O jiné krajině téj vlasti Karayam, XXXVIIII.

Potom vyjdúce z toho města Jaci, deset dní cesty jest jíti as přes tu zemi Karayam do jiného královstvie, v němž najslovutnějšie město slove Karayam, kdežto král jest Kagatym, syn krále Kublajóv. Tu nalezne zlata mnoho, ješto slove zlato depagiola neb řiečné zlato; v jiných potocích a mezi horami také nalézají zlato, ale hrubějšie než to dopagiola. Dávají toho zlata jednu váhu, ješto slove sagyum, za šest střiebrných sagyn. Ale miesto rázu vždy užívají toho kameníčka porcelánóv, o nichž dřieve praveno jest, jenž z Indie přinášejí. Lidé v téj vlasti modlosluhy jsú. V téj vlasti hadové jsú velmi velicí, mnozí z nich jsú dlí na deset kročejí a tlustí deset piedí, a ti jsú najvěčší. Mají někteří z těch velikých haduóv u hlavy dvě stehně, ale bez noh, ale miesto noh mají kopyto jedno, jakožto kopyto neb paznehty lvové neb jakžto sokolové paznehty. Hlavu velikú má a oči veliké jakžto dva pecny veliká, ústa tak veliká má, že by jednoho člověka dobře pozřel a zuby velmi velikej. A protože jest tak hrozný ten had, žádný nenie, kto by sě nestrachoval k němu přistúpiti, že zvieřata rozličná divoká bojie sě jeho. Had ten ve dne v jeskyniech jest pod zemí pro horko, a v noci ven vynda, chodí hlédaje zvěřě leckterakého, aby je sežral. Jde do jejich loží a jeskyní, ktežto lvové, nědvědové neb jiná zvieřata přebývají. A tak žádný zvěř jemu státi nesmie. A když sě již najie, do své sě jeskyně vrátí. A jest tu krajina pieskovatá. A když ten had po piesku sě plazí, velmi s sebú mece v piesek. A lovci ve dne v ten piesek kolé velikého nabijí i zde i onde po rovni a na koncích kolé jsú ostří mečové oceliví, silně přibití, velmi ostří, a ty potom všickny pieskem dobře přikryjí, tak že jich had viděti nemóž. A když opět v noci tudy sě poplazí, mece sě po piesku, jakž obyčej má, uvrže sě na to ostré železo prsmi, a tu ustrne na tom tak, že nebo ihned umře aneb sě velmi zsěče. Tehdy lovci přídúc, nebude-li umrlý, ale dobijí jej, a najprve žluč z něho vydrú, a tu velmi draze prodávají proto, neb velmi lékařská jest, tak ač by koho pes vzteklý ukusil, a když sě té žluči maličko napije jedno jako malý haléř, inhed úplně zdráv bude. Také žena, kteráž při porodu silné bolesti má, jedno sě jie málo napie, inhed bez bolesti porodí. Má-li kto také kterakú hlízu, jedno jie málo pomaže tú žlučí, v malých dnech zdráv bude. Maso také toho hada prodávají, neb jedení dobré jest a lidé velmi je rádi jedie. V téj vlasti mnoho sě koní rodí a velmi dobrých. Všem těm koňóm ocasy urubují, dvě nebo tři kostcě z konce, aby kuóň, když běží, jezdce ocasem nemrskal a aby ocasem sem i tam nekrútil, když běží, neb to mají na koni za velmi zlý obyčej. Jezdci v téj zemi střemeny dlúhé mají u sedl, jako zde Vlaši činie, v bojích užívají prusplechuóv kožených z koží buvolových. Také kopie úzká mají, samostřiely a všeckny střely, kterémiž střielejí, nálepem zmaží. Dřieve než král Kublaj tu zemi obdržal, mužie téj vlasti takýto šeredný obyčej měli: když který dobrý člověk skrze tu zemi šel nebo jel, jenž byl múdrý a dobrých obyčejí, jenž sě jim zdál na řeči i na skutcích člověk zpósobilý, opozdil-li sě u nich a vzal tu nocleh, zamordovali jej v noci a řkúce, že ta jeho všeckna múdrost, lepota i dobří obyčejové, což v jeho duši bylo, to vše v tom domu potom ostalo. A protož mnoho jich zmordovali. Ale veliký kám, když to královstvie potom pod své panstvie podrobil, tu ukrutnost a nešlechetnost a bláznovstvie jejich úplně vyplenil z té vlasti.

zpět na obsah Další: O vlasti Ardandam, kapitole XXXX.