|
- Tieftrunk | - Dějiny Matice | - |
(Společnosť Česká tak řečená; pokusy o zřízení Společnosti České až do roku 1818; pokus nový r. 1818. Národní Museum a jeho prvotní péče o jazyk český; snahy o rozšíření její. Založení Časopisu Musejního a působení jeho; o realním slovníku encyklopaedickém; přičinění Palackého v obojím ohledu. O konečném zřízení Sboru Musejního pro vzdělání řeči a literatury české dne 1. ledna 1831. Závěreční úvaha.)
Probuzení národnosti české a založení novověké literatury národní bylo hlavně dílem několika šlechetných jednotlivců, kteří se vzácnou vytrvalostí a opatrností, s neobyčejným důmyslem a vlastenectvím křísili řeč a literaturu již již odumírající. A čím větší byla obětovnost, čím horlivější snaha těch mužů o zachování jazyka národního: tím více si toho přáti musili, aby šlechetná péče jejich přecházela i na pokolení budoucí. Pročež toužili po zřízení společnosti takové, která by, doplňujíc se neustále ze vzdělaných tříd národu, i na budoucí časy pojistila život a rozvoj té věci národní, jíž onino vlastenci svůj život obětovali. Všecky péče, které až potud o vzdělání řeči a literatury české podnikaly se po různu, měly spojeny býti v jednom stálém spolku; a ten měl duševním úsilím i prostředky hmotnými národnímu písemnictví položiti pevný základ a věci národní zjednati potřebnou vážnost.
Snahu o takový spolek vlastenecký podněcoval také nejeden příklad ústavů domácích, které nedávno založeny byvše, nemálo prospívaly věci společné, Tak povstala r. 1769 společnosť učená, která stavši se r. 1784 královskou společností nauk, platně přispěla k založení a ustálení kritického dějezpytu českého. Týmž časem povstala společnosť vlasteneckohospodářská a nedlouho potom r. 1796 společnost vlasteneckých přátel umění. Vůbec bylo na konci minulého století znamenati také u nás jakýsi směr spolčovací, totiž snahu, sloučiti stejnorodé prospěchy a úkoly ve společné jednoty. Jaký div, že i první buditelé národnosti české tehdáž pokoušeli se o dosažení takové jednoty ku vzdělání řeči a literatury české! Nazývali ji pak Společností Českou, kterýžto název stal se historickým heslem vlastencův českých až do založení Matice české.
První pokusy, založiti Společnost Českou, sáhají až do časů Josefa II., ač rok urcitě jmenovati nelze. Pokusili se o to tehdáž Pelcl a někteří přátelé jeho. Scházeli se, jakož pravili, "v hromadu na spůsob sousedů veských; avšak poznavše zjevnou nad tím zemského řízení nelibost, brzo se rozstoupili, nezůstavivše žádné patrné stopy těch prvních k Společnosti České krokův." 1
Dotčený záměr Pelclův a přátel jeho, pokud se jevil za panování Josefa II., vztahoval se bezpochyby hlavně na vydávání starých spisů českých, jež se lidu více líbily než knihy nově psané; ony byly české i duchem i slohem, tyto pak byly složeny po spůsobu německém.2
První zpráva, kde zcela určitě Společnost Česká se připomíná, pochází také od Fr. Pelcla; psalť dne 13. října 1791 též prof. Zlobickému do Vídně, že v Praze chtějí zříditi Českou Společnost; její úlohou mělo býti, vzdělávati a rozšiřovati jazyk český a sepsati úplný slovník český. A dne 31. července r. 1800 Pelcl opět psal Zlobickému o též věci dokládaje, že účastníci onoho záměru scházejí se každý pondělek u Dobrovského, a že Kramerius chce k svým novinám každého téhodne přidávati půlarchovou přílohu s titulem "Hlasatel literatury české." Také Pelcl v těchto literarních poradách býval; ale v 2. polovici r. 1800 pro churavosť tam choditi již nemohl, až dne 9. února 1801 zemřel. 1
O zajímavém jednání tom pohříchu zevrubných zpráv nemáme; nepochybně zaniklo jednak překážkami, které vláda tehdy všemu rozvoji národnímu činila, jednak i samou smrtí Pelclovou; mělť, jak se zdá, Pelcl býti předním účastníkem dotčeného předsevzetí literarního. Čilý spisovatel Kramerius, jenž od r. 1791 až do své smrti r. 1808 své vlastenecké Noviny vydával, byl by zajisté nadřečenému slibu dostál, kdyby potřebné pomoci se mu bylo poskytlo. K vydávání periodického časopisu Hlasatele českého sice došlo, vydával jej Jan Nep. Nejedlý r. 1806-1808; ale o zřízení Společnosti České na podporu jazyka a písemnictví českého v těch letech žádné zmínky jsme nenašli. Snad k tomu nezdaru nemálo také přičinil tehdejší úpadek blahobytu hmotného; opět nastalé běhy válečné spůsobily velikou nejistotu věcí peněžných a neobyčejnou drahotu všech potřeb, kterážto tíseň obecná dusila jistě také všecky snahy literarní.1
Zatím však zřídili okolo r. 1803 evang. kněz Bohuslav Tablic, prof. Jiří Palkovič a jiní vzdělaní Slováci v Pressburce "Institut literatury slovenské" a při tamním lyceu evangelickém stolici řeči a literatury české, vydržujíce oba ústavy společnými příspěvky. A rovněž působením Boh. Tablice a seniora Lonicha založena roku 1810 ve Šťávnici mezi Slováky společnost učená, která zvláštního professora řeči a literatury české na gymnasiu v Šťávnici platila, ano později i v Čechách a na Moravě své údy a podporovatele měla.2Ústavy tyto později vinou nepřátel a nesvorností vlastních zakladatelů docela zamkly; přes to však z počátku obracely na se pozornost vlastencův českých a moravských, jakož dopisování mezi Jungmannem a Tablicem i Markem dostatečně ukazuje.3
Nová zmínka o Společnosti České děje se v listě Jungmannově dne 30. prosince r. 1809 k A. Markovi. Tento pokládal brzké zřízení České Společnosti za tak jisté, že poslal s Frant. Vetešníkem Jungmannovi 20 zl. jako společný příspěvek na ni. Než i tehdáž Jungmann odpovídaje Markovi, opět mu připomenul rozviklanost státních financí jako vážnou překážku v dotčené věci.
Roku 1810 zasazovalo se o zřízení Společnosti České několik vlastenců ve Vídni, z nichž Jungmann jmenuje zvláště jistého setníka Benedettiho z Pardubic (v listé Markovi od 10. dubna 1810). Avšak i jinde horliví národovci se tétéž myšlenky ujímali. Jeden z prvních byl Karafiát, knihovník v továrně na sukno v Brně1a jeden z nejobětovnějších vlastenců kromě nevelikého kruhu spisovatelův. Ten šlechetný muž přispěl Jungmannovi 200 zl. k vydání Ztraceného ráje Miltonova, vymíniv si několik výtisků toho díla pro Společnost Českou, o nížto si vlastenci v Čechách i na Slovensku tehdáž pilně dopisovali. Jiný takový horlivý milovník literatury národní byl Václav Bergner.2Pocházel z Prahy a již z mládí s Jungmannem přátelsky obcoval; byl některý čas továrníkem v Rumburce, později sekretářem při vyslanectví v Brasilii; r. 1834 zemřel ve Vídni. Také on podporoval rovným příspěvkem jako Karafiát vydání překladu Ztraceného ráje a úsilovně zasazoval se o založení Společnosti České, jmenovitě se domáhal ve Vídni příslušného k tomu dovolení.3
Pohříchu ani o těchto jednáních nemáme zpráv zevrubných; což zde položeno, vychází jen z kratičkých a kusých zmínek, které Jungmann, snad z opatrnosti, jen tak mimochodem v listech svých k Markovi prohodil. Pokud dle téhož pramene souditi lze, zpravoval zase Jungmanna v příčině Společnosti České někdy Jos. Miloslav Rautenkranc, tehdáž ředitel hlavní školy v Nových Dvořích v Čáslavsku. Byl tak jako Matěj Sychra i Ant. Puchmajer a jiní vlastenečtí kněží vřelým obhájcem jazyka českého; ostře žehraje na aárodní zvrhlosť stavů vyšších, důtklivě se přimlouval za to, aby řeč česká zase do škol uvedena byla. 4Rautenkrance Jungmann, ač s ním jinak hrubě si nedopisoval, o Společnost Českou se doptával, na něho pak a Puchrnajera v listech k Markovi se odvolával. Tak v listě ze dne 5. července 1810 Jungmann Markovi velice touží: "Rautenkranc mi nic o tom (o Společnosti České) nepíše. Hanba nám Čechům, že tak všecko váhavě jde!"
Než zdá se, že brzo potom dostalo se Jungmannovi zpráv potěšitelných; neboť v listech svých naznačoval již jakýsi plán pro budoucí Společnosť Českou. Měla míti dvojí úkol, jeden literarní, druhý nakladatelský; v nejhorším případě chtěl za vděk vzíti i společností takovou, která by aspoň vydávala knihy z úroků jistiny dobře opatřené, zvláště pak měl se vydávati časopis nějaký, třeba jen Hlasatel dále. A pronášeje mínění své o povaze Společnosti České, Jungmann přál si, aby se při zakládání jejím zachovávala všecka opatrnosť; chtěl zajisté umířiti tu nedůvěru, jakou vláda vídeňská proti takovému předsevzetí ustavičné jevila. Pročež také vyhýbal se všem smělým záměrům v příčině té. Takový smělý plán, jak se zdá, pocházel od turnovského měšťana Frant. Čebiše, jehož Jungmann skrze A. Marka poznal a jakožto upřímného vlastence a horlitele pro Společnosť Českou velice si vážil. Nebo jakkoli Jungmann tou dobou o založení Společnosti České s největším zalíbením psával, přece myšlenku Čebišovu, o níž pohříchu určitých zpráv jsme nenašli, téměř zamítal. Ukázav k nedůvěře vlády vídeňské, vyslovil se v jednom listu z r. 1810 Markovi: "Čechům ničeho nezbývá, než aby podtají všemožně hleděli zachovati národ na budoucí časy, jichž věk tento přinésti chtít se zdál, ale teprve jiný další přinésti musí. Jen netraťme ducha i naděje," píše Jungmann, "dochoval se ten národ tolik let proti tolika nepřátelům, dochová se ještě budoucně."
Avšak Společnosť Česká ani ve skromné podobě, jak ji Jungmann navrhoval, nestala se skutkem. Kromě příčin vnějších výše již řečených vadilo věci i to, že literarní život český právě okolo roku 1810 v Praze tak slabou záštitu měl. Neboť Pelcl, Kramerius a Procházka byli již mrtvi; Jan Nejedlý stav se advokátem, přestával býti literátem; ano Nejedlý sám mluvě o Společnosti České, přímo se vyjádřil, že jest spisovatelů v Praze málo, a že Rulík a Tomsa k té literarní činnosti se nehodí, jaké si Jungmann při Společnosti České míti přál.1 A tak Jungmann, jenž tehdy byl gymn. professorem v Litoměřicích, pozbyl r. 1811 naděje, že by Společnosť Česká v život vstoupila; i nedostav ani od Rautenkrance bezpečných zpráv o věci té, vrátil dne 11. dubna r. 1811 přátelům svým, Markovi a Vetešníkovi, svrchu řečené příspěvky jejich nazpět.
Rok 1815 vzbudil nové naděje o České Společnosti. Pokud z některých zmínek v listech Jungmannových souditi lze, dostal tehdy nějaké zprávy o tom od Marka samého. Ale Jungmann svého přítele listem od 15. února 1815 napomínal k tichému u věci té jednání: "Já toliko nerad vidím, když se mnoho křiku vede. Naše správa (vláda) čili nespráva se toho jména "společnosť" náramně leká, a ubohého Klicperu (což mám z jeho úst) k policii městské potahovali pro to jméno. Může býti společnosť pevná, o které svět by nevěděl kromě z účinků." I tehdáž znova tanula Jungmannovi na mysli společnosť, jakou r. 1810 zřídili v Šťávnici, pročež v témž listě dále doložil: "Mohli by ovšem zvláště duchovní takového něco učiniti, jako učinil Tablic v Šťávnici. Tam každý oud 10 zl. klade na přijatou, z kterých peněz náklad na knihy se vede; mají i knihovnu založenou, kdežto již přemnoho vzácných knih se nalézá, i drží se od společnosti professor (Royko), jemuž remuneraci dávají." I dokládá Jungmann: bude-li to Markovi a některým jiným po rozumu, aby Marek psal Tablicovi přímo o plán společnosti šťávnické.
Marek vedle přání dotčeného se také zachoval; Jungmann aspoň v listě od 22. března 1815 z Litoměřic Marka chválí za jeho snažnosť o zaražení společnosti, i doufá. že brzo se více o tom doví a snad třeba i přespolním údem se stane. A podobně 1. července 1815 Markovi píše: "Dej Bůh, aby ta Vaše společnosť i počátek brzký i prospěch šťastný měla, jelikož snad mnohý jí se probudí." A nedlouho potom píše Jungmann Markovi dne 30. srpna 1815 na Hrubou Skálu: "Bergner byv u mne v Litoměřicích Vás pozdravuje a v zimě navštíviti míní. On žádá přijíti ad latus gubernialnímu radě in commercialibus, a dosáhne-li toho, bude navždy v Praze bytem a pak si vznaměřil konečně zaraziti Společnosť Českou, ku které prý dovolení ve Vídni získá - myslí, abyste zatím, jen co může kdo, dělali."
Než všecky tyto nadějné pokusy, o nichž Jungmann zmínky tak kratičké činí, nevedly ke konci žádoucímu. Nad to jsou zprávy o nich opět tak kusé a nesouvislé, že nevíme ani, v čem celé jednání záleželo ani jakým spůsobem zmařeno bylo. 1
Rovněž klamné byly naděje, které vzbudil pověstný dekrét, 23. srpna 1816 v příčině jazyka českého vydaný. Bylo sice jím uloženo, aby při vyučování na gymnasiích a vysokých školách přihlíželo se jistou měrou k jazyku českému. Čeští vlastenci uvítali tento dekrét s velikou radostí; měliť za to, že jazyk český, jakmile uveden bude do vyšších škol, opět dosáhne i větší platnosti v životě veřejném, a že tudy také zřízení Společnosti české stane se nezbytnou potřebou. Jungmann byv jmenován professorem akademického gymnasia, přebýval již od 1. listopadu 1815 v Praze; i sepsal tu nejprve svou Slovesnosť, která v lednu 1820 tiskem vyšla a potom za učební knihu při výkladech o češtině sloužila. Než nepřátelům národnosti české podařilo se r. 1821 nové dvorské nařízení vymoci, jímž češtině povaha řádného předmětu na gymnasiích českých odepřena, a takto hlavní účinky dekrétu roku 1816 vydaného téměř docela zmařeny byly. Jungmann sám se vyjádřil, že pak pro jazyk český na gymnasiích českých více se nedělo, než před r. 1816 se dálo.2
Jakož výše vyloženo, četné byly pokusy o zřízení Společnosti České. Než do roku 1818 jevila se tato myšlenka jako pouhá bludička: brzy tu, brzy onde v Čechách se vyskytla; nenalezši však pevné podpory a stálého střediště, pokaždé zanikla, ovšem jen aby za čas opět se objevila. Tím aspoň ukázala se její zjevná potřeba v životě národním.
Teprva r. 1818 ujali se Společnosti České někteří přátelé její v Praze. Stalo se to přičiněním hraběte Bedřicha Berchtolda, šlechetného vlastence a proslulého přírodozpytce. I jakkoliv ani ten pokus se přímo nepodařil, přece odtud již neustále o věci pracováno, až posléze žádoucího cíle dosaženo.
Berchtold záhy vešel v přátelský svazek s dr. Janem Svat. Preslem, jenž od r. 1820 byl professorem na universitě pražské. Druhým důvěrníkem Berchtoldovým byl Jos. Jungmann. Jakož známo, přišel tento do Prahy hned s tím úmyslem, zasazovati se o založení české literatury vědecké. V předsevzetí tom snášeli se s ním Berchtold a Presl; obnovena tedy mezi nimi myšlenka, založiti ústav ku vzdělání jazyka českého a k utvoření literatury vědecké. Hrabě Berchtold maje jakožto šlechtic rozsáhlejší styky společenské, vypracoval plán k takovému ústavu, jenž měl se jmenovati Národní Museum. Ale brzo se ukázalo, že mezi samými učenci, kteří dle toho plánu měli býti předními správci nového ústavu, nebylo pravé chuti. Tak zejména Jos, Dobrovský, jenž měl býti direktorem starožitností, přímo odepřel, a Jan Nejedlý, jejž chtěli míti direktorem bibliotheky, také mnoho chuti nejevil; Bergner pak, tento horlivý přítel Společnosti České, meškal tehdáž v Brasilii jakožto úředník vyslanectví rakouského. Ano jednání samo přivedlo ostatně na jevo zarytou nenávisť Jana Nejedlého proti Jungmannovi, mezi nimiž otázka pravopisná již r. 1817 všecko přátelství přerušila. Neboť Jungmann postavil se toho roku na stranu obhájcův opravy pravopisné Dobrovským navržené naproti Nejedlému, jenž žádných změn v orthografii české připustiti nechtěl. Ale přes to byl Jungmann r. 1818 hotov smluviti se s Nejedlým a povoliti mu v příčině pravopisné, kdyby obmýšlené Museum k místu přivedeno bylo.1Patrně chtěl Nejedlého získati pro otázku musejní, pokládaje tuto za důležitější než opravu pravopisnou.
Někde v lednu dotčeného roku dodělal zajisté hrabě Berchtold svůj plán, Národního Musea se týkající; i usneseno, aby Nejedlý, jakožto muž pro své vynikajácí postavení k tomu nejspůsobilejší, onen plán nejvyššímu purkrabímu donesl a o něj s ním pojednal. Ale Nejedlý nedbaje toho, nechal u sebe několik neděl toho plánu ležeti, nevykonav poslání sobě uloženého. Jungmann se tedy marně přičiňoval o to, aby Nejedlého pro oblíbenou myšlenku svou získal. Nejedlý i Dobrovský se od věci odvrátili. Pročež Jungmann těžce si na ně stěžoval v listě od 24. února 1818: "Plán k Museum leží u prof. Nejedlého již měsíc; ten váhavý člověk se ho ani netekl a snad i proti tomu bude, jako jest Dobrovský. Tento praví, že lépe jest, aby každý pro sebe pracoval, že ze společnosti nic neb zřídka kdy co pojde, ač jest sám oudem několika společností."2I vzali tedy dne 4. března přátelé věci musejní Berchtoldův plán od Nejedlého, a Jungmann těžce žehral na nevlasteneckou váhavosť jeho, pokládaje ji za hlavní příčinu, že myšlenka musejní k místu přivedena nebyla.3
Avšak třeba uznati, že hlubší příčiny než liknavost Nejedlého spůsobily nezdar obmýšleného Národního Musea. Záležely mimo jiné hlavně v nedostatečném tehdáž rozvoji národního vědomí; nechuť Dobrovského a váhavost Nejedlého naproti otázce musejní byly jednotlivé toho zjevy, ovšem ve třídě veledůležité. I lze podle toho souditi, jak asi v jiných vrstvách národu bylo poskrovnu obětovných a vytrvalých přátel věci vlastenecké. Vůbec duch národní tehdáž nenabyl ještě té moci, aby se dodělati mohl Musea ryze českého. Ani obyvatelstvo města Prahy ani šlechta ani ostatní národ nebyl ještě tou měrou probuzen, aby bylo možná naň ukazovati jako na podporu a záštitu vědeckého ústavu čistě českého. Nad to již účinně pracovali nepřátelé národnosti české proti dekrétu z r. 1816, jímž jazyk český na gymnasiích českých za předmět řádný vyhlášen byl. A této činnosti jejich, v Praze počaté a ve Vídni soustředěné, podařilo se tento dekrét zmařiti. Při takovém stavu veřejné správy nebylo by se jinak vedlo ani jiným snahám a předsevzetím národním, jmenovitě kdyby byly směřovaly k založení ústavu, čistě českým potřebám literarním věnovaného.
Za takových poměrů veřejných bylo zcela přirozeno, že zdárněji prospíval plán hraběte Kašpara Šternberka a přátel jeho na založení Musea, v němž všeliké znamenitosti země české se ukládati měly, aby sloužily jednak domácím učencům k vědeckému zkoumání, jednak celému království ke cti a vážnosti. Bylyť tehdáž podobné ústavy v Rakousku již v menších městech, nežli Praha jest. Štýrský Hradec měl své Johanneum, Brno své Museum Františkovo, Opava své krajské Museum.
Tím větší ceny a důležitosti bylo se nadíti od takového ústavu v hlavním městě království českého, kde příroda i dějiny tak mnoho a tak vzácných pokladů poskytovaly k vědeckým i vlasteneckým výzkumům. Pročež také Museum, jež napomáhati mělo kulturním pokrokům celé země, budilo ve vyšších vrstvách obyvatelstva, jinenovitě mezi šlechtou, účastenství větší než ústav týkající se rozvoje toliko jazyka českého. Vlastenectví a smysl pro osvětu halily se tehdáž v Čechách ještě namnoze v roucho německé; živel český, o jehož utěšenějším prospívání nejeden vlastenecký učenec pochyboval, měl teprva dalším úsilím zjednati si obecnou platnosť. Okolo roku 1818 byl ještě nepatrnou popelkou, jíž se ujímali jen mužové takoví, kteří předstihujíce idealním vlastenectvím svou dobu, pevně důvěřovali v lepší budoucnosť a hleděli, jak Jungmann radil, všemožně zachovati národ na časy budoucí. Proto také uzavřel hrabě Berchtold s přátely svými, upustiti od prvotního záměru a podati svůj plán podnikatelům Musea zemského, aby ho poněkud i na prospěch jazyka českého užili.
Provolání ze dne 15. dubna 18181"k vlastencům umění milovným," jímž hrabě Frant. Antonín z Kolovrat vyzýval k založení ústavu musejního, vzbudilo radostné účastenství ve všech třídách obyvatelstva, zvláště mezi rody panskými. Zpomenuto v něm, jak někdy vědy a umění v Čechách, jmenovitě za Karla IV. a za Rudolfa II., zvelebovány, a kterak i v novější době za Marie Terezie snahy vědecké znova se ujímaly. Želeno dále, že posud není úplné všeobecné historie literatury české ani úplných památek, jichž k vypsání dějin českých potřeba, ani žádného přírodopisu země české. Ono provolání, když vytknulo tyto a podobné potřeby, vybízelo vlastence obětovné, aby přispívali novému ústavu penězi a památnými předměty. Ale o pěstování řeči a literatury české výslovně nic neřečeno.
Těžce to nesli přátelé Společnosti České, že v provolání ani zmínky nebylo učiněno o vzdělávání jazyka českého v novém vlasteneckém Museu. Vidouce, že není již naděje na zřízení ústavu zvláštního, snažili se, aby nový ústav pojal onen úkol v obor působnosti své. I uvolili se, žádati za to přímo purkrabí zemského, jehož spanilomyslnosti nemálo důvěřovali. Poselství k němu vykonali Jungmann a Presl, doprosivše se ku pomoci Maxim. Millaura, kněze řádu cisterciackého z Vyššího Brodu, jenž rodem sice Němec, řeči a literatuře české z počátku přál. Hrabě Kolovrat přijal je laskavě, čině jim dobrou naději, že prosba jejich vyplněna bude; při tom pronesl slova: "Wir sind ja noch eine Nation!" (Vždyt jsme ještě národ!)2
Vlastenecká tato slova naplnila přátely Společnosti České novou nadějí; jmenovitě Jungmann viděl svou touhu téměř již vyplněnu.
Jak pevně Jungmann tehdáž důvěřoval, že Národní Museum bude hlavně přihlížeti ku pěstování jazyka českého, o tom nejlépe svědčí nadšený dodatek, jejž připojil ku provolání Kolovratovu, v Pražských Novinách (Šenfeldovských) dne 25. dubna 1818 vytištěnému. Uvádíme zde i pro zajímavý obsah i vzletný sloh hlavní místa do slova:
"Vlastenci! Ejhle dávná žádost naše, zaražení společnosti pro zachování a zvelebení jazyka Českého, vyplněna jest. Pod křídlem mocným vysoké šlechty naší vzniká Národní Museum, jehož hlavní účel jest zachování jazyka, zachování národu českého. "Ještě jsme národ!" jsou slova z osvícených úst vyšlá. "Ještě jsme národ!" ozývá se po všech končinách milé vlasti naší Čechie. S tichou a zatajenou bolestí nesli jsme posud ten osud, že našemu národu a jazyku všecka vyšší učení zavřena byla, již jsme zkázy jeho želeli; ale nepojde, nikoli nepojde. Již dobročinným země pána na své věrné Čechy shlédnutím ozývá se milý náš jazyk na vyšších stolicích učitelských, již v gymnasiích jeho zvuky slyšeti, a dá Bůh i jinde slyšeti bude. Svatý budiž tento ústav národu, jeho založení národní slavností; každy nějakou oběť na oltář národnosti přinášej, nechť sebe menší, Geniovi vlasti líbezná bude.
Učení vlastenci, květe národu, liknovali jste vydávati české spisy dílem pro veliký náklad, dílem pro nejistý odbyt. Museum Národní se o vydání jich budoucně postará, vy mu spisy svými velikomyslně pomáhejte!
Okolní národové, jestli kdy, nyní s žehravostí odměnnou samých sebe šetří, národství jest heslo jich vůkol a vůkol. I jest na té době, abychom i my tolikéž činili, aby i nám vřelo srdce po jazyku svém, leč že české jméno na věky zadati, a ztrativše předků slávu, potomstvu hanbu zůstaviti chceme."1
Slova tak vřelá rozšířila i mezi vlastenci po krajích touž naději, jakou Jungmann měl, tak že mnozí potom hlavně z té příčiny pilně sbírali příspěvky pro nový ústav vlastenecký. Tak na př. byl Jos. Liboslav Ziegler, tehdáž prof. na theol. ústavě v Hradci Králové, velmi pilný sběratel příspěvků pro Museum; i psal v únoru 1822 Hankovi výslovně, že každý tam peníze posílá, aby tím literatura stálý prospěch získala.
Ale tyto vzletné naděje předbíhaly skutečnost; tehdáž ještě řeč česká té platnosti a váhy v Museu neměla. Toto mělo sice buditi cit vlastenecký a činnost vědeckou, ale obojí mělo se díti hlavně jazykem německým. Mělo se vědecky psáti o dějinách českých, o literatuře a řeči české, leč po německu. Tak to činil přední badatel tehdejší v dotčených oborech Jos. Dobrovský, nevěře v zdárný rozvoj české literatury vědecké. A jeho mínění a slovo mělo právem velikou platnost mezi předními vzdělanci české šlechty. Kašpar Šternberk, praesident Musea, soudil o českém písemnictví podobně.1Šlechetný tento mecén přál sice jazyku českému, vážil si vysoko starých jeho písemných památek, chtěl tomu, aby řeč česká zachována byla v původní své ryzosti; ale vše to mělo se díti jen měrou prostonárodní. Pokud by prostředky musejní toho dovolovaly, měly se vydávati mravné a nábožné knihy v prosté a jadrné češtině pro lid, zvláště vesnický. 2
A že téhož času ve Vídni smýšlení jazyku českému dokonce nepřátelské bylo na vrchu, dokazuje vládní nařízení z r. 1821 výše dotčené, jímž dekrét z r. 1816 jazyku českému na vyšších školách příznivý zmařen byl.
Útulek, jehož se řeči české dostalo na začátku v Národním Museu, byl velice skrovný; než vlasteneckému úsilí podařilo se konečně přec, že právě Museum stalo se pevnou oporou všech snah, ku vzdělání jazyka a k založení literatury vědecké směřujících. Rautenkrance a Puchmajera a jiných přátel České Společnosti již arci nebylo; ale povstávali v národě českém noví a noví hlasové, vymáhající větší péče při Museu o jazyk národní. Tak již r. 1821 vystoupil v též příčině Václav Pešina rodem z Hradce Králové, později kanovník na hradě pražském. Jsa farářem v Blučině na Moravě, navrhl v listě zvláštním ode dne 13. září t. r. čtenářstvu Spáleno-Pořičskému, aby na podporování spisovatelů českých zřízen byl zvláštní spolek. Členové toho spolku měli býti dílem takoví, kteří by na četné odměňování dobrých spisů ročně přispívali, dílem takoví, kteří by posuzovali spisy každého roku vydané a uznali, kdo by odměny hoden byl. Odměňovati se měly nejlepší práce básnické, dobré překlady spisů důležitých, nalezené znamenité spisy starověké aneb i spisy, které by k předloženým od nového ústavu otázkám vypracovány byly. Tento ústav vlastenecký měl býti připojen k Národnímu Museu i měl také vydávati časopis vědecký.1
Pešina oznámil návrh svůj v časopise Čechoslavu; myšlenky tam pronesené docházely obliby u přátel vlastenecké liMteratury, ano Hanka předložil jej hr. Kašparu Šternberkovi, praesidentu musejnímu.
Prozatím Výbor Musejní, jemuž hr. Šternberk věc k rozhodnutí podal, v odpovědi své ode dne 16. prosince 1821 pronesl se v ten smysl: že Národní Museum ještě nemůže bezprostředně takové podpory české literatuře propůjčiti, jakož si jest přáti; prostředně však že ochotně každému vlasteneckému podniknutí napomáhati bude; když se mu peníze svěří, že po vůli dárců k účelům zvláštním je obraceti chce. Výbor si zároveň přál určitého vyjádření o tom, jak se odměny rozdávati mají. Rozeznával odměnu výtečnosti od pouhé podpory, kterou by se vydání spisu usnadnilo. Výbor měl za to, že obojí nesmí býti nepatrné. V odměnu za nějakou výtečnou báseň zdálo se mu stačiti několik dukátů, ale v podporu spisovatelů pokládal nejméně 200 zl. za potřebné, aby spisovatel se pojistil aspoň částkou svého vydání napřed. K tomu konci ovšem by bylo potřebí jistého základu neboli fondu, zvláště kdyby se zvolilo mnoho předmětů pro odměny, a kdyby se odměny každého roku rozdávati měly. Musejní Výbor tedy žádal, aby přátelé slovesnosti české o ty věci mezi sebou se shodli a pak Museu jasnou zprávu podali.1
Příznivé odpovědi této ujal se Václ. Pešina, ohlásiv 1. března 1822 v Čechoslavu: sjedná-li se takový ústav jako svrchu byl naznačen, že on se svými pomocníky 200 zl. víd. čís. čili 80 zl. stř. ročně posílati bude.
Prohlásili se i jiní vlastenci z Prahy, Hradce Králové a odjinud, že také s ročními příspěvky k ústavu přistoupí, jakmile založen bude.
Těmito projevy vlasteneckými ukázala se sice potěšitelná ochotnosť ku podporování ústavu literarního; ale v příčině vnitřního zařízení jeho kusé zprávy Výboru Musejnímu nestačily. I povstávaly nejedny o té otázce plány. Tak na konec r. 1822 vypracoval Purkyně jeden návrh, a po něm zase Jan Svat. Presl učinil nový plán; později pak někde r. 1830 také Vinařický se o touž věc pokusil. Jakkoli zevrubných zpráv o těchto plánech jsme se nedohledali, přece se nám zdá, že v nich šlo o zřízení spolku samostatného. Ale takovému spolku, jmenovitě českému, nepřála vláda tehdejší naprosto; a Výbor Musejní, jsa pořád ještě sám provisorní, musil si vésti tím opatrněji. Nad to snad i toho se obával, aby založením Společnosti České neubylo Museu členův, kteří z počátku k němu přistoupili domnívajíce se, že řeč a literaturu českou vzdělávati bude.
Navrhovatelé tyto okolnosti uváživše, jak se zdá, svých plánův Výboru Musejnímu k jednání úřednímu ani nepředložili.
Když takto věci v příčině Společnosti České se měly, přistěhoval se v dubnu r. 1823 do Prahy Frant. Palacký, chtěje se tu věnovati historickým studiím. Seznámiv se s literáty českými a skrze Dobrovského s oběma hrabaty Šternberky, s Kašparem a Františkem, brzo si přízeň jejich získal. Od té doby vedle Dobrovského již více působil na tyto spanilomyslné šlechtice svěží duch Palackého a povznesl také mínění jejich o jazyku českém. Jeho pružná mysl, jeho důkladná vzdělanosť, jeho vznešené ideje dodávaly větší váhy a ceny také věci národní, jíž se Palacký důmyslně a opatrně ujímal. Záhy nabyl toho přesvědčení, že všecky snahy a péče o vzdělání jazyka českého soustřediti se musí v jedno, a to při Národním Museu, tomto Palladiu osvěty království českého; a k tomu cíli pracoval obezřele, ale důrazně.
Tou důvěrou, které Palacký požíval jmenovitě u Kašpara Šternberka, nejprve toho dosáhl, že usnesl se Výbor Musejní vydávati dvojí časopis, český a německý; oba listy měly se státi orgány Národního Musea a představiteli intelligence domácí, české i německé. Ve schůzi Výboru dne 15. květ. 1826 Palacký jmenován redaktorem obou časopisů, jež rokem 1827 vycházeti začaly. Podávány v nich práce vědecké slohem obecně srozumitelným; zvláště časopis český byl veden spůsobem popularním, při tom dle uložení svého platně přispíval ku vzkříšení, vyčištění a zachování jazyka, jímžto stali se Čechové národem zvláštním.
Tento skutek Výboru Musejního byl veledůležitý i pro konečné založení Společnosti České. Jím zajisté společnosť musejní skutečně se podjala úkolu podporovati literaturu českou. Časopis český vycházel sice jen čtvrtletně, kdežto německý každého měsíce; nicméně prospíval onen patrně nad německý, zjednal si brzo důvěru vlasteneckých čtenářů a soustředil v sobě tou měrou přední spisovatele, že se stal skutečným orgánem ku vzdělávání jazyka českého. Časopis Musejní vytknul si hned z počátku ten úkol, spojiti přesnosť mluvy staročeské s vědeckou důkladností novověkou, odvoditi spisovatele od jalových půtek o slova ke snahám o věcné vzdělání národu. Dle toho stal se Časopis Musejní hlavním duševním středištěm v literatuře české, jakého se jí posud nedostávalo; i pokládati jej sluší jistou měrou za předchůdce konečného založení Matice České.
Palacký získav takto časopisem společnosť musejní pro skutečné vzdělávání řeči a literatury české, snažil se i dále tuto péči při Museu nejen rozšířiti, ale i naplniti dávné přání vlastencův o založení Společnosti České. Hodila se k tomu vedle důmyslu a vytrvalosti též jeho vzácná zkušenost života i obratnost v obcování s vyššími třídami společenskými. Za několik let zjednal si Palacký svou literarní činností v Praze takovou přízeň u stavů českých, že ho dne 13. dubna 1829 navrhli za historiografa stavovského.
A této důvěry jakož i ostatních okolností příznivých užil Palacký štastně k tomu, aby v lůně společnosti musejní vznikl Sbor pro vědecké vzdělávání řeči a literatury české.
Za posledních let vědomí národní se utěšeně zmáhalo; vedle písemnictví ostatního také literatura vědecká znenáhla se již vyvíjela, jmenovitě působením Kroka a Časopisu Musejního, do nichž Jungmann, Palacký, Presl, Šafařík a j. důkladné články ukládali. Avšak vedle těchto mistrů vzdělávali pole vědecké již i učňové, povahy jazyka českého méně povědomí. Odtud povstávaly záhy v literatuře mnohé nestejné a chybné názvy i nesprávné frase, za rozličnými potřebami od spisovatelův utvořené. Sloh se tím patrně kazil, ano nebylo pochyby, že dalším rozvojem písemnictví také ona nákaza šířiti se bude. Časopis Musejní tomu zlu sice dle možnosti bránil, přes to důmyslný redaktor jeho brzo pocítil, že k organickému rozvoji literatury bude třeba mravní autority sboru, z předních spisovatelů složeného, který by, opíraje se o přirozenou povahu spisovného jazyka, křivé směry nezkušených spisovatelů zamezoval a pravému zdaru literatury napomáhal. A k tomu Palacký všemožně pracoval. I aby takovému sboru hned jistou positivní úlohu vyměřil, jejížto vykonání vyhledávalo by sjednocené činností mnoha učencův, proto navrhl, aby vydáván byl realní slovník encyklopaedický; a návrhem tím zavdal příčinu k založení Sboru Musejního pro řeč a literaturu českou.
Hned zprvu, jak Palacký oznámil dotčený záměr některým spisovatelům, nalezl u nich největší k němu ochotu; uvolili se hned literarní příspěvky své zadarmo skládati, aby mohlo se krajanům podávati celé dílo co nejlaciněji. Šlo nyní o svolení úřední. Z té příčiny nejvyššímu purkrabímu Karlu hraběti Chotkovi, spanilomyslnému příznivci všech předsevzetí šlechetných, Palacký podal spis ze dne 4. října 1829, v němž oznámil zevrubně svůj úmysl o vydávání encyklopedického slovníku.1
Palacký tu Chotkovi vyložil pilnou potřebu takového slovníku. Ukázal, jaké čilé účastenství se jeví mezi Čechy ku vědám, uměním, prúmyslu a veřejnému životu vůbec; z toho že plyne obecná potřeba rychlého poučení v těchto oborech, která tím větší jest, čím méně slovníky cizí českých věcí si všímají nabo čím křivěji o nich zpravují. Palacký dále vyložil, že dotčený slovník nebude určen pro lid obecný, ale pro třídy vzdělané: vůbec měl to býti spis vážný, opravdový a beze vší tendence politické. Konečně palacký nejv. purkrabího prosil, aby účastníci toho díla scházeti se směli někdy také k společným poradám, které by výhradně se týkaly toho slovníku.
Palacký obdržev od hr. Chotka zatímní přivolení, měl dne 12. listopadu 1829 předchozí poradu v bytě Jungmannově s předními spisovateli, kteří k slovníku encyklopaedickému prací svou přispěti se uvolili. Bylo jich dvanáct. S důrazem tu Palacký přítomné soudruhy vyzýval: aby společnou poradou krátce vyměřili všecky obory rozličných nauk, z nichž aspoň nejpotřebnější věci pro slovník vybrati by bylo; aby dokonali vědecké vzdělání mateřského jazyka v tom encykl. díle aspoň tak, aby potom každý spisovatel na něm i co do terminologie vědecké se zakládati a každý čtenář novým i starým slovům vědeckým náležitě porozuměti mohl.
Potřeba takové jednoty v příčině slohu vědeckého uvažovala se živě ve schůzi dotčené. Právem si na to stěžováno: kterak spisovatelé po různu pracujíce jedni ode druhých se dělí a straní; co jeden staví, to druhý že boří; a takovýmito zmatky a novotami že národ se rozmrzí a odcizí od literatury. Pročež Palacký k tomu doložil: že čas již svrchovaný, by všem těm zmatkům mezi spisovateli konec se učinil; že purismus a neologismus třeba velmi na uzdě držeti a toliko tam připustiti, kde cizí slovo formy české nesnese, kde nový název český jest etymologicky správný a případný.
Po několikerém rokování účastníci snesli se na tom, aby takový slovník se vzdělal i aby spojoval povahu vědeckou s největší srozumitelností. Měl býti pěti nebo šestidílný a skládati se ze tří hlavních částí: z historickozeměpisné, již redigovati měl Palacký, z přírodovědecké a technologické, kterou pořádati měl Jan Sv. Presl, a z filologickofilosofické pod redakcí Jos. Jungmanna. Konečnou redakci celého díla měl vykonati Fr. Palacký.1
Hned po této poradě Palacký oznámil vše hraběti Chotkovi, a jmenovav účastníky při dotčeném díle literarním, žádal za schválení celého jednání. 2Toho se mu také dostalo, a to s rychlostí tehdáž neobyčejnou. Neboť nejv. purkrabí hledě k řečenému účelu celého podniknutí literarního jakož i k zachovalé povaze účastníků, povolil již 28. listopadu, kde zprávu Palackého o předchozí poradě k vědomosti přijal, další schůze, každý měsíc jednu; ale ve schůzích těch o ničem jiném jednati se nemělo, leč o slovníku zmíněném.
Než Palacký nepřestal na tom. Chtěje novému sboru jakožto zárodku stálé Společnosti České trvalou bezpečnosť zjednati, zasazoval se nyní o to, aby se nový spolek spisovatelský spojil s Národním Museem jakožto s ústavem, od vlády stvrzeným a veřejné důvěry požívajícím.
Zajímavo jest, že v ohledu tom dostalo se Palackému štastného pokynutí od samého městského hejtmana pražského Josefa rytíře Hocha. Palacký totiž, Jungmann a Presl chtějíce se uvarovati nemilých styků s policií, usnesli se na tom, že také rytíři Hochovi oznámí svůj záměr strany slovníku encyklopaedického. Palacký to jménem ostatních účastníků někdy v prosinci r. 1829 také učinil. Rytíř Hoch jej velmi vlídně přijal, ale za další rozmluvy doložil, že nemůže za to státi, aby časem do Vídně se nedostaly zprávy nepovolané a nepříznivé, které by i jemu Hochovi nepříjemné i onomu literarnímu předsevzetí škodné býti mohly. Císař František I. že sice velkomyslně stávajících ústavů ochraňuje; ale naproti novým že jeví přirozenou nedůvěru, pokud svého zákonného chování nedokázaly. I radil policejní hejtman Palackému, aby se sbor, o encyklopaedický slovník složený, připojil k stávajícím již spolkům vědeckým, buď k učené společnosti nebo k Národnímu Museu.
Palacký vděčně užil této dobré rady a ještě téhož dne oznámil ji hraběti Františkovi Šternberkovi, jenž bez rozpaků radil, aby nový spisovatelský sbor připojil se k Museu, a hned také musejního praesidenta Kašpara Šternberka, svého příbuzného, pro touž myšlenku získal.1
Za těchto příznivých okolností Palacký obrátil se také dne 6. ledna 1830 k Výboru Musejnímu s prosbou, aby jednota spisovatelů, k vydávání encyklopaedického slovníku povolená, jako zvláštní sbor přijata byla k společnosti musejní a pod její ochranu postavena. Odvolával se při tom nejprve na § 12. statut musejních, dle něhož společnosť má právo pro zvláštní oddíly nauk jmenovati také zvláštní komitéty nebo sbory, pak na § 3. a 13. týchž statut, podle kterých vzdělávání českého jazyka k účelům musejním náleží; nad to že Museum již ode tří let založením českého časopisu prospěšně působí na literaturu národní a podporováním onoho komitétu pro slovník ještě více tomuto národnímu účelu prospěje. Spolu Palacký znova ještě vyložil důležitost předsevzatého díla oznámiv, že skladatelé jeho vzdají se všeho honoráru, a výtěžek, bude-li jaký, že rádi ponechají Museu.2
Žádosti té Výbor Musejní také vyhověl; neboť usnesl se dne 11. ledna 1830 na základě § 12. svých stanov, zříditi Sbor k vědeckému vzdělávání řeči a literatury české, jmenovav tři redaktory slovníku naučného, Jungmanna, Presla a Palackého, údy Sboru tohoto. Poručil jim zároveň všecku péči o náklad a vydání dotčeného slovníku žádaje jich, aby pilně dbali o zachování čistoty jazyka a účty skládali každého roku z jednání svého. Jaký tu rozdíl a pokrok od 26. února 1826, kde šlechetný Kašpar Šternberk v příčině češtiny vyhlásil za úkol Musea, vydávati vzdělavací spisy jen pro obecný lid! Tak učiněn hlavní krok ke zřízení Musejního Sboru pro řeč a literaturu českou.
Sbor, Výborem Musejním právě ustavený, vztahoval se výslovně na určité předsevzetí literarní. Ale všickni účastníci jeho, jmenovitě dotčení členové Sboru, hned na počátku svých prací pro encyklopaedický slovník se přesvědčili, že bude třeba, aby se o některých naukách, kde dosud nic nebylo po česku pracováno, předchozí systematické spisy složily již proto, aby dříve ve spisech specialních správná a důsledná terminologie se provedla. Museli si tedy členové onoho Sboru přáti, aby činnosť jejich nepřestávala na jediném slovníku, nýbrž aby se rozšířiti mohla i na spisy jiné. Avšak to vše vymáhalo prostředků peněžných, důchodů stálých, jichž Sbor již i proto měl potřebí, že Výbor Musejní všecku péči o náklad a vydání i pouhého slovníku na Sbor samý vznesl. Došlo tedy na myšlenku, kterou dříve již Jungmann a Pešina pronesli, totiž na založení zvláštní pokladnice, s níž by byl Sbor dle potřeby nakládati mohl. A poněvadž Museum mělo právo sbírati příspěvky k rozličným účelům svým, a Sbor výše řečený stal se organickou částí Musea; pročež užil tento statutu musejního ve prospěch věci, o niž mu nyní hlavně šlo. Sepsáno tedy dne 2. března 1830 provolání k vlastencům národní literatury milovným, aby přispívali k účelům Sboru. A tak povstala pokladnice s jménem "Matice Česká" na spůsob podobného fondu, jaký Srbové v Uhřích již od r. 1826 měli.
Toto provolání jakož i základní pravidla Matice Výbor Musejní ochotně schválil dne 14. března 1830, jakkoli znamenala patrné rozšíření činnosti Sboru; zároveň Výbor jmenoval knížete Rudolfa Kinského kommissařem neboli kuratorem Matice, jenž bdíti měl nad tím, aby Sbor s příspěvky sebranými správně nakládal. Rovněž povoleno, aby mimo členy Sboru také bibliothekář Hanka a na venkově sběratelé musejní přijímali všeliké příspěvky pro Matici. Konečně hrabě Chotek i k tomu svolil, aby provolání k vlastencům národní literatury milovným tiskem se vydalo.1Datováno jest pro rozličné překážky, které ještě odkliditi bylo, teprva dne 1. ledna 1831, kterýžto den pokládati sluší za datum skutečného zřízení Matice české a za vlastní počátek působnosti její. Tak posléze uvedena v život Společnost Česká, kterou horliví milovníci jazyka národního již od 50 let zříditi se pokoušeli, ale pro těžkosti času k místu přivésti nemohli.
Hledíme-li ke spůsobu, jak se to stalo, vším právem nejprve ukázati třeba k rozšafnosti a vytrvalosti, s jakou Palacký o celou věc se přičiňoval. Přede vším nestál na tom, aby zřízen byl český spolek samostatný; nýbrž přihlížeje ku poměrům skutečným, jmenovitě k nedostatečnosti českého živlu v životě veřejném, a k veliké nechuti vlády vídeňské proti všelikým spolkům novým, snažil se připojiti Společnosť Českou k Museu, jež pod ochranou mocných mecénů bylo. A hle, právě tato záštita nejednou Matici zachránila v těžkých dobách, kde by samostatnosť její snadno byla i zkázu její spůsobila.
A jakož ve všem tom jednání Palacký jevil vzácný důmysl praktický, tak také znamenitě prospíval věci národní svým obcováním s předními mecénaty tehdejšími ve vlasti naší. Osvícený jeho duch a zkušenosť jeho, ať tak díme, diplomatická moudrými výklady toho dovedla při oněch mužích, že znenáhla upouštěli od předešlého mínění svého, jakoby jazyk český vědeckého rozvoje schopen nebyl a toliko ke vzdělání prostonárodnímu se hodil. Byli to hrabata František a Kašpar Šternberk, jimž svého času Puchmajerova škola své básnické plody věnovala, potom hrabata Frant. Antonín Kolovrat a Karel Chotek, kteří jakožto nejvyšší purkrabí království české spravovali, dále kníže Rudolf Kinský, první kurator Matice.
A jakož tyto prospěchy národnosti české staly se hlavně rozumným přičiněním Palackého, tak z druhé strany Dějiny Matice České blahořečiti musí té vzácné šlechetnosti oněch pánů českých, že platným důvodům velikého vlastence svou spanilou mysl naklonivše, mocným vlivem svým přičinili se o založení Sboru našeho.
zpět na obsah 
Další: Od roku 1831-1834. Počáteční činnosť Matice České.