- Vítězství jedno za druhým v říši obdržívajíce nepřátelé, nabývali den
ode dne hrdější mysli i to, čeho by se byl svět nenadál, před sebe
vzavše, aby stavové pod obojí, jenž větší díl království byli,
všickni spolu pojednou z země byli vypovědíni. Nebo sobě naději
činili, poněvadž krajiny německé vůkol a vůkol podmaněny jsou, i král
Denemarský s
Mansfeldem, Halberstatským, Durchlachem, Veimarem a t. d. přemožen,
a skrze to mnohých mysl zemdlena, že nebude jiného, než že tak
přestrašeni všichni, náboženství své na větším díle opustí, jakž se i
stalo.
- Protož léta 1627. července 31. (v den Ignáciovi Lojolovi zasvěcený,
aby se i tím ukázalo, co Lojolité ukovali), vyšel císařský mandát,
kterýmž se vina všech těch zlých, na tak někdy slavné království České
uvalených věcí na kacířstva sčítá, kterýmiž prý obyvatelé jeho tak
mezi sebou sami, jako i od vrchnosti své roztrženi byli a mnohé Boží
pokuty na sebe vedli. Protož v té věci takovou svou jistou a konečnou
vůli oznamuje:
"My pro zachování dobrého svědomí žádného více, tak z nižšího jako
ovšem z vyššího stavu poddaných našich, v témž království Českém,
obojího pohlaví, při svých zastižených bludích sektářských a
kacířských trpěti více nemíníme a nechceme. A protož týmž vyšším
stavům termin šest měsíců, aby se svaté a samospasitelné římské
katolické víře naučili, dáváme. Aby se snad nenedostávalo těch, od
nichž by spasitelné naučení a správu dostatečně bráti mohli, pobožným
nařízením reformací komisaře, z stavu politického i duchovního muže,
jsme zvolili. Vidělo se tedy za dobré, tímto mandátem jakž o otcovské
naší o království tohoto dobré péči všecky ujistiti a napomenouti, aby
všickni a jedenkaždý časné i věčné spasení své na péči maje, od
dotčených reformací komisařů pilně se vyučovati a k naší vůli se
nakloňovati nezanedbával. Kterouž naši vůli jestliže by kdo v terminu
tom šestiměsíčném sobě neoblíbil a s námi u víře naší se nesrovnal,
ten ani v království našem zůstávati, ovšem statky svými vládnouti,
žádného práva míti moci nebude. Nýbrž tomu chceme, aby
takoví nanejvýš zatvrzení statky své mezi katolíky rozprodajíce, při
dobíhání terminu z království Českého jinam se odebrali a nikdy (leč
katolíci jsouce) navrácením svým se netroštovali a t. d."
- Tu viděti bylo divné v myslech lidských proměny a rozdílných rad
brání. Kteří pobožnost a stálost v srdci měli, hned do exilium se
strojili. Jiní se vinuli, chvěli, úskoků hledali, císaře skrze
suplikací, aby aneb dekret proměnil, aneb terminu prodloužil, žádali;
summou, kdo co mohl, činili. Nacházeli se, kteříž v cizině potkati
mohoucí nepohodlí, nouzi, věk, nemoci, úřady a jiné věci
předstírajíce, že se vůli císařské za dosti státi musí, soudili. Byli
i ti, kteří domnívajíce se, že císaře i papeže ošiditi mohou, od
kněží sobě za peníze vysvědčení, že již u zpovědi byli a pod jednou
užívali, kupovali. A stalo se, že někteří takových cedulek
nakoupivše, tím komisaře nad reformací oklamali a exilium vyhnuli.
- Ale se některým takové o duše jarmarčení nedobře zvedlo. Nebo kněz
od sv. Vojtěcha v Novém městě pražském, Vavřinec Nižburský, kterýž
příliš svobodně v tom si počínal, a za takové cedulky (od měšťanů, od
zemanů, pánů) velikou sumu peněz nashromáždil, přijda k vyjevení, jat
jest a s ním nad sto pražských měšťanů, kteříž všickni obžalováni a na
smrt odsouzeni, že i Bohu i císaři víru zrušili. Politici však
penězmi a opravdovým kozelce převržením životy vykoupili; kněz
podvodník z úřadu složen a na staroměstském ryňku sťat jest, léta
1631. dne 7. dubna. Ale navrátíme se k strachům, tím prvním
vypověděním vzbuzeným.
- Nepřátelé tedy, jak lidské mysli u velikém kolotání jsou, srozuměvše,
a že jich v prodlouženějším času bez pochyby víc a více na desperaci
přicházeti aneb v pochybování upadati bude, naděje došáhše, obdrželi
při císaři, aby přibližujícímu se již terminu půl léta přidáno bylo.
Vydán tedy nový mandát 6. prosince léta 1627., v kterémž se delší čas
v zemi zůstávati propůjčuje, ale však ostřeji všechněm sliby i
pohrůžkami přikazuje, aby sobě římské náboženství oblibovali. Nad to
i na vdovy již vztaženo vypovědění; sirotci pak, buď že mateře mají
neb nemají, z toho se vyměňují, ale aby papeženským lidem k chování a
cvičení dáni aneb též do klášterů obrácíni byli. A toť teprv bylo,
což mnohým pobožným slzy a vzdychání přineslo, když z vyššího stavu
mládenečkové a panenky, ba i panny na vdání z lůna matek, tet, strýců
neb ujců bráni a do jezuitských kolejí neb klášterů strkáni byli.
Dědictví pak jejich z rukou pravých poručníků brána a papežencům
oddávána byla.
- Škoda zamlčeti jak ti svůdcové upřímným sprostným lidem více lahodnou
chytrostí svou, než strachy a přísností škodili. Kdykoli zajisté
někdo se před ty "reformátory" dostal, ježto o gruntu spasení svého
promluviti uměl, všeho mu povolili, chválili, tak že má věřeno býti,
mluvili, i v samém artikuli o ospravedlnění; ale jen prý toho se
nedostává jednoho, aby se k církvi připojil a biskupa římského za
viditelnou hlavu církve poznal, poněvadž toho i pro dobrý řád
nevyhnutelně potřeba. Čímž nejeden prosták rozuměje, že ho k jiné
víře než kterouž před tím měl, nenutí, sveden byl a že s dobrým
svědomím takové zevnitřní poslušenství slíbiti může, se domníval.
Viděli-li koho, an z rodu slavného pošel, aneb že z toho rodu již
jedinký jest, aneb v malém počtu, neb též rozkošného, tu zveličovali,
jak J. M. C. těžce to nese, že z tak starožitného domu jsa, jehož předkové
ozdobou a podporou vlasti bývali, nyní jen pro samou nerozmyslnost na
nebezpečné vyhnanství svévolně přichází, že by lépe bylo zůstati a pod
Boží a císařskou milostí dobře se míti.
Takovými a těm podobnými ďábelskými úlisnostmi veliká panstva pod
obojí stala se porážka; nebo všickni, kterýmž zemská vlast více než
nebeská voněla, aneb kterých svědomí takovými chytrostmi zmámeno,
buď v pokrytství aneb v odpadlství zavedeni byli.
-
Nicméně však přece ti, jimž nebeské věci nad zemské milejší byly, a
kteříž se mandátu nebeského císaře (jenž dí: Vyjděte z Babylona,
lide můj!) více na mandátu zemského císaře báli, zanechavše dědičných
svých sídel a všechněch nemovitin, některé sto domů, obojího pohlaví,
šli z země, do okolních krajin, Foitlandu, Míšně, Lužic, Slezska,
Polska i do Uher se rozptýlivše. Někteří až do Prus, do Rus, do
Sedmihradské země, do Denemarku i do Nidrlandu, aby vyhnanství své
tím snáze snášeti mohli, se odebrali. Mezi nimi pobožný stařec p.
Karel z Žerotína, kterýž sám pro sebe snadně to vyžádati mohl, aby až
do dne své smrti ve vlasti zastával, kdy by bez služeb Božích býti
anebo jich, jako by neužíval, užívati byl chtěl. On však raději s
lidem Božím soužen býti než časných pohodlí užívati sobě vyvolil.
Protož rozprodav statky své za polovici peněz, (z kterýchž zase díl
pod spůsobem soudu a rozepře jakés utrhli nepřátelé), do Vratislavi,
města slezského se obrátil, a to s vědomím i povolením císařským.
Avšak brzy potom s takovým vůle císařské vysvětlením, měl-li by
se pán z toho města jinam dáti, aby mu volno bylo kamkoli se
obrátiti, jen ne do císařských zemí zase, aneb mezi císařské
nepřátele.
- Nepřátelé mezi tím těch, kteří z vlasti ustoupili, nechtěli nazývati
exulanty, ale emigranty, (t. j. ne vyhnance, ale vystěhovance), jako
by ne od císaře vyhnáni, ale vzporou sami z vlasti vyšli. Ale když
jich ani v exilium trpěti nemohli, vydán jest léta 1628. dne 18.
srpna mandát, v kterémž císař z Čech a z Moravy do Slezska toliko a
do Lužic ustoupilé z převrácenosti obviňuje, osvědčujíc, že jemu
nikdy na mysl nepřišlo, aby neustupní z Čech toliko vybýváni, jinde
pak v přivtělených zemích trpíni býti měli. Protož aby odtud šli,
chtějí-li skutečného trestání ujíti. Item týmž patentem nařízeno,
kdokoli sirotky s sebou vyvezli, aby je zase postavili pod pokutou
propadení všech ve vlasti nápadů.
- Hned zase jiným mandátem znáti se dalo, že katolických mužů ženy
nekatolické, nenapraví-li se, také z země vyhnány býti mají. Ale když
žádná (nevíme příkladu) ustrašiti se nedala, a někteří z nejvyšších
úředníků zemských podobojí manželky majíce, rozvésti se s nimi
nechtěli, jest jim milost, aby v zemi zůstaly, uprošena, a vyšla (1.
máje roku 1629.) taková na ně výpověď že sic do smrti manželů svých
trpíny býti mohou, ale potom dědictví nemíti a do exilium jíti musejí.
Tím časem pak na veselích a bankétích aby nebývaly; pakli budou, na
posledním místě po všech katoličkách aby sedaly.
- Přidána pak aby byla k tomu prvnímu (31. července létu 1627.
vydanému) mandátu tato závěrka: "Aby se pak nikdo nedomníval, že se
to pro peníze aneb nějakou kořist, a ne pro čest a slávu Pána Boha
všemohoucího, též pro spasení duší poddaných našich působí a koná,
ráčíme se k jednomu každému dále prohlašovati, pokudž by se kdo této
milostivé vůle naší (ač nesmýšlíme) na odpor postavoval,
aby se bez všelijakého úplatku a ztenčení jmění svého z země vyhostiti
mohl. Jakož pak i k tomu dovolujeme, aby každý ku prodání a speněžení
statků svých, též k vyupomínání dluhů svých v témž království Českém
(k nimžto jim každé právo co nejdříve dopomáhati má), komu by koliv z
přátel svých anebo jiným katolickým osobám k tomu plnomocenství dáti
mohl a t. d." Kteráž věc spravedlnosti s milosrdenstvím spojené
takovou měla tvárnost, až netoliko exulanti tu přísnost tak pěkně
změkčenou vděčně přijímali, ale i cizí tak se domnívali, že tím
emigrantstvím nic se Čechům nesnesitelného nestalo. Ale nebyla, jen
slova.
- Nebo předně, což měli ti prodati, kterýmž již všecko pobráno bylo? A
jestliže kteří ještě co gruntů měli, komuž by to prodali v takovém té
vojny ohni a v veřejném všechněch vyhánění, poněvadž i ti pozůstalí na
nejvýš schuzeni byli? A papeženci, ač bohatí, však těm, kteří
odcházeli, peněz dodávati nemyslili, ale raději k tomu jim pomáhati,
aby nic nemajíce, zoufati sobě a v zemi zůstati museli. Nad to,
jestli se kdo našel, kdož něco koupiti chtěl, sotva kdo byl, kdo by
polovici peněz podával, věda, že i tak toho nechati musí darmo.
Naposledy, kupoval-li kdo, sotva kdo hotové peníze dával, ale zápisy,
jakýmiž u cizozemců hladu zahnati žádný netroufal. Větší tedy díl
těch, kteří dvory vinice a jiné grunty ještě měli, někomu z přátel,
jakéž míti mohl, k věrné ruce poroučeli, kteříž by sobě to jako věc
koupenou zapsati dadouce, z užitku potom vlastnímu držiteli každoročně
něco posílali.
Ale jak bývá, když dub padne, že ledakdo třísky sbírá, tak bylo tuto,
když proti vypověděným, co kdo
chtěl, volno bylo, že mnozí takových dožádaných poručníků lsti a
nevěry nazbyt zkusili.
- Někteří tedy tajně se vracujíce, věci své sobě lépe opatřiti chtěli;
ale jakž to zvědíno, hned poručení k hejtmanům krajským přicházela,
aby kdokoli z nekatolických (buď ještě nevyšlý, aneb zase navrátilý),
kdekoli bydlících, obilí shledávajících a z království vyvážejících
aneb prodávajících a peníze shromažďujících, postižen býti může, aby
jat a do měst krajských dodán jsa, do arrestu vzat byl, poznamenajíc
jednoho každého jméno, přijmí, rod. Ten pak každý, kdož by takové
přechovával, aby na závazek vzat jsa, na hradě Pražském před
nejvyššími úředníky království postaven byl. Datum bylo v Praze 11.
září léta 1628.
Potom pak tatáž poručení obnovována byla do rozdílných krajů 2.
listopadu a následujícího roku (1629.) několikráte. Až i léta 1630.
20. června, kdež instrukcí dána aby když kdo zví, kde se kteří
zdržují, tajně i nenadále na ně připadna, jímal. Přidána toho příčina
ta, že se tvrdošijně Božské i císařské vůli protiví.
- To se však povolovalo, aby má-li kdo v království sobě co vyříditi,
povolení k navrácení se od komisařů nad reformací sobě vyprosil. Ale
jaké to povolení a s jakými výminkami bylo, znáti z těchto slov:
"Jich Milosti páni, od J. C. M. pána našel o nejmilostivějšího v
království Českém nad reformací nařízení komisaři, ráčili z listu N.
N. vyrozuměti, pro jaký cíl on do království tohoto na čas jistý
vrátiti se žádostiv jest. Poněvadž tedy dobrou o sobě dává (a k jiným
zase: Poněvadž o něm Jich M. dobrou sobě činí) naději, žádosti jeho
místo dávajíce, tohoto glejtu jemu udělují, aby bezpečně do
království se dostati
a věci své říditi mohl a po celých šest nedělí : o náboženství od
žádného žádné těžkosti neměl, povolují, avšak s touto zřetelnou
výminkou aby hned, jakž se do království dostane, před Jich M.
pány komisaře se postavě, jaké věci tu k řízení má, oznámil, a
v témž času od mužů duchovních pobožných, učených vyučovati se
dal, tak aby při doběhnutí terminu skrze skroušené hříchů vyznání
aneb zpověď a velebné svátosti pod jednou užití, katolické církve údem
učiněn jsa, za úda království také zase přijat býti mohl. Jinak
učiní-li, žádný další čas k zdržování se tu jemu propůjčen býti moci
nebude. Ta zajisté neproměnná jest J. C. M. vůle. Datum v Praze
z komisí reformací atd."
Kteroužto lahodností (naopak rozuměj) mnozí zhrozeni jsouce, do vlasti
se vypravovati a osidlům tak nebezpečným se svěřiti nechtěli, Bohu
soudci spravedlivému, svou i církve Boží při s vzdycháním poroučejíce.
- Císař mezi tím, aby království svého slávu rozšířil, mezery panstva
(poněvadž jich nemálo vyšlo) zahradil a vyplnil osobami duchovními a
vyzdvihl za stav, přední jim přivlastnil místo, a tak pánům,
hrabatům i knížatům je představil, kterážto věc až do toho dne nikdy
v Čechách slýchána byla.
- Umořil též stará zřízení zemská a dal sepsati i vytisknouti nová;
ohlašuje se tam, že všecka privilegia království toho tvrdí (an je
byl spálil) - kromě těchto: I. O náboženství. II. O svobodném
volení krále. III. O užívání při soudech českého jazyka, (aby tak
pomalu i národ i jazyk zkazil). IV. O odúmrtí na obec připadání.
V. O statky pozemské, aby skrze manželství od rodu nebyly odcizovány,
- což zjevné jest, proč se stalo, totiž aby skrze manželství
českých panen s lidmi cizozemskými aneb s novými rody staří rodové z
svých osedlostí vytisknuti, aneb i tím snáze vykořeněni býti mohli,
jakž se to potom v skutku shledalo, když nejedny s hojným dědictvím
jiným mocí chtějte, nechtějte, vstrčeny byly, jako by naschvál toho
bylo hledáno, aby všecky svobody v nic obrátíce, ne nad lidmi než nad
hovady panovali.
Další: Jaké s městy svobodnými postupování bylo