|
- Polák | - Cesta do Italie | - |
Poznámky
ke straně 41
41.1 Plukovník - správce pluku čili regimentu, colonel, Oberste, odtud podplukovník (lieutenant-colonel, Oberstlieutenant).
41.2 Důstojník - každý ve vojště představený, od nejvyššího vůdce až do stražmistra (officier-, Offizier); následovně Unteroffizier poddůstojník, jak se strážmistr čili Feldwebel (sergent-major) a jemu poddaný Korporal (sergent) čili desátník nazývají.
Praporečník - od praporce, jejž někdy nosívával (enseigne, Fähnrich) : jest první stupeň důstojenství vojenského.
Podporučník jest první představený praporečníka (Unterlieutenant); odtud poručník (Oberlieutenant), tak se až podnes u Polanů nazývají.
ke straně 42
42.1 Zlatým pásem v rakouském vojsku jen vůdcové (Generale) se opasují, všickni ostatní jim poddaní důstojníci hedbavných užívají.
42.2 Vůbec známo, že u každého pluku pěchoty ustav pro 48 chlapců sprostých branců a poddůstojníků zřízen jest, a kam se i synové jezdců, dělostřelců zasílají. Tato mládež k vycvičení se ve všech poddůstojníkovi nevyhnutelně potřebných uměních, zvlášť cviku se zbraní, určena jest; nicméně nedostatkem schopných učitelů a velitelů (Kommandant) buď více než třeba, aneb velmi málo, časem nic se neučí, následovně cíle tak vznešeného větším dílem nedosáhne.
ke straně 44
44.1 Murce (Mürz) v příkrých horách štyrských se prejští, na pomezí půlnočně východním; po své cestě přes Mürzzuschlag, Kindberg, Kapfenberg sbírá mnoho potůčků, jenž z obou stran k břehům jejím hrčí, a pod Mostem (Bruck) do Mury vplývá. Zdejší Slované řeku tu Murca, Němci Mürz nazývají, odtud také oudolí květohojné, kudy plyne, Murcké, Murcové oudolí (Mürztal) sluje.
ke straně 48
48.1 Cisalpinská republika léta 1796 po porážce u Lodii jméno dostala a krajiny Lombardii, Brescii, Cremonu, Mantui, Pescieru, díl Benátek, Veronu, Rovigo, vévodství modenské, knížectví Massu a Carraru, Boloňu, Ferraru a Romaňu obsahovala. Léta 1799 po dobytí těchto krajin rakouským a rusským vojskem svobodu ztratila.
Porážka u Marengo však zase ji pozdvihla a rozšířila. Roku 1803 ale jméno své s oným Itálské republiky proměnila. Roku 1803 ale v Království itálské se změnila; nicméně po skončené vítězné válce 1814 s výminkou knížectví modenského , mimo Ferrary a Boloni, Lombardo-benátským královstvím učiněna byla.
48.2 Když jsem se z Itálie vrátil, tabulky tyto, vnově popsané, již visely.
ke straně 50
50.1 Již se jich i v naší vlasti tekl.
ke straně 52
52.1 Hemma, hraběnka z Helfensteinu, měla proboštství Gurk založiti, kdežto její hrobka se nalezá.
ke straně 54
54.1 Tato řečice Gurk pod vesničkou Sankt Lorenco v západních horách vybíhá a do Dravy se vlévá.
ke straně 58
58.1 Lavanttal jest oudolí, které jméno své vzalo od řeky Lavantu, jenž v horním Štyrsku nedaleko Obdachu se prejští, v Reinfeldu do Korytanska a Lavanttalem u Lavamiindu do Dravy vpadá.
ke straně 60
60.1 Dráva (Drau), jenž se z tyrolských vrchů na salcpurském pomezí vytáčí, Charvátsko a Slavonii od Uher dělí a pod Essegem s Dunají se bratří. Nedaleko svého pramenu již plavná jest.
ke straně 65
65.1 Jánus, jako historická osoba, jest rozený z Pelasgie a jeden z nejprvnějších latinských králů, který mezi Latiníky vorbu uvedl; měl v Latmm za nejstarších časů s Saturnem, z ostrova Kréty vypuzeným, pospolu panovati, pod jejichž správou poddaný národ zlatého věku živ byl, věčny mír lid šťastnil a jedenkaždý bez nesnáze a těžkosti od štědré půdy výživy obdržel.
V mytologii dle Ovida jest Jánus od Římanů ctěné, Řekům však neznámé božství: jest nejvyšší vrátný na nebi a na zemi, den branou nebeskou vypouští, a když se vrátil, ji zamýká; byl tedy bohem dne a roku. První den v roce a první hodina dnu byly mu zasvěceny. - Romulus mu vystavěl chrám, který podle nařízení Numova při počátku a trvání války otevřen byl a dříve, dokud mír ve všech Římanům podrobených krajinách upevněn nebyl, se nezavíral. V předešlých sedmi stoletích jen třikráte dvéře Jánova chrámu zavřeny byly; totiž za panování krále Numy, po první punické válce a po porážce u Actium. Chrámové Jánovi sochou jeho, jenž vždy na vrchu stála, od jiných se rozeznávali. Jako rozsudí pokoje, války, hlavních příhod lidských a panovník roku vypodobňoval se s dvěma oblíčeji, s žezlem v pravici a v levici s klíčem, sedící na skvícím se trůnu.
65.2 Arkádie, krajina řecká, jenž prvé Pelasgia sloula, byvši pak rozdělena mezi Lykanových padesát synů, od Arkasa, vnuka jednoho z těch padesáti, jméno dostala. Hlavní zanepráždnění obyvatelů arkádských byla vorba a chování dobytka.
ke straně 67
67.1 Moruše (morus - Maulbeerbaum), u nás všeobecně známý strom, jenž buď černé, buď bílé ovoce nese, a tento, jehož loubí hedbávníkům k potravě slouží, z Chýny, onen však z Persie pochází.
67.2 Hedbávník (bombyx) jest nám tak velmi prospěšná, hedbáví předoucí housenka, kterou roku 560 císař Justinián skrze zákoníky z Indie do řecké země a s ní moruši z Asie do Evropy přinésti dal. Motýl této housenky s roztaženými klapkami měří asi půldruhého coule v šíři a coul v dýli. Klapky jsou špinavo-nebo požloutlobílé se třemi bledobrunatnými čárkami a s srpovatou, často neseznatelnou zmazičkou. Jest určen k plemenění. Motýl klade několik dní po sobě od tří až do pěti set vajec, pak zchází. Ve vlasti hedbávníka vejce jeho ostávají přes zimu na stromích, z kterých jakbrzy slunce pupence moruším rozlupovat počne, housenky vylézají; kdežto u nás dříve je vyloudit nesmíme, dokud strava pro ně se nezazelenala, poněvadž hedbávník jest, jako všecky jiné housenky, vždy hladový a choulostivý. Pro jejich zachování teplo, suché, čisté povětří a tichost jsou nevyhnutelně potřebné; bez toho jich větší díl zchází. Housenčata vyhlížejí zpočátku počernalá, ve svém šesti- neb sedminedělním živobytí však okužují se vícekráte, kde pokaždé barvu mění. - V posledním proměnění bývá housenka bělavá neb barvy brunatné s zatmělejší hlavičkou. Šest neb sedm dní potom znamená se pod hrdýlkem jakési začervenání, které brzkého přetvoru znamením jest. Housenka v tu dobu, jako v okužování se, nepokojně a bystře k přetvoření příhodné si hledá místo a počíná přísti; k čemu jako všecky předivé housenky vnitř nádobkami opatřena jest, v kterých se v čas přetvoření z živné šťávy jakési lípavé, jako pryskyřičné, velmi čisté, prohlédací moky oddělují. Otevřením po hřbítku u vínolíhu usmrcené housenky spatříme svazeček cylindrických trubek, jenž střívkům se podobají, mnohotlivě sebou propletené jsou a přes větší střévko leží, zpředu k hubičce ve dvou outlých otevřenkách, kterými se ta vlhkost potí, běží. Když housenka přísti počne, dvě krůpějinky té šťávy na to místo, kde předivo své pověsiti míní, přilepuje, hlavou sem a tam vrtí a na ten způsob dvě tenouňké nitky vyvájí; obě jsou jasnoprohledné a ukorávají na povětří; schopně zná housenka je předními nožkami do nití spojiti a k svému cíli zpracovati. První den jen nepořádnou, roztaženou, nespojenou pleteninu přede, druhý den nitky okolo sebe obtahuje a činí pravý, na způsob vejcete vytvořený zámotek (kokon), v kterém se housenka nalezá. Předivo tu vždy se tuží, až pak hedbávník docela v něm se skrejvá. Zámotek, jenž čisté hedbáví dává, z jedinké nepřetržené, 900 až 1000 střevíců dlouhé nitě pozůstává. Vnitř okolo sebe činí housenka ze zbytku své lepké šťávy pevný šlupný obal, který ani povětří, ani mokro nepropouští, kdež se v motejlního červa přetvoří, a posledně svou housenčí kůži sdrhuje. Z takového motejlního červa po třech týhodnech zpředu popsaný motýl malou okrouhlou dírkou, kterou si sám nepochybně z nedostatku hryzných strojů jakýmsi prožíravým mokem prodělal, vylítuje. Taková díra protrhuje spojenost zámotku a činí jej neužitečným.
V našich zemích hedbávníci s velikou pozorností, strojně, a s nesnází se chovají.
ke straně 69
69.1 Tagliamento se na hoře Mauro v Julínských Alpách prejští a do Adriatského moře vtýká.
Julínské Alpy jsou rameno velikého alpenského řetězu, jenž v Gránsku od vrchu Terglau až do Dalmácie se táhne.
69.2 Friul (ital. Friuli, franc. Frioul, lat. Forum Julium), někdejší krajina půlnoční Itálie, kteréž větší díl Republice venedské, ostatek však Rakousku náležel. Roku 1797 celý Friul Rakouskému císařství, roku 1809 Franckému připadl, a kdež franc. maršál Duroc titul vévody z Friulu obdržel. Roku 1814 tato krajinka opět k Rakouskému císařství přivtělena byla. Její znamenitější města jsou Görz s 12 000 obyvateli, jenž se zvlášť vyděláváním koží a hedbávím živí, Gradiska s biskupskou stolicí, Udine, hlavní město s 16 000 obyvateli, a pevnost Palmanova, kterouž novější časové ohradili. Průtok v okolí vykopaný obchodu velice prospívá. Lisonzo (řeka) proplývá krajinu, kdež dobré víno se daří a kde mnoho hedbáví se vzdělává.
ke straně 76
76.1 Histrie (Histria, Histerreich, Istria, Istrien) jest krajinka půlnočnovýchodní Itálie, jenž se v zátoce Benátské v způsobě půlostrova srpí. Mezí s Gránskem, Friulem a Charvátskem. Provátá zdravým povětřím, přináší hojnost vína, oleje, sena, medu, obilí, dříví k stavění korábů, ryb a mramoru. Venkovští obyvatelé jsou Slované, měšťané však vlasky mluví. Za starých časů přináležela Istrie k Ilýrii, od císaře Augusta a Tiberia však k Itálii přivtělena byla; nyní celá Istrie k Rakousům přináleží a jest zg kvadrátních mil veliká. Dragogna, Dugoberdo, Draga a Arsa (řeky), které na výlevích zátoky tvoří, ji proplývají. - Obyvatelů na 90 000 se počítá, kteří však v zlé pověsti stojí, a zvlášť obecný lid z loupeže a vražednictví se viní. V celé krajině se počítá 6 měst, 12 městeček a 470 dědin.
ke straně 79
79.1 Lysippus, dříve kotlář, po čase však vyhlášený řezbář řecký, živ byl okolo léta 330 před narozením Páně v Sicyonu.
Sicyon bylo hlavní město jakési rovně tak nazvané skrovné krajiny v Peloponézu, které dříve než toto jméno od jednoho ze svých králů obdrželo, Aegiale a Makone sloulo. Nedaleko Korintu, od moře půl míle, přístavem, tvrzí a mnohým pravidelním stavením ještě za času císaře Adriána a Karakally znamemté, v příjemném stálo položení. V slavné malířské a řezbářské zdejší škole mnohý znamenitý umělec se vzdělal. Přívětivá, na olej, víno a obilí ourodná krajinka toho jména mezila půlnočně s zátokou Korintskou, západně s Achájí, s Arkádií poledně a s Korintem východně.
Spoluvěký Alexandr Veliký si ho tak velice vážil, že jen ruka Lysippova (tak jako Apellova jej malovati) v kov líti směla. Ve svých prácích Lisippus přirozenosti (kterou malíř Eupompus, když se ho tázal, kterého mistra následovati má, za vzor mu představil) schopně se blížiti uměl. Všeliké osoby vyobrazující sochy daleko ozdobněji než jeho předchůdce vyváděl, a vyhnuv se všemu rohovatému a ostrému, dával oudům zkulatělost a ohýbnost; těla jeho byla švihlejšího vzrůstu s skrovnějšími hlavami polétávajících přirozenějších vlasů; ba i nejmenší dílky s největší pečlivostí pracoval. Zhotovil-li čeho v mramoru, neví se; počet kovných jeho výtvorů však Plinius na 610 udává. Znamenité mezi nimi jsou: 1. Jeden v lázni se třící. Tato socha, do Říma přinešená od Marka Agrippy, na vchod jeho lázně postavena byla. 2. Více obrazů Alexandrových, kde toto kníže od dětinství v rozličných případnostech představil. Jednu z takových soch Nero pozlatit dal. 3. Kupa satyrů, která se v Aténách nalezala. 4. Alexandr s svými přáteli, které sochy osobám velice podobny byly. Rytířské tyto sochy snad průvodce Alexandrovy vypodobňovaly, kteříž s králem v bitvě na řece Granikus padli. Lysipp je vypodobnil a v prostřed jich krále Alexandra postavil. 5. Socha velikánská Jupiterova v Tarentu; váhorovnost této sochy s takovou dokonalostí uhodl, že ní jedna ruka pohybovala, a přece nejsilnějším větrem poražena býti nemohla. Lysippus říkával, že lidi tak, jak se mu býti zdají, vypodobňuje, a jeho předchůdcové že je představovali tak, jak byli.
ke straně 80
80.1 Dóže nebo vévoda Dandalo velice se dobývání Konštantinopole roku t2o3 zoučastnil a,jako občan a rek výtečným se učinil.
ke straně 85
85.1 Antenor pocházel z jednoho z nejvzácnějších trojánských rcdů. Něktcří ho za bratra trojánského krále Priama drží. Po dobytí města Tróje odebral se do Vlach a vystavěl město Pádovu (Patavium).
85.2 Alarich, král Gótů, kteří počátně na březích Baltického moře mezi Vislou a Oderou obývali a z germánského redu pocházeli, Římany vícekrát porazil, hlavní jejich město dvakráte, totiž roku 409 a 410, dobyl.
85.3 Attila, král hunský, jako neobmezený velitel udatného národu svou nejnesmyslnější ctižádostí a přirozenou ukrutností v krátkém čase tolik národů si podmanil, že vojsko jeho na 700 000 se počítalo; s kterjm nejen všecky národy v Germánii a Scytii si podrobil, nýbrž i východní a západní císaře poplatné si učinil.
Na celou Evropu strach posílaje, sebe metlou, kterou bůh k potrestání lidstva vyslal, sám nazýval.
85.4 Francesco Petrarca,syn vypovězených rodičů z Arezzo v Toskánsku, narodil se 4. července léta 1304. Jeho Dvoje knihy o lékařství proti štěstí a neštěstí, totiž proti libým a protivným věcem, Řehoř Hrubý z Jelení z latinského jazyku v český přeložil a v Starém Městě pražském léta 1501 vytisknouti dal.
ke straně 86
86.1 Falcké hrabě (Pfalzgraf, comes palatinus), znamenitý dvorní a soudní uředník někdejší německé říše, jenž od římského císaře zplnomocněn byl doktory, licenciáty, magistráty a notáře ustanovovati, básníře korunovati, děti z nemanželstva legitimovati atd. Počátně byli falčtí hrabata dvořenínové císařovi, kterým správa nad dílem země vykázána byla, kterou si po čase přivlastniti uměli.
86.2 Laura de Sade pocházela ze vzácného rodu provençalského z Noves, dcera bohatého syndika Audiberta z Nes. Narozená v Avignonu 1325, s Hugonem de Sade zasnoubena byla. Petrarkovi bylo 23 let, an si ji zamiloval.
ke straně 88
88.1 Stálohvězdy (stálice) jsou nepohybné, jedna od druhé v nezměnitelné vzdálenosti stojící hvězdy, které dle rozdílné jasnosti a velikosti na stálohvězdy první, druhé, třetí atd. velikosti se rozdělují.
ke straně 90
90.1 Palladio (Ondřej), znamenitý vlaský stavitel, byl roku 1508 v Vicenze narozen. Mezi jinými paláci, které buď podle jeho návrhu, nebo pod jeho správou staveny byly, divadlo v otcovském jeho městě degli Olimpici podnes důkazem velkých stavitelských schopností ostává. Venecie mnohé hrdé stavení od něho má, a zvlášť refektář svatého Giorgio Maggiore i s chrámem téhož názvu, jenž se zvlášť jednoduchostí svých okras honosí, ho vyznamenal.
Udine, Feltre, Pádua a okolní města jeho dílem se velice chlubí.
ke straně 97
97.1 Torquato Tasso pocházel ze starého zemanského rodu panů della Torre. Otec jeho, znamenitý básníř Bernardo Tasso, rozličné ouřady u mnoha vlaských knížat zastával. Torquato v Sorrentu, rozmanitém položení, nedaleko města Neapole narozen býti měl, což se však důkazy potvrditi nemůže.
ke straně 101
100.1 Tasso Filiskou Eleonoru a Perůnem vévodu Alfonza míní.
ke straně 109
109.1 Guelfové u jiných byli ti, jenž s obecním lidem, a ghibellini s aristokraty drželi.
ke straně 111
111.1 Parrhasius a Zeuxis byli dva slavní malíři řečtí. Zeuxis vyhotovil vinný hrozen tak mistrně, že ptáci přilítajíce k obrazu, z něho jísti chtěli; Parrhasius však vypracoval oponu, že Zeuxis, jenž přijda k němu, aby spatřil, co naproti jeho hroznu postaviti míní, ji odhrnouti chtěl, a tak svému soku sám přednost v malbě dokázal.
Parrhasiův otec se jmenoval Evenor a byl také malíř.
ke straně 119
119.1 Niobe, manželka Amfionova, porodivši sedm synů a tolik dcer, plodností svou tak zpyšněla, že nad Latonou (matkou Apollovou a Dianinou), která jen dvě děti porodila, se vyvýšovala. Tato nad svévolnou pejchou této smrtelné ženy syna svého a Artemku (Dianu) k pomstě ponoukla. Diana svou zbraní dcery Niobiny usmrtila; synové pak Niobim byli od Apolla na honbě potřeni. Ba i manžel její zachován nebyl. Odtud Niobe do domu otce svého Tantala se vrátivši, Perůnovi své nestěstí s pláčem přednášela, který ji v kámen obrátil, z kterého však slze dnem i nocí tekly.
ke straně 120
120.1 Skopas, znamenitý sochovník řecký, jenž nejvíce v mramoru pracoval. Mimo nadřečeného mistrovského kusu ještě jedno daleko vznešenější dílo, jenž z vodních bohů jako Vidloně, Thetas, Achilla, Nereidek atd. pozůstávalo a v Římě v cirku Flaminském bylo, zhotovil. Dle usudu Plinia již tato práce by byla nadřečenému řezbáři, i kdyby byl nic jiného nevyvedl, jméno velikého umělce zjednala. Mimoto jeho Lada i Gnídskou Venuši krásou převýšovati měla.
Praxiteles, slavný řecký řezbář v sté čtvrté olympiádě.
ke straně 135
134.1 Nyní se tam křížová cesta koná.
135.1 Romulus byl zakladatelem Říma a první jeho král. Rhea Silvia, matka jeho a dcera krále albánského Numitora, byla od strejce Amulia, lupitele koruny otce svého, z ohledu aby žádný potomek rodu Numitorova v dosažení trůnu mu nepřekážel, k službě bohyně Vesty (kdež věčné panenství zachovávati musila) určena. Silvia na přísahu učiněnou zapomenouc, blížence porodila, a za přestupek ten aby trestu smrti ušla, boha Marsa za otce těch pacholat udala. Na rozkaz Amulia blíženci, do strašných pouští na břeh řeky Tibery zanešení a opuštění, krutému zahynutí určeni byli, kdyby, jak se vůbec praví, od jedné vlčice byli až do té doby kojeni nebyli; kde šťastná příhoda dobromyslného rolníka Faustula sem doprovodila, který se nad neviňaty ustrnuv, je vychoval. Zde léta mladosti ta pacholata zvlášť honbou strávila. Později však, když mladší Remus od služebníků Amuliových chycen byl, sebral neohrožený Romulus houf udatných tovaryšů, s kterými zatím, když vznešený rod jeho vůbec známý byl, nejen mocnou rukou bratra svého z vězení osvobodil, nýbrž strejce z trůnu shodě, děda Numitora znovu na něj posadil. Později uzavřel Romulus s bratrem svým Remem sám obec založiti, k čemuž mu při slavném oběti vzdání sedm se v povětří vznášejících orlů místo vykázati mělo, a kde v 752., dle jiných 754. roce před narozením Páně Řím své základy oddržel. Brzy však nenasycená Romulova ctižádost v krvi bratra svého se brodila; a pro upevnění slabé moci skrze dlouhý čas každého bezvlastního utečence přijmouti musila. Tím sice obec mužů získala, ale proto přece ještě ženstvo scházelo. Z toho ohledu Romulus slavný obětní den určil a k tomu sousedné Sabíny pozval. I přišel k slavnosti veliký počet cizích obojího pohlaví, kteří neozbrojení od Římanů násilně přepadeni a ženy i dívky jim odvedeny byly, čím mladý Řím po čase velmi zlidnatěl. Přísný a násilný Romulus měl k sedmatřiceti letům nad Římem panovati a hrubí sice, však s časy tehdejšími se srovnávající zákonové, které poddaným svým vydal, jsou panovné jeho schopnosti důkazem. Jeho nástupcem byl Numa Pompilius.
ke straně 136
136.1 Appius Klaudius Caekus, syn Klaudia Krassa, nejen v vodařství, nýbrž i v zakládání cest a v právnictví velmi se vyznamenal a byl muž neobmezené ctižádosti, jenž dosti smělosti měl vše předsevzíti. Nicméně vojenských schopností nemaje, kde se s branci svými proti Hetrurským, proti kterýmž s vojskem poslán byl, ukázal, všude poražen býval. On mimo nadřečeného vodovodu vyhlášenou silnici, která se Via Appia nazývala, vyvedl. Byl dlouhý čas cenzorem, to jest ouředníkem, který počet lidu a jmění každého měštěnína poznamenával. Tito cenzorové zpočátku znamenití nebyli, ale později vážnost jejich až nad konzuly se vynesla.
ke straně 137
137.1 Prokopius byl znamenitý byzantský spisovatel, z Caesarey Palestinské rodem, a rétor v Konštantinopoli roku 527. Zanechal nám, mimo jiných kněh, osmero letopisů, dvě knihy o vojně persické, dvě knihy o vojně vandalské a čtvero kněh o vojně gotické.
138.1 Staří nám o králi Sesostrovi vypravují, že byl mocný, panovník, podmanivý vůdce a podníkavý muž, jenž si celý svět podrobiti mínil. Vpravdě také veliký díl tenkráte známých krajin vítězně protáhl. Jako kníže způsobil Sesostris Egyptu mnoho prospěšného, jako výstav slavných chrámů, silné, daleké, k obraně zemi vyvedené zdi, výhrab průtoků vod zhoubných, s Nilem do země přetekajících, a geometrické vyměření celé krajiny pro dosazení pořádku, čímž se každému patřícího dílu dostalo. Po třiatřicetiletém panování v pozdním věku oslepl a vlastní rukou se usmrtil. Ač i příběhové krále Sesostrise do zatmělých časů tohoto národu náleží, tak přece vpravdě u starých egyptský král toho jména panoval, kterého k největším dobyvatelům a panovníkům počítají.
ke straně 140
140.1 Věštcové čili augurové (augures) byli římští kněží, jenž z ptačího letu, zpěvu, z blesku a jiných příhod budoucí věci předpovídali, poněvadž nic důležitého se nepřihodilo, kde o radu tázáni byti nemusili, následovně v celém občanství velice oučinkovati mohli. Od celé zemské rady vydané zákony mocí svou zničemniti mohli, důkazem, že s vůlí bohů se nesrovnávají. Z ouřadu svého též nikdý shozeni býti nesměli. Počátné uvedení tohoto kněžstva do časů Romulových vpadá.
140.2 Sibyliny knihy (libri Sibyllini) obsahovaly sbírku všelikých budoucích příhod předpovězení. Na plátně psané, v kamenné truhle v zemi pod oltářem Jupitera Kapitolinského schovány a od dvou k tomu vyvolených osob znamenitého rodu opatrovány byly. V těch osud (jak se myslilo) římského císařství určen byl; pročež také při každém velikém neštěstí neb znamenitých předsevzetích vždy o radu tázány byly, kupříkladu při rozbroji lidu, předsevzetí válečném, v případu hladu a moru, při zemětřesení, když požár město trávil, po porážce vojska, na začátku drahoty atd.
Ne jinák než s zřejmým dovolením senátu sibylských kněh se otazovati dovoleno bylo a obsah jejich řecký, v kterém jazyku psané byly, lidu nikdy se nevykládal, a jen do latiny vyložený smysl jim se přednášel. Mnohdykrát, když senát výpověd věštby neb orákula lidu oznámiti za dobré neuznal, zamlčena byla. Po vyhoření Kapitólium léta 670 po vystavění Říma přišly i staré Sibyliny knihy nazmar. Po novém vystavění Kapitólia však senát skrze vyslance všech řeckých a římských měst, kde jen co z proroctví Sibyliných se nalezalo, poznovu shromážditi poručil. Po pečlivém rozeznání pravého od nepravého asi tisíc veršů do nového Jupiterova chrámu schováno bylo.
ke straně 141
141.1 Jugurtha, synovec Micipsy, krále numidského, na dvoru ujce svého nejen sličností těla, nobrž i schopnostmi svými, zvlášť udatností v boji a podnikavým duchem tak se vyznamenal, že Micipsovi, který dříve z ohledu zásluh jeho velice ho miloval, posléz velikých strachů naháněl, a aby dvůr se ho zprostil, k vykonání nejnebezpečnějších předsevzetí, zvlášť u vedení války proti Římanům, ho vysílal; při kterých případnostech Jugurtha tím více veliké vlastnosti své světu ukázati příležitosti nabyl a jméno své vždy více oslavoval. Po smrti Micipsově, aby k samovládě království numidského tím spíše přišel, Hiempsala, syna Micipsova, násilně zamordoval a bratra jeho Adherbala ze země vyhnal. Adherbal sotva pomocí římského dvoru místo požádané dostal, království otcovské mezi Jugurthu a něj rozděleno bylo. Jugurtha Adherbala k válce donutil, ve městě Cirtě ho oblehl a mocně dobyl. Ačkoli Adherbalovi život darovati slíbil, přece zajatého ukrutným způsobem ze světa shladiti dal. Tento hanebný čin přece posléz nad ouplatky Jugurthovými u římského senátu zvítězil. Válka mu byla vypovězena, kterou však dlouho, brzy lstí velikou, brzy zlatem a bohatstvím svým, kterým radě zemské a vůdcům římským oči zaslepil, brzy udatností osobnou a vojska svého, prospěšně vedl, Římany vícekrát porazil; až pak Marius téměř jeho celé 90 000 mužů silné vojsko, vítěznou radostí a vínem opilé, outokem přepadené shladil. Posléz od spojence svého, maurytánského krále Bocha, zrádně zajat a nepřátelům vydán byl. Marius s ním a jeho dvěma syny svůj vítězný vtah do hlavního města slavil, při které příležitosti Jugurtha od obecného lidu nemilosrdně zhanoben, pak do tuhého vězení hozen byl, kdež hladem se utrápil. Po jeho smrti Numidie v římskou krajinu se proměnila a synové Jugurthovi v zajetí ostali.
Sallustius Jugurthu a válku s ním mistrovsky popisuje.
ke straně 142
142.1 Concordia, bohyně svornosti, měla v Římě několik zasvěcených míst. Její den byl šestnáctý leden.
ke straně 148
148.1 Fidias byl za času Periklova v Aténách živ a mezi všemi řeckými řezbáři toho času se vyznamenával a za tvorce vznešeného slohu v sochovnictví se uznává. Hlavy jeho s velkým výtiskem vlastnosti pronášely, návrhy bezchybnější a oděv byl vzácnější a jednodušší nežli předků jeho. Mimo sochy Minerviny a Jupiterovy, která zvlášť ve tváři všem ostatním umělcům za vzor ostala, vytvořil Fidias Apolla z bronzu, Ladu a Nemesis z mramoru, Palladu z pozlaceného dříví a jinou z bronzu, Venuši Uranii z slonové kosti a zlata, Amazonku z bronzu a jiných všelikých prací více, které velice šetřeny byly. Nicméně se mu za chybu představuje, že mladosti spanilost dáti zanedbával, ostré, tvrdé čáry dělal a práce své množstvím postranných malých figurek přeplnil.
148.2 Praxiteles se vznešenestí spanilost mistrně spojoval a s ním ed léta 364 před narozením Páně časové krásného slohu počínají. On nauku řezbářskou mezi Řeky na nejvyšší stupeň vynesl a vypracováním mnohých soch bohů se znesmrtelnil, mezi kterými všemi zvlášť Gnídská Venuše nevyslovnou spanilostí se skvěla a dle svědectví Plinia za nejkrásnější sochu na světě se držela. Cizinci dalekých krajin sem putovali a pověst rozhlášená město i tím vyznamenala. Socha stála v skrovném chrámku, kamž světlo ze všech stran padalo, aby žádná krása těla zastíněna nebyla. Byla obnažena, milostného zření a cosi stydlivého v postavě měla. Vůbec známá Medicejská Venuše ve Florencí, jestli ne za originál, aspoň za znamenitou kopii její se drží. Při této práci měla milostenka Praxitelova, hetaere Fryne, za vzor sloužiti. - Všecka ostatní od tohoto vyhlášeného řezbáře vyhotovená díla až na naše časy za vzory se užívají.
Hetaere jest jméno milostenek řeckých a dokázáno jest, že takové veřejné dívky na znamenité osoby hrály, ve vlastním smyslu krásosvět obsahovaly a vychováním vzácným ženy daleko převyšovaly. Jedna z nejvyhlášenějších hetér řeckých byla Fryna, která krásou svou za vzor při vyhotovení soch ženských řezbářům sloužila, a jsouc z počátku svého řemesla velmi chudá, tím velice se vyhlásila. Praxiteles si ji zamiloval, a když Gnídskou Venuši pracoval, ladnou Frynu za vzor před oči si postavil. Řekové nepokládali to za hanbu, když krásně rostlé tělo se obnažilo; což hetéry zvlášť činily, aby tím více sličností oči mužské zaslepily. Fryna však, aby spanilosti své tím vzácnější zachovala, veřejně zřídkakdy je odkrývala; leč kdys při veřejných slavnostech skryté krásy divícímu se lidu vyzrazovala. Jednou o slavnosti Poseidonově eděv celý u přítomnosti všeho shromážděného lidu shodila, kadeře své rozvinula a do moře se koupati šla.
Frýna chtěla město Thebu zase vystavěti, kdyby se jí ta výminka svolila, aby se následující nápis udělal:
Alexandros men pateskaen, anetese de Fryne étaira.
ke straně 151
151.1 Kleopatra, královna egyptská, která Caesara a Antonia krásou, milostí, zchytralou čilostí a nevidanouskvostnostítak dlouho mámila,při jednom znamenitém kváse na důkaz nesmírných svých pokladů jednu perlu nevídané velikosti, která se na 300 000 tolarů cenila, v octě rozpuštěnou vypila, a když i druhou vypíti mínila, Plankus, znamenitý Říman, tomuto jejímu oumyslu překazil.
ke straně 153
153.1 Baziliky byly za starých římských časů veřejná stavení ve způsobu zdlouženého čtyrrohu ozdobené sochami a sloupy. Měšťanstvo se zde ku všelikému uradění scházelo, obchodníci zde své zboží vystavovali, mladí řečníci v krásomluvectví se zde cvičili. Konstantýn Veliký křesťanům několik takových bazilik k konání služby boží vykázai; odtud přišlo, že nejprvnější modlitebnice křesťanské baziliky slouly.
ke straně 154
154.1 Ty dvě slouposíně čítají velikých 384 sloupů rozdílného řádu, nad nimi nese zábradlí 192 soch všelikých svatých, které pod správou Berninovou od rozdílných mistrů zhotoveny byly.
154.2 Tento obelisk, který Nunkoreus, syn krále egyptského Sesostra, v Eliopoli postaviti dal, byl od císaře Kaia Kaligula do Říma přenešen. Jest bez podstavu 113 a od země až na špici kříže 180 palem zvejší.
154.3 Stříkají vodu 14 palem vysoko, která do granitové, 72 palem okrouhlé kašny a odtud do jiné, spodnější, 120 palem v okolí, se vylívá.
154.4 Jest práce Berninova nařízením Urbana VIII. roku 1633. - Výška nebes, jenž se na 124 palem udává, jest o něco málo nižší než Farnejský palác; čemuž zde žádný, jsa nesmírností velikánské báně (uprostřed kteréž oltář stojí) oslepen, věřiti nebude. K tomuto dílu z Panteonu 1864 centů kovu (po 100 lib.) se vzalo a pozlacení 40 000 skudů (po 2 zl. 3 kr.) stálo.
ke straně 155
155.1 Průměr vnitřní báně jest 190 palem.
ke straně 156
156.1 Bramante Lazzari v Castel Durante léta 1544 se narodil a schopnosti veliké k stavitelství s nejšťastnějšími následky časně dokázal. Papež Alexandr VI. za svého architekta ho prohlásil a Julius II. správcem svých stavení ho učinil. On pohnul Julia, aby někdejší Petrův kostel zbořil a slavnější na to místo postavil, který by ve světě rovného neměl. Dříve ještě než dokonání svého předsevzetí spatřil, reku 1514 skonal. Jeho pozůstalé spisy, dílem v próze, dílem v verších, 1756 v Mediolánu na světlo vyšly.
ke straně 159
159.1 Tiara, jest koruna, která za našich časů jedinému papeži k ukrytí hlavy se uděluje. Někdy bývala šarlatové barvy; později k zvětšení papežského blesku a jasnosti drahým kamením se ozdobila. Počátná postava její byla kulatá, do špičky běžící a diadémou čili korunou přepásaná. Bonifácius VIII, dvě koruny na ni postavil a Benedikt XII. (někteří praví Jan XIII.) třetí diadémou ji přepásal, čehož až podnes se užívá. Italové papežskou tu čepici také triregno nazývají, na význam papežské moci v nebi, na zemi a v pekle.
ke straně 164
164.1 Raffael Sanzio aneb de Santi roku 1483 v Urbino se narodil a z důkazů nadpřirozených schopností k malířství k znamenitému mistru Petrovi Perugino do učení poslán byl. V krátkém čase mladý Raffael tak se vyznamenal, že nejen všecky své spolužáky předčil, nýbrž způsobu mistra svého tak se přibližil, že téměř jejich práce jedna od druhé k rozeznání nebyla. K těmto výtvorům náležejí Korunování svatého Mikuláše Tolentinského, Umučený Ježíš mezi dvěma anjely, Svatá rodina, Zasnoubení Marie, Korunování Marie, které od patnáctého až k osmnáctému roku věku svého vyhotovil. Po dlouhém setrvání v Florencí, kdež tenkrát nauky na veliké stupni stály a město mladými učenci oplývalo, vrátil se Raffael do Perugie, města mistra svého; kde Matku boží, bolestnou matku, nad kterou v jiném kusu Boha Otce představuje a který obraz v Římě v palácu Colonna spatřiti můžeme, Krista s Otcem, obklíčeného s svatými, na stěně vyhotovil. Všecky tyto práce však k slohu mistra svého se poznávají, a ačkoli se u vyjádření citu a mysli vyznamenávají, přece ještě u vznešenosti a v síle pozdějších jeho výtvorů nedosahují. Raffael, který v Florencí mnoho znamenitějšího nad své vývedy spatřil, k většímu se vzdělání podruhé se tam odebral a z známosti Fra Bartolommea, který se mu térněř rovnati smí, veliký užitek táhl; vrátiv se do Perugie, obraz Do hrobu kladení Krista zhotovil; který později do hradu Borghese v Římě přišel a jako div se šetří. Potřetí však a navždy z Perugie odešel a v Florencí dále více své schopnosti vzdělával, a kdež nyní přes čtyry léta setrval. Roku 1508, když Julius II. Vatikánský hrad krášlil, již v umělém světě tehdy známého Raffaela do Říma povolal, kdež mu okrasu mnoha pokojů, které až podnes s nejvyšším podivením pozorujeme, uložil; mimo těchto uložení Raffael v sedmatřicíti letech věku svého tolik obrazů, kterých znatelové bez výmiňky si velice váží, zhotovil, že se velikému jich počtu podivujeme. světnic od jiných mistrů, které již polouhotové byly, strhati a od Raffaela znovu malovati poručil. Na těch samých místech vyvedl Raffael alegorické (jinotajitelné) podoby Bohomluvectví, Mudrctví, Spravedlnosti a Básnictví, pak v uhlích stromu Pád Adamův, Hvězdářství, Apolla, Marsa a Rozsudek Salomounův; posléz na čtvrté hlavní stěně nad okny Rozšafnost; Mírnost a Sílu; pod tím Justiniána, an římské právo Triboniánovi, a Řehoře X., an dekretály jednomu konsistorskému advokátu podává; pod nimi Mojžíše a jednu jinotajitelnou figuru.
Dřív než malbu druhé komnaty počal, měl (jak se praví) mezitím několik jiných kusů vypracovati, totiž Izaiáše proroka na stěnách u Svatého Augustýna a Sibyly u Maria della Pace a jednu Madonu. V nauce malby Raffaelovo pokračování v vatikánské druhé komnatě u vyobrazení Heliodorova vyhnání z chrámu se dokazuje a vznešenějším, smělejším a zmužilejším slohem se vyjádřuje. Pak následuje Attila, kterého Lev Velký od Říma vzdaluje, Osvobození Petra z žaláře a na stropě té komory Mojžíš v hořícím keři, Stavění korábu Noeova, Izákova oběť a Sen Jákobův. V tom samém čase byla vyhlášená Madonna dell Pesce, spanilá Cecilia, Sen Ezechielův, Madonna dell Impanato, Nesení křfže, Kristus v slávě své svatými obklíčený, Le cinque Santi, p.ak jeho vlastní obraz (nyní v Mnichově), vyobrazení Lva X. a jiných více světu darováno.
V třetím pokoji začíná Raffael s Incendio del Borgo, který požár Lev svou modlitbou hasí, obraz, jenž jádrnost a pravdu výtky, krásu, způsobu, uhodnutý sestav a mnohotlivost nauky jeví, za mistrovský kus uznán jest. Po čem následovalo Karla Velikého korunování, Ospravedlnění Lva III. u Karla a Lva IV. vítězství nad Saracény u Ostie, na kterých obrazích však Raffaelovi žáci mnoho pracovali.
V tom čase obdržel Raffael poručení, aby Lože, od Bramanta nedokonané, Vatikánského hradu, tj. galerie, které pokoje hradové spojují, skončil. Raffaelovo ponavržení papež přijal. Malbu (v které sám jen čtyry obrazy zhotovil) od svého žáka Julia Romana vyvésti a od Jana z Udine ovění a zákvětí stěn zhotoviti dal. Papež, jsa touto prací nanejvejš potěšen, uložil Raffaelovi dále jinou ještě síň vatikánskou obrazy apoštolů ozdobiti, vyhlásil ho za vrchního správce nade všemi okrasami tohoto paláce a přílišnou uctu jemu prokazoval. Mezitím pracoval Raffael také na mnohých jiných předmětech a hotovil návrhy k ozdobám malebním hradů v Itálii sem a tam nově vystavených. Toho času dokonal Madonu k svatému Sixtu (nyní v Dráždanech), která se za mistrovský výtvor jeho štětce vydává. V oblíčeji této Marie výsost, vážnost a vznešenost, jenž se s utěšeností, laskavostí a krásou pojí, ostanou nedostižitelné vlastnosti jeho ruky. Mimo jiných v tom čase zhotovil veliký obraz svatého Michala, vypodobnění Ferrarské Beatrix, hraběte Castiglione, podivnosličné Johany Aragonské, Madonnu della Sedia. Později dostal od něho Lev X. podivuhodné vzory na koberce, které v Nízozemích k ozdobě jednoho vatikánského sálu tkány byly.
Předsevzetí papežova, aby taknazvaný sál Konstantynův v oleji maloval, Raffael nevyvedl, a několik návrhů od něho zhotovených Julio Romano a ostatní žáci vypracovali. Od jeho ruky zdají se býti v této síni jen dva obrazy, totiž Spravedlnost a Přívětivost. V tomto časoběhu vyvedl Madonu s pacholetem, jenž od anjela kvítím se posypuje.
Největší však Raffaelův mistrovský kus jest Proměnění Kristovo. Na něm jest výmysl vážný, výraz vznešený a v vlastnostech tak veliká mnohotlivost, barev michot uhodnutý a jádrný, že jich v Raffaelových ostatních obrazích neuhlídáme, tím méně podobné v pracích cizích mistrů nalezneme. Hlava Kristova na tomto obraze, které se potomstvo nejvíce obdivuje, měla býti jeho nejposlednější práce.
V nejkrásnějším věku života, v sedmatřicátém roku na den svého narození 1520, ze světa sešel a tělo jeho s velikým smutkem jeho žáků, kteří ho nejen jako nejvýbornějšího mistra ctili, nýbrž i jako přítele a dobrodince milovali, s pompou v Panteonu pochováno bylo.
Všickni spoluvěcí spisovatelé Raffaela za dobromyslného, přívětivého, k službám volného, mírného a milování hodného muže vydávají.
Mimo Raffaela Sanzio umělecký římský svět Rafaela Mengsa, kterýž se dne 12. března 1728 v Čechách v Ousti nad Labem narodil, velice slaví. Jeho otec, Ismael Mengs, malíř, byl do Dráždan povolán a měl více dítek, s kterými však velmi nemilosrdně jednal, zvlášť Rafaela, kterého k malířství určil, trýzněním k vykonání uložených prací jako tyran nutil. Roku 1741 starý Mengs z Dráždan do Říma odejda, syna svého, který již v mnoha pravidlech malířských vycvičen byl, s sebou vzal. Zde tento mladý umělec původní štěteček Michala Angelo a pak nesmrtelné práce Rafláelovy v Vatikánu s nevyslovnou pilností študoval. Po třech letech Mengs s svým otcem, který ještě s synem již dospělým nejpřísněji zacházeti nepřestal, do Dráždan se vrátil. Vzdělané v malbě schopnosti mladého Mengsa v Dráždanech brzy se rozhlásily a král August III. za dvorního malíře s znamenitou službou ho ustanovil. Brzy však mladý Mengs nato do Říma odjel, kterou cestu u krále si vymínil. Tu s dvojnásobní pilností vzory vatikánské študoval a brzy důkazy svých schopností na světlo dal. Po zasnoubení svém s jedním selským děvčetem zase do Sas se vrátil. Při výstavu dvorní kaple Mengs obdržel nařízení, aby oltářní obraz zhotovil, a spolu dovolení dostal, aby jej v Římě vypracoval. Nicméně pro sedmiletou válku, která příčinou byla, že plat z Dráždan pořádně nepřicházel, začaté uložení přetrhnouti a jiných pracf se zatím uchopiti musil.
Léta 1754 obdržel správu nad malířským muzeum v Kapitólium a pracoval několik kusů na stěně. Roku 1761 španielský král s ujištěním ročních 20 000 zlatých do služby ho přijal, kdež Mengs nejen mnoho závistivých soků zahanbil, nýbrž mezi jeho výtvory obraz Shromáždění bohů a Sejmutí z kříže jménu jeho nesmrtelnou pověst způsobily. S dovolením Karlovým do Florencí a Říma na krátký čas odjel a po skončení stropomalby v jednom pokoji vatikánském pod názvem Camera dei Papiri do Španiel se vrátil, kde večeradlo královské obrazem Zbožnění Trajánova a jiným, Slávu představujícím, jenž jeho nejhlavnější práce ostávají, okrásil. Po dvou letech z ohledu svého zdraví Mengs poznovu do Říma se vrátil, kde však roku 1778 svou manželku, kterou velmi miloval, ztratil. Jeho zdraví od té doby vždy více a více sláblo, poněvadž v své nemoci bez oddechu pracoval, a tím smrt, která roku 1779 ho zachvátila, na se přitáhl. Z dvacíti dítek po jeho smrti jen sedm na živobytí ostalo, kterým Mengs z ohledu svých častých velikých outratných cest a skvostného živobytí, jež vedl, ač nesmírně placen byl, mnoho nezanechal. Vzácní a vysocí jeho příznivci však se jich ujali.
Jeho největší výtvory jsou ve Španielích. My mezi mnohými menšími známe oltářní obraz drážcíanské dvorní kaple, kterýž Kristovo nanebevstoupení představuje, jeho Madonnu col Bambino, Sen Jákobův - a vyhlášeného Amora.
Jeho spisové, kteří v italské, španielské, francouzské a německé řeči vyšli, jsou k poučení nastávajících umělců výborné. Mimo nesmrtelných pozůstalostí jmenovaných dvou mistrů jest Vatikánský palác takovým množstvím znamenitostí starých a nových časů naplněn, že jsem chutí nabýti nemohl do vypsání dílného se pustiti, aniž mi (ač jsem čtyrykráte ve třech letech Řím navštivil) času k tomu zbylo. Toliko jednoho předmětu ještě podotknout musím, jehožto krása mne velikým podivením naplnila. Ten jest Apollo taknazvaný Belvedere, nejznamenitější socha mužská, kterou nám Řekové zanechali.
ke straně 170
170.1 Canova (Antonio), nejznamenitější řezbář našich časů, jest 1760 v Possagno v krajině Treviso narozen. V dvanáctém roku věku svého v kuchyni panů de Falier, když kuchaři na figury k dortům zapomněli, již schopnost svou, neznaje ji, na světlo dal, an z másla lva překrásně v čerstvosti vytvořil, který při stole největší pozornost vzbudil. Falier to pachole do Venezie na Akademii poslal, kdež Canova mnohokráte základ odnesl, a od té doby k dokonalení svému do Říma odjeda, náhrobkem Klímentovým léta 1787 nesmrtelnou památku si způsobil. Jméno jeho jest v zlaté kníze na Kapitólium zapsáno.
ke straně 174
174.1 Horácové byli tři bratří, jenž v souboji s Kuriáci hádku Římanů s Albány o přednost k prospěchu prvnějších skončili. Píše se, že matky Horáců a Kuriáců dvě sestry byly a že jednoho dne každá z nich tři syny porodila. Z toho samého divného ohledu byli Kuriácové od Albánů a Horácové od Římanů vyvoleni, aby osud soubojem bud pro jednu, neb druhou stranu rozhodli. Půtka obojího vojska na jedné rovině se dlouho nerozhodně vedla, poněvadž z obou stran hrdinsky se potýkalo. Posléz padli dva Horácové a již vynášeli Albánští radostny křik. Zatím byli všickni tři Kuriácové raněni. Horác podvodným outěkem všecky ty tři raněné odpůrce za sebou vábil a beztoho zemdlené již jednoho po druhém ze světa sprovodil a dohyl tak své vlasti vítězství a podmanil jí Albu s celým národem. Přemožených svých soků zbraní svůj vůz zkrášhv, do Říma vítězný tah držel. Jeho sestra, která jednomu z Kuriáců za nevěstu zaslíbena byla, spatříc svého miláčka krvavou zbraň, bratru v zoufalství veliké předházky činila, který zlostí byv uchopen, ji zabil. Za ten čin k smrti odsouzen byl. Jeho otec zatím dle práva, že ostatní synové pro vlast zemřeli, následovně poslední že se mu vzíti nemůže, od smrti ho vysvobodil. Aby zatím přestupek bez trestu neostal, musil pod jhem státi a za znectěného vyhlášen byl. Jho ostalo na památku, kde hanebný ten trest zkusil, pod jménem Sororium tigillum vystavené.
ke straně 198
198.1 Dozorce chrámu mi dokázal, že každá figura 100, půlosoba 50 a každá hlava za 25 piastrů Domenichinovi se platila.
ke straně 209
209.1 Mauzoleum, scil. sepulcrum, slavná hrobní památka, kterouž králi Mausolovi manželka Artemisia vystavěti dala, pětmecítma loktů zvýší; měla 36 sloupů dokola a 411 střevíců v okclí; pro svou skvostnost počítá se mezi divy světa.