|
- Tieftrunk | - Dějiny Matice | - |
(Správa Sboru. O prvním kuratoru Matice Č. knížeti Kinském a o nástupci jeho Hanuši hraběti Kolovratovi. Počet členův a finanční stav Matice. Slabé účastenství k Matici a příčiny jeho. O literarní činnosti Sboru, jmenovitě o vydávání Jungmannova Slovníku a Šafaříkových Starožitností Slovanských. O důležitosti těchto děl pro literaturu českou. Peněžní nesnáze Sboru Matičného. O vlasteneckém daru Jungmannovi za vydání Slovníku; o příspěvku vlastenců českých na lyceum v Pressburce. Odpověď na pamětní spis, Sborem r. 1832 k vyšším místům podaný o českém vyučování. O řádu, další literarní činnosti Matice České vyměreném.)
Čistě vlasteneckým snahám Sboru Matičného bylo zkoušeti v této době nesnází těžkých. Správa vnitřní celkem zvláštních proměn nevzala; členové Sboru i dále střídali se v jednatelství obyčejně každého roku. Prvním jednatelem byl Jan Svatopluk Presl, po něm následoval r. 1836 Palacký. Tento však maje dne 20. března 1837 nastoupiti cestu za historickými výzkumy do Říma, odevzdal dne 17. března knihy a účty matičné i účty zvláštní pro Šafaříka i s pokladnou Jos. Jungmannovi, jenž až do konce února 1838 jednatelství vedl, načež začátkem března vzloženo bylo na Presla. Roku 1838 býval Palacký opět ve schůzích sborových. Presl obstarával správu Matice až do 10. června 1839, po něm následoval Palacký, vrátiv se zatím z druhé cesty po Italii. Palacký přenesl dne 16. dubna 1840 péče jednatelské na Jungmanna, stav se potom i dekrétem dvorským od 29. listopadu 1840 historiografem českých stavů.1
Pohříchu ztratil Sbor svého prvního kuratora Rudolfa knížete Kinského, jenž po krátké nemoci dne 27. ledna 1836 jakožto praesident zemské vlády hornorakouské v Linci zemřel ve 34. roce svého věku. Těžká to byla rána pro Matici. Šlechetný nebožtík, jakožto první kurator Matice, byl pravým opatrovníkem mladého toho ústavu a vlasteneckého úkolu jeho. Hned první přistoupil s velikým příspěvkem k Matici a povzbudil i úřednictvo i duchovenstvo svých panství ke skutku podobnému. Náklad na drahý pamětný spis Hlasy vlastencův zapravil, hledě stále k tomu, aby skrovného jmění matičného dle možnosti se šetřilo. Vůbec jevil jako pravý kavalír vlastenecký onu šlechetnosť mysli, jakou při něm výtečný Čelakovský již r. 1832 ve vzletné ódě velebil.2Pročež není divu, že vlastenci těžce truchlili nad smrtí jeho tak předčasnou. Pražské Noviny za redakce Čelakovského pronesly se dne 31. ledna 1836, že v něm zašel i největší mecén nově se obživující literatury české. A pěvec Jos. Chmelenský vydal v Časopise Musejním r. 1836 na první straně elegickou báseň "Slzy na hrobu Rudolfa knížete Kinského ze Vchynic a Tetova."
Na místo Kinského jmenován Výborem Musejním dne 29. března 1836 člen téhož Výboru Hanuš hrabě Krakovský z Kolovrat kuratorem Matice; i byl důstojným nástupcem knížete Kinského.
Stav Matice rokem 1835-1840 se takto uspůsobil. Co se nejprve členů týká, těch vykázáno
| na konci roku | 1835: | 4251 |
| " | 1836: | 4492 |
| " | 1837: | 475 |
| " | 1838: | 498 |
| " | 1839: | 5123 |
| " | 1840: | 5224 |
Mezi těmi, kdo r. 1840 Matici přispěli, byl arcikníže František Karel, jenž na prosbu Josefa hraběte Thuna 100 zl. ve stř. jí daroval, a c. k. státní ministr František hrabě Kolovrat Libšteinský, jenž k Matici přistoupil jako zakladatel se 100 zl. stř.
Avšak celkem přibývalo členů tak málo, že Sbor byl tím nemile dojat a do nemalých rozpaků přiveden. Přibylo sice od r. 1834 do konce r. 1835 členů 66; ale potom býval přírůstek každým rokem menší, kdežto v první době (1831 až 1834) až o 100 i o 150 přibývalo. R. 1836 přistoupili jen 24 zakladatelé, r. 1837 asi 26, r. 1838 jen 23, r. 1839 toliko 14 a r. 1840 dokonce jen 10.1Nad to zmáhal se k nemalé žalosti Sboru i počet liknavých, kteří nedoplativše desíti zlatých vymazáni býti musili. Již v roce 1835, kde bylo prvotně 425 zakladatelů, sklesl tento počet za onou příčinou jakož i proto, že několik členů zemřelo, na 395 členů; ano r. 1838 odečteno více než 100 členů, tak že jich vlastně pak bylo místo 498 jen 393, tedy méně než r. 1835; a posléze r. 1840, kde byl prvotní počet členů 522, obnášel skutečný počet 418 zakladatelů. Nemineme se s pravdou, přičteme-li ten smutný zjev jednak tomu, že Matice tehdáž vydávajíc velká díla vědecká (Slovník a Starožitnosti), nemohla knihami praktickými sloužiti širšímu obecenstvu, jednak i tomu, že nevydávala svých knih zadarmo, žádajíc ještě polovici krámské ceny oněch děl od členů svých. A k takové oběti ještě málo vlastenců tehdáž dospělo, mnozí majíce na mysli jen prospěch svůj, nedbali vědeckých důležitostí celé literatury. A odtud tak neočekávaným spůsobem zmáhal se počet vyloučených, až r. 1838, tedy rok před dokončením Slovníku Jungmannova, vrcholu svého dosáhl.
Za takových příčin nemohl býti stav peněžný hrubě utěšený. Jmění v jistinách obnášelo
| r. | 1835: | 14.118 zl. 49 1/2 kr. |
| " | 1836: | 15.416 " 49 1/2 " |
| " | 1837: | 16.543 " 22 |
| " | 1838: | 17.568 " 49 |
| " | 1839: | 17.398 " 30 1/2 " |
| " | 1840: | 18.794 " 17 5/6 " |
Celkem přibývalo jmění každého roku o něco více než 1000 zl. stř., až posléze r. 1839 shledáváme dokonce menší jistinu než roku předešlého. Roku 1839 skutečně octla se Matice ve vážné krisi následkem vydávání velkých oněch děl vědeckých i za příčinou dotčené liknavosti českého obecenstva, jížto Sbor, chystaje se vydávati tak vážné spisy, naprosto se byl nenadál.
Již roku 1834, kde Sbor dva svazky Slovníku Jungmannova vydal, překročil výdajné peníze o 145 zl. 3 kr.; a ty vypůjčeny býti musily z jistin matičných, k čemu Výbor Musejní dne 19. února 1835 svolil. Byla-li již tehdáž pro Sbor obtíž, kterou jen mimořádnou cestou ukliditi mohl; nastaly mu nesnáze později ještě větší, když účastenství pořád ochabovalo. Rok 1839 byl v skutku těžký. Ustavičným přibýváním vydání a nestejným vzrůstáním příjmův dospěla Matice roku 1839 k tomu, že měla 2389 zl. 18 kr. ve stř. vydání a jen 1640 zl. 25 kr. příjmů, tak že obnášel schodek 748 zl. 53 kr. A hle, tento schodek za tehdejších skrovných poměrů ohrožoval Matici!
V tísni této přispěl Sboru ku pomoci její spanilomyslný kurator Hanuš Karel hrabě Kolovrat-Krakovský; uvoliv se zapraviti onen deficit, odevzdal ve schůzi dne 14. dubna 1840 jednateli Palackému dotčené peníze.
Tyto neblahé okolnosti nepovstaly však zjakési snad lehkomyslnosti nebo aspoň z neprozřetelnosti Sboru. Lze to nejlépe posouditi z vypsání literarního působení Sboru za té doby.
Časopis Musejní vydáván tak jako posud, jen že vedení jeho spůsobovalo redaktoru čím dále, tím větší starosti; povstalyť zatím také časopisy jiné, jmenovitě Květy a soupeř jejich Česká Včela; tím spisovatelé se rozdělili, tak že vážnějšího čtení jen Musejník poskytoval. Právě roku 1836 ukončilo se první desítiletí toho časopisu. I chtěje Palacký v novém desítiletí zvelebiti svůj list, nezbytnou potřebu toho shledal, aby všem spisovatelům honorár se platil. Sbor sice r. 1832 určil za tištěný arch původní práce 4 zl. a za překlad 2 zl. stř. honoráru; ale ten se platil od léta 1833 začínaje jen výjimkou některým zvláště schopným neb potřebným spisovatelům. Ale to nyní již nestačilo. Pročež Palacký uvoliv se sice i dále redakci zadarmo vésti, Sbor k tomu přivedl, že ve schůzi dne 5. prosince 1836 určil 8 zl. za vytištěný arch práce původní. Což nastalo rokem 1837. Spolu redaktorovi povoleny k jeho žádosti 4 exempláře toho časopisu, jež některým pomocníkům na místě honoráru daroval. Než dlouho Palacký již redakci nevedl; jsa příliš zaměstnán pracemi jinými, jmenovitě studiemi historickými, jichž se mu čím dále, tím více přimnožovalo, nad to maje z též příčiny daleké cesty konati, složil dne 2. března 1838 redakci. Sbor poděkovav Palackému za dosavadní péči jeho o časopis, odevzdal další vedení Musejníka Šafaříkovi, jemuž Sbor uvolil se dávati od každého svazku 30 zl. stř., tedy 120 zl. za celý ročník. 1Což také Výbor Musejní schválil. Musejník byl důstojným spůsobem dále veden, ovšem hlavně jda směrem vědeckým.
Kromě Musejníka dostali zakladatelé zdarma ještě roku 1835 jako Číslo V. "Hlasy vlastenců při radostném vítání J. V. Ferdinanda I. a Marie Anny." Jakkoli toho roku Sbor peněžný schodek již těžce nesl, přece chtěje oddanosť svou k novému panovníku vyjeviti, vydal ony Hlasy; byla to podobná sbírka básní, jaká r. 1832 z podobné příčiny vyšla. Složili tam básně: František Ladislav Čelakovský, Josef Krasoslav Chmelenský, Jakub Malý, Jan Nep. Štěpánek, Šimon Karel Macháček, František Bohumil Tomsa, Karel Vinařický, Karel Štorch, Josef Jaroslav Langer, Václav Alois Svoboda, Václav Klicpera, Václav Hanka. 2
Mnozí vlastencové si od toho kroku také slibovali nějaké dobré pro českou řeč účinky se strany vlády. Ale doba tehdejší nehověla koncessím národním ani za panovníka tak dobrotivého, jaký byl Ferdinand I.
Vážnější dílo, jež Matice za této doby vydávala, byl pětidílný českoněmecký Slovník Jungmannův. Skladatel ohromné dílo své zhruba dokonal po třicítileté práci o vánocích roku 1833, načež přehlížel, upravoval a doplňoval rukopis. Hlavní teď nastala péče o vydání. Není pochyby, že by v příčině té Jungmannovi a přátelům jeho byly nastaly veliké nesnáze, kdyby tehdáž Matice již nebylo bývalo. Z druhé strany pak nemohla Matice pustiti se zřetele dílo, jímž teprva pravý základ položen býti měl k literatuře vědecké. Nad to byl jeden z hlavních článků statutu matičného vydání důkladného slovníku českoněmeckého, pro další rozvoj literatury české nezbytného.
Pročež také Sbor Matičný již ve schůzi dne 20. března 1834 usnesl se na tom, vydávání Slovníku podporovati, a povolil k vlastní žádosti skladatelově hned napřed 350 zl. Toto usnesení bylo pro Jungmanna a dílo jeho tím vážnější, když prosbě jeho k nejv. kancléři hraběti Mitrovskému učiněné, aby úřadové na Slovník směli sbírati předplatitele, listem k hraběti Chotkovi od 17. května vyhověno nebylo.1
Slovník vydáván po svazcích čtvrtletně v tu dobu jako Musejník; koncem září r. 1834 vyšel první a koncem prosince druhý svazek. Předplatitelům, kteří totiž 4 zlaté na dva poslední svazky napřed složili, prodáván svazek za 2 zlaté, zakladatelům matičným pak za 1 zlatý, tedy za polovici; druhou polovici musila zaplatiti Matice sama. Kdo však teprva r. 1835 k Matici přistoupili, dostali předešlé svazky již jen za cenu předplatní.
Jakkoli Sbor Matičný jen polovici nákladu na Jungmannův Slovník uhrazovati se uvolil, nicméně hned prvního roku ocitl se v nemalé nesnázi, zvlášté když účastenství k Matici nemnožilo se tou měrou, jak Sbor očekával. Spolu také bylo potřebí pomýšleti na budoucnosť, aby vydávání Slovníku ani zastaveno nebylo, nad to pak naprosto zmařeno.
Jedinou pomoc, jíž Sboru užiti bylo, vytknul Šafařík v listu svém Kollárovi dne 28. září 1834 těmito slovy: "Matice k Slovníku již kapitálem přispívati musí, sic jinak by nevyšel..."
Sbor tedy také jsa dle stanov odkázán na pouhé úroky a nemoha o své ujmě sáhnouti na jistinu matičnou, žádal již 19. prosince 1834 na Musejním Výboru, aby mu z fondu matičného půjčeno bylo na vydání Slovníku 2000 zl. stř., které Sbor, jakmile by dílo ukončeno bylo, ve čtyrech, nejdéle v 5 letech z úroků zapraviti se uvolil, aniž se mělo tím vydávání Časopisu Musejního a menších spisů zastaviti. K této žádosti Výbor Musejní svolil dne 19. února 1835.
Tímto opatřením Sbor Matičný nastoupil rozhodně na obtížnou cestu, vydávati veliké spisy vědecké. Avšak nevyčkav dokončení díla prvního, jal se hned r. 1836 vydávati druhé veliké dílo "Slovanské Starožitnosti" od Pavla Šafaříka. Ke kroku tomu byl Sbor tím více zavázán, že k sepsání Starožitností skladatele sám byl vyzval.
Šafařík vynikal nade všecky dosavadní badatele v oboru starověku slovanského důkladnou znalostí všech slovanských nářečí, jejich literatur a národopisných poměrů. Již asi před 8 lety vydal v Budíně německý spis o původu Slovanův, jímž velikou pozornosť na sebe obrátil. Hlasové, jakkoli o spise tom se rozcházeli, přece snášeli se v tom, že spisovatel jeho spojuje nevšední důmysl se vzácnou učeností. Za pobytu svého v Praze Šafařík již nejeden důkladný článek uveřejnil v Čas. Mus.; jmenovitě r. 1834 podal tam: "Myšlénky o starobylosti Slovanův," "Přehled pramenů staré historie slovanské," kdež mimo jiné pronesl spůsob svého badání těmito slovy: "Jediné z pramenů samých, bystrým okem a myslí čistou probíraných, vydobývá se čistá pravda."1
I bylo zcela přirozeno, že Sbor vřele utvrzoval slovutného badatele v práci jeho; spis byl r. 1835 dokončen a censuře předložen. Palacký pak dne 20. ledna 1836 Sboru oznámil, že Starožitnosti jsou ukončeny, předloživ spolu návrh, aby rovněž tak jako Slovník Jungmannův pomocí Matice vydány byly. Sbor také k tomu přistoupil, jakož bylo jeho povinností k Šafaříkovi i k literatuře české. Všickni vzdělaní vlastenci uznávajíce zásluhy Šafaříkovy o literaturu, byli by s nechutí se odvrátili od Matice a obsypali Sbor výčitkami, kdyby se tento byl jinak usnesl. Naopak zase Sbor mohl se tou nadějí kojiti, že vydáním tak výtečného díla rozhojní účastenství k Matici.
Než vlastenecké ono usnesení spůsobilo Sboru nové starosti o náklad. Jako výše již řečeno, dostávali zakladatelé Slovník Jungmannův za poloviční cenu předplatní, druhou polovici platila Matice. Toto vydání r. 1835 na hotovosti činilo 1200 zl.1, k čemuž přistoupil obyčejný náklad na Časopis Musejní 440 zl. stř.; obnášelo tedy vydání r. 1835 nejméně 1640 zl. Naproti tomu pokladna matičná poskytnouti mohla jen asi 700 zl. úroků ze základního jmění 14.000 zl. a 200 zl. za prodané knihy matičné, celkem asi 900 zl. stř. Byl tedy již roku 1835 schodek 740 zl. stř., tak že výše zmíněná půjčka 2000 zl. by nebyla ani na 4 léta stačila k uhrazení schodku, kdyby se i jen Slovník byl vydával.
Byl-li tedy stav peněžný Matice české již tímto dílem stísněn, stalo se to Starožitnostmi ještě více. Ale Sbor opatroval se stejnou pečlivostí obě díla; obě musila býti vydána. V úradách o potřebné peníze brzo shledáno, že by obnovená půjčka 2000 zl. stř. z pokladny matičné nepostačila, že Sboru potřebí jest stálých větších důchodů aspoň po tolik let, pokud by dotčená dvě díla vydána nebyla. Ale v pravidlech matičných v § 4. vyměřeno, že jen úroky ze vkladů vydávati lze na knihy, vklady pak samé že sluší přirážeti ke kapitálu. Sbor Matičný obrátil se tedy dne 30. ledna 1836 se žádostí k Výboru Musejnímu, aby napořád polovice ročních vkladů se všemi úroky se vynakládati směla na vydávání spisů, druhá pak polovice aby připadla k jistině. I za minulý rok 1835 měla se 1/3 vkladů ještě obrátiti na uhrazení větších vydání toho roku.
Sbor při tom dobře uvažoval, že hlavním úkolem pokladny jest zajisté účinná podpora literatury a nikoli stálé množení kapitálu. Dotčené pravidlo, ukládati celé vklady k jistině, mohlo míti jen potud platnosť, pokud jistina nedosáhla jisté výšky, kde mohl se ústav matičný pokládati za pojištěný v úkolu svém. A tato výška zdála se býti Sboru dostatečnou při 14.000 zl. ve stř. Dále Sbor ukázal k důležitosti obou děl, jmenovitě Slovníku, k jehož vydání Matice svými stanovami zavázána byla naproti obecenstvu.
Výbor Musejní z počátku se rozpakoval povoliti žádosti Sboru, maje za to, žeby tím opatřením práva zakladatelů byla stenčena. Sbor však přes to dne 12. února 1836 obnovil svou žádosť k Výboru Musejnímu, ukázav jmenovitě k tomu, že rozmnoženou činností fondu se povznese ústav, že po vydání Slovníku pokladna opět rychle se zotaví, snadno toho nabudouc, oč nyní více z ní se vybere. Sbor dotknul se i toho, jak jest potřebí, aby zmáhala se činnosť Matice tou měrou, jakou se zmáhá účastenství k ní. Přišlo Sboru nemálo vhod, že od konce r. 1834 do konce r. 1835 počet zakladatelů z 359 na 425, tedy proti následujícím letům dosti hojně se rozmnožil.
Výbor Musejní uznav konečně platné důvody Sboru Matičného, svolil dne 23. února 1836 k tomu, aby začátkem r. 1836 polovice vkladů dávala se na knihy. Tím spůsobem jediné pojištěno jest vydání Slovníku a Starožitností. I Sbor Matičný i Výbor Musejní odvážili se tímto novým opatřením skutku sice smělého, ale k dalšímu rozvoji literatury velmi potřebného, zavázavše si k díkům i celý národ. Zjednaliť literatuře díla ceny nehynoucí i povznesli důvěru vlastenců v další rozkvět literatury. První sešit Starožitností, vydaný v létě 1836, došel takového odbytu, že několik dní po vydání jeho druhý otisk učiněn býti musil. S potěšením Šafařík sám o tom psal dne 17. srpna 1836 příteli svému učenci ruskému Pogodinovi řka, že tisk spisu jeho zabezpečen jest. 1Zakladatelé dostávali Starožitnosti tak jako Slovník za poloviční předplatné, tedy za 25 kr. ve stř. svazek, v knihkupectví Kronbergra a Webra v Praze na své zakladací lístky.
Veliká byla radosť mezi vlastenci z obou spisů, Slovníku i Starožitností, sotva první svazkové byli vyšli. O Jungmannově Slovníku jindřichohradecký probošt Vojtěch Juhn v listě Hankovi dne 22. prosince 1834 napsal tato vřelá slova: "Co dávno mé srdce žadonilo, to se vyplnilo ve vydávání onoho Slovníku, neunavnou prací našeho přemilého pana Jungmanna skončeného. Potěšen jsa prvním svazkem nemohl jsem dosti se vynadiviti, kterak duchem jednoho muže tak hmotná a obrovská práce podstoupena býti mohla, mysle, proč nejsem mocnářem, abych z Jungmanna kuížete zplodil."1A Časopis Musejní 1835 (str. 332) praví o díle tomto, že ve známosti řeči a literatury české novou epochu zakládá. Chmelenský v Časopise Musejním r. 1836 po vyjití dílu II. (od písmen K-O) takto se pronesl: "Dvě pětiny tohoto obrovského díla jsou již vytištěny. Činí v pravdě dílo toto převýborné novou epochu v naší literatuře a v nejpříhodnější čas užitek vydáyati počíná, stavíc hráz nepřekonatelnou proti nevčasnému a nešťastnému vokalisování a zpotvořování našeho jazyka mateřského, na nás co nejslavnější dědictví z tolikerých po-hrom došlého."
O prvních dvou svazcích Starožitností vyjádřil se týž Chmelenský v Časopise Musejním r. 1836 (na str. 371) takto: "Neznáme žádné zhola knihy v literatuře naší, která by se takovou důležitostí a novostí obsahu honosila, jako tyto jadrnou a výbornou češtinou vydané Starožitnosti, a právem vyřknul o nich p. Palacký v nejnovějším díle svém "Geschichte von Böhmen" na str. 57, že epochu činí, a že on sám, co do původu Slovanů, všude nejvíce se na náhledy Šafaříkovy váže. Nám již po takovém ocenění nezbývá, než na toto národní dílo všecky národy slovanské pozorny činiti, což i s mnohým a velikým potěšením konáme chlubíce se, že na české půdě v českém jazyku tyto veliké a nové pravdy v život vešly, a majíce za to, že pan Šafařík pro velikou všude na jevo danou učenosť, hluboký důmysl a soudné zkoumání sice hojnosť obdivovatelů, ale málo kterého posuzovatele jemu rovného najde... A na důkaz, že dílo tak vzácné mezi jinými Slovany skutečného již povšimnutí došlo, oznámeno v Časopise Musejním, že překlad ruský v Moskvě již se tiskne.
Šafařík byl té doby šťasten v činnosti své; duch jeho tehdáž tak něžně se sloučil s ostatními buditeli národního písemnictví, že nemohl se nikterak rozloučiti s Prahou, s přátely a se společným dílem národním. Z listů Šafaříkových k Pogodinovi r. 1836 a 1837 vyrozumíváme, že Šafaříkovi nabízena od ruského ministra hraběte Stroganova stkvělá professura na universitě moskevské; ale šlechetný soudruh Jungmannův a Palackého zamítl podání toto doloživ, že nemůže obětovati krajanův a literatury za jakékoli stkvělé místo. Odtud rozhodněji a rozhodněji opakoval, že zůstane v Praze, vděčně ovšem uznávaje zásilky peněžné a literarní, jichž se mu Pogodinem z Rus dostalo.
Starožitnosti dokonány šestým sešitem v září 1837. Chudičká byla úprava tohoto prvního vydání; podávala jasný obraz chudičkého stavu tehdejší literatury české. Spis byl tištěn velmi těsně, aby se nákladu na tisk a papír co nejvíce ušetřilo. Krámská cena spisu o 1006 stranách obnášela tři zlaté, a za polovici té ceny dostávali knihu zakladatelé. Šafařík dostal honoráru deset zlatých za vytištěný arch.1
Tak vydáno první přísné vědecké dílo, na samostatném zkoumání založené, v jazyku českém, které nabylo důležitosti evropské. Těžko věru by bylo říci, zda spis tak vzácný či skromná povaha jeho skladatele většího obdivu zasluhuje. Pravdivá jsou věru slova, jež psal Chmelenský dne 2. září 1837 z Kroměříže Čelakovskému: "Šafaříkův pátý svazek Starožitností jsem přečetl a věru divím se jeho lásce k našemu jazyku, že se odhodlal tak nezištně takové věci jazykem českým vydávati. Kolik medle jest osob u nás, kteří tuto genialní práci jen trochu oceniti mohou? Jest ze všeho viděti, že Šafařík, ať patříme na kteroukoli stranu, veliký muž jest." 1
Starožitnostmi Šafaříkovými zahájena v příčině dějin střední a východní Evropy epocha nová, jmenovitě v historii Slovanstva; ano až podnes, jakkoli v mnohých podrobnostech opraveny a doplněny byly, nepřestávají býti předním pramenem dotčených déjin. V Starožitnostech vynikají zvláště dvě důležité historické pravdy: předně, že Slované jsou ode dávna prabydlitelé Evropy jako ostatní národové evropští, a za druhé, že se již za nejstarších, pohanských dob honosili vzácnou vzdělaností hmotnou a duševní jakož i ušlechtilou povahou mravní.
Veliká cena vědecká spisu toho záhy obracela pozornosť učeného světa naň i za hranicemi. Bylo zcela přirozeno, že předkem mezi národy slovanskými veliké pochvaly došel; záhy překládán do jejich jazyků. Týmž časem, kdy vydání české se tisklo, ruský dějepisec Michael Pogodin dal učiniti Bodjanským překlad ruský, jenž r. 1838 v Moskvě vydán byl. Po ruském následoval r. 1842 v Poznani Bońkowského překlad polský. Než i v Němcích došlo veliké dílo českého učence naležitého povšimnutí. Neboť vyšel tu mezi r. 1843-44 německý překlad ve dvou dílech od Mosiga z Aehrenfeldu a H. Wuttke v Lipsku. A o klassické formě Starožitností vyslovil se ještě r. 1867 učený Němec K. F. Neumann takto: "Jak vysoko vynikají v tomto, řekl bych, vyšším ohledu Šafaříkovy Starožitnosti nade všecky spisy naší (německé) literatury, jednající o podobných předmětech! Tu není oné bezduché důkladnosti, která paběrkujíc bez konce, naposledy celou směs čtenáři pod nohy vrhá, by sám si z toho vybral a sám úsudek si učinil; u Slovana láska do toho stupně vítězí nad spráchnivělostí starodávné hmoty, že ji zrovna oživuje a organickou formou odívá."2
K takovému účinku vedl vlastenecký krok Sboru Matičného r. 1833 učiněný, že povolal Šafaříka do Prahy na prospěch literatury české. Avšak první léta přebývání Šafaříkova v Praze vedla nejen k vydání Starožitností, nýbrž ona také položila hlavní základ ku větší literarní vzájemnosti s učenci jinoslovanskými. Z mnohých listů k Pogodinovi roku 1836 a 1837 sepsaných spatřujeme, jak mocně Šafařík působil svými slovanskými studiemi na učence ruské, na Pogodina, Bodjanského, Koppena, Malinovského, Gorského, Vostokova, Ševyreva, Srezněvského a jiné. Šafařík byl ve spojení i s Poláky Maciejowským a Kucharským, s Jihoslovany Vukem, Vrazem, Gajem, Nenadovičem a j. Často vyzývá všecky tyto své přátely ku práci společné na založení pevné literatury o Slovanstvu. Než Šafařík nedopisoval si toliko s učenci slovanskými, nýbrž vcházel s nimi i ve styky osobní. Tak meškal v Praze v 1. 1837 a 1838 Bodjanský, konaje pomocí Šafaříkovou studia slovanská a chystaje se tak ke slovanské professuře v Moskvě, jíž Šafařík byl nepřijal. Také Srezněvský a Preis r. 1840 za studiemi slovanskými v Praze pobyli, se Šafaříkem pilně obcujíce. Ale nejdůvěrnější přátelství bylo mezi Šafaříkem a Pogodinem, jakož o tom korrespondence nedávno v Rusku vydaná patrně svědectví dává.
Tím spůsobem stala se Praha jakýmsi středištěm literarní vzájemnosti slovanské hlavně přičiněním Šafaříkovým. Tak mocně působila činnosť proslulého slavisty.
Po vyjití Slovanských Starožitností pokračovala Matice ještě dva roky u vydávání Slovníku, v jehož konečném upravování Jungmann užíval rovněž rady a pomoci Šafaříkovy.1Někde v měsících letních r. 1839 dokončeno dílo svazkem dvacátým třetím. Poctivě vyjádřil se Jungmann, žeby vydání jeho Slovníku již dávno bylo uvázlo bez pomoci Matice.2
Jak nadšeně hned první svazkové uvítáni byli, již výše řečeno; s tím větší vděčností pronášeli se přední vlastenci o díle ukončeném. Tak mimo jiné Čelakovský vzletnou básní oslavil šťastné dokončení velikého díla. A jako Čelakovský básník velebil jeho původce, tak Čelakovský učenec, vydávaje r. 1851 "Dodatky ke Slovníku Jos. Jungmanna", pronesl se v Připomenutí o něm takto: "Od roku teprv 1839 slušně se honositi můžeme slovníkem, jakým s to jest vykázati se málo který národ; slovníkem snešenym z přehojných pramenův písemních i ústních tou neunavnou pilností, tím bystrým a zdravým soudem, tou pečlivou svědomitostí, která šlechtila muže toho v každém jeho podniknutí."
Úsudek ten jest zcela spravedlivý, pocházeje nad to od muže, jenž sám Slovníkem Jungmannovým i s mnoha jeho prameny bedlivěji než kdo jiný se obíral.
A r. 1847 Palacký v posudku o některých spisech pronesl se: "Jungmannův Slovník spůsobil epochu ve slovnictví českém, celé jeho pole světle vyměřiv a na základu předmětném i podstatném nutností zřejmou založiv."1
Zelený pak v Životě Jung. praví: "Za pět let vydáno jest na světlo dílo převyšující důležitostí svou vše, co od vzkříšení po tu dobu objevilo se v jazyku českém: položen základní kámen novočeské literatury." 2
Na konci minulého a na počátku našeho věku slovníky hlavně skládali: František Jan Tomsa, Karel Ignác Tham, Josef Dobrovský a Jiří Palkovič. Všecky slovníky jimi vydané mají titul a úvod německý; největší z nich jest českoněmecko-latinský slovník Palkovičův r. 1820 vydaný, a ten obnáší jen 860 stran. Dobrovský byl sice k takové práci ze všech nejspůsobilejší; ale i při slovníku, který s jménem jeho ve dvou dílech vyšel, nejméně byl účasten. Hlavní v tom práci konali superintendent Štěpán Leška, Puchmajer a Hanka. Nad to Dobrovský, spoléhaje se na svou neobyčejnou paměť, ve svých slovařských sbírkách zaznamenával na mnoze jen holá slova, jen někdy přidávaje auktora nebo dokonce jen věk. Ostatní pak skladatelé slovníků výše řečení přestali vůbec jen na pouhých významech.
A mimo to jak skrovného materiálu předchůdcové Jungmannovi užili! Vždyť sám pilný Tomsa hlavního pramene slovařského, totiž čtyrjazyčného slovaře Veleslavínova, docela ani neužil. Naproti tomu Jungmann z takových předchozích prací bedlivě těžil. Nad to šťastnou náhodou získal koupí rukopisný slovník Václava Rosy (zemř. 1689), před tím co do obsahu nehrubě známý. K tomu se přidružilo třicítileté neunavné sbírání, pravá to práce mravenčí našeho Nestora. Konečné i veliká přízeň a úcta, jakéž Jungmann vůbec požíval, zjednala mu množství příspěvků slovařských, které buď z knih nebo z úst lidu sebrány byly. Každý vlastenec tu hleděl zavděčiti se třeba jen skrovnou zásilkou velikému dělníku v tak vážné práci národní. A tak se stal jeho Slovník velikým řečištěm obecným, v němž sloučily se všecky ty potoky a potůčky přičinlivosti vlastenecké. I bylo to pravé dílo národní jak původem tak úkolem svým.
Dobře praví Zelený: že Slovník pokládali již od mnoha let učenci a spisovatelé čeští za dílo všem společné, za dílo národní, a všickni téměř přičiňovali k němu i hřivnou svou. 1
Než i formou svého Slovníku zavděčil se Jungmann literatuře, nepřestávaje na pouze krátkém výkladu slov bez uvedení spisovatelův, nýbrž vykládaje slova zevrubně a dokládaje se celkem i dosti určitě a jasně pramenův. A dílem svým obdařil národ v pravý čas, kdy již v skutku vrchovatá byla toho potřeba. Jazyk zajisté tehdáž všemi směry již se vzdělával; i množily se proto slova a výrazy, pro pilnou potřebu buď obnovené nebo dílem i nově tvořené. A v takové době každý spisovatel čím svědomitější byl, tím více potřeboval slovníku, v němž mohl hodnotu a cenu slov, vazeb a úsloví rozeznati, a který mu mohl býti bezpečným rádcem ve slohu. A té potřebě vyhověl Slovník Jungmannův dokonce.
Jakkoli jazykozpyt nynější shledává v ném mnohé nedostatky etymologické a pohřešuje druhdy i vědeckého systému, jakkoli i v lexikalní stránce ustavičně se doplňuje: přes to je dosud pravý kanon jazyka našeho, nezbytný zákonník pro milovníky správné mluvy spisovné, vážené z dvojího zdroje, z dobrých spisův i z nepokažené mluvy obecné, "z knih a z úst národu." Neboť kdo vypočte to množství spisovatelů, kteří Slovníkem Jungmannovým svůj sloh obrousili a učinili jej opět stylistickým vzorem pro jiné!
Mnohé tvaroslovné a syntaktické pravidlo na základě onoho díla vyšlo na jevo nebo dospělo aspoň k svému vyřízení. A jak četné práce mluvuické a lexikalní opírají se hlavně o arcidílo Jungmannovo! Jeho blahodárné působení lze tedy jen naznačiti, nikoli určitě vyměřiti. 1
Vydáním Starožitností a Slovníku Sbor podal světlý důkaz, jakého rozvoje česká řeč a literatura jest schopna, dostane-li se jí náležité pomoci; jakých obětí duševních jsou přední mužové vlastenečtí schopni, jde-li o zvelebení národního písemnictví. Sbor si mohl to svědectví dáti, že úkol svůj na prospěch domácího písemnictví důstojně zahájil. Toto dobré vědomí a vřelá oddanosť osvícených vlastencův byly jedinou útěchou jeho. Neboť právě za oné doby, kde ona dvě velká díla se vydávala, bylo účastenství k Matici se strany národu slabé.
Jak klesal počet zakladatelův, kteří k Matici tehdáž přistupovali, každým rokem, o tom již na svém mistě bylo pověděno; ale kromě toho smutného úkazu bylo si Sboru trpce stěžovati na zmáhání se počtu liknavých členů, kteří ani roční minimum desíti zlatých nesložili; napočítalo se jich r. 1838 asi 66, tak že uzavřeno, takovým členům knih matičných nevydávati. Také liknavosť spůsobu jiného se při zakladatelích objevila, že totiž mnozí, jakkoli měli ku knihám právo, jich ani nevybírali. Sbor tedy v příčině těch dne 2. března 1837 uzavřel, že každý takový zakladatel, kdoby po dvě léta pořád zběhlá knih nevybíral, právo své k nim ztratí, a že o něm souditi se bude, že knihy své Matici daruje. 1
Taková netečnosť a vlažnost se jevila právě v době pro Matici nejtěžší, kde Sbor podnikal literarní úkoly pro národ tak důležité. Na stav tento těžce toužil i Šafařík ve svých listech Kollárovi; pravilť mimo jiné: že "vůbec při vydávání Slovníku vyšla na jevo otrlosť a takořka zmrtvělosť národu našeho, zvláště vyšších stavů."2
Jistou měrou lze ovšem otrlosť tuto připsati tomu, že za Slovník a Starožitnosti bylo zakladatelům poloviční cenu připláceti. Mnozí zakladatelé i takoví Čechové, kteří by byli jinak přistoupili, vzali z toho nechuť proti Matici, že oněch spisů nedává za darmo tak jako jiné. Sám Vinařický ještě r. 1850 v listě Čelakovskému od 2. dubna oné příčiny dotýká .... "když se na Slovník Jungmannův a Starožitnosti Šafaříkovy připláceti muselo, byla by bez mála Matice zahynula." 3
Avšak právě tento zřetel k užitku vlastnímu patrným jest důkazem, že se tehdáž ještě nedostávalo hrubě toho vlastenectví obětovného, které duševní prospěchy celého národu výše staví nad výhodu jednotlivcův.
Peněžní nesnáze, které z toho smutného nedostatku národní uvědomělosti vzešly, dostoupily vrchu, jakož výše dolíčeno, v roce 1839; a hle v této kritické chvíli objevil se opět vlastenecký skutek, jenž vlasteneckému ústavu v čas ku pomoci přispěl. Šlechetný ten čin kuratora Matice České druží se tu k obětovnému vydávání velikých dvou děl národních jakožto nový utěšený zjev v době tak neutěšené. Jím byl deficit šťastně uklizen.
Než máme tu ještě jiný důkaz vlastenecké obětovnosti vděčně připomenouti, jejž vykonali někteří přátelé ctihodného původce Slovníku. Pocit vděčné úcty a radosti k němu byl zajisté u skrovného počtu pravých vlastenců příliš hluboký, aby ho nebyli důstojným spůsobem na jevo dali.
Uznali totiž po dokonání velikého díla národního Jungmannovi za nejlepší poctu, vydati na jeho jméno a nákladem svým znamenitý spis právnický Viktorina Kornela ze Všehrd "Knihy devatery o praviech a súdiech i o dskách země české." Spis ten také zakladatelům Matice dávati se měl; a tím prospělo se i Matici, která po vydání Slovníku a Starožitností opět knihu zdarma svým členům rozdávati mohla, tak že nové důvěry nabývala u velikého počtu vlažných Čechů. Šlechetný ten úmysl ctitelů Jungmannových oslavenci oznámen v den jeho jmenin dne 19. března 1840, načež i hned k tisku díla Všehrdova přikročeno; ale vydáno teprv r. 1841, kdež o něm další zmínka se stane.
Konečně k činům vlasteneckým této doby, jež poněkud s Maticí ve spojení jsou, přičísti sluší také jistou podporu, která r. 1839 Slovákům učiněna byla. Nepochybně pocházela od týchž spanilých vlastenců, kteří vůbec tehdáž nerozpakovali se dle možnosti své podporovati věc národní, kdekoli potřebu toho shledali. Tak tomu bylo roku 1839 při evangelickém lyceu v Pressburce. Bylo již výše řečeno, že tu zřízena stolice řeči a literatury českoslovanské několika osvícenými Slováky. A k témuž úkolu přispěli také mnozí vlastenci čeští, a to pod výminkou tou: aby příspěvky jejich, jež úhrnem obnášely 198 zl. stř., do Čech navráceny a Matici České odvedeny byly, měl-li by onen ústav kdy zrušen býti. K té výmince přistoupili kuratorové onoho ústavu v Pressburce, poslali na to zápis ode dne 26. května 1839 na 198 zl. ve stř.1
Ze všech příběhů potud o Matici vypravovaných jest patrno, že Sbor Matičný a hlouček jiných šlechetných vlastenců přes všecky překážky zůstávali pevnými opatrovníky řeči a literatury národní. Jakkoli často byli v nadějích svých sklamáni, přece setrvali ve svém šlechetném snažení. Pře-svědčili jsme se též, že zejména Sbor se odvážil i vlády se dožadovati práva pro jazyk národní; péče o to vedla k jadrnému pamětnímu spisu, jejž Sbor od sebe podal purkrabímu hraběti Chotkovi dne 10. dubna 1832. Dlouho Sbor očekával marně odpovědi na onen spis. Bylo výše řečeno, že Sboru docházely důvěrné zprávy, jako by žádostem jeho dostati se mělo vyřízení příznivého; zejména roku 1835 naděje přibývalo.
Avšak právě tehdáž obecná politika říše nejméně přála národním potřebám českým. Nepokoje a politické převraty na západě, zejména v Portugalích a Španělích, rozličné národní a politické agitace v Němcích vedly vládu rakouskou k přísnější zase ostražitosti. Absolutistický system přitužen, a všecka povolnosť k národním požadavkům, třeba sebe spravedlivějším, zamítnuta. Nebylo tedy divu, že Sbor na svůj pamětní spis, jejž k samému vybídnutí hraběte Chotka o pěstování češtiny na školách sepsal a vyšším místům předložil, dostal odpověď ze dne 19. října 1835 zcela odmítavou, již samému Chotkovi podepsati bylo.1
Odpověd ta jest v nejednom ohledu pamětihodná. Nejprve ukazuje, jak skrovné míry domáhal se Sbor tehdáž pro jazyk mateřský na školách čistě českých, a kterak ani té nebylo vyhověno. Mimoděk tane nám tu na mysli, jak málomocná tehdy byla národnosť česká, když jí tak krátce odbyto, a jaký pokrok učiněn od doby tehdejší. Pamětní spis Sboru je pln humanity a jasné, jadrné argumentace; opíraje se o spravedlivosť ukazuje ku vznešenému úkolu říše rakouské, aby v ní Slované tak jako Němci, Maďaři a Vlaši stejného práva k rozvoji národnosti své požívali. Naproti tomu odpověď úřední jest samá planá frase a samý lichý důvod, jakož každý nepředpojatý dole z hlavního obsahu přesvědciti se může. Tak se bojovalo proti jasnému právu již za absolutismu! Veliké to stálo jistě zapření sebe, když nejvyšší purkrabí Chotek, jenž Sbor k sepsání pamětního spisu vyzval a ten dokonce schválil, onu odpověď podepsal. Zdá se nám, že důstojný spůsob, jakým Sbor Matičný v onom spise práv jazyka národního hájil, případně karakterisuje šlechetnou povahu těch vlastenců, kteří onu věc provedli. Více činiti nemohli! Za svou odvahu a vznešenou mysl vlasteneckou hodni jsou vděčné paměti v Dějinách Matice České.
Přes všecky trpké zkušenosti, kterých Sbor v této době jak se strany vlády tak se strany většiny národu českého nabyl, dospěl na konci roku 1840 ke šťastnému stavu. Hlavní dvě díla, jimiž Matici těžké nesnáze spůsobeny, byla vydána, i schodek jimi povstalý šťastně odstraněn. Sbor maje opět ruce volnější neprodlel, ještě na konci r. 1840 učiniti důležitá usnesení pro další rozvoj Matice. Šlo při tom hlavně o to, aby se zakladatelům rozdávaly dobré knihy poučné, jimiž by potřebné vzdělání se šířilo a větší účastenství než potud k Matici se budilo. Jungmann vřele se za to přimlouval i měl napřed o věci poradu s několika vlastenci v bytě svém.1 Ukazováno tu k potřebám rozličných tříd národu našeho, ke spisům literatury staročeské i novočeské, domácí i zahraničné. Měly se vydávati všeliké spisy i k poučení i k obveselení, aby se literatura a národ všestranně vzdělaly.
Sbor se tedy dne 26. prosince 1840 ustanovil na tom, aby vydáváni byli spisové čtvera spůsobů:
K návrhu redaktora Šafaříka také ustanoveno, aby v honoráru za články pro Časopis Musejní činil se rozdíl v ten spůsob, by za původní práce určen byl honorár osmi zlatých, za překlady pak, za výpisky jakékoli a zprávy literarní i jiná drobně tištěná návěští jen 4 zl. za tištěný arch.
Tak vyměřil Sbor pro nejbližší budoucnosť své literarní činnosti určitý řád, kterým i obecné vzdělanosti národní i vědecké literatuře prospívati se mělo.
zpět na obsah 
Další: Od roku 1841-1851. Rozkvět Matice České.