KAPITOLA LXXXII.
Jindřich Kozel s jinými
-
Voláni potom byli napořád Nového města pražského měšťané: Jindřich
Kozel, Ondřej Kocour, Jiří Řečický, Michal Vitman a Simeon Vokáč; ti
všichni mečem sťati. Kteréž že k smrti doprovázel kněz Adam Klemens
správce u sv. Václava, a nic z jeho poznamenání k našim rukám
nepřišlo, ničeho také obzvláštního o nich psáti nemůžeme. Má-li kdo
co toho v rukách, (jako i o doktořích Němcích, Hauenšildovi a Riplovi,
s nimiž němečtí kněží byli), bude se moci při druhé edici připojiti.
-
Trvala ta exekucí od páté hodiny ranní až do hodiny desáté na půl
orloje, užasnutí hodné divadlo. Nebo mezi nimi bylo dvanáct
počestných šedivých starců; všichni pak muži vzácní a vážní. Kat se
žádného z těch, kteréž stínal, rukama nedotýkal, aniž se
komu spatřiti dal kromě Jessenia, jemuž jazyk řezal, a těch tří,
kteréž věšel. A tito tři viseli do večera; v soumraku pak spuštěni
jsou od kata, a od hrobníků čtyř do truhel vloženi a do hrobů nešeni,
Kutnaur k sv. Havlu, Sušický k sv. Benediktu, Vodňanský k sv.
Kříži. Stínaných těla hned po exekucí do truhel, pod rathauzem již
připravených skladena, na vůz dávána, a vezeno každé k místu svému
tiše, bez zvonění a zpěvu, ač místo žákovského zpívání dosti bylo
hlasitého pláče.od žen a dětí i jiného na sta lidu. Hlav pak
dvanáct od katů do dvou puten skladeno, na věži mosteckou vnešeno a
na divadlo v železných krabicích vystaveno.
-
Na druhý den Mikuláš Diviš, přední servus, že Fridricha do Prahy
vjíždějícího jmenem starého, prostého a spůsobem Žižkovým oděného
lidu vítal a z Prahy odjíždějícího nějakým vinšem vyprovázel, za
jazyk k šibenici hřebem přibit a celé dvě hodiny tak držán. Kat
zajisté odejda, jiné tři řečníky odpravoval, Václava Božeckého,
Josefa Kubína a Jana Švehlu, po třikrát je metlami mrskav, u rathauzu,
u mince a u Černých jelenů na dláždění, z města vyvedl. Mezi nimiž
Kubín nejvíc mluvil a na pomstu volal, zvláště při třetím mrskání,
kdež zvolal: "Ach Bože, zatmiž se slunce nebeské nad naší křivdou!"
což se i stalo, že slunce více než hodinu nesvítilo, mnohým podivením.
Jdouce, žehnali se s lidem a zpívali žalm
112.
a zase
70. Pak
navrátiv se kat na ryňk staroměstský, Mikuláše k šibenici za jazyk
přibitého odjal a do vězení zase vedl, odkudž po čtyrech teprv
letech vypověděn byv; do exilium se dostal a léta 1647. v Lešně
polském život dokonal, stařec jsa sedmdesátiletý.
- Po té tak smutné tragedii mnozí pobožní na
pláč se vydávali, že s nimi nezemřeli. Nepřátelé naproti tomu bídným
a již utlačeným evanjelíkům více se posmívali a trucovali že již
dodirektovali, že již i Čechové zvítězili, že již katolíky vyhladili,
a podobně mluvíce.
zpět na obsah Další: Martin Fruvein z Podolí