|
- Rulík | - Ves. Kubíček | - |
Kubíček se narodil ve vsi tak řečené Duchovice, kteráž leží podle Hor Kašparských aneb Královského Chvostu v Práchynském kraji, asi šestnácte mil od Prahy, nedaleko hranic Bavorské země. Před časy obyvatelé okolo těch hor, jakž víme z kroniky, byli svobodníci a slouli Chodové; nepochybně od slova českého choditi, protože jejich povinnost byla choditi po lesích a pozorovati nepřátele a kdyby chtěli vtrhnouti do Čech, dělati záseky. Pro touž příčinu Břetislav, kníže české, je obdaroval svobodou, přikázav, aby nikomu nebyli zavázáni žádným platem, ale toliko byli pilni těch skalných hor a lesův. Potom, když se do Čech nebylo co obávati vpádu nepřátelského, ta povinnost těch Chodů přestala a místo ní musili podle hradu na Karlštejně stráž držeti ve dne i v noci a ponocovati. Nyní nejsou tam více čeští Chodové, jenom pouzí němečtí obyvatelé, aniť na díle slovou svobodníci.
Jeden z těch Chodů byl otec Kubíčkův; a Kubíček hned z mládí míval obyčej se svým otcem choditi do těch lesů a zvykati nočním ponůckám. Odtud pošlo, že Kubíček zesrdnatěl a napotom se ničehož nestrachoval. To bylo sice dobře pro Kubíčka, že tomu zvykal v svém mladictví a nelekal se každého chřestu, jakož se stává, že se mnohé dítě, pojaté babskou bázlivostí, leká dosti maličkého chřestu, tak že nesmí cknouti strachem. Ale ta před časem nabytá srdnatost dala Kubíčkovi příležitost, že byl ducha smělého a velmi svévolného. A protož jest vždy dobře nejprv prohlédnouti k cíli, aby něco v cestě nebylo a nezaváželo.
Rodičové mu zemřeli, prve než dosáhl dvanáctého roku, dán byl pod ochranu vesnickému rychtáři, aby jej vedl k dobrému a měl o něj péči. Jankola, tak se jmenoval ten rychtář, byl jeho krevní přítel a jako poctivý muž se k němu naklonil takovou láskou, že ho slušně a čistě, avšak podle svého stavu, šatil a školnímu mistru dal na cvičení. Ovšem, že Kubíček uměl na svá léta nemnoho, a to velmi škodí dětem, kteréž se pozdě posílají do školy, a tudy se zdála Kubíčkovi škola býti žalářem a stesklo se mu, když musil býti ustavičně ve škole. Pomyslil častokráte, jak se má zbaviti této školní mučírny, tak obyčejně jmenují velicí žáci školu, avšak nevěděl, kterak by to učinil. I pňhodilo se, že školní mistr odešel jednou do vesnice a pozdržel se tam za několik dnů. Maje pak jíti z domu, přikázal mu, aby byl pilen svého učení, netoulal se, ničehož se nedotýkal, zvláště maličkých moldánek,2 na kterých pracoval toho času. Sotva byl školní mistr za humny, již stál Kubíček u moldánek a odstranil několik píšťalek. Znamenaje pak, že jich samých nemůže potřebovati, postavil je na místo a vzal větší dolejší trubku, do kteréž když se měchem hnal vítr, počala silně bručeti. I líbilo se to velmi Kubíčkovi a hned si umínil, že jí bude užívati za svou kratochvíli. Ale přece se tu počal rozmejšleti. Trubky zanechati mu přicházelo bolestné. Mistra dočkati a zapírati svou krádež bylo nebezpečné, dobře věděl, že bude nebohá jeho kůže, kterouž mu ten mistr častokráte šeredně prášíval. Posledně připadl na to, že půjde pryč, a chce raději opustiti mistra i školu, nežli se zbaviti té trubky.
Kubíček se skutečně béře pryč a nazejtří potká náhodou na cestě sedláka Břindu, an jde s čeledí svou, aby se hájil proti křivdě jemu učiněné. "Kam cesta tvá, mládenče?" táže se Břinda. Kubíček hned počal vypravovati svůj bídný stav a žalovati na své neštěstí. A když mu uši naplnil šibalským žvaním, Břinda, maje vrtochy v hlavě, neprohlédl, tak-li by tomu bylo či jinak, a přijal ho do služby. Byl pak Břinda sedlák možný, bohatý, maje statek manský a čeládky mnoho. Až podnes se v tom okolí Královského Chvostu spatřují místa zbořená a říká se tam na Břindě. O něm píší takto: Břinda měl dceru jedinou, velmi krásnou a nad ženy sedlského řádu stydlivou a mravnou, kterouž mu jistý zeman Bořeček unesl mocí, když se z dvora otcovského navracovala domů. Břinda, těžce nesa takovou křivdu, se umínil mstíti. A hned, sebrav všecku svou čeleď i nádeníky, vpadl na statek zemanův a co zachvátil, to hubil. A hle, dcera jménem Dobruška, za jejížto příčinou se stala ta zhouba, prostovlasá a s velikou myslí opovrhši všelikým strachem, jde proti otci svému a mluví takto: "Znám to, můj otče, že se mstíš spravedlivě, protože tvá dcera jest unesena nenáležitě. Znám, že i ten jest hoden trestání, kterýž tebe zarmoutil, potupil, kdyby ho k tomu nepřinutila láska, jejížto slepá rada častokráte zasluhuje toho, že bývá odpuštěna. Ale prosím tebe, předlož sobě před oči a plně rozvaž, proti komu jsi vyšel? Zeť tvůj jest a můj manžel, na něhož se hněváš tak velice; a snad i vnuk tvůj, jeho syn, jest již počat v mém životě. Odpusť, prosím, dceři své, odpusť vnukovi: propusť mu otce a mně manžela. Neníť matný a nehodný manžel můj. Odpusť mu, jemuž jsem odpustila já, prve od něho trpěvši křivdu." I slyše otec dceru tak mluviti, zplakal hořce a na taková její slova jest učiněn mír a pokoj mezi otcem a zetěm. Tato ctná a ušlechtilá Dobruška zplodila s manželem svým sedmero udatných synů a ti všickni pro svou vlasť statečně vynaložili své životy. Někteří chtějí tomu, že ten zeman Bořeček, jiní píší Háluš, na tom místě podle tmavého lesu, kde má býti les Louninský, vystavěl kapli, při ní založil poušť a poustevníka a nazval tu poušť Kuklou od bydlení zakukleného muže, kterýž zde byl živ o samotě za mnohá léta, chodě v kukli.3 V tomto Louninském lese, an patří Horám Kašparským, prý došel Kubíček svého osudu, jakž budeme čísti v kapitole osmé. Zatím se podíváme, kterak se Kubíček chová v statku Břindovu.
zpět na obsah 
Další: