Česká čítanka - Komenský- Historie perzekucí -

KAPITOLA LXII.

Václav z Budova, pán na Hradišti, Klášteře a Zásadce.

  1. Pán ten byl vtipu vysokého, znamenitě učený, i spisy vůbec vydanými (v českém i latinském jazyku) slovutný, kterýž zemi německou (kdež sedm let se zdržoval) byl projel, horlivý a počestný stařec sedmdesátečtyřletý a úřady zemskými vzácnými poctěný, nebo i za Rudolfa byl císařskou radou a obnovené konsistoře a akademie defensorem; i za Matiáše do rady vzat, a potom od stavů za direktora zvolen, za Fridricha pak presidentem nad apellacemi učiněn. Summovně mluvíc, obzvláštní byl vlasti své ozdobou a církve Boží jasnou hvězdou poddaných ne tak pán jako otec, Bohu i lidem milá duše.
  2. Po vítězství císařském paní svou, syna, nevěstu, vnuky z Prahy vyprovodil, sám pak, že byl s panem Ottou strážcem koruny (na ten čas v Praze zůstávající), aby nebylo myšleno, že ji opustil, zase se navrátil. Dům jeho hned brzo zloupen i všecko jemu až do těch šatů, v kterýchž chodil, pobráno. K čemuž on nic jiného neříkal než to: "Pán dal, Pán vzal atd."
  3. A když již v domě svém arrestován byl, navštívil ho Pavel Aretin, sekretář při apellacích, a vzeptal se: "Proč pán, z Prahy vyjev a na svobodě již byv, zase se navrátil a do takového nebezpečenství dal?"

    Odpověděl, že ho k tomu svědomí nutilo. "Nedopustilo mně prý svědomí, opustiti vlast a tu dobrou naši při. Ale nevím, co Pán Bůh o mně myslí, snad chce, abych dobrou tu při krví svou zpečetil." A povstav, řekl: "Tuť jsem, Bože můj, nalož se mnou, služebníkem svým, jak jest libo před očima tvýma. Syt jsem dnů, vezmi ode mne ducha mého, ať nevidím těch zlých věcí, kteréž vidím, že přijíti mají na vlast mou."

    Jiného potom dne opět od téhož navštíven byv a slyšev, co se vůbec o něm mluví, že velikým hořem umřel, zasmáv se, řekl: "Já-li že jsem hořem umřel? já sotva kdy takových užíval libostí, jako nyní: Vidíš (ukázav rukou na Biblí), tento můj ráj nikdy mi tak sladkého nedával ovoce jako nyní. Živ jsem a budu živ, jak dlouho chtíti bude Bůh; aniž kdy kdo, naději mám, uzří ten den, v kterémž by praveno bylo, že Budovec hořem umřel."

    Bývaje často od inkvisitorů examinován, statečně dobré pře zastával; a odsouzen byv, k soudcům řekl: "Dávno jste krve naší žíznili; krev pijte! Ale též vězte, že krev naši Bůh, pro jehož při trpíme, mstíti bude."

  4. Třetího dne před odsouzením vypravoval služebníku svému Židňovskému sen svůj : že se mu zdálo; že po nějaké velmi veselé louce chodě, pečlivě o těch věcech, nač vyjdou, přemyšloval. V tom kdos přijda, že mu knihy podal, do kteréž vzezřev, viděl pěkné, bílé, hedbávné listy, ale na nich nic více nenapsáno,než z žalmu 37. verš 5.: "Uval na Hospodina cestu svou a slož v něm naději, on zajisté všecko spraví." A když opět, co to býti musí, přemyšloval, přišel jiný a přinesa roucho bílé, na něj je uvrhl.

    To tak, procítiv stařec, oznamoval; jako i potom šed na popravní theatrum k témuž služebníku řekl: "Hle, již já pláštěm spravedlnosti odín jsa, jdu, abych se postavil před obličejem Božím, v něhož jsem doufal."

  5. Když po vyslyšeném smrti své orteli do svého se navrátil vězení, přišli k němu dva kapucíni a příčinu svého příchodu oznámili, že ta jest, aby k němu v úzkosti postavenému milosrdenství dokázali:

    Zeptal se pán, které by to bylo milosrdenství? Odpověděli, že abychom pánu cestu k nebi ukázali. Na to pán: "Nu, cestu k nebi? tať jest mi z milosti Boží dobře známa."

    A oni: "Pán se svým domněním svodí."

    Pán zas: "Nesvodím; ne na domnění, ale na nepohnutelné pravdě založena jest naděje má. Nebo já jiné cesty nemám kromě toho, kterýž řekl: Já jsem cesta i pravda i život."

    Na to kapucíni: "Ale bez církve není spasení."

    A tu oni k žvanicím o vzácnosti církve se obrátivše, když církví papeže s kardinály a biskupy míti chtěli a o tom až do zošklivení tlampali, mučedlník s hněvem odpověděl, řka: "A já o vašem papeži to vím, že jest náměstek ďáblův, Antikrist a syn zatracení, a šelmou rdící se krví svatých kterouž střébe, jako i nyní mou a tovaryšů mých. Táhněte i s ním, kam hodni jste; mně pak pokoj dejte. Ač chcete-li se ode mne cestě spasení poučiti, počkejte, nebude mi těžko, pro spomožení dušem vašim něco nato času a práce vynaložiti."

    Tu oni bivše se v prsy, křižujíce se, odešli, že nikdy tak rouhavého neviděli kacíře, mluvíce.

  6. Na ráno v den exekucí dva jezuiti velmi ráno do rathauze všedše, opět počali svaté ty muže kormoutiti; jsouce pak od jiných zahnáni, přistoupili ku pánu z Budova a mluvili s ním latině: "Vidíme, (prý) že pán dobře se učil a prospěl v umění, my bychom rádi duši jeho získali k spasení a tudy skutek milosrdný jemu prokázali."

    Jimž odpoděděl: "Milí patres, vy že byste mou duši rádi vyzískali k spasení? ó byste vy o svém spasení tak mnoho věděli a jím tak jisti byli jako já! Chvála milému Bohu, kterýž mne Duchem svým o spasení mém ujistil skrze krev Beránka."

    I odpověděl na to jezuita: "Nechť pán tak mnoho svým spasením se nechlubí a sám sebe marným domněním nesvozuje; nebo praví Písmo, že žádný neví v tomto životě, v milosti-li Boží či hněvě zůstává."

    Odpověděl pán: "I toliž jest ten milosrdný skutek, a duši mou získati k spasení? a vy raději usilovali byste k zoufání mne přivésti. Ale bloudíte, bídníci, neznajíce Písem." A tu jim pravý smysl povědění toho vysvětloval, jako i jiných mnohých, jimiž pravda spasení věřícím se pojišťuje, naproti stavěl. Mezi jinými i to Pavlovo: "Vím, komu jsem uvěřil," item: "Vím, že jest mi připravena koruna spravedlnosti."

    Kdež jezuita skočil v řeč a řekl: "Netrefuje se to (prý), Pavel o sobě to a ne o jiných mluví."

    "Není pravda," řekl pán z Budova, "nebo hned za tím dokládá: A netoliko mně, ale i všechněm, kteříž milují příští jeho." Tu oněměl ten svůdce. Pán pak řekl dále: "Poněvadž mne tím Písmem: "Neví člověk v tomto životě v milosti-li Boží či v hněvě zůstává", stíhati chcete, pověztež mi, kde to psáno stojí, teď máte Biblí!"

    Když jezuita k tovaryši svému: "Kde to stojí?" - kterýž odpověděl: "Zdá se mi že u Timotea."

    Načež pán popudě se, řekl: "Osle, chceš ty mne učiti cestě spasení, a nevíš, kde v zákoně Božím malé povědění položeno jest? Protož jdi ode mne, satane, nepokoušej mne více." A tu teprv tak zřejmě zahanbeni jsouce, odešli.

    Stáli pak tu (když již svatí ti mučedlníci k smrti se připravovali) z daleka, ne jináč než jak ďábla malují, když hříšníka kajícího opustiti a od něho odstoupiti musí, škaredě naň hledě. A jest podobné, že v celém tom s mučedlníky postupování nic více satana nepálilo jako to, že viděl, an všickni jím pohrdají a jemu v oči plijí.

  7. Brzo potom volán jsa pán, šel na popravní theatrum, a jako by s radostí šel tak sobě i hlavu i dlouhou šedivou bradu pohlazoval, mluvě: "Mé šediny, hle, jaká čest vás očekávala, abyste mučedlnickou korunou poctěny byly!" A hned k Bohu se obrátiv, za církev, za vlast, za nepřátele se modlil a duši svou Kristu poručil. Jeho sťatá hlava potom na věž vystavena, a tělo do hrobu vloženo bylo.

zpět na obsah - Další: Krištof Harant, pán z Bezdružic a z Polžic a na Pecce