- Když není pastýřů a psi rozehnáni jsou, jak snadno tu vlkům rozháněti
ovce. Avšak i tu ďábel překážky své nachází, aby nemohl, jakž by
chtěl, všeho v drt obrátiti. I toho něco připomeneme krátce a
pořádkem jistým, některými to příklady pro utvrzení pravdy vysvětlíce.
- Napřed odevšad vybili kněží, i odtud, kdež kým z svých zasaditi
neměli. Potom se o to starali, aby lidem z rukou svatá Písma a jiné
užitečné knihy pobrali. Oboje pro ten cíl, aby kacířství (jakž oni
říkali) pomalu vetšelo, horlivost k náboženství chladla.
- Dosazováni potom mniši, kteříž nehned z počátku na podobojí láli:
pochlebovali, osvědčovali se i přísahami a proklínáním se, že jejich
víra dobrá jest, potvrzovali. Slibovali také stálý pokoj, štěstí, na
všem hojné požehnání a jak císaře i jiné vrchnosti milostivé míti
budou, s umenšením robot. Nýbrž sami oni (ačkoli jinak nevelmi
štědří) v čas tehdejší drahoty slibovali buď penězi neb obilím, když
jen náboženství promění, zakládati, čímž nejedni podvedeni byli.
Příklad na panství Košmberském, kdež mnich, chtěje z napravení kacířů
chválu míti aneb sobě nebe zasloužiti, každému, kdo by se mu zpovídal,
strych
žita dáti slíbil. I našlo se jich několik potřebnějších, za obilí
zpověď přinášejících. Mnich boje se za svou obilnici, aby tak
štědře rozdávaje, sám potom nedostatku netrpěl, když jeden z chudších
přišel, nedal mu než půl strycha. Ale on to ztráviv, přišel podruhé a
ostatku žádal. Toho když mu mnich odepřel, on: "Co (prý) má duše
lacinější jest než jiných?" odšel s hněvem.
Nebylo-liž to lidskými dušemi, jakž Petr sv. předpověděl, hned z
hruba kupčiti? aneb raději bídný lid k tomu přivoditi, aby se
domnívali, že by pobožnost zisk tělesný byla? což při falešných
učitelích a lidech na mysli porušených i od pravdy svedených znamenav
sv. Pavel (v prvním listu k Timoteovi) těžce nesl.
- Seznavše pak potom, že liščím takovým chytrováním nemnoho spraví,
obrátili se k vlčím povahám, mocí k svému náboženství nutíce. Zdělali
po kostelích rejstra, a ustanovivše na nepřítomné pokutu, kostelníkem
je zapisovati poručili.
-
Jestliže kteří do blízkých evanjelických kostelů, pokud ještě kteří
byli aneb kde se tajně náboženství konalo, chodili, vyzrazeni jsouce,
vězením a bitím byli trestáni. Nastrojeni někdy vojáci, kteří na
takové shromáždění vpadli, je zloupili, rozplašili, čehož jeden
připomenu příklad. Když při dokonání r. 1632. na vánoce do kostela
do vsi Vysoké, blíž Hory Kutny, na panství pánů z Donína, mnoho se
bylo lidu shromáždilo, tu Beneda a Lažanský, zemané čeští a rytmistři
toho času v Hoře ležící, nenadále s svou sběří připadli, kostel
otočili, do něho vskočili, kněze Jiříka Bartha od oltáře odtrhli, z
šat svlékli, jatého vedli (aleť jim přece vynikl), chléb posvátný po
zemi rozházeli, kalich rozlili a pošlapali, všecko, co ku posluhování
náleželo, pobrali, lid obojího pohlaví zloupili, některé dokonce
obnažené domů velikým sněhem běžící hnali, až nejedni příkrou zimou
zbědováni byvše, životy složiti musili. Nejedni zraněni, jiní od
uleknutí mezi tak mnohými blýskajícími se meči v nemoc poupadali. Co
přes to více s pohlavím ženským v kaple i v kostele samém činěno bylo,
toho stud vypsati zbraňuje. Ty loupeže v Hoře Kutné svobodně
prodávali, jako by jich od nepřítele dostali a na panketě z toho
vzatého kalichu vesele pili; a všecko jim to prošlo. Více takových
rekovských činů mlčením pomíjím.
- Pokoušeli se potom většími a horšími pohrůžkami mysli lidské sobě
podmaniti. Té věci příkladem jest mandát hejtmanu Křivoklátskému od
knížete Lichtenštejna daný, léta 1624. dne 20. prosince: "Kteří by
koli lidé, na gruntech panství J. M. C. pod správu Vaši náležející
sobě usmysliti a těch bludů kacířských opustiti, do společnosti pak
církve sv. katolické vjíti a tak v tom spasitelném z jisté vůle J.
M. C. nařízení našem poslušně se zachovati nechtěli, ty abyste
všecky, mužského, ženského pohlaví, staré, mladé, osedlé i neosedlé,
podruhy i čeledíny a summou všecky na týchž gruntech se zdržující lidi
v pořádné poznamenání uvedli a je na komoru Českou nám odeslali. Tu
my dále o strestání takových zpurných a neposlušných lidí, a zda by na
gruntech J. M. C. jiným ku pohoršení déle trpíni, i o statcích
jejich, kam by ti obráceni měli býti, jisté nařízení učiniti
nepomineme atd."
- Zapovědíno potom těm, kteří by katolíci nebyli, oddavky, pohřby, křty
sloužiti. A toť teprv bylo těžké zahřmění k přestrašení lidských
myslí, zvláště těch, kteří se ženiti chtěli. Nekřtíti se a pohřbu
nemíti,
(mohouce se v polích, zahradách, na rozcestích bez ceremonií
pochovati), to snášeti mohli snadněji. Ale dal-li se kdo jinde
oddati neb tajně dítě okřtíti, to byla vina vězení hodná, z něhož
nevyšel leč přestoupiv anebo se nemalými penězi vyplativ.
-
Po městečkách, buď královských neb panských, řemesla, handle a
všelijaké živnosti zastavovány byly; ba i kupování k vlastní potřebě
potrav zapovídáno, jako v Litomyšli. Nouzí tedy a hladem utišeni
jsouce, musili aneb utéci (ale kam, když se všudy tak dálo?) aneb
sobě zoufati a přestupovati, jakož tak na větším díle všickni činili.
-
Sedláků povolávali do městeček, a kteří se nepostavili, ty skrze
vojáky neb dvorskou čeled jímali, v noci třeba vpadše a z loží
vyvlékše, po houfích jako hovada i v té největší zimě hnali a jimi
žaláře, věže, sklepy, maštale, chlévy naplnili, kdež hladem, žízní,
smradem, zimou, horkem životů pozbývali.
V Plumlově do věže, v níž plno hadů bylo, uvržen byl s některými
jinými Joachym Barvíř.
V Prostějovském zámku několik spolu jich zavříno v maštali, a tu okna
se všech stran zacpána, až se od mnohého nadýchání dusiti a omdlévati
musili.
Mezi jinými za mrtvého vytažen Jakub Ulický, osmdesátiletý stařec,
Kostelce městečka (na témž panství) obyvatel, o jehož synu Matoušovi
Ulickém, knězi v Čáslavi utraceném, oznámeno v kap.
LVII.
O nichž bezbožný Kunáš, protivenství toho strůjce, že se mrtvými
dělají, mluvil, a že on ty šelmy vzkřísí, pravě, studenou vodou
polévati kázal. Přišliť k sobě někteří, ale ten stařec před očima
jeho duši vypustil, jehož vynésti a pohřbíti kázal, jiných
nepropustil, než až k zpovědi jíti připověděli. Na některých
místech tak pohansky činili, že lidi do záchodu zavírali, aby od toho
smradu pomříti musili.
Zkusili toho Mikuláš Šárovec v Košmberku i někteří v Slaném.
V Litomyšli do jednoho a téhož místa muže i ženy pospolu zavírali, až
studu místa nalézti nebylo.
- Vymýšleli také k těžší mučírně a k rychlejšímu sobě lidu podmanění
nové spůsoby vězení.
Na příklad v Holešově na Moravě, Drachovius jezuita (hned v létu 1617.
jakž Ferdinand za krále přijat byl) dal udělati dubové sruby (jimž
kabáty říkají) na ten spůsob, aby kdo tam byl vstrčen, ani ležeti, ani
seděti, ani státi nemohl pro úzkost, ale sehnutý a zkřivený, k odpolu
ležícímu podobný, s přihrbeným hřbetem, jako by na poly visel, tak že
sotva bylo možno na dvě nebo tři hodiny to sevření trpěti když žíly
křehly, oudové všickni se třásli, mysl pak teskností a strachem
mdlela. Přicházeli mezi tím, kteří se doptávali, chtěl-li by
dobrovolně katolické náboženství přijíti? Mnozí vidouce, že ti klamem
spokojeni býti chtějí, odpovídali, že tak ano. Prostější aneb
horlivější odpírali a zas do té mučírny musili, dokud by, že již
dobrovolně přestupují, neselhali.
-
Podobného cos s strany žaláře stalo se Janovi Rederovi, v Pardubicích
(městě královském) důchodnímu písaři, ačkoli člověku svobodnému,
kterýž když jiní od náboženství odpadli, sám stále trval. Ale do
exilium se stroje, tím byl zdržován, že k učinění počtu přijíti
nemohl. Nebo s odbíráním od něho počtu vždycky za leda smyšlenými
příčinami odkládali. Vida tedy dobrý člověk, že s ním pohrávají, a
boje se ďábelských osidel, složil v jistém místě jakož celé a
dokonalé počty, tak i psaní, v němž příčiny položil, proč se tu déle
zdržovati nemohl, a obrátil se do
blízkého odtud městečka, kdež ještě náboženství pod obojí bylo,
Brandejsa nad Orlicí, panu Karlovi z Žerotína náležejícího, léta
1625. Ale chytře odtud vyváben byv, do vězení vsazen, aby dotud,
dokudž by náboženství neproměnil, puštěn nebyl. Ačkoli pak celá tři
léta trpělivě to vězení snášel i za to, aby do exilium puštěn byl,
prosil, nevyprosil však. Nýbrž nepřátelé tu jeho stálost vybojovati
sobě umínivše, vymyslili vězení nad vodou, úzké a nedelší půl druhého
lokte, aby když lehl, nijakž se zpřímiti nemohl, a tak připravené, aby
hnul-li by sebou neopatrně, do vody upadnouti a zmáčeti se musil.
Byla pak toho času zima, a on člověk podagrický, a žádného k němu
nebylo pouštíno, krom těch satanových nástrojů a pokušitelů. Tím tedy
trápením za tři dni zemdlen byv, klesati počal, zvláště když naň
nabíhala, naplakala, naříkala jeho již papeženská manželka. Povolil
tedy na polo omráčený, a do kláštera doveden byv, od kvardiána do
počtu katolíků přijat.
- Byli-li kam posláni komisaři, aby čas dlouho se nezvlekl, tohoto
užívali fortele, že nejprvé přední lidi lstí neb mocí jiným na příklad
poraziti hleděli.
V městečku Mimoni když komisař Zdeněk z Kolovrat od svolaných toho
panství poddaných místnou odpověd, chtějí-li katolíci býti, sobě dáti
velel, a jeden z nich jménem obce svobodněji odpověděl, že náboženství
ani nechce ani nemůže býti přinucovarié: on toho hned chytiti, před
všechněmi na zem poraziti a kyjmi bíti poručil, po každé, chce-li již,
se vyptávaje. A když on vždy přece odpíral, i když mluviti nemohl, na
polo mrtvého odtud vléci poručil; a jiní toho se zděsivše, že
propůjčí-li se jim času, učiti se chtějí, připověděli.
V Heřmanovu Městci (městečko jest nedaleko Chrudimě), když radní osoby
příkladu odpadlství na sobě dáti nechtěly, uvrženy byly do tvrdého
vězení; primas pak u prostřed ryňku na ostré prkno (jakéž pro zkrocení
vojáků připraveno a na čtyřech nohách vyzdviženo bývá, a říkají mu
osel) posazen byl. Kterýž, ač byl stařec snášel však tu potupu a ten
posměch i ty bolesti trpělivě přes šest hodin. Večer teprv, když
ustavně jezuité nabádáním, žena pak s dětmi pláčem naň dotírali,
povolil, a tak polu mrtvý z toho dřeva složen byv, když ani nohy ani
jiní oudové sloužiti mu nemohli, cizíma rukama k zpovědníku donešen.
- Prosiliť nejedni, aby raději zbiti byli, než k přestoupení nuceni; ale
odpovídáno, že císař nežízní krve jejich, ale spasení duše. Jiné pak
s takovou žádostí vysmáli, říkajíce: "Co? mučedlnické koruny se tobě
chce? nehodni jste, zlí lidé, abyste se měli čím chlubiti."
Tak Janovi Poláčkovi v Hranicích na Moravě bylo odpovědíno, když od
komisařů a jezuitů rozličně k odpadlství namlouván byv, na kolena
padl; ruce spínal a aby mu raději hlavu vzali, než svědomí násilí
čiňili, žádal. Podobně Janovi Eliášovu v Fulneku a jiným jinde.
A tať byla pravdivá příčina, proč v tak dlouhém tomto Ferdinandském
protivenství více mučedlníků Česká země, jako i Německá, nevydala:
ne že nebylo lidí, ježto by pro zachování Kristu Pánu víry smrti
žádali s radostí, ale těch nebylo, kteří by jim tím titulem smrt
činili. Duše raději než těla mordovati, v ďábelské škole
ukrutnějšímu tomuto tyranství vyučeni byvše, úmysl měli raději
poznenáhlými a dlouho se vlekoucími souženími u víře stálým skrze
jejich trpělivost vítězství příti. Ty toliko
téměř mordovali, k kterým jakou politickou příčinu vymysliti mohli,
jakž to o pražských mučedlnících ukázáno jest.
Toho zkusil i Ondřej Chebďovský, student a mládenec pobožný. Toho
zajisté když se z své vlasti Poděbrad do Kladska k hraběti z Turnu,
pánu svému, u něhož na ten čas v službě byl, navracoval, v Dobrušce
jali a v Hradci na kůl dali, před lidem mluvíce, že zrádcem byl,
ačkoli nic při něm krom některých listů od přátel k přátelům
nenalezli, ani žádným mučením na něm nic vymučiti nemohli. Stalo se
léta 1622.
- I to bylo nemalé na svědomí lidská tyranství a proti Bohu rouhání, že
když viděli, jak s Božího slova žádného přemoci, na svou stranu
převésti nemohou, umínili žádných důvodů z Písem, zvláště proti
prostákům neužívati, nežli toliko vážností a vzácností církve mámiti
a ku poslušenství je mocí nutiti. Protož, odvolával-li se kdo na
Písmo, úštipkami, důtkami a posmíšky ho zbývali, říkajíce, že Písmo
jest nedokonalé, zatemnělé, obojetné, kacířstva původ a kacířů
útočiště a že ho žádnou měrou prostému lidu čísti nenáleží. Aniž se
styděla nešlechetná ústa, když
Biblí jmenovati měli,
vyblí
říkati, a tak Boží velebnosti jako v tvář plíti. Za čímž šlo, že lidu
Písma svatá z rukou brali i pálili, slepí slepých vůdcové býti, v
temnostech království své vzdělávati a tudy tím snáze i vidoucí,
světla zbavené, mrákotami hludů přistříti chtíce.
-
Někteří z panstva poddané své do kostelů sehnavše a dvéře zavřevše, k
přijímání pod jednou nutili. Jako Severýn Táhlo ve vsi Ouderči v
kraji plzeňském, s mečem dobytým po kostele běhaje, a těm, kteří
přiklekati nechtěli, rány dávaje, léta 1628.
Jan Adam Čejka v témže kraji, ve vsi Němčicích, kyjmi v přihbí je
bíti, aby klekati musili, rozkazoval.
Podobně Vilím z Klenové na Roupově činiti poroučel.
V Manětíně byv od svého pána, Jiříka Mitrovského, povolán Jan
Štěpánek, vida, že do put ukován býti má, vyskočil z okna do příkopu
té tvrze, chtěje se utečením odpadlství ubrániti. Ale on ho s dráby
svými zhonil, poranil, zase přivedl a do Plzně do vězení poslal a
nevypustil, až náboženství opustil.
Tentýž Mitrovský jiného člověka svého, Ambrože Štěrpocha, řemesla
koželužského, proto že v náboženství byl stálým, celý rok v vězení
držel, třikráte na něho kata poslal a mučiti kázal, a tak tím mučením
k zpovědi přimusil. Potom pak ještě od propuštěného pokuty 100
tolarů vzal.
V Kněžovsi, míli od Slaného, sedláky do pole utíkající s nahými kordy
honili a je zase z částky raněné přivedše, jako i jiné z krčmy dobře
podnapilé vytáhše, k přijímání pod jednou doháněli.
Pán z Kolovrat (snad příkladem Smečanského, kterémuž to již dávno za
obyčej bylo) těm, kteří dobrovolně nechtěli, ručnicí ústa otevříti
nutil aneb dřevěným roubíkem mocí je rozevříti a hostii do hrdla
strkati dával.
-
V Ronšperce u Domažlic a na některých místech povídáno bylo, že se tak
v nevážnou lehkomyslnost vydali ti nešťastní reformátorové, až nejedny
k tomu přinutili, by se kalicha nejen odpřisáhli, ale na zem jej
povrhše, naň plíti i nohama kopati musili.
Odpřisahání se pak kalicha a k katolictví se zavazování tato byla
formule: "Přisahám Pánu Bohu
všemohoucímu, Marii a všechněm svatým, že ne z musení, ale dobrovolně
k svatosvaté katolické římské víře se vracím a ji samu pravou,
starožitnou, spasitelnou býti vyznávám. Kalicha se odpřisahám a jeho
účasten býti nechci na věky, anobrž raději dítky své a které ku
péči sobě svěřené mám, od něho všelijak odvozovati budu. Slibuji
také, že v tomto náboženství stále setrvati a rozdílných náboženství
lidí vzdalovati se chci. K tomu mi dopomáhej Pán Bůh, matka jeho a
všickni svatí."
- Jak se pak chovali potom ti, které k svému katolictví přehnali, o to
nebylo tak pilně pečováno. Některé zajisté vrchnosti dosti na tom
měly, že jednou své poddané k tomu přivedly a nad nimi svou vůli
vyplnily, již potom daly jim pokoj, aniž jich znovu trápily. A oni
nebozí jestli se kde kněze evanjelického doptati mohli, pád svůj
oplakávali a zase pad obojí přijímali. Jiní pak po druhé byli
nuceni, a zvláště když bylo seznáno, že ne opravdově ku papežencům
přistoupili. V kteréž věci procházeli císařští i komisařští
mandátové, aby po druhé i po třetí nuceni byli.
Řezníkovi nějakému v Kolíně nad Labem, ku přijímání pod jednou mocí
přinucenému, nějak se to zošklivilo, že vstav od oltáře zadržeti toho
v sobě nemohl, ale vyvrátil a tak se pořád, až domů došel, dávil. To
když k hejtmanu bylo donešeno, lál sice naň, ale mu pokoj dáti kázal;
nebo prý dosti na tom jest, že poslechl.
- Jestliže kteří pro strach takového tyranství zutíkali, dlouho to
trvati nemohlo. Nebo kryli-li se v lesích a po horách, tudíž je
odtud hlad vypudil. Pakli kde pe blízkých vsech, dokud lidé ještě
evanjelíci byli, zrádců všudy plno; hned byli obsíláni a skrze vojáky
zpátkem přivedeni. Vycházeli též mandátové, aby žádný pod pokutou sta
tolarů žádného cizího přechovávati nesměl. Takový mandát 1628. dne
3. března byl vydán a tak zostřen, aby každý za každou noc po 100
tolařích platiti povinen byl, kdo by koli tu zápověď přestoupil.
Což sobě tedy nebohý ten lid počíti měl? Jíti ven z království takoví
lidé, jazyku cizího nerozumějící a míst i cest nevědomí, tolikéž
nemohli. Zvláště když ustavně ti Goliášové na Izraele strach
pouštějící pokřikovali, že všudy císař tak činí aneb jistě činiti bude.
- Rady tedy neměvše, zoufali sobě někteří, a zbouřivše i shromáždivše
se, nejen na vojáky a na jezuity, ale i na své vlastní pány k zbraním
sáhli; ale nejednostejně se jim dařilo.
Na Moravě obyvatelé panství vsetínského a po těch horách (Valaši se
jmenují) až posavad (do 1632. roku) tak se zbraněmi hájili, že ani k
odpadlství přivedeni, ani zbrojně přemoženi nejsou. Ačkoli se o to
několikrát i Němci a Valaši i polští kozáci, skrze úzké v těch horách
těsniny na zhoubu jich vpadajíce, pokoušeli. Odkudž to šlo, že ty
moravské hory nejedněm za útočiště bývaly. Jejichž příkladem,
jakož i rakouských sedláků (kteříž v velkých houfích se
shromáždívavše, mnoho práce císaři zavalovali) i v Čechách sedláci,
pana Trčky poddaní (v létu 1628. v březnu) k zbroji sáhli,
shromáždilo se jich do 4000. Ale od přivedených na ně císařských
vojsk hned přemoženi a rozmanitě utrácíni byli.
Podobně na panství frydlandském (léta 1629.) proti reformátorům
komisařům pozdvižení se stalo, kdež jezuita zabit a komisař s těžkostí
utekl. Čímž příčiny podáno bylo, že z mnohých míst více se lidu
sbíhalo, tomu násilnému nucení mocí se brániti chtících. Ale i tu
hned císařské vojsko přitáhlo, mnoho sedláků pobilo, mnoho pozjímalo,
kdež někteří stínáni, jiní čtvrceni byli a jiní pak přestoupením život
vykoupili.
- Bezpečnější těch byly zbraně, kteří na tom ustanuli, že sama nepohnutá
stálost jim přemoženu býti nedopustí, jakých v každém stavu něco se
nalezlo. Z kněží někteří výše jsou na svém místě připomenuti.
Z urozených jednu osobu připomenouti se vidí, Kateřinu Ottovu z
Losu, paní na Těchobuzi, kteráž když i na vdovy vypovědění vyšlo a
ona ani od náboženství neodstoupila, ani z země nevyjela, komisaři pak
napomínali, aby neb jedno neb druhé učinila, odpověděla: z země že
vyjíti nemůže, protože nemá nač; náboženství opustiti nelze, proto že
svědomí zbraňuje, že tedy ani jednoho ani druhého neučiní. Oni pak
chtějí-li co třetího s ní učiniti, to ona jejich vůli, sebe pak všecka
Pánu Bohu poroučí. I takť jí pokoj dali, buď proto, že se zastyděli,
neb proto, že pro samo náboženství žádnému života neodjímati usouzeno bylo.
Z stavu městského některé jsme výše připomenuli. K nimž připojeni
býti mohou Martin Stránský, měšťan dačický, a Šimon Strakovský, měšťan
krumlovský na Moravě, z kterýchžto žádný ani sliby nakloněn býti
nemohl ani trápením se přemoci nedal, umříti pro víru každý hotov byl.
Nepřátelé tedy jejich trpělivostí přemoženi byvše, z vězení je
propustili a do exilium svobodně jíti dopustili.
-
Jest také paměti hodný stálosti příklad na čtyřech řemeslnících
při reformací košumberské. Nebo když ze tří set poddaných deset jich
toliko se nalezlo, že raději do vězení než přestupovati chtěli, stalo se,
že z těch opět šest jich příkrostí žaláře, zimy, hladu nésti nemohouce,
odstoupili; ale čtyři, Zikmund Hrušovský, Mikuláš Šárovec, Jan Aksamit
a Vavřinec Karlík v katovských tyranů rukách zůstali. Ty oni,
každodenně jim zatvrdilost jejich vyčítajíce, nejprv za 5 neděl (a to
měsíce února a března) zimou trápili, potom za devět dní hladem, ani
drobet chleba jim nedavše (aleť oni nepřátelům nevědomě trochu chleba
měli, kterýmž se a vlastní vody trošku pitím chovali).
Přišel potom k nim s purkrabím zámeckým jezuita a daleko těžšími
věcmi, jestliže sobě neusmyslí, jim hrozil. Jemuž Zikmund odpověděl:
"Všecko raději podnikneme, buď hlad, buď meč neb šibenici než bychom
proti Bohu hřešili." A když vycházeli, volal za nimi: "Co činíte,
čiňte spěšně." Poručeno potom, aby jim nedávali než dvakrát za týden
po skývě chleba a trochu vody; a rozdělili je od sebe, Aksamita tam
nechavše, Mikuláše do nějakého záchoda (s odpuštěním), Zikmunda do
komína vstrčivše a žádnému z jich domácích k nim přicházeti
nedopustivše. Potom pak přes dvacet neděl všeho při nich ohledavše a
o jejich převedení dokonce pochybivše, pokutu z nich peněžitou vzali a
z země vypověděli, kteříž s radostí všeho zanechavše, do Polska se
obrátili; Karlík toliko v tom vězení se rozstonav, ještě ve vlasti umřel.
-
Ještě však lepším právem stálosti chválu přivlastníme (a proč ne i
mučedlnictví?) těm, kteříž až do té hořké smrti žaláře snášeli.
Jakýmž byl ještě před tím veřejným protivenstvím Jan Burián Kochovec,
člověk poctivý a učený, kteréhož kněžna z Lobkovic jen proto, že jí k
libosti ku pověrám papežským podepsati se nechtěl, v Roudnici do
vězení dala, a on to trpělivě (každodenně byv od mnichů a jezuitů
trápen) za celá tři léta snášel. Až i v tom vězení umřev, s potupou
nedaleko šibenice roudnické pohřben jest.
-
Byl též při litomyšlské reformací jeden sedlák, jehož jméno z paměti
mi vyšlo, kterýž dlouhým vězením a od kněží ustavičným nabádáním, z
tří tisíc toho panství poddaných sám jeden stálým nalezen, že se
pohnouti nedal. A když od smradu toho žaláře v nemoc upadl, a
jezuita ho navštívil i napomínal, řekl: -"Odejdi již, pokušiteli, já
dnes s Kristem večeřeti budu." Za čímž brzo skonal a u stínadel
pochován.
-
Divnější ještě stálost při jednom písaři (nemám na ten čas, kdo by ho
jmenoval [byl to Slezan Jan Zwick ze Schweiden], ale věc sama od víry
hodných lidí v uši naše přenešena) v městečku Dobříši. Když městečka
toho jako i jiných mnoho statků darem od císaře dostal Don Martin de
Huerda, on tak tvrdému pánu sloužiti vyhýbaje, odpuštění vzal a u
nějakého mlynáře na gruntech Sušických za preceptora jeho dětem
sloužil. Toho dověda se Don Martin poslal ty, kteří by ho i s
mlynářem řetězy svázaného na zámek Velhartický přivedli, a rozkázal je
do nejhlubší v tom zámku věže vhoditi, léta 1623. ve středu po neděli
družebné. Odkudž mlynář brzo vypuštěn, ale písař celý rok až do své
smrti tam trval. Tak smradlavý byl ten žalář, že mu obě nohy uhnily;
on však v víře tak umocněný, že vždycky žalmy a písničky vesele
zpíval. A paměti hodné, že málo před smrtí, když již že noh nemá a že
se z něho červi hemzají, oznámil, Don Martin tomu nevěře a na něj
pohleděti chtěje, vytáhnouti ho kázal. Ale on nechtěl, že není tyran
na tělo jeho hleděti hoden, mluvě; umřel tedy, nerozloučeně se
přidržev Krista, právě po přeběhnutí roku, totiž léta 1624. ve středu
po neděli družebné. Jehož tělo když vytaženo bylo, nedal
tyran z zámku skrze bránu nésti, proto že tudy sám chodíval, ale přes
zeď do příkopu přehoditi, ovčákovi pryč zanésti a zakopati.
Další: