Václav Jizbický jinak Maštěrovský

KAPITOLA LXXXI.

Že byl blízkým Plateisovým, kanovníka (a potom biskupa) olomouckého, přítelem, také se života nadějí krmil, na panu Sixtovi, strýci svém, příklad již viděv, tak že jiní s ním se žehnajíce, štěstí mu k životu vinšovali a své ženy i dítky poroučeli.
Ale sluha Boží, aby to jen chytrost ďábelská nebyla, se boje, napomínal ho, aby se na to nebezpečil, ale raději k smrti hotovil. On vyšed až na popravné theatrum, sem tam se ohlédal, byl-li by kde jaký o jeho životu posel; i když mládenec s něho plášť snímal, on domnívaje se, že mu něco dobrého oznámiti má, ucha nastavoval.
A když viděl, že naděje není, požádal kancionálu a nalezna píseň (č. 17.), hlasem vysokým poslední čtyry verše zpíval:
"A protož s doufáním
před tebou klekáme atd.
až do konce. A odloživ písní, vstal, kabát složil, zas na kolena klekl, a modle se Bohu, duši obětoval.
Nepochybné, že by životem i on byl darován, kdy by se byl v religii ne tak zmužile stavěl; ale že jezuitům v neděli, když s ním také pracovati chtěli, statečně odpíral a je v šibřiňcích jejich zahanboval, krví svou toho připlatiti musel.
Budiž i jeho památka požehnaná.