- Komenský

- Historie perzekucí

-

KAPITOLA LXXXIII.

Martin Fruvein z Podolí

1. Ani tohoto mlčením nesluší minouti, kterýž byl měšťanem pražským předním a prokurátorem při soudech vyšších zemských vzácným, jehož rad od mnoha let stavové užívali a za Fridricha do stavu rytířského přijali. Ten hned po vzetí Prahy v domě svém od vojáků, jichž plný dům měl, jat, posmíván, bit neobyčejně a ukrutně, pochodněmi pálen a mučen byv, a půl léta téměř nejtěžší bolesti snášeje, ani živ býti ani umříti nemohl. Avšak když jiní do vězení bráni byli (21. února), byl i on z domu svého nejprv na rathauz staroměstský, potom na zámek do Bílé věže přestěhován a tak ode všech jiných, aby s žádným společnosti a rozmlouvání míti nemohl, oddělen, až teprv 7. dne června v příkopě zámeckém, pod touž věží, mrtvý jest nalezen.
2. Nepřátelé to tak rozvolali, že svědomí zle sobě svědomé k tomu ho přivedlo, aby dolů skočil a sobě sám život odjal. Protož ho katu odtud vzíti, na Bílou horu zanésti, tam stíti, čtvrtiti, a čtvrti opodál od bran proti čtyřem stranám světa na koly vstrčiti, hlavu pak na Koňském trhu na šibenici ("spravedlnost" řečené) přibiti poručili. Pochybovali mnozí, aby to pravda byla, že by sám sobě život odníti měl, poněvadž vždycky od vojáků vartován byl. K pravdě podobnější se zdálo, že někdo k tomu tajně nastrojen byl, kterýž by ho tak vyhodil, což Bohu povědomé jest.
3. My o tom jen víme, že po všechen ten čas v těžkých pokušeních postaven byl. Což na sobě znáti dal, když ještě v domě svém od jednoho z služebníků církve, Adama Hartmanna, navštíven byl: ten přišel na žádost jeho k němu (při mládenci doktora Erasma, barvíři, kterýž ho převazovat měl), a pozůstav u něho, slyšel ta slova: "Ach můj milý bratře Adame, jáť jsem se nadál, že já tím, co činím, církvi Boží posloužím; nyní pak vidím, jak mnoho tisíc nevinných duší jest zavedeno. Ach nejsem-liž i já tím vinen? Ach což mi Bůh můj řekne?" Tak on to těžce rozsuzoval a k svědomí připouštěl. Ale že vojáci často do toho pokoje vstupovali a překáželi, více mluviti nemohl, na tom toliko zůstana, poněvadž potěšení potřeboval, aby když o spůsobnějším času znáti dá, zase navštíven a stolem večeře Páně posilněn byl.

   Avšak než se to stalo, on do vězení přenešen byl, a žádného krom ženy jeho více k němu nepouštíno. Kteráž den před smrtí jeho (6. června) navštívivši ho, (což potom často připomínávala); našla ho velmi smutného a od mnichů, kteříž ho často navštěvovali, zturbovaného. A že kancionál bratrský na stole ležel, kázal jí tam nějakého potěšení hlédati. Ona když ne pojednou naleznouti mohla, vzal sám písně a našel pod literou G. XVIII. píseň "Stvořitele svého ctěme a t. d.," z níž s pláčem tyto verše zpíval:

   "Ach, co tak přehrozně křičíš
   nad svým potřením a úpíš?
   Rána tvá nezhojitelná,
   neníť tobě kdo spomoha.
   Ját ránu tvou uvázati,
   sám chci neduh tvůj zhojiti,
   však bázně s tebe nesejmu,
   až tě zas k zdraví přivedu.
   Těš se tomu, duše věrná,
   hříchu i bídy čitelná,
   věrnýť jest ten, jenž zaslíbil,
   což částkou již i naplnil.
   Uvázal na tu tvou ránu
   mast života připravenou,
   Syna svého v umučení,
   vzkříšeného v zvelebení.
   Tenť tě dokonce uzdraví,
   když tě vzkřísí a oslaví,
   odejme pláč a kvílení,
   a dá věčné utěšení.
   Jenž vidíš naše zkažení,
   a dals tak dobrou naději,
   rač nás v tom osvěcovati,
   dejž nám hřích náš vždy víc znáti.
   Abychom se vždy kořili,
   té tvé milosti užili,
   zbaviž mrtvosti svědomí,
   v duchu hříchů nevážení.
   Dejž, at nad nimi kvílíme,
   dokudž k zdraví nepřijdeme,
   prázdni jsme světských veselí,
   ty buď naše utěšení. Amen."

   To vše bylo znamením, že duše s pozoufáním bojovala, ale sobě nezoufala.
4. Buď jak buď, jestližeť snad zkusiv prvé nesnesitelných bolestí a obávaje se ještě těžších, a chtě buď ujíti nebo raději tím dříve umříti, sám dolů skočil, přeceť mu koruna mučedlnictví odepřena býti nemůže, když v té při, kteráž jest Kristova, nepřátel ukrutnosti se obávaje, smrt tím dříve podniknouti chtěl. I papeženci sami tomu (jestliže na soud svatých otců v tom co dbají), příčiti nebudou moci. Nech čtou Ambrože svatého (v knize třetí o pannách), najdou, že cos podobného o Pelagii panně píše, kterak pro ujití násilí s domu skočila a zabila se, kterýž účinek on schvaluje. Nechť pohlédnou do Augustina, jak i on ačkoli bázlivě v podobné příčině odpovídá. Nýbrž i u Eusebia mírný o tom smysl najdou v knize VIII. v kapitole 24., kdež takto o tom: "Co potřebí těch také připomínati, kteříž v Antiochii mučedlnictví podnikali? Z nichž někteří na ohnivých roštech ne až k smrti, ale k dlouhému trápení (jakž se i Fruveinovi stalo) pečeni byli; jiní opět raději pravou ruku na oheň kladli, nežli by se bezbožných obětí dotýkali. Mnozí pak prvé než jímáni byli a do rukou úkladníků svých přišli, aby těch trápení nezakusili, s nejvyšších podlah domů svých po hlavě dolů sebou metali, a tak volili smrt raději dobrovolně podstoupiti, nežli se do rukou bezbožných, aby s nimi podlé libosti své ukrutně zacházeli, jako v loupež dostati."

zpět na obsah Další: Matiáš Borbonius, doktor