- Komenský

- Historie perzekucí

-

KAPITOLA LXVIII.

Diviš Černín z Chudenic.

1. K náboženství papežskému, před mnoha lety na císařském dvoře slouže, byl přistoupil. Za vinu mu dáno, že byv královského zámku hejtmanem, ozbrojené stavy (v čas té první bouřky, roku 1618.) na zámek pustil.

   Ale to jen barva byla. Nebo on učinil to byl na poručení nejvyššího purkrabího, kteréhož že měl poslouchati, ukázal a tak se očistil dostatečně. Ale že pro mírné vždycky a jezuitům neužitečné rady upadl v domnění kacířství, jakž se i potom to zjevilo, zdálo se jim, že za tou příležitostí nejlépe s ním pryč. Zvláště poněvadž se tím spůsobem obdržeti to mohlo, aby lidé snáze uvěřili, že se to ne pro náboženství děje, poněvadž ani katolíkům se neodpustilo.

2. Když kněz Rosacius panu Harantovi a panu Konecchlumskému večeří Páně posluhoval a je k tomu připravuje, v samém Božím milosrdenství a zásluze Kristově naději spasení ukazoval; zaslíbení učiněná věřícím o odpuštění hříchů a jistotě spasení přivodě, onen přítomen byv, bil se v prsy a s pláčem zvolal: "Tatáž jest má víra, v té umírám." Když rozhříšení s vzkládáním rukou zvěstováno bylo, on je též přijal a naději učinil, že i večeře Páně užívati bude. Ale když jí slouženo bylo, v stranu odstoupil a obzvláštně pokleknuv, až ku podivu horlivě se modlil.

   Když to bylo dokonáno a druzí knězi děkovali, on ta slova promluvil: "I já Bohu svému děkuji, že mi přítomnu býti dal. Vám pak, moji milí přátelé, srdečně přeji té pobožné a svaté smrti přípravy."

   Tu kněz Rosacius odpověděl: "Však milost Boží a cesta k tomu i vám byla otevřína, a já za jiné jsem neměl, než, poněvadž jste se k víře spasitelné v Krista Ježíše přiznali i na vyznání vaše z hříchů rozhříšení svaté přijali, že se také k kšaftu syna Božího přiznáte a t.d."

   "Ovšem žeť jsem to učiniti mohl," řekl on, "ano i měl."

   Ale to pověděv, umlkl, a v prsy se uhodě vzdechl a zaplakal. Po malé chvíli řekl: "Nyní na tom, co mi Pán Bůh dobrého učinil, přestávám a věřím Pánu Bohu, že ode mne přijme milostivě mého skroušeného ducha."

   Jisté jest, že měl ještě naději složenou v milosti lidské, ale nedošel jí.

3. Provodili ho na popravní theatrum nějaký kanovník a jezuita, jejichž však on řečí, napomínání, potěšování a jiných titěrek nemnoho pozoroval, nýbrž od políbení "Pacem", jakž mu říkají, se odvrátil, i k krucifixu hřbetem se obrátil a pad na tvář, tiše se modlil.

   Potom vstav a do nebe vzezřev, zvolal: "Tělo vzíti mohou, duše nemohou! Tobě ji poroučím, Pane Ježíši."

   Tak život dokonal, maje let okolo 56.

zpět na obsah Další: Vílím Konecchlumský