak chtějí-li co třetího s ní učiniti, to ona jejich vůli, sebe pak všecka Pánu Bohu poroučí. I takť jí pokoj dali, buď proto, že se zastyděli, neb proto, že pro samo náboženství žádnému života neodjímati usouzeno bylo.

    Z stavu městského některé jsme výše připomenuli. K nimž připojeni býti mohou Martin Stránský, měšťan dačický, a Šimon Strakovský, měšťan krumlovský na Moravě, z kterýchžto žádný ani sliby nakloněn býti nemohl ani trápením se přemoci nedal, umříti pro víru každý hotov byl. Nepřátelé tedy jejich trpělivostí přemoženi byvše, z vězení je propustili a do exilium svobodně jíti dopustili.

  21. Jest také paměti hodný stálosti příklad na čtyřech řemeslnících při reformací košumberské. Nebo když ze tří set poddaných deset jich toliko se nalezlo, že raději do vězení než přestupovati chtěli, stalo se, že z těch opět šest jich příkrostí žaláře, zimy, hladu nésti nemohouce, odstoupili; ale čtyři, Zikmund Hrušovský, Mikuláš Šárovec, Jan Aksamit a Vavřinec Karlík v katovských tyranů rukách zůstali. Ty oni, každodenně jim zatvrdilost jejich vyčítajíce, nejprv za 5 neděl (a to měsíce února a března) zimou trápili, potom za devět dní hladem, ani drobet chleba jim nedavše (aleť oni nepřátelům nevědomě trochu chleba měli, kterýmž se a vlastní vody trošku pitím chovali).

    Přišel potom k nim s purkrabím zámeckým jezuita a daleko těžšími věcmi, jestliže sobě neusmyslí, jim hrozil. Jemuž Zikmund odpověděl: "Všecko raději podnikneme, buď hlad, buď meč neb šibenici než bychom proti Bohu hřešili." A když vycházeli, volal za nimi: "Co činíte, čiňte spěšně." Poručeno potom, aby jim nedávali než dvakrát za týden po skývě chleba a trochu vody; a rozdělili je od sebe, Aksamita tam nechavše, Mikuláše do nějakého záchoda (s odpuštěním), Zikmunda do komína vstrčivše a žádnému z jich domácích k nim přicházeti nedopustivše. Potom pak přes dvacet neděl všeho při nich ohledavše a o jejich převedení dokonce pochybivše, pokutu z nich peněžitou vzali a z země vypověděli, kteříž s radostí všeho zanechavše, do Polska se obrátili; Karlík toliko v tom vězení se rozstonav, ještě ve vlasti umřel.

  22. Ještě však lepším právem stálosti chválu přivlastníme (a proč ne i mučedlnictví?) těm, kteříž až do té hořké smrti žaláře snášeli. Jakýmž byl ještě před tím veřejným protivenstvím Jan Burián Kochovec, člověk poctivý a učený, kteréhož kněžna z Lobkovic jen proto, že jí k libosti ku pověrám papežským podepsati se nechtěl, v Roudnici do vězení dala, a on to trpělivě (každodenně byv od mnichů a jezuitů trápen) za celá tři léta snášel. Až i v tom vězení umřev, s potupou nedaleko šibenice roudnické pohřben jest.
  23. Byl též při litomyšlské reformací jeden sedlák, jehož jméno z paměti mi vyšlo, kterýž dlouhým vězením a od kněží ustavičným nabádáním, z tří tisíc toho panství poddaných sám jeden stálým nalezen, že se pohnouti nedal. A když od smradu toho žaláře v nemoc upadl, a jezuita ho navštívil i napomínal, řekl: -"Odejdi již, pokušiteli, já dnes s Kristem večeřeti budu." Za čímž brzo skonal a u stínadel pochován.
  24. Divnější ještě stálost při jednom písaři (nemám na ten čas, kdo by ho jmenoval [byl to Slezan Jan Zwick ze Schweiden], ale věc sama od víry hodných lidí v uši naše přenešena) v městečku Dobříši. Když městečka toho jako i jiných mnoho statků darem od císaře dostal Don Martin de Huerda, on tak tvrdému pánu sloužiti vyhýbaje, odpuštění vzal a u nějakého mlynáře na gruntech Sušických za preceptora jeho dětem sloužil. Toho dověda se Don Martin poslal ty, kteří by ho i s mlynářem řetězy svázaného na zámek Velhartický přivedli, a rozkázal je do nejhlubší v tom zámku věže vhoditi, léta 1623. ve středu po neděli družebné. Odkudž mlynář brzo vypuštěn, ale písař celý rok až do své smrti tam trval. Tak smradlavý byl ten žalář, že mu obě nohy uhnily; on však v víře tak umocněný, že vždycky žalmy a písničky vesele zpíval. A paměti hodné, že málo před smrtí, když již že noh nemá a že se z něho červi hemzají, oznámil, Don Martin tomu nevěře a na něj pohleděti chtěje, vytáhnouti ho kázal. Ale on nechtěl, že není tyran na tělo jeho hleděti hoden, mluvě; umřel tedy, nerozloučeně se přidržev Krista, právě po přeběhnutí roku, totiž léta 1624. ve středu po neděli družebné. Jehož tělo když vytaženo bylo, nedal tyran z zámku skrze bránu nésti, proto že tudy sám chodíval, ale přes zeď do příkopu přehoditi, ovčákovi pryč zanésti a zakopati.

zpět na obsah - Další: Jiřík Baltazar, mučedlník