KAPITOLA XCVIII.
Reformací Žatecká
-
Město Žatec jest to město, o němž Jiří, kníže z Anhaltu, v své postile
píše (v kázaní o velebné svátosti), že užívání večeře Páně pod jednou
spůsobou nikdy nepřijalo, ale po všechny časy od svého na víru
obrácení pod obojí spůsobou přijímání stále zachovalo. Přidávám, že i
ty zbytné a pověrné kališných ceremonie časně složilo a čistého učení
vždycky následovalo.
-
Do toho města když na místo vypověděného pastýře Jana Regia mniši se
dostali, divně je skrze vojáky sužovali, netoliko totiž na kázáních
dle obyčeje na kacířstva a kacíře se zlobíce, ale též jestliže kdo při
mši býti, kolen skláněti, hlavy odkrývati nechtěl, holemi hnáty i
hlavy bijíce, klobouky strhujíce, vojákům rozhazujíce. Nejukrutněji
však sobě s nimi v létu 1625. postupovati začali. Nosili boha svého
upečeného s houfem lidu, při čemž že nebyl purkmistr Bohuslav
Strialius, 50 tolarů dáti a vojáků, jak mnoho se jich v domě
směstnati mohlo, vínem a hojnými krměmi až do nasycení, ba až do
zošklivení za celé tři dni chovati musel. Jakýmž spůsobem i jiní,
kteří koli procesí té přítomni nebyli, pokutováni jsou.
- Téhož roku (12. srpna) přijev do města Don Martin de Huerda, dva
mandáty vyhlásiti i na rathauze i v kostele poručil. Jeden o biblích
a jiných evanjelických knihách, aby pod pokutou 100 zlatých rýnských
aneb vězení za 5 neděl na rathauze je skládali. Druhý, aby do kostela
i na mše chodívali, pod pokutou 5 zlatých a tří liber vosku, kolikrát
by koli kdo zameškal. Odkudž mnohým v mysli povstalo vrtkání a
pochybování. Knihy 22. téhož měsíce na rathauz snešeny, potom pak za
zdmi na velikou hromadu skladeny a spáleny jsou.
-
Léta 1626. ledna 6., po vykonání v Lounech reformací Don Martinovi
rejthaři do Žatce přijevše a měšťanům, kteří katolickými býti
nechtěli, do domů uvedeni byvše, nemalou sumu peněz co den vybírali.
Přijel za nimi 20. ledna sám apoštol Don Martin, před jehož strachem
mnozí z věřících domy a co měli, opustiti i vyhnanství podniknouti
pospíchali, a kdo nepospíšil, zle s ním bylo. Hned zajisté tyran na
dvéře rathauzní přibíti dal list otevřený, aby bez jeho povolení
žádný z brány nevycházel pod hrdlem. Na zejtří pak purkmistra do
vězení vzav, nevypustil dříve, než až že přestoupí, připověděl; a jiné
dvě radní osoby, Matiáše Litomyšlského a Samuele Klatovského, že se
před monstrancí neklaněli, železnými pouty sevříti a za čtrnácte dní
trápiti dal, až i oni k odpadlství povolili.
- Svolav za tím radu a obec (26. ledna), a provázen
byv od jezuitů a vojenských hejtmanů, přišel na rathauz, a aby se
všickni vůli císařské poddali, poroučel: Kteří uposlechnou, že od
vojáků polehčení míti budou; jiným že se dvojnásobně přitíží,
oznamoval; a aby hned každý sám za sebe odpověděl, chce-li tomu ve
třech nedělích za dosti učiniti.
- Když žádný z radních neodepřel (nebo se každý tyrana bál), tedy jeden
z starších obecních, Václav Vysocký, pokorně svědomí svého útlost
předkládaje, aby je bez poškvrny zachovati mohl, žádal. Ale vzteklý
reformátor s stolice se schýliv, pohlavkoval jej a pěstmi v hlavu bil,
laje zlobivě i těmi slovy: "Nejsi, šelmo, na tom místě býti hoden.
Káži tě za ruce i nohy svázati a do nejhlubšího vězení vhoditi, kdež
světla neuhlídáš, a když scepeníš, dám tě katům pohřbiti a t. d." I
poručil hned profosovi pouta přinésti a biřicům ruce i nohy sevříti
jako i hrdlo do kruhu dáti, od něhož na tlustém řetěze palečnice
visely. Stalo se, a táhli tak sepřeného do žaláře, kdež za tři neděle
(an k němu ani dětem přístupu nedopuštěno) v těžkém tom sklíčení
držán, chlebem toliko a vodou živen, od jezuitů pak častým nabíháním
trápen byl. Když mu ortel smrti (proto prý, že svou řečí bouřku v
lidu stropiti chtěl) přinesli a on ji podstoupiti nežli od víry
odstoupiti raději chtěl, vzkřikl Chanovský jezuita, že od ďábla
posedlý jest, a poručil ho tížeji sevříti. Takž dobrý muž vida, že
ani života ani smrti dojíti nemůže, zemdlený jsa velmi, povolil k
zpovědi jíti a vyprosiv sobě pro poretování svého zdraví do Teplic
odjeti, do Míšně se obrátil a domů se nenavrátil.
-
Podobně i jiní z lepších měšťanů vypadnouti sobě vinšovali; ale že v
branách pilně vartováno, aby žádný vyjíti, ovšem svého něco vynésti
nemohl, mnozí
kudy mohli, i skrze mezery zdí městských z rukou Babylona život (aneb
raději duši) vychvátiti hleděli. Jakýmž spůsobem víc než do sta
předních osob, všeho protivníkům, v rukou zanechavše, vyšlo, a mezi
nimi předního měšťana, pana z Kralic, manželka, žena bohatá, kteráž
zanechavši velikých nábytků plný dům, rynštokem, kudy nečistoty z
města tekou, vyklouzla a za manželem se odebrala.
-
Ale z těch vyšlých, jestliže kteří nouzí byvše dohnáni (nebo Míšenská
země exulanty z peněz vyssávati uměla, rady a pomoci dodávati
neuměla), do Čech pomoci nějaké neb almužny hledati vybíhali, bývali
vyzrazováni a jímáni. Čehož se mezi jinými dvěma učeným mužům
dostalo, M. Luciovi a Falkonovi, kteréž kněz papežský Pavel Sekera
(ctného muže Volfganga Sekery, z Moravy také pro evanjelium do Uher
vyhnaného, nehodný bratr) zjímati a za celý rok v vězení držeti dal.
Potom je Don Martin na zámek Velhartický odeslal, kdež dlouhým
vězením o zdraví a bez mála i o rozum přišedše, naposledy na jisté
reversy odpolu živi propouštěni jsou.
zpět na obsah Další: Reformací Domažlická