- V témdni po exekucí pražské, dne 28. června, stalo se zjevné vůbec
prohlášení, že jak těch pánů
postínaných tak i těch poběhlých statkové císaři k ruce se ujímají.
Jiní stavové tím časem v strachu zůstávati museli; až druhého teprv
roku vydáno obdarování, kterýmž všechněm obyvatelům království veřejná
milost se ohlašovala v mandátě císařském, jehož summa tato byla:
"Že, ačkoli se ohavné té rebelie všickni účastny učinili a tudy neméně
než jako ti, kteříž na hrdle ztrestáni jsou, aby k nim nápodobným
trestáním přikročeno bylo, příčinu dali, z přirozené však císařské
milosti na hrdle a cti že osvobozeni budou a bezpečni; než co se
pokuty propadnutí statků dotýče, poněvadž všecken ten nepokoj od nich
pošel a na zaplacení zdělaných od císaře na tuto válku dluhů mnoho
potřebí, statkové jejich že se do komory královské berou. A aby ani
tu nebylo příčiny k naříkání že dovoluje J. M. C., aby kdo ne tak
příliš zhřešili, při statcích svých zůstaveni byli, jistou však odtud
pomoc na placení dluhů činili. A protož aby od datum publikování
tohoto patentu nejdéle v šesti nedělích každý se před místodržícím
(knížetem z Lichtenšteina) v Praze postavil, čím proti J. M. C.
prohřešil, psaně se přiznal a za odpuštění žádal. Kdokoli se
nepostaví, že na sebe vinu uražení Velebnosti vztáhne; kdo se ke
všemu, z čehož by obviněn býti mohl, nepřizná, že podobně všecku při
ztratí atd." Datum bylo v Inšpruku 3. února léta 1622.
- Byla pak předepsána toho vyznání forma, v kteréž všickni napořád
museli vinu zprotivení se vyznati a odprositi. Což že se lstivě dálo,
brzo potom se ukázalo. Nebo když knížata německá k císaři se
přimlouvali, aby pro některých prohřešení všechněch nepokutoval bez
rozdílů, to za odpověd dáno, že nejsou
pokutováni než jen ti sami, kteří svým
vlastním vyznáním toho potvrdili, že z rebellantů byli.
- Hned jiní otevření listové po všěch krajích rozesláni byli, aby žádný
žádného statku svého ani neprodával nic, ani pod žádným zámyslem
jinam nestěhoval, nezmenšoval, neztenčoval, ale jak ho v cele užíval,
tak dále zachoval. Kdo by jinač učinil a buď něco jinam odeslal, ten
to že tratí; buď něco cizího přijal, ten z svého vlastního tolik že
císaři propadá.
-
Byli potom jedni po druhých obsíláni, aby na sebe ostatní ortel
slyšeli, - i mrtví také někteří, jako pan Mikuláš Bukovský z
Hustiřan, již před dvěma lety pohřbený, a někteří po mnoho let
nemocní a na lůžku ležící, ano i ti, kteří dávno před tím o zrak
přišedše, proviniti nic nemohli, když toliko jména jejich ve dskách
našli a vědělo se o nich, že statky mají. Z jakých byl pan Petr
Škopek z Otradovic na Bělehradě a pan Jan Charvát na Bělošicích,
kterýmž v obeslání to se za vinu dalo, že jsou v tažení stavů pod
Vídeň přítomni byli a do císařských oken stříleli z nichžto, však tento
na deset let před tím zrak byl ztratil, onen na osm let šlakem
poražený leže, z lůžka s sebou hýbati nemohl. Tak že se každý
domysliti mohl, že tu ne nějaká vina, ale statek pod obojích té
pokuty sobě zasloužil.
Což i odtud přepatrné bylo, že na lid méně mající ne tak nastupovali,
nýbrž (pravdu oznamuji) ti milí soudcové bezbožnost za žert sobě
pokládajíce, často, když kdo, že žádnou měrou ničímž vinen není,
prokázal, říkali, že ač nemá hříchů skutečných, poněvadž však nakažen
jest hříchem původním, totiž kacířstvím a bohatstvím, nemůže z pokuty
vyňat býti. To z úst kardinála z Ditrichšteina i také sekretáře
Pavla Michny mnohokrát slyšáno. Což k nějakému pobožným potěšení
bylo, když víděli, že netrpí jako zločinci, ale jako křesťané.
- Obeslaným na postavení nedávali delšího terminu než 8 dní; ježto
někdy v příčině málo některé kopy delší terminy mívali. A když se
postavili, byli jim přečteni artikulové jejich provinění, - ne
podle jejich vyznání, ale co jen lstivě na koho vymyšleno býti
mohlo.
Aniž k odpovědi času bylo propůjčeno; nýbrž byť kdo ihned
odpovídati, nevinu svou prokazovati chtěl, musel rád nerad
výpověď slyšeti v takový spůsob: "Propadl sic N. N. hrdlo, čest
i statek; avšak z milosti císařské jest mu čest i hrdlo darováno,
statek toliko císaři (buď zcela, buď z částky, díl, dva, tři)
propadnut jest." A komu statku díl neb dva zanechali, ti na
komoře toho vyhledávati měli, ale nic nikdy neobdrželi.
- Byla tu jakás jakés milosti tvárnost, že ne všechněm všecko zároveň
berou; ale skutek ukázal, že prosté tyranství všudy bylo. Nebo
pobrali všechněm zámky, městečka, vsi, dvory; a místo dílu,
kterýž jim zanechán býti měl, dali kus papíru aby svého dílu
zaplacení na komoře hledali. Ale toho zaplacení posavad žádný
ani penízku neviděl. Tak pod barvou právního procesu právě
tyranským spůsobem všickni evanjelíci o všecko své připraveni a do
podružství vehnáni jsou. Někteří v městech sobě byt najímajíce,
jiní u přátel papežského náboženství obydlí hledati, a někteří
zase u těch, kteříž jim statky pobrali, sloužiti musíce. Málo
někteří buď skrze přízeň komisařů aneb skrze dary a novou koupi,
své nebo manželek svých statky do času zdrželi.
Přivětšilo se i tím ukrutnosti, že netoliko
nemohovité, ale i mohovité věci brali a sotva jedněch šatů, v kterýchž
někdo chodil, zanechali.
Může za příklad jmenován býti (však ne jemu samému to se přihodilo,
ale mnohým jiným) Burian Slibovský, kterýž toho času, když k němu
komisaři pro odnětí mu statku přijeli, doma nebyl. Ale vrátiv se té
chvíle, poručeno sobě měl, aby z vozu sešel; nebo že i vůz s tím, co
na něm jest, i koně císaři náležejí.
- A vědouce, že někteří ještě na úrocích peníze mají, aby je i o ty
připravili, poručení přišlo, aby jeden každý jistoty své, jak jich
mnoho má (pod propadením celé sumy, kdo by co zatajil), ukázal.
K čemuž na Moravě obzvláštní soud, jejž
kridou jmenovali, osazen byl
v Nyklšpurku, kdež se všickni stavěti a jistoty přinášeti musili. Z
nich některé, ne tak platné, vracely se některým zcela, aby i tu
barva byla spravedlnosti, jiné za ledajakými vymyšlenými příčinami
zadržány byly; od některých částka se brala na císaře. Jestli kdo
jaké peníze při dskách zemských podle obyčeje skládal, hned tu byl
královský fiškál, (nebo zrad i zrádců všudy plno bylo), který učiniv
ohlášení, že císař na vojnu peněz potřebuje, pobral je, dav na ta
věřitelovi kus papíru, že mu takovou sumu císař dlužen zůstává.
- Tak po vybytí starých obyvatelů papeženci mezi sebou statky dělili,
jak se komu líbilo tu neb onu ves, městečko, zámek, neb i celé panství
k svým mezem připojiti, a toho od císaře buď darem neb jiným spůsobem
dostati mohl. Veliký díl dostal se cizozemcům, Hyšpanům, Vlachům,
Němcům, kteříž císaři vojensky slouživše, toho prý sobě zasloužili.
- Jestliže kde byli vdovám a sirotkům náležející statkové, nenedostávalo
se Achabů, o Nábotovu vinici se starajících; nebo komu se jen kde příležitě
panství vidělo, ten aneb chytrostí oklamával, anebo sliby lákal, aneb
pohrůžkami a položením vojáků ku prodání přinucoval. A tu ti sami,
jenž kupovali i cenili i tržili i smluvili, a co chtěli,to za to dáti
slíbili; potom pak ani toho nedali.
- Rozkázal také císař privilegia království od dávných králů nadaná k
sobě do Vídně přinésti. Kterýchž v truhle dostav a na ně pohleděv:
"Toto-liž jsou ty škarty," řekl, "kteréž tak veliká zaneprázdnění
předkům našim činívaly?" A popatřiv na každý list, pečeti i podpisy
ustřihoval a všecko na oheň metal, an tu stál nad tím zděšený a
tiše sám v sobě vzdychající ten, který je přivezl, Adam z
Valdšteina, nejvyšší purkrabě pražský.
Další: I náboženství i právo podobojím zastaveno, až i těm, kteříž proti císaři nic nebyli provinili