|
- Tieftrunk | - Dějiny Matice | - |
(Povaha doby. Hanuš hrabě Kolovrat vzdal se kuratorství, Jan Norbert rytíř Neuberk nástupcem jeho. Změny ve správě. Nové provolání k národu od 15. prosince 1841. Rozšíření Sboru a správy Matice. Počet zakladatelů v rozličných letech této doby. O stavu základního jmění. Příčiny zmáhání se Matice České. Literarní činnosť Matice: zvelebení Časopisu Musejního a další jeho změny; Viktorina Kornela Knihy devatery, Výbor z líteratury České I., Všeobecný Rostlinopis, Život Viléma z Rosenberka, Čelakovského spisy básnické, Dějiny národu českého, Historie literatury české, Komenského Didaktika, Dějiny university pražské atd. Další literarní záměry Sboru. O poctách Maticí vypsaných. O pěstování kritiky. Péče Sboru o spisovný jazyk a pravopis. O českých přednáškách na universitě. Zásluhy Sboru o jazyk úřední a literaturu školskou. O darování a vyměňování spisů matičných. První odkazy Matici učiněné. Vyřízení otázky o vydávání encyklopaedického slovníku.)
V této době zkvétala zdárně Matice Česká v každém ohledu. Dosavadní úsilovná péče Sboru o rozvoj řeči a literatury české došla konečně zaslouženého uznání vzdělaných tříd obecenstva českého. Účastenství k Matici zmáhalo se každým rokem, odkudž nastala přičiněním Sboru neočekávaná činnosť literarní, ano Sbor platně působil i v jiných oborech veřejného života na prospěch jazyka českého.
Bylo již řečeno, jak Sbor na konci předešlé doby šťastně urovnal stav Matice k dalšímu vzdělání jejímu. I aby žádoucí rozkvět skutečně nastal, o to Sbor pečoval i dále. Pohříchu vystoupil z něho hned v prvním pololetí r. 1841 šlechetný příznivec Matice, kurator její Hanuš hrabě Kolovrat Krakovský. Jsa příliš často z Prahy vzdálen, nemohl býti pravidelně účasten porad sborových a proto složil čestný svůj úřad. Sbor Matičný mu v červnu 1841 složil zvláštní poděkování za jeho pětiletou horlivou činnosť i za vlasteneckou obětovnost, kterou Matici v těžkých dobách prokázal. Na jeho místo jmenován od Musejního Výboru Jan Norbert rytíř z Neuberka, jenž v červnu 1841 v úřad svůj se uvázal.
Oba předešlí kuratorové účastnili se jen zřídka porad sborových, ale rytíř Neuberk předsedal témeř při každé poradě osobně.1
K návrhu jeho usnesl se Sbor, aby řádné schůze byly každého měsíce dvě, dne 1. a 15., a to u samébo kuratora: v nahodilých však potřebách měly se k žádosti kuratorově a jednatelově svolávati i schůze mimořádné. Což, jak se zdá, aspoň v prvních letech dosti správně se zachovávalo. Doložiti sluší, že rokem 1841 opět se užívati počalo názvu "Matice Česká."
Také počet členů sborových rozmnožen. Posud skládal se Sbor ze tří údů; ti byli Jungmann, Presl a Palacký. Ale ježto práce Sboru se množily, povoláni do něho dne 20. října 1841 ještě Šafařík a Hanka, jež Vybor Musejní také potvrdil. Jednatelem toho roku byl Jan Svatopluk Presl.
Sbor takto rozmnožený ustanovil se hned 1. prosince 1841 na tom, že učiní nové vyzvání k českému národu, aby horlivě přispíval k Matici. Datováno jest dne 15. prosince r. 1841 a podepsáno kuratorem a jednatelem: sepsáno však Šafaříkem, jehož vážný a přec vřelý vlastenecký duch se tam zjevně pronáší.
Provolání to mimo jiné praví: "Má-li k vydávání realní encyklopaedie české, k níž se přípravy činí, přistoupeno, má-li Časopis Musejní dle velké toho potřeby a na žádost mnohých značně rozšířen, slovem má-li působení Sboru strany vydávání knih zvýšeno a usnadněno býti: a nemá-li Sbor podnikáním nad síly Matice podruhé v takové nesnáze ubíhati, v jakých již léta 1839 se nacházel a z nichž jediné štědrostí velkomyslného mecénata vybaven jest; nevyhnutelně potřebí, aby fond čili jistina Matice a tím i vydajné peníze její znamenitě rozšířeny byly. Pročež Sbor Musejní klada tuto potřebu na srdce všem šlechetným vlastencům v Čechách, na Moravě, v Uhřích a ve Slezsku, chová u sebe pevnou naději, žeť oni, prohlédajíce k nynějším velikym potřebám mladistvé literatury naší a rozněcujíce se příkladem všech s námi sousedících národův, o zvelebení přirozeného svého jazyka a národnosti své se zasazujících, v lásce a dobročinnosti své k Matici České nikoli neobleví, nybrž přinášením hojných a častých obětí... k dosažení účelu jejího pořád přispívati budou ... Potomkové žehnati budou památku otcův, jenž přinášením v oběť částky časného svého zboží dochovali jim nejdražší pro každý vzdělaný národ pozemské dědictví, přirozený jazyk, čistý a neporušený a národní literaturu výbornými spisy obohacenou." 1
Tak důrazná slova nemálo obrátila opět pozornosť českého národu k Matici; jednak zajisté utvrdila osvědčené vlastence v odvaze jejich pro věc národní, jednak získala, jmenovitě prorockým závěrkem, mnohého až dosud netečného Čecha pro mladý ústav národní.
Jak povznešena byla mysl samého Šafaříka tehdáž, o tom svědčí listy jeho k Pogodinovi o literatuře české. Neboť kdežto dne 31. října 1840 těžce želel literarních poměrů v Čechách řka, že nelze se ničeho než smrti nadíti, psal 9. března 1841: že v literatuře české viděti jest novou čilosť; nejdůležitější věci že Matice podniká; při čemž dával zprávu o čtyrech odděleních nebo bibliothekách, jež Matice vydávati obmyslí. A mluvě v listu ze dne 18. dubna 1841, že mu nabízena professura slavistiky v Prusku, praví, že na to odpověděl, že od svých soukmenovců Čechů se neodloučí a místo sebe že navrhl Čelakovského.
Bylo také hned r. 1841, nepochybně též za příčinou slíbeného vydávání oněch čtyr bibliothek, účastenství obecenstva mnohem větší než posud, ano přibývalo každým rokem zakladatelův, až r. 1851 vrchu dosáhlo.
Z té příčiny také správa Matice se rozšířila. Až potud střídali se prvotní tři údové Sboru v jednatelství z pravidla každy rok. Jednatel spravoval všecky důležitosti Sboru, finanční i literarní. Zakladatelé také již zvyklostí dlouhou obydlí členů sborových dobře znali. Ale nyní, kdež počet zakladatelů se ustavičně množil a časem ještě více rozmnožovati se mohl, potřebí bylo jinakého zřízení Sboru. Pročež jednatelství či vedení literních potřeb Sboru odděleno od pokladnictví či správy důchodů. Pokladníkem jmenován zemský advokát dr. Josef Frič, jenž bez toho již po dr. Měchurovi byl právním přítelem Matice; ochotně uvázal se začátkem roku 1842 u vedení všech peněžných věcí matičných. Uloženo mu: aby vybíral všecky vklady a úroky a vkládal je do zápisných knih; aby čtvrtletně skládal zprávu o došlých vkladech, by účty celoroční skládal nejen co do hotovosti, ale i co do skladních zásob; mělť dále zakladatelům novým vydávati listy zakladací, které však od jednatele musily býti podepsány. Také peníze jen tenkráte vydával, když od jednatele písemně k tomu byl zplnomocněn.1 Jednatelem po Preslovi byl asi začátkem r. 1842 Pavel Šafařík.
Nad to Sbor uznal toho potřebu, aby v otázkách literarních přibral si nových znalců k poradám, kteří by právě členy Sboru nebyli; měli posuzovati vedle obsahu i sloh spisů Matici podaných ještě bedlivěji než potud. Sbor mohl nyní právem přihlížeti k větší čistotě a přesnosti jazyka spisovného, ježto spisovatelé měli v rukou Slovník Jungmannův. Pročež usnesl se dne 8. července 1841 na tom, aby všecky spisy, které by nákladem Matice vydati se měly, posuzovány byly nejen co do stránky vědecké, ale i co do názvosloví a slohu. Právě k tomu konci Sbor se odhodlal podle potřeby zváti do svých schůzí i jiné učence a znalce na pomoc. Tak se stalo již dne 29. července 1841, kde dr. Karel Amerling, bibliothekář Frant. Ladislav Čelakovský a dr. Václav Staněk ve schůzi byli při posuzování fysiky Smetanovy; jmenovitě dr. Staněk často ku poradám byl zván.
Co ve schůzích Sboru jednáno, o tom až potud sepsal jednatel po každé schůzi zprávu tu kratší tu delší, již obyčejně také jen on sám podepsal. Ale dne 15. března 1841 ustanoveno, aby na budoucí časy řádné protokoly schůzek matičných se založily, do nichž vše, co ve kterém shromáždění pojednáno a schváleno bylo, věrně a pořádně se zapisovalo. Protokol každé schůze čten býval v nejprve příští a od údů v této schůzi přítomných podepsán. Tyto protokoly do konce každého roku zůstávaly u kuratora, potom byly svázány a k ostatním spisům matičnym u jednatele ukládány; neboť, jak výslovně Sbor se pronesl, měly byti základem tak říkaje dějepisu Matice České.
Dne 27. dubna 1842 Sbor opět rozmnožen o jednoho člena jmenováním Lva hraběte Thuna, jenž k prvním 15 zakladatelům Matice náležel a také Výborem Musejním dne 18. května t. r. potvrzen byl. Potřeba takového rozmnožení ukázala se pak, když Palacký od 2. června 1842 byl jednatelem Výboru Musejního a odtud Matici snad méně péče věnovati mohl.
Po Šafaříkovi vedl jednatelství Matice r. 1843 Václav Hanka, a po něm následoval r. 1844 Josef Jungmann. Ježto prací ve Sboru pořád přibývalo, rozmnožen počet členův tím, že Výbor Musejní k žádosti Sboru dne 26. března 1844 udělil právo hlasovací redaktoru Časopisu Musejního Janu Erazimu Vocelovi, jenž krátce před tím redakci po Šafaříkovi na se byl vzal, i redaktorům budoucím, pak pokladníku dr. Jos. Fričovi, ač toliko osobě jeho. Mimo to dožádán dr. Josef Čejka, by svou radou a pomocí Sboru nápomocen byl; což on také často činil, bývaje ve schůzích Sboru přítomen. Roku 1845 spravoval jednatelství Er. Vocel. Schůze bývaly již jen měsíčně jednou. Sbor toho roku opět rozšířen, a to professorem Koubkem, jenž k návrhu Šafaříkovu dne 1. března zvolen byl. Skládal se tedy Sbor tehdáž kromě kuratora z těchto členů: Jungmanna, Presla, Palackého, Šafaříka, Hanky, hr. Thuna, Friče, Vocela a Koubka. K nim i dále přibíráni také jiní spisovatelé jako znalci do porad sborových.
A na konci r. 1845, totiž dne 17. prosince, Sbor k návrhu Palackého uznal plnou toho potřebu, aby k ruce nastupujícímu jednateli Jungmannovi byl jmenován zvláštní sekretář. Šetrnosť a úcta k zasloužilému veteránu dala se tu výborně spojiti s rozmnoženou činností Sboru, který také i hned za sekretáře zvolil Václava Vladivoje Tomka, již tehdáž chvalně známého dějepisce vlasteneckého, ustanoviv mu 10 zl. stř. měsíčného platu se zvláštní ještě remunerací za korrekturu spisů matičných. Byloť Tomkovi tehdáž vykonávati úřad korrektorský u veliké míře, jakož pouhé již honoráry za korrekturu o tom svědčí, jež jsme při některých spisech místem pod čárou uvedli. Tomek svým opravováním prospěl mnohým spisům, Maticí tehdáž vydaným. Dotčené usnesení Sboru ve skutek vstoupilo rokem 1846.
Bohužel slovutný Nestor, jenž až do konce svého života jednatelství ještě vedl, neužil dlouho dotčeného polehčení, skonav dne 16. listopadu 1847. Do jmenování nového jednatele podpisoval základní lístky kromě správce důchodů také sekretář.
Dne 14. ledna 1848 zvolen k návrhu Palackého na místo Jungmannovo Karel Jaromír Erben jakožto důkladný znalec jazyka; byloť ho tehdáž po smrti Jungmannově Sboru zvláště potřebí. Dále byli k návrhu Šafaříkovu též jednohlasně do Sboru zvoleni dr. Staněk a dr. Čejka. Což novým jest důkazem zmáhající. se činnosti Sboru. Jmenování člena do Sboru platilo z počátku na neurčitý čas; teprv r. 1847 bylo v statutech musejních takové volení jen na 4 léta vyměřeno. Což trvalo až do r. 1851.1
Nenadálé události r. 1848 spůsobily i ve Sboru některé roztržitosti, ježto většina členů sborových i sám kurator byli zaměstnáni pracemi politickými. Přes to měl se zachovati 'pořádek ve schůzích sborových. Staloť se usnesení, aby schůze se držely dvakráte za měsíc, a správa jich svěřena Šafaříkovi, jemuž na vůli dáno, aby do nich zval, koho za dobré uzná. K návrhu jeho ustanoven zástupcem Tomkovým v sekretářství od kuratora Josef Jireček, tehdá studu-jící práv, jenž zároveň i za Vocela vedl redakci Časopisu Musejního. Bylo to jakési interregnum, o jehož stavu Šafařík již 30. července Pogodinovi psal, že všecky myšlenky a síly obrací k sobě politika, tak že nelze ani pomysliti na práce literarní. Nicméně dály se schůze pravidelně, i přicházeli do nich kromě členů sborových také jakožto zvaní hosté: Doucha, Štorch, Tomíček, Amerling, Zap, Gabler, Neubauer, Vinařický, Nebeský, Eieger, Šumavský, Štulc a jednou i Ant. Marek. Než celkem Sbor Matičný - jakož jednatel musejní ve zprávě své oznámil1 - v působení svém roku 1848 žádného znamenitého přerušení neutrpěl.
Asi v polovici roku 1849 skládaly se schůze Sboru opět ze samých členů řádných, jmenovitě 9. červnem začínaje, Sbor také podle potřeby se i dále organisoval. Tak pro častou opět nepřítomnosť kuratorovu dne 9. Června uzavřeno, aby ustanoven byl některý úd Sboru za náměstka kuratorova, načež Šafařík k žádosti Sboru onen úřad na se přijal. Ale takové náměstnictví až potud nebylo žádným pravidlem stanoveno. Také jinak ve Sboru nastaly všeliké změny. Tak umřel dne 6. února 1849 druhý člen z té prvotní trojice opatrovníkův Matice České, totiž prof. dr. Jan Svatopluk Presl; a Palacký téhož léta pro otázku pravopisnou ze Sboru vystoupil. Hrabě Lev Thun stav se r. 1847 gubernialním radou v Haliči, z jara r. 1848 gubernatorem v Čechách a v létě r. 1849 ministrem kultu a vyučování nemohl se též účastniti porad a jednání Sboru Matičného.
Tak povstávala ve Sboru mezera za mezerou, jakkoli mezi tím sekretář Tomek členem Sboru učiněn byl. Šlo tedy již na konci r. 1849 o doplnění Sboru. Sbor až posud spravoval se dlouholetou zvyklostí, dle které, jakož zprávy na svém místě podané svědčí, rozmnožoval se jedním nebo několika členy, pokud vzrůstající činnosť Sboru toho vyhledávala. Ale k jakému až počtu by se to díti mělo, žádným pravidlem ustanoveno nebylo. Z té příčiny ozývali se hlasové po určitém jednacím řádu; jmenovitě povzbuzoval k tomu v prosinti r. 1849 dr. Čejka. I uloženo Čejkovi, Tomkovi a Vocelovi, aby jednací řád pro Sbor vypracovali. Návrh předložený již 19. prosince t. r. Sborem přijat a dne 23. února 1850 Výborem Musejním schválen. Byl to první jednací řád Matice České. Opatřena v něm nejprve otázka strany náměstnictví kuratorova; dále určeno, aby členů sborových bylo 12. Konečně vysloveno, že redaktor a sekretář složením úřadu svého také údy Sboru býti přestávají; kteréžto ustanovení však na tehdejšího právě redaktora Vocela a sekretáře Tomka vztahovati se nemělo, protože jednací řád nový nazpět působiti nemohl.
Sbor chtěje se již dle nového řádu doplniti, dne 9. ledna 1850 za členy své zvolil: Františka Ladislava Čelakovského, jenž za professora slavistiky z university vratislavské na pražskou byl povolán, professora Františka Petřinu a místodržitelského radu Jana Neubaura. O něco později dne 3. června téhož roku přijat do Sboru professor dr. Jan Purkyně, jenž také z Vratislavě na universitu pražskou povolán byl. Téhož roku 1850 (dne 9. prosince) V. V. Tomek, jenž od r. 1845 byl stálým sekretářem, složil tento svůj úřad, byv jmenován professorem na universitě pražské. Na místo jeho sekretářem se stal Karel Jaromír Erben, jenž však úřad tento jen krátce zastával. Byv totiž r. 1851 jmenován archivářem města Prahy, složil 11. října sekretářství, jež pak dne 27. prosince Václavu Nebeskému svěřeno bylo. Za úřadování Erbenova Sbor oddělil korrekturu spisů matičných od sekretářství a vznesl ji dne 8. ledna 1851 na Jakuba Malého zároveň s platem 30 zlatých měsíčně.
Na základě nového řádu Šafařík dne 12. dubna 1851 zvolen náměstkem kuratorovým, ale již 8. listopadu téhož roku pro churavost a pro mnohé práce jiné vzdal se toho úřadu. Při volbě nástupce jeho dne 27. prosince Čelakovský a Purkyně měli po šesti hlasích, i rozhodlo se tedy losem, a ten padl na Čelakovského, k jehož návrhu bývaly potom schůze Sboru vždy první sobotu každého měsíce.
Sbor Matičný v této době rozšířil se tedy znamenitě počtem svých členů a poněkud i svou vnitřní organisací; činnosť jeho zmáhala se každým rokem. Již počet zakladatelů neobyčejně se množil, tak že v tom ohledu doba od r. 1841-1851 předčí nade všecky ostatní.
V předešlé době účastenství k Matici tou měrou kleslo, že r. 1840 přistoupilo k ní jen asi 10 nových zakladatelů. Když odečetli se zemřelí členové a nedoplatci, mělo jen 418 členů právo knihy matičné vybírati. Po roce onom však přibývalo členů znamenitě. Tak
| r. 1841 | přibylo | 48 | nových členů, i obnášel počet všech čl. | 466 |
| " 1842 | " | 144 | " " " " " | 610 |
| " 1843 | " | 207 | " " " " " | 8171 |
| " 1844 | " | 263 | " " " " " | 1080 |
| " 1845 | " | 445 | " " " " " | 15252 |
| " 1846 | " | 354 | " " " , " | 1879 |
| r. 1847 přibylo 450 nových členů, i obnášel počet všech čl. | 2329 | |||
| " 1848 | " | 343 | " " " " " 2672 | |
| " 1849 | " | 241 | " " " " " 2913 | |
| " 1850 | " | 370 | " " " " " 3283 | |
| " 1851 | " | 490 | " " " " " 37731 |
Celkem tedy přibývalo členů každým rokem; že pak r. 1848 a 1849 poněkud menší měrou, toť politickými událostmi, jež národ více než literatura zajímaly, dosti jest odůvodněno. Roku 1851 vzrůstání počtu členův dosáhlo svého vrchu. Jmění matičné týmž spůsobem se zmáhalo.
| Roku 1841 | obnášela jistina základní | 19.309 zl. 17 kr. |
| " 1842 | " " " | 20.855 " 39 " |
| " 1843 | " " " | 23.363 55 36 " |
| " 1844 | " " " | 26.430 " - " |
| roku 1845 | obnášela jistina základní | 31.388 zl. 25 kr.1 |
| " 1846 | " " " | 37.627 " 39 " |
| " 1847 | " " " | 42.735 " 21 1/2 " |
| " 1848 | " " " | 46.860 " 21 " |
| " 1849 | " " " | 51.430 " 1 1/2 " |
Ale v letech 1850 a 1851, kde složení účtů pro rozličné překážky se opozdilo, shledány schodky ve jmění základním. R. 1851 zajisté místo 62.912 zl. 51 kr. obnášelo jen 52.912 zl. 51 kr. Byloť při tehdejší literarní produkci opět na základní jmění saženo, jakož o tom nížeji řeč bude.
Zajímavo jest stopovati v těchto pro Matici úrodných letech i vklady některých roků o sobě.
| Tak r. 1844 | obnášely | 6132 zl. 47 1/2 kr. |
| " 1845 | " | 9916 " 50 " |
| " 1847 | " | 15333 " - " |
| " 1850 | " | 14673 " 35 " |
| " 1851 | " | 16774 " - " |
A nejhojnější příjmy Matice mívala poslední měsíce, jmenovitě v prosinci. Tak r. 1843 v listopadu a prosinci vybráno 2780 zl. stř.; r. 1845 vystoupily příjmy jen v prosinci na 3041 zl. 30 kr. stř.;
| v prosinci r. 1846 | na 3692 zl. - kr. |
| " 1847 | " 4961 " 30 " |
| " 1848 | " 4141 " - " |
| (ale v červnu sešlo se jen 275 zl. a v červenci 190 zl.) | |
| r. 1849 | na 4967 zl. |
| (nejméně v květnu, totiž 305 zl.) | |
| r. 1850 | na 4780 zl. |
| (nejméně v červenci, totiž 395 zl.) | |
| r. 1851 | na 5498 zl. - |
| (leden, únor, březen, říjen a listopad vykazují také přes 1000 zl.; nejméně sešlo se v dubnu, totiž 456 zl.) | |
Ke hlavním příčinám tak znamenitého zkvétání Matice České náleží literarní činnosť předních belletristických spisovatelů tehdejších, jako: Jana Kollára, Čelakovského, Klicpery, Tyla, Chmelenského, Vinařického, Jablonského, Vocela, Rubeše, Jana Jindřicha Marka (Jana z Hvězdy) a mnoha jiných. Vlastenecké spisy jejich, četné besedy a divadelní představení, časopisy, jako Květy a Včela, mocně probudily již ducha národního, jmenovitě ve středních třídách. A ovoce působnosti té jevilo se také u větším účastenství vzdělancův českých k ústavu matičnému. Množil se každým rokem počet vlastenců, kteří řeč a literaturu naši do společností svých, do veřejného života vůbec, do kruhů vždy vyšších a širších uváděti nepřestávali, odkudž pak i noví přátelé Matici České vycházeli. Bylo tehdáž vlasteneckou povinností a ctí každého vzdělaného Čecha, aby se stal zakladatelem Matice.
Dále jsme již výše vytknuli důrazné provolání Sboru k obecenstvu a vydání některých dobrých spisů matičných též jakožto důležité podněty, jimiž pozornosť vzdělanců k Matici obrácena. Konečně však se zvláštní vděčností třeba zde připomenouti vlasteneckou horlivosť některých přátel Matice, jenž vřele se přičiňovali o získání nových zakladatelů. Přední z nich byl kněz Josef Schmidinger, jenž několik set zakladatelů Matici získal. Tak oznámil správce důchodů doktor Frič dne 1. prosince 1843, že Schmidingrem minulého měsíce listopadu, jako prý v předešlých letech vždy činíval, 48 zakladatelů Matici bylo zjednáno. Pročež také Sbor dne 1. dubna 1844 žádal Výboru Musejního, aby horlivého vlastence jmenoval činným údem musejním. Což se také 10. května skutečně stalo. Schmidinger nepřestával ve směru tom účinkovati, až posléze dne 1. února 1852 v Dobříši zemřel, odkázav Matici České 1000 zl. stř.
Takovým spůsobem zmáhal se základní kapitál i výdajné peníze matičné. Tyto však rozmnožily se nemálo i některými změnami, které s přivolením Výboru Musejního učiněny jsou. Ku první změně vedl omyl, jehož se Sbor nebo spíše jednatelstvo jeho po roce 1839 dopustilo. Sbor sice dosáhl svého času od Výboru Musejního svolení k tomu, že mohl pro veliký náklad na Slovník a Starožitnosti k výdajným penězům bráti kromě úroků ještě polovici vkladů. Jakmile Slovník a Starožitnosti dokončeny byly, tu ono povolení samo sebou mělo pominouti. Ale nedopatřením jednatelstva užívalo se i dále polovice vkladů na vydání, čímž každého roku něco jistiny ubylo, tak že r. 1843 ten schodek již 5336 zl. 38 1/2 kr. obnášel. Jakkoli Sbor ty peníze dobře vynaložil, přece žádal 22. ledna r. 1845 Výboru Musejního za absoluci a spolu za to, aby také budoucně pouze polovici k jistině přirážeti, druhou pak na vydávání knih vynakládati směl.
Výbor, jak se zdá, k tomu svolil; neboťjiž r. 1847 se připomíná, že jen polovice vkladů k jistině se přirážela. Od toho roku však nastalo nové rozmnožení výdajných peněz. Nebot 15. prosince r. 1847 zůstal Sbor k návrhu kuratora rytíře Neuberka na tom, aby od toho roku místo polovice, jakož dosud bylo, pouze třetina nových vkladů se ukládala k jistině; ostatní dvě třetiny měly se vydávati na knihy.
Z těchto příznivých okolností chtěla se Matice zase Museu zavděčiti, které jmenovitě na začátku bylo Matici tak mocným ochráncem. Proto Sbor usnesl se na tom, aby od počátku r. 1848 z výdajných dvou třetin roku právě minulého po každé 5% odevzdáno bylo do pokladny musejní jakožto příspěvek na zakupování knih pro bibliotheku musejní. Výbor Musejní schválil oboje snesení Sboru. 1
A jakož množily se prostředky, tak Sbor měl stálou péči o vydávání dobrých knih. Již sám Časopis Musejní postupně zvelebován. Šafařík maje redakci po Palackém, pilně k takovému zvelebení hleděl. K jeho návrhu Sbor na konci r. 1841 ustanovil, aby svazky toho časopisu byly opět na 10 archů rozmnoženy. Ukázaloť se totiž, že si toho i čtenářstvo žádá, i že spolupracovníků přibývá. Také vydáván Musejník rokem 1842, místo na konci každého čtvrtletí, vždy na počátku jeho. Ale Šafařík za příčinou jiných prací a pro slabost svého zdraví redakci složil; na jeho místo zvolen dne 2. ledna 1843 za redaktora chvalně známý spisovatel Jan Erazim Vocel. K návrhu jeho Sbor svolil k tomu, aby r. 1844 místo dosavadních 1000 tisklo se Časopisu Musejního 1250 výtisků; a 5. dubna 1845 k návrhu Šafaříkovu bylo usneseno, aby Časopis Musejní vycházel každý druhý měsíc po osmiarchových sešitech.
K dalšímu zvelebení Musejníka povoleno redaktorovi, aby časopis ten mohl vyměňovati za časopisy jiné, jichž by potřeboval pro orgán svůj, ano Sbor propůjčil se i k zakoupení takových velepotřebných časopisů, jichž by výměnou nebylo lze dostati. Honorár zvýšen již téhož r. 1845 z 8 zl. na 10 zl. a r. 1846 dokonce na 12 zl. stř. za arch původní práce a 6 zl. za arch překladu, vypiskův neb literarních zpráv. Také při jiných spisech matičných ustanoven od roku 1846 honorár za arch dobré práce původní 12 zl. stř., za překlad neb za výpisky 6 zlatých, tedy jako u Musejníka, jehož archový formát i jiným spisům vzorem býti měl. A k návrhu Palackého ustanoven dne 31. prosince 1845 za redakci Časopisu Musejního roční plat 200 zl. stř., kdežto až posud platilo se podle svazku po 30 zl. Spolu redakci uloženo, aby časopis ten při vycházení svém v určitou dobu vydáván byl, což při měsíčním vydávání Musejníka r. 1847 až na den ustanoveno. Patrně tu Sbor dbal na to, s jakou toužebností tehdáž vzdělaní vlastenci Časopisu musejního očekávali; byloť to vždy důležitou událostí literarní, když Musejník vyšel; rozmlouváno s živým účastenstvím o jeho obsahu v kruzích literarních.
Roku 1847 Musejník znamenitě rozšířen; vycházel vždy 15. dne každého měsíce a rozdělen na dva díly po 6 svazcích, cena pak ustanovena na 4 zl. stř. Redaktorovi uloženo, postarati se, aby časopis Musejní přišel do rejstříku těch časopisů, které po poště odebírati lze. Sbor hledě k rozmnožení práce redaktorské rokem 1847, vyměřil redaktoru 360 zl. honoráru.
Ježto zakladatelů víc a více přibývalo, tištěno na rok 1846 Musejníka 2500 exemplářů, ano r. 1848 zvýšen náklad na 3000 výtisků.
Stran obsahu stalo se hned v lednu 1848 usnesení Sboru, aby se více dbalo kritiky v Časopise Musejním, jmenovitě o spisech matičných. Z té příčiny spisovatel každé nové knihy, která nákladem Matice vyšla, měl býti povinen, obsah díla svého písemně redaktoru podati; a zpráva ta jakož i posudky referentů, kteří uložením Matice knihu posoudili, měly býti pak redaktorovi základem zevrubné zprávy o dotčeném spise v Musejníku i v listech jiných.
Než těžce se dotkl Časopisu Musejního rok 1848. Neboť přední spisovatelé byli toho roku povoláni k činnosti politické bud na říšské radě nebo v žurnalistice neb v obojím. I brzo nedostávalo se redakci Musejníka náležitého materiálu.
O věci té velmi živě rokováno ve Sboru dne 1. října 1848; ozývali se i hlasové, že by Časopis Musejní vůbec se měl zastaviti a náklad nan činěný obrátiti na vydávání encyklopaedie. Tak měl tedy orgán matičný hned druhý rok po svém největším rozšíření vzíti za své. Avšak nedošlo k tomu; Sbor uzavřel, aby časopis dále se vydával, toliko aby se k potřebám časovým přiměřil; nad to k encyklopaedii bez toho také přistoupiti lze nebylo pro nedostatek pracovníkův. O dalším vydávání Časopisu Musejního vyslovil se Sbor dne 2. prosince 1848 takto: aby devátým svazkem ročník 1848 se ukončil,1tak že dalších tří svazků pro nedostatek důstojného materiálu nevydáno; dále pak aby na příští rok toliko 4 svazky se vydaly. Vycházel tedy opět jako čtvrtletník; což však jen zatím zůstati mělo, pokud by lepší doba opět nenastala. Než Musejník k tomu rozsahu, jaký měl r. 1847, více nedospěl; spíše později objemu svého pozbýval. Sbor sice i po r. 1848 pečoval o to, aby povznesl se Musejník; pročež hledě ke konkurrenci, kterou jmenovitě žurnalistika působila, zvýšil již 24. února 1849 znova honorár, a to na 20 zlatých stř. za arch původní práce a 8 zl. za překlad. Ale za nedlouho nastaly příčiny, které změnily samou povahu starého Musejníka.
Bylo zcela přirozeno, že od r. 1848 nauky přírodozpytné domáhaly se čím dále, tím větší platnosti a tudy také většího opatření při samé Matici. Sbor konal v té příčině pilné porady. I navrhováno, aby se vydával nový přísně vědecký časopis, který by měl několik redaktorů a vycházel v neurčitých lhůtách. Zejména dr. Čejka přimlouval se ve Sboru za to dne 13. prosince 1849 a 9. ledna 1850, zároveň navrhnuv, aby nový ten časopis měl několik oddělení: 1) přírodopisné a lékařské, 2) mathematicko-geografické, 3) historicko-filologické, 4) právnicko-státnické. Návrh ten patrně se nesl dosti vysoko; i nebylo o něm hned rozhodnuto. Teprve později znova o něm jednáno. Musejník vycházel zatím dále čtyrykráte za rok; tisk jeho přenesen od Haasovců do tiskárny Jeřábkovy. Redakce dne 3. března 1850 svěřena Václavovi Nebeskému, protože dosavadní redaktor Jan Erazim Vocel stal se professorem archaeologie na universitě pražské. Také redakci 6. dubna povoleno 53 zlaté na cizozemské časopisy a za redigování 12archového svazku 60 zl.; mimo to usnesením Sboru od 7. června 1851 ustanoveno, aby čas od času dávaly se do Časopisu Musejního výtahy z protokolů matičných, pokud by se do veřejnosti hodily.
Již tyto stručné zprávy o Časopisu Musejním podávají ve mnohém ohledu dosti jasný obraz o literarní Činnosti Matice České za této doby. Avšak život literarní se tehdáž v Matici rozproudil ještě znamenitěji v jiných směrech. Sbor vyměřil si již na konci roku 1840 určitý plán, jímž se literarní činnosť jeho dále říditi měla, učiniv čtvero oddělení výše jmenovaných. I zahájil ji Bibliothekou staročeskou, a to výborným dílem právnické literatury, vydav "Viktorina Kornela ze Všehrd knihy devatery o práviech a súdiech i o dskdch země české." Spis ten, jak výše již řečeno, věnován byl Josefu Jungmannovi na důkaz vděcnosti za sepsání českého Slovníku. Vydání to Hanka uvázal se opatřiti zdarma; nicméně mezi tiskem shledána nutná toho potřeba, aby i Palacký ruku přiložil. Nelze sice popírati, že vydání Hankovo není prosto nedostatků: předně že censura nedbajíc na dobrá zdání Palackého mnohá místa spisu vytisknouti nedopustila, ačkoli místa tato z části bez závady v Musejníku byla vytištěna; 1a pak že Hanka za příčinou nesprávného čtení mnohým místům náležitě neporozuměv, podal je ve spůsobu nejasném a nesrozumitelném. 2
Než přes to nebylo vydání onoho díla bez prospěchu. Jednak jím probuzeno studium staročeského práva a jadrného jazyka právnického. Ve Všehrdovi tu poznán netoliko výtečný právník, ale i horlivý a platný obhájce jazyka českého proti přílišným humanistům, kteří zapomínajíce na jazyk mateřský, jen pro řeči klassické horovali. A k poznání tomu velice přispěl důkladný Úvod Palackým sepsaný a k dílu připojený. Vyobrazení starodávního soudu zemského ke spisu přidané daroval kurator Jan Norbert rytíř z Neuberka, dav je podle starého obrazu na své útraty rýti a jím tu důležitou knihu ozdobiti. Vším právem pronesl se Šafařík v Časopise Musejním 1841: že vlastenečtí vydavatelé díla Všehrdova nejen Jungmanna k srdečným díkům zavázali, ale i literatuře české znamenitou pomoc, všem pak Matice naší zakladatelům příjemnosť spůsobili. 3
Spis Všehrdův vydán sice r. 1841, ale ještě na r. 1840. Roku 1841 začíti se mělo s Bibliothekou novočeskou. Sbor obmýšlel zprvu vydati jakožto první dílo této sbírky básně Puchmajrovy, protože v skutku jimi zahájena novočeská literatura. 4Ale ježto nové vydání básní těch teprva nedávno, totiž r. 1833, vyšlo aniž posud rozprodáno bylo; proto Sbor uznal za dobré, místo nich vytisknouti Josefa Jungmanna Sebrané spisy veršem i prosou, dílem již dříve v rozličných časopisech vydané, dílem teď po prvé tištěné. K těmto náležel zejména překlad Goethovy idyllické básně "Hermann a Dorota." Také ctitelé Jungmannovi si žádali dotčených Sebraných spisů, aby měli i menší básnické a prosaické práce jeho v pěkném celku pohromadě. Byloť v nich možná i drobnou činnosť literarní, jak se jí Jungmann po dlouhá léta oddával, jasně postihovati. 1
Jakožto druhé číslo Novočeské bibliotheky vydán r. 1842. Jos. Smetany Silozpyt či fysika.
Avšak hned r. 1842 ukazováno ve Sboru na veliký nedostatek soustavně psaných a při tom prostonárodních spisů naučných, které by se hodily prostředním třídám vzdělaného obecenstva. Jmenovitě Šafařík jakožto jednatel Sboru přimlouval se za vydávání takových knih, učiniv návrh, aby se vydávala Malá encyklopaedie nauk, jež by obsahovala popularní spisy o nejpotřebnějších naukách. Jde z některých různých připomenutí na jevo, že tato Malá encyklopaedie měla původně doplňovati svou důslednou terminologií a fraseologií i slovník encyklopaedický. Jakožto první kniha té encyklopaedie přijat na r. 1842 Tomkův Krátký všeobecný dějepis.
Tak opět nové a velmi potřebné oddělení spisů matičných otevřeno. Doložiti tu třeba, že k důvodnému dolíčení jednatele Šafaříka ve Sboru dne 1. října 1842 ustanoveno, aby spisy matičné vycházely s pravopisem obnoveným či analogickým co do písmen g a j První spis, k žádosti spisovatele samého s onou pravopisnou změnou vydaný, byl Tomkův Dějepis Všeobecný. 2A stran spůsobu, jak Matice spisy přijímati má, stalo se dne 2. listopadu 1842 k návrhu Palackého pravidlem, aby budoucně každý spis, jenž by měl nákladem Matice vydán býti, dvěma učencům buď ze Sboru buď kromě Sboru v rukopise k písemnému posouzení podán byl. Kteréžto pravidlo Sbor posud zachovává.
Praktický účel, který vedl k vydávání Malé encyklopaedie, spůsobil také vydání některých map. Vyšlo totiž péčí několika soukromých osob patero map: 1) Východní polokoule, 2) Západní polokoule, 3) Evropa, 4) Španěly a Portugaly, 5) Velká Britannie; a ty mapy jako první svazek zeměpisného atlantu českého prodávány u Kronbergra a Řivnáče. Sbor si umínil v tomto vydávání map, které brzo po začetí svém zaniklo, dále pokračovati. K tomu konci koupil od Šafaříka mapu Evropy, již vydal Andrireau Goujon; a k té se mělo při vydávání map rozličných států evropských přihlížeti.1
Roku 1843 nejprve vydán Tomkův Dějepis Český a Přírodopis Staňkův jako II. a III. číslo Malé encyklopaedie. 2Roku téhož vydal Sbor jakožto číslo III. Novočeské bibliotheky Jungmannův překlad Miltonova Ztraceného ráje v 2. vydání. Práce ta byla zajisté prvním znamenitým překladem v literatuře naší a po svém prvním vydání r. 1811 mocně působila na rozvoj mluvy básnické. Jen po dlouhém domlouvání odhodlal se přeskromný spisovatel k tomuto druhému vydání, neměniv kromě některých omylů a jazykových poklésků téměř nic na práci původní, jako se zachoval i při vydání Sebraných spisů.3Roku 1844 vydány: Antonína Marka Základní filosofie, logika, metafysika, pak Ferdinanda Hyny Dušesloví zkušebné, ona jako číslo IV. Novočeské bibliotheky, tato jako č. IV. Malé encyklopaedie nauk.
Dávný a důvěrný přítel Jungmannův Antonín Marek vzdělal svůj filosofický spis hlavně k ustavičnému vyzývání Jungmannovu. Již roku 1815 usiloval Jungmann, jsa ještě v Litoměřicích, o založení literatury vědecké, maje za to, že jen to může byti pevným základem dalšího rozvoje řeči a literatury české. A pro onu myšlenku Jungmann získal také Antonína Marka, jenž sepsal a roku 1820 vydal Umnici či logiku. A když později Matice Česká sama pěstovati se jala vědeckou řeč a literaturu, tu znova Jungmann Marka vybízel, aby filosofické dílo své dokončil metafysikou, ano 6. září 1841 přímo Markovi psal, že nikdo kromě něho (Marka) není mocen něco takového vyvésti. A 21. února 1842 radí Jungmann Markovi, žeby mohl metafysiku s logikou, jejíž starší vydání zatím se rozebralo, v jednom svazku vydati, zvláště jestliže by se mu zlíbilo, logiku přehlédnouti. Marek své dílo Sboru předložil, a to nejen metafysiku, ale i logiku nově vzdělanou; byla Palackým a Jungmannem posouzena, ano ve zvláštní schůzi ještě jednou přehlédnuta, a některé terminy proměněny. Důležité jest, že strany názvosloví stalo se, jakož Jungmann sám Markovi oznámil, usnesení, aby v té věci nehledělo se ku přílišnému purismu, zvláště tam, kde všichni evropští jazykové se jako shodli, leda žeby naskytlo se slovo velmi dobré a snadno srozumitelné. 1
Dle toho pravidla změnil již Marek sám názvosloví své logiky, a Sbor rovněž ještě k tomu ledacos přičinil. A v této terminologické stránce i ve fraseologii filosofické záleží hlavní zásluha spisu Markova, jakož i přísná kritika již tehdáž uznala; jinak ovšem nebyl žádným pokrokem filosofické vědy vůbec, alebrž pokusem, na svou dobu dosti dobrým, uvésti onu nauku v písemnictví české. 2
Týž úkol mělo vykonati Ferd. Hyny Dušesloví zkušebné či psychologie. Ale se spisem tím Matice méně dobře než s Markovým pochodila. Jeden recensent rukopisu vytknul mnohé chyby, mezi nimi také tu, že spisovatel neuvedl ani žádných pramenů, z nichž čerpal. Ale podivným spůsobem kniha byla vytištěna, aniž spisovatelem potřebné opravy učiněny byly. Také Hyna sám potom navrhoval jisté změny; z té příčiny daly se některé listy znova otisknouti, které zakladatelům spolu se Základní filosofií Markovou vydávány býti měly, protože kniha sama již mnohým do rukou se dostala. 1Přes to však Hynův spis ostře kritisován v Časopise Musejním; vytýkáno mu mimo jiné také to, že byl uveden jako práce původní, kdežto pry jest chatrná kompilace z rozličných spisů cizích. Jungmann chtěje věc mírným spůsobem ukončiti, doložil pod onu kritiku několik slov na omluvu: Sbor Musejní že přijal a vydal knihu Hynovu, třeba ne ve všem dokonalou, ale vždy užitečnou, zvláště proto, že posud nic lepšího v češtině nebylo; ale na důkaz své nestrannosti že i tuto přísnou úvahu o ní přijímá a vydává. Ke konci že spisovateli o vychování mládeže a o český jazyk dobře zasloužilému sluší to svědectví dáti, "že on v pravdě předmluvu napsal a v ní všecky od recensenta vytčené i mnohé jiné prameny udal; ale že předmluva ta tiskem nevyšla, poněvadž vydavatelům (totiž Matici) později o několik dní dodána byla, kdežto zatím z náhodného nedorozumění již kniha se prodávala a na mnohé strany rozeslána byla." 2
Na konci těchto zpráv o prvotinách filosofické literatury naší novověké nemůžeme než pronésti se v ten rozum: že čtouce ony spisy jakož i kritiky o nich shledali jsme, že u veliké míře naši filosofové tehdáž prosákli byli filosofickou mluvou německou, nejen ti, kdož filosofická díla skládali, nýbrž i ti, kdo je kritisujíce vytykali jim nejasnosť, nesrozumitelnosť a podrobenosť filosofii německé. Z toho jde, proč Jungmann a vrstevníci jeho přede vším zasazovali se o založení vědeckého jazyka, i že s potěšením přestávali na tom, když spis filosofický českou fraseologii a terminologii třebas jen dosti málo ku předu posunul.
Nejdůležitější dílo r. 1845 Maticí vydané jest Výbor z literatury české, díl 1.
První k tomu podnět dal Palacký již někde na počátku r. 1843, učiniv návrh, aby sestaven byl Výbor z české literatury od nejstarších dob až na časy naše. Nejprve rokováno o tom ve schůzi dne 15. března t. r.
V sestavování materiálu pro Výbor uvázali se Jungmann, Palacký, Šafařík a Hanka; vybraný materiál přepisovali na útraty Sboru z počátku skriptor kněz František Bezděka a Karel J. Erben, později Erben sám. Hlavní redakci celého díla vedl Jungmann, byv k tomu Sborem požádán. 1První díl Výboru odhalil bohatství staročeské literatury až do počátku XV. století. Veledůležitý byl ovšem Úvod k Výboru "Počátkové staročeské mluvnice" od Šafaříka. Důkladná tato práce, na základě starých památek ve Výboru obsažených ustavena jsouc, znamenitě povznesla český mluvozpyt, v němž od Dobrovského žádný vážný pokrok se nestal. Teprv odtud učiněny památky staročeského písemnictví srozumitelnými, a jazyk staročeský v obor vědeckého studia slovanského potud uveden, že odtud bylo lze staročeštinu se staroslovanštinou srovnávati. Spolu v dotčeném Úvodě vytknuta jsou důležitá pravidla zvláště hláskoslovná a tvaroslovná, jež i k důkladnějšímu poznání novočeštiny přispěla. Nynejší mluvozpyt ovšem v nejednom případě pohřešuje správnějšího textu, než jaký podán jest ve Výboru; ale přes to třeba uznati, že dílo to hlavním bylo podnětem k studiu staročeské mluvnice, a že posud jest hlavní Anthologií staročeskou. 2
Strany dalšího vydávání Výboru Šafařík sice radil ve schůzi dne 2. července 1845, aby díl II. se chystal; i tu vznesena redakce na Jungmanna. Ale věc přece na časy pozdější odložena.
Vzácným také spisem toho roku byla Slovesnost Jungmannova v druhém vydání, Novočeské bibliotheky číslo V. První vydání učiněno bylo již r. 1820, od kteréhožto času literatura česká znamenitě prospívala. Bylo tedy druhé vydání novým zpracováním tohoto díla, tak že se v každém ohledu liší od vydání prvního; pravilť sám spisovatel, že jeho Slovesnosť vychází tuto po druhé s theorií cele předělanou a s příklady ze spisů od oné doby (od r. 1820) vyšlých rozmnoženými.1 Obnovená tato Slovesnosť přijata s takovým účastenstvím, že vydání druhé rozebráno i hned, tak že zakladatelům ani nestačilo. Pročež Sbor 17. prosince 1845 uzavřel učiniti nové vydání (tedy třetí) o 1500 výtiscích; toť bylo arci pouhý otisk vydání druhého. Bylo to po prvé, že celá kniha matičná vyšla u vydání novém.
Slovesnosť tato vynikala i slušnou úpravou, pěkným papírem a písmem; podávajíc pak stručný obraz souvěké literatury ve spůsobě velmi lahodné, rozšířila se velmi rychle na gymnasiích, kdež potom r. 1848 stala se vhodným čtením pří vyučování jazyku českému. Dosažen takto účel, ku kterému Jungmann Slovesnosť prvotně skládal.
Ke konci roku 1845 vydán stručný spis Tomkův Děje mocnářství rakouského jakožto číslo páté Malé encyklopaedie nauk.
Bylo viděti, že Sbor bedlivě k tomu přihlížel, aby vzdělávala se literatura prostonárodní i vědecká; hlavně ovšem dbal o pěstování literatury vědecké. S velikou důvěrou pronesl se o tom Šafařík v listu k Pogodinovi dne 2. března 1845 řka: že v oboru slovanské literatury hlavně v Čechách jeví se větší čilosť; Matice že se zmáhá den ke dni, a že několik větších děl k vydání se chystá. Také musejní zprávu v roce 1845 končil jednatel Vocel v příčině Matice těmito slovy: "Ten potěšitelný zdar (Matice České) nejlepším jest důkazem, že ústav náš nejen skutečnou jest potřebou, ale také přimeřeně jsa řízen, neunavným působením svým na větší vzdělanost národu našeho i důvěru jeho u velké míře získati si uměl."
Byl-li konečný výsledek působnosti Sboru Matičného roku 1845 tak potěšitelný, jevily se prospěchy r. 1846 a 1847 ještě znamenitější. Jmenovitě roku 1846 mnoho spisů více méně užitečných vydáno. Byly to zejména: Jana Svatopluka Presla Všeobecný rostlinopis, Smetanův Všeobecný dějepis občanský, Hlasové o potřebě jednoty spísovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky, Tomíčkova Doba prvního člověčenstva a Karla Vladislava Zapa, Všeobecný zeměpis, díl I.
Vzácnou ozdobou mladistvé literatury vědecké byl Preslův Všeobecný rostlinopis, jako č. VII. Novočeské bibliotheky vydaný. Rostlinopis jest pravým arcidílem Preslovým, jímž spisovatel své jméno v přírodovědě proslavil; spolu tím spisem jakož i ostatními pracemi položil u nás základ k terminologii přírodopisné. Práce ta byla tím nesnadnější, ježto od časů slovutného Tadeáše Hájka, tedy od 16. století, nic důležitého v oboru tom po Česku se nepsalo, přírodověda pak zatím ohromné pokroky učinila.
Vydání Rostlinopisu Preslova stálo Matici veliký náklad jednak pro obšírnosť spisu jednak pro množství obrazů; pročež také tištěno jen 1500 výtisků, a dílo udělováno jen těm zakladatelům, kteří do toho času k Matici přistoupili, dokud rozebráno nebylo. Presl dostal 600 zl. stř. honoráru za všecky tři díly, tedy i za Počátky rostlinosloví později vydané. Sbor vyslovil tu důvěru k vysoce zasloužilému svému spoluúdu, "že s touto skrovnou, ne zásluhám díla, ale ovšem okolnostem přiměřenou poctou, zvláště pováže veliky náklad vydání tak obšírného spisu, přátelsky za vděk přijme." 1
Smetanův Všeobecný dějepis občanský byl vydán ve třech dílech jako číslo VIII. Novočeské bibliotheky. Také tato kniha stala se jako Slovesnosť brzo velmi oblíbenou jednak pro svůj plynný sloh jednak i proto, že Smetana bedlivě přihlížel k dějinám slovanským, v cizích dějepisech obyčejně zanedbaným. Pro příhodnou formu byl také potom roku 1848 z části dobrou školní knihou. 1
Smutnou povinnosť Matice konala vydáním Hlasův o potřebě jednoty spisovného jazyka. Již na konci 18. století pokusil se na Slovensku katolický kněz Bernolák o to, aby povznesl trnavské podřečí na spisovný jazyk místo českého; což se mu však hrubě nezdařilo. Roku 1845 podobný pokus vyšel od evangelíkův. Ludevít Štúr totiž odtrhl se asi r. 1845 od společné spisovné řeči českoslovanské, jsa v tom podporován Hurbanem, Hodžou a jinými literáty slovenskými. Těžce nesli ten rozkol v písemnictví sami někteří krajané jejich, Slováci; tím více toho želeli přední spisovatelé čeští vidouce, kterak tělo národní literatury, po tuhé práci sotva vzkříšené, již zase na jednom konci se trhá. Byliť pak mezi Slováky Pavel Šafařík, Jan Kollár, Jiří Palkovič, Bohuslav Tablic, Jan Chalúpka a jiní, kteří se opřeli proti tomu rozkolu. Kollár vybídl dokonce v listu k Šafaříkovi, aby proti oněm novotám Sbor Matičný zakročil. Šafařík 26. února 1846 přednesl psaní Kollárovo ve schůzi sborové s návrhem, aby vydala se kniha, jež by obsahovala soudy rozličných mužův o spisovném jazyku českém vůbec a o těsném spojení v literarním ohledu mezi Slováky a Čechy zvláště. Věc tak rychle se vedla, že již 1. května spis s Úvodem ode Sboru dotištěn byl. Obsahoval 33 zdání starších i novějších spisovatelů, jak českých a moravských tak slovenských. Spis ten byl vytištěn v 5000 exempl., maje býti co nejvíce rozšiřován zvláště na Slovensku. Ale přičinění to bylo marné; neb tvůrcové nové literatury slovenské stáli na tom, že nezbytně musí se k lidu slovenskému jeho zvláštním nářečím psáti, má-li vůbec býti probuzen k vědomí národnímu; v kterémžto smyslu nepřestávali tedy působiti na povznešení lidu slovenského.
Spis Jana Slavomíra Tomíčka Doba prvního člověčenstva nebyl tak důležitý svým obsahem jako pamětihodný nesnázemi, jež Matici spůsobil. Posuzovali jej Jungmann a Čejka, i byl Sborem přijat. Podával obraz. jak člověčenstvo znenáhla k větší a větší dokonalosti dospívalo; spisovatel tam uvedl rozličná mínění geologův o původu země a jiných těles, všeliké náhledy filosofické o vývoji lidstva, ale opominul uváděti pramenův, z nichž vážil. Jakýsi udavač podal žalobu na ten spis u arcibiskupského ordinariátu pražského, že prý se jím zlehčuje autorita sv. písma, a že se v něm nalézají útoky na náboženství křesťanské.
Dne 17. února 1847 kurator Neuberk Sboru předložil přípis od arcibiskupského ordinariátu, kde stížnosti proti spisu Tomíčkovu byly vyloženy se stanoviště dogmatického a církevního. Vytknuty hlavně myšlenky dvě. Předně: že spisovatel původ člověčenstva z Adama a Evy ve smyslu biblickém určitě a zřejmě nevylíčil; tím prý pak na jevo nevychází prvopočáteční hřích a potřeba vykoupení Člověčenstva Ježíšem Kristem, a tudy že hlavní základ celého křesťanského náboženství se ruší. Dále vidělo se býti velikou závadou, že spisovatel potopu světa nazval úkazem přírodním, což si udavač docela chybně přeložil po německu natürliche Erscheinung (úkaz přirozený).1
Avšak arcibiskup vznesl žalobu i ke dvoru na censurní úřad, který dílo k tisku připustil. Sboru ta věc byla velmi nevhod, nebot záleželo mu vždy na tom, aby v politických a církevních věcech uvaroval se všelikých sporů podobných. Přes to však, když se tak již stalo, zachoval se s důsledností důstojnou. Nejprve podána stručná odpověď arcibiskupskému ordinariátu, a spolu 26. března nařízeno, aby prodej díla se zastavil, pokud by věc vyřízena nebyla. Nejvyššímu pak úřadu policejnímu podána obrana Jungmannem samým sepsaná, v níž všecka nařknutí vyvrácena. Tak mimo jiné Jungmann dokázal ze spisu samého, že spisovatel na jednom místě posvátnou povahu bible uznává, že mnohé geologické hypothese přímo za hypothese vyhlašuje a nikoli za své osobní mínění. Že pak tam udavač pohřešoval učení o nesmrtelnosti duše, o prvotním hříchu a p., to že nenáleží do geologie, nýbrž do náboženství, jehož však skladatel nespisoval.
Obranu tuto u samého nejvyššího úřadu pokládali za tak úplnou, že Sbor Matičný dalších nesnází pro spis Tomíčkův neměl; nad to převraty brzo potom nastalé v životě veřejném nedopouštěly úřadům, aby se s věcmi podobnými dále obírali. 1Tak se stalo, že spis Tomíčkův r. 1850 opět prodáván.
V roce tom vyšel také I. díl Všeobecného zeměpisu Zapova. Spis ten Sbor pokládal za velmi potřebný, vydav jej ve 3000 výtiscích. Také Jungmann bedlivě na něm korrigoval.2A k vysvětlení spisu toho vydán příruční atlas všech dílů světa v 17 listech, Václavem Merklasem rytý.
Roku 1847 tyto knihy Matice vydala: Všeobecného zeměpisu Zapova dílu II. svazek 1., Václava Březana Život Viléma z Rosenberka, Františka Matouše Klácela Dobrovědu, Shakespearovu tragoedii "Romeo a Julie" překladem Douchovým a Františka Ladislava Čelakovského Spisů básnických knihy šestery.
Zapův Zeměpis teprva r. 1850 ukončen, kdež o něm místně se promluví. Spisem Václava Březana dostalo se Staročeské bibliothece po Všehrdových knihách důstojného rozmnožení; vydán tím důležitý pramen historický, jehož obsah vztahuje se nejen na život slovutného Viléma z Rosenberka, ale i na dějiny celé země od r. 1530-1592, zvláště jižních krajů naší vlasti.1
V příčině Dobrovědy Klácelovy rozcházeli se oba soudcové (Tomek a Vrťátko), jeden ji odporučiv k vydání, druhý ji neschváliv; byl tedy jako třetí soudce Vocel jmenován, jenž sice celkem spis odporučil, ale potřebu oprav jazykových vytknul; pak měl Klácel sepsati ještě předmluvu a v ní úmysl i popularní úcel své práce vyložiti. Když skladatel tomu vyhověl, byl spis jeho vydán v Malé encyklopaedii nauk. 2
Překlad Shakespearovy tragoedie lásky byl předchůdce pozdějšího podniknutí matičného, vydávání totiž překladu děl Shakespearových vůbec. Zahájena jím jako prvním číslem Bibliotheka nových klassiků důstojným spůsobem. Tak aspoň Sbor 13. listopadu 1846 uzavřel, ač na titulním listu to položeno není. Spis vydán v 3000 výtiscích.
Výtečné dílo Frantiska Čelakovského "Spisů básnických knihy šestery" předloženo Sboru dr. Staňkem. Čelakovský nabídl dílo své pod tou výminkou Sboru, aby pravopisem od něho za lepší uznaným, psaním totiž ou místo au, tištěno bylo. U věci té Sbor ve schůzi dne 2. června uzavřel, že se má s Čelakovským, jenž tehdáž byl professorem ve Vratislavi, jednati, aby od oné výminky upustil. Palacký sám mu psal z té příčiny. Osvícený pěvec pak 17. srpna 1846 svému příteli a prostředníku v oné věci dr. Staňkovi odpověděl takto: "kdybych to (dílo básnické) zde anebo ... v Praze u některého nakladatele vyjíti nechal svým spůsobem, vždy by to tak vypadalo, jako bych nějakou opposici proti Sboru (matičnému) učiniti chtěl anebo ji posilovati; a toť se samo sebou rozumí, že mi pánové ti a přátelé naši více na srdci leží nežli jakékoli orthografické přesvědcení. Když se pak zvláště nyní o to jedná, aby se všemožnými obyčeji jiným zabránilo nemotornostem, jež i já sobě zošklivuji, nejsem proti tomu aspoň na čas upustiti od svého, tím více, že mi tak mnoho nezáleží na tom, zdali v básních a jiných podobných sepsáních tak neb onak se píše."1
Básně Čelakovského vytištěny v 3000 výtiscích, a slavný básník dostal 300 zl. stř. honoráru za 25 archů své výtečné poesie, tedy 12 zlatých za arch.
Jakož jest patrno, byla literarní činnost Matice České toho roku neobycejná, tak že i peněžné prostředky přesahovala. Byloť výdajných peněz r. 1847 12.660 zl. 10 kr. stř., a Sbor vydal 13.163 zl. 42 kr., tak že schodek potom vyrovnán býti musil. A přes všecku snažnou péči o literaturu nemohla již matičná pokladna stačiti plodnosti spisovatelské, tak že toho roku několik spisů buď soukromnému nakladatelství odkázáno neb i zamítnuto býti musilo.
Tak předložil Palacký 26. prosince 1847 Sboru svůj Popis království českého doloživ, pokud by prostředky Matice nyní k tomu nestačily, že se nalézá nakladatel jiný. Sbor projevil ochotnosť k vydání toho spisu i při nekalém stavu, ve kterém důchody matičné se tehdáž nalézaly; nicméně spisovateli samému věc k uvážení zůstavil.
Palacký dobře uváživ tehdejší peněžný stav Matice, vydal svůj výborný a praktický Popis nákladem B. Tempského (Calve).
Mimo to podle oznámení sekretářova dne 18. října 1847 učiněného i jiné spisy byly před rukama, které dílem již od Matice k tisku byly přijaty, dílem jí podány. K těmto náležely: Rostlinnictví Daniela Slobody, Skřivanovo Účetnictví, Tomíčkovy Drobnější cestopisy a j. Sbor tedy přihlížeje k nedostatku důchodův aspoň o dotčených spisech uzavřel, žeby k tisku jich před r. 1849 přikročiti se nemohlo. Slobodův spis byl vydán teprv r. 1852, Tomíček cestopisy své uveřejnil nákladem soukromým, Skřivan pak vyžádal si, aby spis jeho posouzen byl, a kdyby ho Matice vydati nemohla, aby mu spis i s posudky dodán byl. V skutku také za dobrý uznán a jakožto práce odborná pro své obecenstvo schválen.
Nemohl-li Sbor Matičný hotových spisů již vydati, bylo mu tím nesnadněji uvázati se v pouhé návrhy, jež byly proti stanovám, třeba jinak k věcem potřebným se nesly. Tak podán Sboru 26. července 1847 dopis z 9. června od Průmyslové Jednoty, obsahující seznam německých děl průmyslníkům potřebných, se žádostí, aby nákladem Matice přeloženy a vydány byly. Kromě nesnáze peněžné překáželo v tom i pravidlo statut, že jen díla hotová Sboru předložená vydati se mohou, když soudcové spisy za dobré uznají.
Konečně Sbor zamítnouti přinucen byl pro nemilou náhodu i hotové dílo muže jinak zasloužilého. Purkmistr domažlický Emil Antonín Fayl žádal totiž, aby Matice jeho dokončený překlad řádu soudního s komentarem a dekréty vydala. Ale poněvadž se práce tato sběhla s jiným překladem řádu soudního, zhotoveným od Friče, Havlíka a jiných právníků, který nad to od censury již povolen a k tisku připraven byl, nemohl Sbor vyhověti žádosti dotčeného vlastence.1
Než přes tíseň peněžnou na konci r. 1847 zlepšily se příjmy Matice r. 1848 opět tou měrou, že některé knihy vydati se mohly. I byli vydáni r. 1848 spisové tito: Počátkové rostlinosloví od Jana Svatop. Presla, Frantiska Pixy klíč štěpařský a začátek (dílu I. čásť 1.) Františka Palackého Dějin národu Českého.
Spis Preslův byl úvodem k jeho slavnému Rostlinopisu. Pixův Klíč měl patrně sloužiti potřebám praktickým, i byl vydán po náležité opravě jak ve slohu tak i v názvosloví. 2
Nejdůležitější však úkol vzala na se Matice Česká získáním Dějin národu českého pro zakladatele své; pročež sluší o té věci vynésti na jevo, což v pamětech matičných zachováno.
Rozneslo se roku 1846 mezi vlastenci, že Dějiny Palackého po česku psané jsou již k tisku připraveny a censuře předloženy. K návrhu dr. Friče Sbor dne 2. června uzavřel, aby Palacký byl vyzván, "by jakožto spoluúd a hlavní původ Matice" ono své dílo Matici k vydání propůjčil, žeby jednak větší odbyt mělo, jednak nové údy Matici získalo. K žádosti Sboru Šafařík soukromým listem Palackému ono přání oznámil. Dne 20. července Palacký Sboru se pronesl, že první oddělení svého díla dle slibu, před mnoha lety učiněného, knihkupci Tempskému k tisku odevzdal; předložil spolu příčiny, proč mu není možno, ač určité smlouvy neučinil, s Tempským o ustoupení jednati. Spolu Palacký doložil, žeby proti tomu nebyl, kdyby Sbor sám toho při Tempském vymohl. Kurator rytíř Jan z Neuberka s Vocelem se uvolili, že s Tempským o věci pojednají. Konec toho jednání byl, že Tempský učinil Sboru tyto tři návrhy: 1. Aby Sbor nesl 4/5 útrat na vydání 2500 exemplářů, začež chtěl Tempský dáti 1700 exemplářů nebo za poměrný příplatek dle potřeby i více ku podělení údů matičných. 2. Aby beze všeho dalšího závazku Tempský členům Matice dával výtisky za 2/3 krámské ceny. 3. Aby Tempský docela se odřekl všech práv k tomu dílu. Sbor dne 17. září 1846 přijal první z těch tří návrhů Tempského. 1
Tím krokem Matice vyplnila svou povinnosť k původci i k zakladatelům svým. Památného roku 1848 vydána 1. část nesmrtelného díla národního, jehož předmluvu Palacký uzavřel těmito dojemnými slovy: "Konečně nezbývá mi než tužebné přání, aby bůh požehnati ráčil dílu tomuto, tak aby hojně posloužilo národu našemu ku poznání sebe samého a k uvědomění se v tom, čím jest a čím býti má. Roznítí-li se kde čtením jeho v srdci ušlechtilém láska ku pravdě a právu, k řádu a králi, ke vlasti a národu víc a více, bude mi to za všecko mé úsilí tou nejmilejší odměnou!"
Veliký vlastenec dožil se sám jistou měrou vyplnění tohoto svého přání.
Avšak roku 1848 objevily se s nemalým důrazem i snahy, které k tomu se nesly, aby Matice Česká na se vzala směr prostonárodní. O tom ve spolcích tehdá živě rokováno, ano i na členy Sboru o to naléháno. Jmenovitě Karel Sabina v tom byl činný, nalézaje dosti následníků, kteří spatřovali v této změně úkolu matičného vítanou možnost, obrátiti prostředky matičné nejen ve prospěch literatury prostonárodní, ale i k záměrům politickým. Ba mluvilo se i o tom, žeby nejlépe bylo matičný fond docela obrátiti v literaturu, t. j. vydáním všech peněz jej rozpustiti.
Proti takovýmto povážlivým choutkám, jimiž i další existence Matice ohrožena byla, opřeli se Šafařík i Neuberk co nejrozhodněji; a tak se stalo, že dotčené snahy ve Sboru Matičném vrchu nedosáhly. 1
Roku 1849 rozmnožil se opět počet spisů Maticí vydaných; po rozpuštění snému kroměřížského vrátil se mnohý politik zase k své dřívější činnosti literarní. O působení Matice zpravil Šafařík listem ze dne 29. července Pogodina v ten smysl: že opět nastal pravidelný život literarní; Matice že opět se zotavuje, dávajíc mnohé spisy tisknouti, mezi nimi Jungmannovu Historii literatury české v 2. vydání, Komenského Didaktiku a Tomkův Dějepis university pražské.
I vydány toho roku mimo knihy právě řečené ještě Jana Slavomíra Tomíčka Děje anglické země a Filipa Stanislava Kodyma Naučení o Živlech.
Historii literatury České Jungmann po prvé vydal r. 1825 nákladem svým. Byla to vlastně bibliografie česká s výklady historickými a literarními; ale byl to první obraz českého písemnictví po česku sepsaný. Od těch dob Jungmann vedle jiných prací, tak jako Slovesnosť, opravoval a doplňoval po chvílích i svou Historii literatury. Ale při veliké skromnosti své sotva by byl Sboru tak brzo své dílo k druhému vydání nabídl. Již r. 1842 dle vlastního přiznání, jež Jungmann Markovi učinil, pobádali ho někteří Čechové, aby se o druhé vydání Historie literatury přičinil.1Odtud zdá se pracoval o tom díle tím pilněji, ač opět žádné zmínky ve Sboru o tom neučinil. Teprva 1. května 1846 Palacký sám ve schůzi matičné Jungmanna se tázal, kdy as druhé vydání k tisku připraveno bude. Tu Jungmann hned potom dílo své Sboru předložil, a Sbor již 2. června r. 1846 je k vydání přijal. Slovutný spisovatel přehlížel sice, když se tiskl, text, lístky v prvotní vydání všelijak vlepovanými velice nesnadný; ale nedočkal se již dotisknutí díla svého, ježto pak pod dozorem Tomkovým ku konci bylo dovedeno.
Po smrti Jungmannově Tomek, přehlížeje písemnosti Historie se týkající, shledal, že úmysl nebožtíkův byl, dvojí rejstřík ku knize té přidati: 1. poznamenání všech spisovatelů v alfabetickém pořádku s krátkými životopisy, 2. poznamenání všech knih v té Historii obsažených rovněž v alfabetickém pořádku. Sbor z té příčiny uzavřel: aby zhotoven byl takový dvojí rejstřík; ale aby při životopise každého spisovatele také všecka jeho díla uvedena byla i s čísly, pod kterými v Historii literatury se nalézají; dále aby přidán byl ke spisu i obraz zemřelého. K tomu konci požádán krajský kommissař Pavel Alois Klar o propůjčení rytiny, kterou zhotoviti dal pro almanach Libuši na r. 1847 vydaný. Konečně ustanovil se Sbor i na tom, aby nákladem Matice obšírný životopis Jungmannův sepsán byl, o jehož složení od Sboru dožádán Antonín Marek, dávný přítel Jungmannův. Dne 12. ledna 1847 čten ve Sboru list Markův, jímž na žádosť Sboru k sepsání takového životopisu se podvolil. Pročež Sbor učinil pak v Pražských Novinách a v Květech vyzvání k vlastencům, kteří jakékoli listy od nebožtíka chovají, jež by k onomu účelu prospěti mohly, aby je Sboru ku použití na čas zapůjčili.1
Než pořízení dotčených příloh k Historii literatury se protáhlo, proto vydán nejprve pouhý text její roku 1849. Historie tato ani v druhém vydání neobsahuje pragmatické vypsání literatury české; takové tehdáž podati nebylo ani možná, protože ani nejvzácnější literarní díla kriticky rozebrána nebyla. Toť teprva později, nejvíce na základě Historie Jungmannovy, konáno. Nicméně nalézáme v ní správné všeobecné vypsání hlavních dob literatury české a zevrubnou bibliografii, jdoucí až do roku 1846, s náležitými výklady. A i v spůsobě této Historie Jungmannova vyplnila úkol velmi důležitý. Byloť tehdy zajisté hlavní potřebou, poskytnouti spisovatelům k dalším literarním studiím co možná úplného přehledu těch literarních památek, jež kdy v jazyku českém sepsány byly. A této potřebě dílo Jungmannovo dokonale vyhovělo. 2
Zhotovení potřebných rejstříků k Historii té uloženo Tomkovi, jenž sestavil je asi v ten spůsob, jak Jungmann sám obmýšlel. Ale vykonání té práce obtížné rozličnými překážkami tpu měrou se prodlilo, že ty rejstříky i spisovatelů i knih s krátkou biografií Jungmannovou a s podobiznou jeho teprva roku 1851 vydány býti mohly; obšírný pak životopis Jungmannův vyšel r. 1873, sepsaný Václavem Zeleným.
Druhý vzácný spis téhož r. 1849 vydaný byla Didaktika Komenského, skutečná to ozdoba Bibliotheky staročeské.
Jan Purkyně jsa professorem ve Vratislavi, nalezl r.1841 v Lešně polském, bývalém sídle Komenského, mimo některé menší spisy Komenského také jeho Didaktiku, a to v souvěkém přepise, jenž za vlastního dohledu Komenského učiněn byl. I podařilo se Purkyňovi, že, ač ne spisů samých, tedy aspoň dovolení k opsání jich dostal pro bibliotheku Českého Musea. Sbor Matičný hned 1. prosince r. 1843 uzavřel Didaktiku nákladem Matice vydati. Dne 22. února 1844 professor Chmela, jakožto korrektor matičný v letech 1843 a 1844, Sboru předložil cely rukopis k tisku přichystaný; měl tehdáž za dobré přeložiti v něm latinské názvy do češtiny. Ale censurní úřad nepřipustil žádnym spůsobem Didaktiky k tisku, protože pry sepsána jest českým exulantem; ani to nic neprospělo, že Sbor ochoten byl závadná místa vypustiti. A tak se stalo, že teprva r. 1849 Didaktika vydána býti mohla. Připojeny k ní též dva menší spisové Komenského zároveň s Didaktikou nalezené, totiž: "Krátké navržení o obnovení školství v království Českém," sepsané Komenským roku 1631, a "Sbírka přísloví českých".1
Důkladný spis Tomkův "Dějepis university pražské (díl 1. od roku 1348-1436)" složen k nastávající tehdá slavnosti pětisetletého trvání vysokých škol pražských r. 1848. Původně zamýšlelo komité pro tuto slavnosť vydati dílo to česky i německy. Poněvadž však první díl až do r. 1436 vypadl delší, než se očekávalo, uzavřelo komité, aby vydáno bylo dílo ve formě stručnější jen německy.
Tomek tedy sepsal kratší dílo německé až do r. 1848, které také nákladem onoho komité vydáno r. 1848; první pak díl zpracování širšího podán r. 1849 česky nákladem Matice. Dokončení druhého dílu spisovatel odložil na pozdější dobu, až by pokročil dále v Dějepise města Prahy.
Více pro širší obecenstvo byly určeny poslední dva spisy toho roku vydané, totiž: Děje anglické země od Jana Slavomíra Tomíčka, zvláště pak Kodymovo naučení o živlech.
Méně knih vydalo se r. 1850. Vyšel nejprve Zapův Všeobecný zeměpis, dílu II. sv. 2. Tím byl spis ten ukončen; obsahoval dva díly.
Všeobecný zeměpis ukázal se Sboru záhy býti knihou velmi potřebnou; neboť kromě přeloženého zeměpisu Hadriana Balbiho nebylo v literatuře české tehdáž novověkého díla země pisného. I vyzval tedy Sbor k sepsání všeobecného zeměpisu Karla Vladislava Zapa, jenž některými místopisnymi a národopisnými pracemi k tomu jakousi spůsobilosť byl prokázal. První díl, vydaný již roku 1846, Zap sepsal ve Lvově, druhý o dvou svazcích v Praze, kamž roku 1845 jako úředník při účtárně přesazen byl. 1Dílo samo vědecké ceny do sebe nemělo; ale přihlížejíc bedlivě k zemím slovanskym, uvedlo v literarní život množství dobrých jmen místních a názvů zeměpisných. Kterážto formalní vlastnosť tehdáž zajisté nemálo vážila; Sbor pak hledě ke praktické stránce spisu, vším právem jej vřadil do Malé encyklopaedie nauk. 2
Druhá kniha, kterou Matice r. 1850 své zakladatele podělila, byly Dějiny ndrodu Českého, a sice dílu III. Část 1. od r. 1403-1424. Vydání svazku toho bylo zajisté pozoruhodné; neboť vyšlo bezprostředně po prvním svazku českého vydání, který sáhal až do r. 1125 a také již r. 1848 vydán, byl. Palacký patrně znamenav volnější život politický r. 1848, dbal úsilně o to, aby vylíčení "jedné z nejzatmělejších a nejzajímavějších epoch historie nejen české ale i všeobecné" dostalo se co nejdříve do rukou národu českého. Nad to jest svazek ten i proto důležit, že Palacky jím začal vydávati Dějiny své vždy nejprve v původním znění českém a potom teprva v překladu německém. K ospravedlnění svému pronesl se slovutný dějepisec v předmluvě k dotčenému svazku takto: "Až po rok 1848 mohl sem vždy, dle žádosti někdy na mne vzložené, posluhovati předně čtenářstvu německému výkladem dějin českých, kochav se tou nadějí, že později předělám dílo své dokonaleji jazykem českým: od té doby ale stalo se mně to věcí mravně nemožnou. Uznaná již nyní, chvála bohu! rovnoprávnosť národní nedopouští mi na ujmu svého dávati ještě přednost jinému rodu. Takéť zdá se mi, že po té haně, kterou osulo mne spisovatelstvo německé od r. 1848, jakož vůbec známo, téměř bez výminky, pozbyl sem již i práva, pohybovati se v oboru, který nemá pro mne, ať nedím lásky, ale ani spravedlnosti."
Patrně tedy Palacký zahájil tímto svazkem (od roku 1403-1424) nejen novou epochu dějin českých, ale i novou epochu ve své literarní činnosti. A jak vysoce tu na péči měl rychlé vydávání svých Dějin, o tom svědčí, že hned roku následujícího, totiž 1851, vydal pokračování dějin husitských od r. 1424-1439.1
Téhož roku zakladatelé Matice ještě dostali Abrahama Norova Putování po sv. zemi, jež z ruštiny přeložil Filip Klimeš, kněz řádu premonstráckého v Teplé, a Virgilia Marona Spisy básnické překladem Karla Vinařického.
Překlad spisu Norova předložen Sboru Šafaříkem již 13. ledna 1847. Šafařík chválil výtečnosť teho díla i překlad za dobrý položil, načež předložen censuře ku schválení a potom teprva Šafaříkovi a Hankovi dán znova k posouzení.
Strany práce Vinařického Sbor nedbal pravidla obecného, dle kterého se měla dáti před tiskem dříve posouditi, nýbrž ustanovil, aby se dílo hned do tisku dalo a tisklo se v 4000 exemplářích. Sbor to odůvodnil tím, že výtečné překlady Vinařického jsou vůbec známy, a že také již některá čásť překladu onoho tištěna byla.
Hledíce ke spisům od r. 1841-1851 vydaným, spatřujeme mezi nimi velikou rozmanitosť. Úhrnem jich bylo 31; mnohý z nich i několik svazků obsahuje, jako: Všeobecný zeměpis a Rostlinopis po dvou, Všeobecný dějepis a Dějiny národu Českého po třech.1
Ze čtyr oddílů, jež Sbor na konci r. 1840 vytknul si za pravidlo u vydávání knih matičných, nejvíce spisů obsahuje Biblioťheka novočeská (oddíl II.): jest jich dvanáct: Sebrané spisy Jungmannovy, Smetanova fysika, Markova Základní filosofie, Slovesnosť, Doba prvního člověčenstva, Všeobecný rostlinopis, Všeobecný dějepis občanský, Čelakovského Spisy básnické, Počátkové rostlinosloví, Pixův Klíč štěpařský, Tomkovy Děje university pražské, Tomíčkovy Děje anglické. Patrno již z titulů, že náležely rozličným naukám a hodily se na mnoze pro obecenstvo vzdělané.
Bibliotheka staročeská (oddíl I.) jest opatřena jen třemi spisy: právnickým spisem Všehrdovým, Životem Viléma z Rosenberka a Didaktikou; ale všecky tři důstojně zastupují staročeskou literaturu. Sbor patrně hned zahájil ten oddíl takovými památkami, že v nich objevily se hned tři důležité směry naukové v důkladném vzdělání, totiž: právnictví, dějepis a filosofická didaktika.
Bibliotheka klassiků starých a nových (od. III.) vykazuje čtyry spisy. Jeden z nich náleží písemnictví starověkému, totiž překlad Vergilia Marona spisů básnických, a tři literaturám novověkým: překlad Miltonova Ztraceného ráje, Shakespearova kusu "Romeo a Julie", pak Norova Putování po svaté zemi.
Čtvrtý oddíl, totiž Bibliotheka domácí, jež měla obsahovati spisy prostonárodní poučného a mravního obsahu, na žádném spise matičném se nejmenuje. Zdá se však, že aspoň co do stránky poučné nahrazena Malou encyklopaedií nauk; s kterymžto titulem vydáno knih osm: Tomkův Krátký všeobecný dějepis, Děje země české, Děje mocnářství rakouského, Staňkův Přírodopis, Dušesloví zkušebné, Zapův zeměpis, Dobrověda a Naučení o živlech.
Kromě dotčených čtyr oddílů vydáni: Výbor z literatury české, Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka, Dějiny národu českého a Historie literatury české.
Podle obsahu byly tři spisy filosofické, deset dějepisných, dva zeměpisné a cestopisné, jeden právnický, čtyry filosofickopaedagogické, šest přírodozpytných a pět belletristických.
A co do ceny vědecké jest mezi těmi 31 spisy aspoň osm děl, která platně působila na další rozvoj naukové literatury naší. Jsou to zejména:
Výbor z literatury České a Historie literatury co do vědeckého materiálu,
Dějiny národu českého a Děje university pražské,
Všeobecný rostlinopis a Počátkové rostlinosloví.
Nejeden i z ostatních spisů se chýlí svou systematickou formou více k pracím vědeckým než obecně poučným, přispěv nemálo k ustálení fraseologie a terminologie vědecké; přece však stavíme nadřečených osm v popředí. Neboť přidruživše se k Slovníku Jungmannovu a k Starožitnostem Šafaříkovým utvořily s těmito onen základ k vědecké naší literatuře novověké, z něhož celá řada jinych prací naukových jako z přirozeného kořene domácího vyrůstala.
Z belletristických spisů jsou pozoruhodny zvláště Básnické spisy Čelakovského, tohoto genialního pěvce Ohlasův a důmyslného skladatele Růže Stolisté i mnoha vtipných epigrammů. Kterýmižto plody básnickými stal se Čelakovský pravým zakladatelem národní školy básnické v trojím směru jejím, v epickém, lyrickém a humoristicko-satyrickém.
Z ostatních pak spisů mnohý znamenitě přispěl k rozšíření vlasteneckého smýšlení neb obecného vzdělání v prostředních třídách obecenstva, na jichž probuzení národním tak mnoho záleželo.
Doložiti ovšem třeba, že některé knihy z výše jmenovanych Bibliothek neprospěly hrubě ani vědecké literatuře ani vědeckému jazyku ani vzdělání národnímu, jmenovitě posuzujeme-li je po stavu nynější literatury naší. Ale při těch pamatovati jest na to, že povstaly v době, kde každý spis tykající se kterékoli nauky již proto byl důležitý, že česky psán byl, dávaje zjevný důkaz, že o věcech vědeckých také po česku psáti lze. Tuť ovšem každé dílo naukové již svým vyjitím literatuře jistou měrou posloužilo. A z té příčiny lze si vyložiti onu shovívavosť, s jakou i takoví výtečníci vědečtí, jako byl Jungmann, Palacký, Presl a Šafařík, zachovali se k nejednomu spisu Matici podanému.1
Nemalé nesnáze míval Sbor s mapami. Nejednou stalo se, že pro nezdaření tisku Sbor byl nucen tu neb onu mapu rytci vrátiti. Konečně 1. října 1848, kde bezpochyby naléhaly na Sbor i potřeby školské, ustanoveno, aby mapy se vydávaly v jistém pořádku. Vydán byl nejprve pomocí Matice příruční atlas všech částí země o 27 listech; také podnikl Sbor vydávání většího atlantu zeměpisného, který však ke konci přiveden nebyl. Vyšly jen tyto mapy, školám jakž takž postačitelné: 1) Východní polokoule, 2) Západní polokoule, 3) Evropa, 4) Asie, 5) Afrika, 6) Australie, 7) Jižní Amerika, 8) Severní Amerika, 9) Britannie, 10) Španěly a Portugaly, 11) Italie, 12) Rakousko, 13) Uhry a 14) Čechy. Oba tyto atlanty zhotovil Václav Merklas.
Zvláštní péči měl Sbor o mapu království českého. Již roku 1845 uzavřel takovou mapu vydati. Redakce svěřena Zapovi; spolu měli býti požádáni znalci technické, polohopisné a filologické stránky k zdárnému celé věci provedení. Vyšla sice na r. 1850 mapa království českého od Merklasa; ale ta nad školní potřebu se nepovznesla. Důležitější a pravé ceny vědecké byla národopisná mapa království českého téhož roku vydaná, již upravil Josef Jireček a ryl František Schönfelder z Feuersfeldu. Týž rytec kreslil a ryl také výbornou mapu okolí pražského, kterou zakladatelé dostali na rok 1851.
Pocházela od Jana Krejčího i byla již r. 1848 napolo vyryta do kamene od Henninga, ale za nepokojů svatodušních kámen na kusy rozbit.
Než kromě vydávání hotových plodů literarních Sbor Matičný napomáhal i tím literatuře, že dával podněty a plány k novým podnikům, i že spůsobil přepisy důležitých rukopisů staročeských pro Museum, kde sloužiti měly k dalším studiím a pracím literarním.
Tak přijat dne 2. července 1845 návrh Palackého, aby Matice vydala knihu, která by jednala stručně o vědách a uměních i dřevotisky hojně opatřena byla; měla to býti stručná prostonárodní encyklopaedie všech nauk. Redakce toho spisu svěřena dr. Čejkovi. Než o nějakém provádění toho plánu v protokolech se nedočítáme; zdá se, že jednak peněžní nesnáze r. 1847, ještě pak více politické poměry roku 1848 nezdar toho plánu spůsobily. Avšak roku 1850 dne 6. července Sbor ustanovil se opět na tom, aby se přistoupilo k vydání spisu encyklopaedického. Byla to práce nadřečená, od níž r. 1848 se upustilo. A ježto mnohé části díla toho porůznu hotovy byly, ustanoven dr. František Čupr za pořadatele a doplňovatele jich. I měl podati Sboru dříve svůj program; spis pak měl vyjíti ve dvou dílech, první o prázdninách, a druhý se měl zatím připravovati. Celé dílo mělo býti dvakrát takové jako francouzský jeho vzor: "Enseignement élémentaire universel." 1Ale dílo to k místu přivedeno nebylo.
Jiný návrh týkal se vydávání znamenitých cestopisů. Palacký vlastně, jakož se 17. prosince 1845 ve Sboru prohlásil, chystal sám historickou bibliotheku, která obsahovati měla překlady dobrých jinonárodních historiků. Ale brzo se přesvědčil, že vydávání takové sbírky dějepisců cizích potkává se s nepřekonatelnými překážkami rakouské censury; z té příčiny navrhl, aby se vydávaly překlady starých i nových cestopisů klassických dle spisu francouzského "Nouvelle bibliotheque de voyages par M. Didot." Sbor návrh schválil; při čemž Jungmann upozornil, žeby bylo žádoucí, aby též staré české cestopisy se vydávaly, a to v Bibliothece staročeské, ve které bez toho vlažně se pokračovalo. Jmenovitě Hankovi Jungmann na srdce kladl, aby vydal tak řečený Million Marca Pola.
Opatření návrhu Palackého svěřeno Zapovi, jenž také dne 14. prosince 1846 předložil první práci k oné cestopisné sbírce, totiž Rittersbergův překlad jednoho francouzského cestopisu (La Peyrouse); překladateli také hned čásť honoráru napřed povolena. Též uvolili se o této cestopisné bibliothece pracovati dr. Podlipský a Karel Pichler, tehdáž úředník ve Lvově. K návrhu Palackého ustanoveno honoráru šest zlatých za tištěný arch překladu a osm zl. za arch samostatného vzdělání. A k dalším pracím koupen ještě spis "Recueil de voyages." Než i toto předsevzetí nějak uvázlo; nenašli jsme aspoň v protokolech žádných dalších o tom zmínek.
Naproti tomu návrh Jungmannův jistou měrou byl vyveden. Marco Polo nebyl sice vydán, ale obsáhlý cestopis Haranta z Polžic později nákladem Matice uveřejněn; jiným pak nákladem vyšel pěkný cestopis Vratislava z Mitrovic. Mimo to Šafařík Bibliotheku Staročeskou opět Sboru na paměť uvedl dne 4. března 1850 předkládaje, aby se staré spisy dále vydávaly, jako Bartoš písař, Pavel Skála, Sixt z Ottersdorfu, a j. Bartoš byl sice i hned do tisku přijat; avšak 6. července Erben, jemuž redakce rukopisu svěřena, se pronesl, že při změněných poměrech politických r. 1850 bylo by s pomyšlením, Bartoše jakožto spis protikatolický a na mnohých místech velmi důtklivý nákladem Matice vydati, zvláště protože nemalý počet zakladatelů je stavu duchovního. Erben hned ve schůzi některá místa z Bartoše přečetl, načež usneseno, aby se v tisku nepokračovalo. Když o tom hrabě Lev Thun se dověděl, dal skrze J. Jirečka s knihkupcem Tempským jednati; tento pak se Sborem se dohodl, že hotovou čásť nákladu od Matice převezme a ostatek dotiskne, jakož se pak i stalo. 1Skála sice pro obšírnost díla odložen. Ale Sbor skrze hraběte Hanuše z Kolovrat toho dosáhl, že hrabě Waldštein, majetník Duchcova, povolil, aby nejdůležitější svazky rukopisu Skálova (VII., VIII., IX. a X. foliant) na jistý úpis v Museu uloženy byly, by se jich při pracích historických užívati mohlo.
Dále Sbor hleděl i jiné vzácné rukopisy a tiskopisy pro Museum získati. Tak již roku 1844 postaral se o to, že doktor Podlipský přepsal rukopis vídeňské bibliotheky, jenž obsahuje život Karla IV. A na konci roku 1843 Sbor požádal skrze Josefa Jungmanna moravského archiváře Bočka, aby svůj nové se vyskytlý rukopis Tomáše Štítného Matici k přepsání zapůjčil. Roku 1849 Sbor k návrhu Hankovu koupil krásnou bibli českou od pražského měšťana Soukupa za 400 zl. Jest to nepochybně tak zvaná bible Krumlovskd z 15. století. 1Matice též pořídila roku 1850 opis rukopisu staročeského "Rhasesovo ranné lékařství," na něž Čejka pozornosť Sboru obrátil; také přispěla Matice k přepsání Didaktiky.
Dále jest pamětihodné, že Sbor Matičný r. 1851 přispěl pomocí svou Šafaříkovi v důležitém podniknutí literarním. Šafařík žádal totiž 27. prosince t. r. Matici za 240 zlatých r. m. na zhotovení glagolského písma, protože tehdy takového písma na celé pevnině evropské v žádné tiskárně nebylo. Sbor ochotně svolil k té žádosti a umožnil tím jistou měrou vydání vzácného díla "Památky hlaholského písemnictví", jež r. 1853 vydáno. 2
Než kromě dotčených prostředků Sbor umínil si literarní činnosť povzbuzovati udílením poct či praemií za výborné spisy mimo matičný náklad vydané. Návrh k tomu podal 15. dubna 1842 Palacký. Své zdání o něm předložili Jungmann, Presl, Hanka, Frič a Čelakovský. Všickni uznávali prospěšnosť jeho pro literaturu českou, ale na mnoze za to měli, aby se dříve neprováděl, dokud by důchody Matice se patrně nezlepšily. Pro důležitosť věci rokováno o ní po několik schůzí, až konečně 1. října Sbor návrh Palackého s několika proměnami přijal. Podle toho usnesení měly se udíleti za nejlepší vydané spisy každoročně zvláštní ceny či pocty, a to podle usouzení Sboru Matičného. Spisy takové měly býti původní a v čistém českoslovanském jazyku složeny. Spis poctěný mohl býti psán kdekoli, ale musel býti v rakouském státu dovolen; jeden pak exemplář jeho měl přijíti do bibliotheky musejní.
Pocta ustanovena dvojí. Pocta první třídy měla se dostati jen takovým knihám, kterými by netoliko řeč a literatura naše, ale buďto nauky samy v sobě nebo literatura věku svého vůbec znamenitě se zvelebila, které by tedy cenu vyšší, i u všech národů platnou, do sebe měly. Pocta druhé třídy udíleti se měla za spisy takové, jimiž by zvláštnímu nedostatku v literatuře naší náležitě se vyhovělo, nebo které by nešíříce třebas oboru nauk a literatury samé v sobě, přece však zdařilostí formy své vynikaly.
Summy poct měly ročně od Sboru se ustanoviti podle zásoby peněz matičných, menší však padesáti dukátů na zlatě pro první a dvaceti pěti dukátů pro druhou třídu nikdy býti neměly.
Avšak Sbor mohl dle společného uznání proměniti dotčené pocty i v cenné úlohy v širším smyslu na ten spůsob, že o dvě nebo tři léta dříve oznámiti mohl, kterého roku a z které větve nauk a literatury spisové určitou poctou vyznamenáni býti měli.
Údové Sboru jsouce sami soudcové u věci této, neměli nikdy poct takových dostávati, byť i sebe lepší spisy na světlo vydali. Podobné žádný spis Maticí Českou vydaný poctou podělen býti neměl, protože spisovateli takového spisu bez toho zaň zvláštního honoráru se dostane.
Pocty nadřečené měly býti Sborem na začátku každého léta za rok nejblíže minulý přisouzeny, a v Časopise Musejním krátce odůvodněná zpráva o přísudcích Sboru podána.
Tato pravidla byla od Výboru Musejního dne 21. října 1842 potvrzena i od zemského praesidia k vědomosti přijata.
Sbor Matičný oněmi poctami hlavně o to pečovati chtěl, aby působení Matice podle prostředků se množících také se rozmáhalo, "aby tedy z lůna jejího i jinými cestami, mimo pouhé vydávání knih, na životnosť, jadrnosť a bohatství literatury české se účinkovalo."
První pocty se měly udíleti za spisy roku 1844 vydané. Avšak po dlouhých úvahách shledáno, že po vyloučení spisů nákladem Matice vydaných mezi ostatními toho roku vyšlými nebyl žádný Sborem za takový uznán, aby zvláštní poctou odměněn býti mohl. Ale Josefu Kajetánu Tylovi za jeho román Poslední Čech a za jeho Sebrané spisy, též r. 1844 vyšlé, odměna druhé třídy ve 40 dukátech téměř jednohlasně přiřčena jest. Připuštěno sice, že Poslední Čech své vady má, jichž ani Jungmann ve své důvodné kritice nezamlčel; přes to však osmi hlasy z devíti Sbor onu poctu přisoudil, kteráž byla vysoko nad nejmenší akcessit 25 zl. proto hlavně zvýšena, že první pocty se nikomu nedalo, i že šlo tu o spisovatele již zasloužilého. 1
Výpověď Sboru patrně o tom svědčí, že neodměňoval snad jedině Posledního Čecha, nýbrž i Sebrané spisy Tylovy a při tom i jeho zásluhy "o povzbuzení života národního." Jest známo, že proti Poslednímu Čechu ostře vystoupil Havlíček v české Včele. Než úvaha ta Sboru se tak nedotkla jako krátké místo v stručném přehledu literatury české za posledních dvou let, v němž Jakub Malý Sboru patrně ve zlé bral, že Posledního Čecha poctou obdařil. Onen článek Malého byl otištěn v Časopise Musejním1, a to nemile se dotklo Jungmanna, poněvadž tam souborného odůvodnění, proč Tylovi pocta udělena, docela nedbáno. Jungmann také přednesl svou stížnosť ve schůzi Sboru 20. července 1846 doloživ, že se mu to nepřístojné býti vidí, "aby Sbor jednání své v časopise vlastním měl nechati přesuzovati." I usnesl se Sbor na tom, aby redaktor byl napomenut, by budoucně v takových věcech bedlivý pozor dával, a kdyby podobné soudy přijal, aby jednání Sboru svým poznamenáním vysvětliti neopominul.
Také spisům roku 1845 a 1846 vydaným mělo se dostati poct. Většinou hlasů vybrána tu tři díla: Frantův Slovník německo-český, Šemberovo Vysoké Mýto a Štulcovy Pomněnky. Po některém otálení sešli se konečně členové Sboru dne 18. října; ale žádnému spisu pocty nepřisoudili. Jediné kdyby se koncem r. 1847 důchody Matice zlepšily, mělo se pak jednati o nějaké podpoře pro Frantu za vydaný od něho slovník, avšak pod jiným názvem než pocty; leč nezdá se, žeby k tomu bylo došlo.
Než Sbor také, jakož si v pravidlech o poctách vyhradil, cenný úkol vypsal, vysadiv totiž r. 1845 sto dukátů. s akcessitem 50 dukátů na Brus jazyka českého, totiž na spis, který by zvláštnosti jazyka českého vyzkoumaje, správnosť jeho upevnil a kazimluvů vystříhati se učil.
První podnět k takovému spisu dal Jungmann, tento stálý strážce spisovného jazyka. Již ve schůzi dne 3. července r. 1844 promluvil o potřebě takové knihy; dále ukazoval na množící se chyby a nesprávnosti slohové v knihách, vytknuv při tom povinnosť Sboru, aby postaral se o nápravu. Tu Jungmann nejprve žádal, aby Časopis Musejní lépe korrigován byl; čemuž redaktor Vocel vyhověti slíbil. Šafařík přistoupiv k myšlence Jungmannově, navrhl ve Sboru, aby složena byla kniha s titulem "Brus jazyka českého," ku které členové přispívati se uvolili. Než věc nešla tak rychle ku předu. Jungmann tedy 2. ledna 1845 znova Sboru vyložil, kterak procházeje spisy, ku poctám na r. 1844 navržené, přesvědčil se opět, že spisovatelé vždy dál a dále od spisovného jazyka odstupují a slov proti obdobě a pravidlům tvořených a skloňovaných užívají, nešetříce ani soukromného ani veřejného napomenutí. I doložil: "Co při tom nejsmutnějšího jest, že již i na kathedrách takové chyby za pravidla vystavují." I opakoval návrh výše řečený v ten spůsob, aby se pocta či odměna přislíbila tomu, kdoby Brus jazyka českého tak složil, žeby, uvážením společným od Matice jsa potvrzen, za kanon jazyka budoucně pokládán býti mohl. Návrh Jungmannův 1. března 1845 schválen, a oznámení Jungmannem sepsané do Květů, Včely a Časopisu Musejního vloženo. Tak cenná otázka o Brusu zastupovala místo pocty na r. 1845 a 1846. Ale vyzvání to zůstalo bez účinku; nenalezl se tehdy, kdoby byl dílo tak nesnadné vyvedl.1
Podobně i jiný úmysl Sboru nevedl k žádoucímu konci; byla to snaha o pěstování řádné kritiky. O věci té Sbor nejprve 31. prosince 1845 se radil. Zejména Palacký promluvil o smutném stavu kritiky české řka, že jen, co Čelakovský a Vinařický napsali, zasluhuje uznání, ale to že nestačí. Palacký ukazoval k tomu, jak dobrá kritika literatuře dává dobrý směr, pobádá spisovatele a osvěcuje obecenstvo. I vedl k tomu, aby sekretář sepisoval vždy knihy od schůze ke schůzi vyšlé, o nichž by se pak rokovalo, komu by posouzení svěřiti se mohlo. Kritiky tak povstalé měly býti pak Sborem uváženy a dávány do Časopisu Musejního. Palacký při tom doložil: "My čítáme v časopise tom obšírné zprávy o jinoslovanských literaturách, ale o své vlastní české nalézáme tam leda jen katalog spisů tu neb tam tištěných s nepatrnými výjimkami."
Šafařík omlouval ten stav tím, že vůbec u všech národů jest na ten čas pro nedostatek soudných hlav kritika v bídném stavu. Nad to ukázal, že těžko jest vybízeti spisovatele ke skládání kritik; ty že se mohou zroditi jen vnitřním puzením a nikoli dožadováním, a to zvláště pro nemilé následky, jež kritika často, byť i spravedlivá, spůsobuje. Zůstáno konečně na tom, že se má učiniti zkouška u vedení pořádné a stálé kritiky v časopise Musejním. Sbor se uvolil podporovati redaktora toho listu i svou poradou i vyzýváním spisovatelův. Při tom určen honorár 24 zl. za tištěný arch, ale jen za takové kritiky, ku kterým redaktor sám spisovatele vyzve, nebo které Sbor za hodné honoráru takového uzná. Než hrubě neprospěla ta péče o povznešení kritiky; za čas opět a opět ozývali se stížní hlasové, aby kritika lépe zařízena byla. Mínění Šafaříkovo bylo patrně pravdivé.
Vedle dotčených snah bylo Sboru někdy vystoupiti na opatrování jazyka spisovného proti nevčasným novotám. Bylo již na svém místě vyloženo, jak Sbor r. 1846 na vyzvání samého vlastence slovenského Jana Kollára vystoupil proti opětnému uvádění jistého slovenského nářečí za spisovný jazyk na místě českého, od několika století stejně užívaného v Čechách, na Moravě a v Uhřích. Ale novotáři nepřipustili sobě k srdci ani upřímná a důvodná slova Čechův a Moravanův, ani důtklivé hlasy svých krajanů, tak že Hlasové o potřebě a důležitosti jednoty písemného jazyka brzo bez účinku zanikli.
Jiná obhajovací snaha Sboru týkala se pravopisu. Došlo totiž zvláště po roce 1840 na některé opravy v pravopise českém; tak jmenovitě mělo se klásti j místo dosavadního g, í místo j. Větší počet spisovatelův tyto změny také byl již přijal. I filologická sekce král. české společnosti nauk k návrhu Šafaříkovu v témž smyslu pravopis český opravila schrálením dne 2. června 1842. Šafařík jsa téhož roku jednatelem Matice, předložil a důvodně dolíčil potřebu řečených změn v pravopise českém; pročež také Sbor 1. října se na nich usnesl doloživ, aby od r. 1843 ony opravy v knihách matičných se zavedly. Ukázáno tu předkem, jmenovitě strany g a j, na shodu češtiny se staročeským spůsobem, s němčinou a latinou. Avšak mnozí spisovatelé, jako Franta Šumavský a jiní, nepřestali na tom, nýbrž uvedli do spisů svých i jiné novoty pravopisné, kladouce ou místo au, v místo w. Tyto navrhované změny Sbor zamítl, ani potřebu ani užitečnosť jich neuznávaje.
Pravopisná otázka Sbor opět zaměstnávala větší měrou r. 1846, když Čelakovský skrze Staňka Sboru jen pod tou výminkou básnické spisy své nabídl, kdyby v nich vytištěno bylo ou místo au. Než k žádosti Sboru od toho upustil. Přes to Čelakovský pevně za to měl, že ta změna dříve nebo později v pravopise českém platnosti nabude. 1Také nejedni spisovatelé nepřestávali se toho domáhati, ano někteří psali i v místo w (Franta a j.); jiní dokonce i podivné osobní libůstky v pravopis český uváděli, jakož Hanka tak skutečně činil. 2Z té příčiny Palacký měl ve Sboru dne 17. září 1846 čtení, v němž všem dalším novotám v pravopise odpíral mimo ty, kterých Sbor již roku 1842 dopustil. Palacký tu zastával historickou soustavu jazyka českého a bránil tomu, aby libovůlí jednotlivců ve spisovnou řeč jakékoli změny se neuvozovaly, čímž by historická povaha jazyka i důsledný pravopis škodu vzíti mohly. 1Při dalším o této věci rokování ukázalo se sice, že Hanka a Koubek s Palackým se nesnášejí; přes to však Sbor Matičný dal hned 13. listopadu 1846 od sebe návěští, v němž právé usnesení od roku 1842 obnovil. Podepsali je: Jan ryt. Neuberk, Jungmann, Presl, Hanka, Šafařík, Vocel, Frič, Koubek, Tomek jako sekretář Sboru. Palacký při tom ani nebyl.
Než věc tím odbyta nebyla. Přátelé oprav pravopisných ozvali se ve Květech v č. 150 proti článku Palackého, usilujíce o to, aby Matice ještě ou a v přijala. Spor ten se přiostřil r. 1848, když dr. Kodym podal svůj spis o živlech žádaje na Sboru, aby mu povoleno bylo, tu knihu vydati v Matici s novým pravopisem. Mimo to učinili asi týmž časem Čelakovský a Purkyně z Vratislavě přípis též ke Sboru Matičnému žádajíce, aby spisy Maticí Českou vydávané směly se tisknouti novým pravopisem. Staněk a Frič jsouce členy Sboru, měli se věci ujmouti.2 Také konsistoř pražská prohlásila se pro nový pravopis, podobně Vinařický a j.
Konečné rokování stalo se 20. ledna 1849. V příčině žádosti Kodymovy většinou hlasů rozhodnuto, že od dosavadního pravidla upouštěti se nemá. Přes to Palacký po skončeném rokování, v němž nepochybně mnohé rozdílné mínění proneseno bylo, prohlásil, že, nechtěje přítomností svou másti svobodné pronášení úsudku jiných údů, ze Sboru vystupuje; načež shromáždění opustil. Palackému patrně šlo o to, aby pevná hráz proti ustavičnému měnění pravopisnému se položila, aby zaváděním změn pravopisných nepovstal dokonce i rozkol mezi spisovatelstvem; čehož hledě ke Slovensku tehdáž tím více se obával. Měl za to, že jednota ve spisovné řeči se udrží i v příčině pravopisu, pokud Sbor o ni státi bude. Bránil tedy všem změnám, dokud Sbor byl v témž snažení s ním za jedno; ale jak pozoroval, že i ve Sboru nastala roztržka, a že menšina novotám přeje, vystoupil.
Ke konci dotčené schůze zvoleni k návrhu Šafaříkovu Vocel a Koubek, aby Palackého přiměli, by upustil od úmyslu svého. Ale nepodařilo se jim to. Sbor však přes to sekretáři uložil, aby zvací lístek ke každé schůzi Palackému zaslal, protože tento, jsa jednatelem musejním, každé schůzi Sboru mohl býti přítomen.1Než Palacký dlouhý čas potom schůzí Sboru Matičného se stranil.
Zatím strana, jež přála dalším změnám pravopisným, byla tím činnější. Nabývajíc čím dále tím více následovníků, nepřestávala doléhati na Sbor, až posléze i tam další pravopisné proměny, ou místo au, v místo w, přijaty byly. Již 9. ledna 1850 vyřízena ve Sboru otázka pravopisná ve pro-spěch přátel nového směru. Amerling zajisté tehdy žádal, aby jeho spis "Svět v obrazích" tištěn byl s ou a v. Sbor hledě k zmáhajícímu užívání těch proměn, jež roku 1849 uvedeny byly také do zákonníku říšského a jiných orgánů vládních, přivolil k oné žádosti Amerlingově doloživ, aby i budoucně spisovatelům, jejichž díla by Maticí vydávati se měla, propustil se nový onen spůsob pravopisný. Totéž rozšířeno i na Časopis Musejní, který také od roku 1850 novoty nenáhle přijímal.
Tím arci konservativní odpor Palackého a přátel jeho byl přemožen; přes to však upevnila se ve Sboru jistá opatrnosť naproti dalším změnám, tak že odtud ustálil se pravopis český, nedbaje nedůvodných novot, jež Palacký vlastně svým důsledným odporem odvrátiti chtěl. 2
Než mnohem důležitější byla činnosť Sboru, jakou hleděl větší platnosť zjednati jazyku českému v životě veřejném. Tak již roku 1845 vzbuzena jest otázka strany přednášek českých na universitě pražské. Jednáno někde v prosinci jmenovitě o potřebě, aby se přednášelo o soudním řádu obecném, a hrabě Lev Thun vyslovil svou ochotnosť, přičiniti se všemožně o to, aby Výbor Musejní se zasadil u vlády o zavedení takových přednášek. Při tom doloženo, že dr. Frič a s ním mnozí vlastenečtí právníci v Praze již dávno s podobnou péčí se zanášejí; pročež i jim ta věc ke zvláštnímu uvážení odevzdána.1
Zvláště prospěšně působil Sbor r. 1848, kde posléze jazyk Český jistou měrou do úřadů a škol uveden byl. Tehdáž ukázala se veliká užitečnosť Sboru; mohl zajisté i hned napomáhati potřebám jazyka úředního a literatury školské.
Již dne 11. listopadu 1848 čten ve Sboru dopis praesidia vlády zemské, aby dovoleno bylo gubernialním translatorům, překládajícím zákony do češtiny, potazovati se v pochybnostech o právnické výrazy, i aby Sbor sám dal sepsati sbírku českých názvů v úředním řízení běžných.2Ochotně propůjčil se Sbor k tomu, zároven upozorniv na vyšlý již český překlad soudního řádu jakož i na přidaný k němu ukazatel, který obsahoval všecky výrazy v tom překladě se nalézající a ve 14 dnech vyjíti měl. Avšak mimo to Sbor zemskému praesidiu navrhl, aby zřídilo zvláštní kommissi ku překládání zákonů a k sepisování českých formulářů, na které by úředníci ve svých písemnostech vázáni byli.
Tak vyšel ze samého Sboru praktický návrh na prospěch žádoucího provádění rovnoprávnosti jazykové v úřadech. A hle, praesidium schválilo jej, zřídivši hned kommissi v té příčině; a již 25. listopadu téhož roku byla první porada Sboru Matice České s kommissí pro překládání zákonů a pro upravení českého slohu úředního. Přítomni byli: Šafařík jako předseda, Hanka, Frič, Erben, Tomsa, Neubauer, Prousek, Humhal, Štorch, V. Seidl a Jos. Jireček. Když pak skutečné práce nastaly, povolalo praesidium do té kommisse oba přísežné translatory Erbena a Tomsu, dále Neubaura, Prouska a Humhala. Sbor ze svého středu vyslal do ní Friče a Hanku; mimo to navrhl k tomu ještě Vintíře, Macha, Štorcha, Seidla a Jirečka.
Úkol kommisse měl záležeti v práci dvojí, v stálé a mimořádné. Stálá práce záležela v překládání zákonů, při čemž hlavním základem méla byti kniha obecných zákonů občanských. Práce mimořádná týkala se ustanovování běžného názvosloví ve všech politických a jiných nahodilých úlohách. K tomu konci navrženo, aby členové kommisse po částkách probírali Slovník Jungmannův, vypisujíce z něho technické výrazy právnické. Dále mělo zemské gubernium vybrati z archivů překlady starých patentův, a to od časů Ferdinanda III. dolů. Kromě toho měla kommisse též přihlížeti k staršímu překladu obecního zákona a ve všech pochybnostech potazovati se Sboru.
Erben s Neubaurem a Jos. Jirečkem, přibravše později dra. Grünwalda, uvázali se skutečně v překlad obecného zákonníku občanského a úkol ten na podzim r. 1849 dokonali. Pohříchu že práce jejich spůsobem, jenž jmenovitě Erbenovi pramenem byl veliké trpkosti, na škodu věci odcizena byla účelu svému.1
Vedle toho Sbor měl také péči o ustalování vědeckého názvosloví ve knihách pro střední školy; ale práci tu vykonala za předsednictví P. Šafaříka později zvláštní kommisse vládou zřízená, vydavši roku 1851 "Německo-český Slovník vědeckého názvosloví." Také v něm šetřeno té zásady, která prodlením času ve Sboru Matičném uzrála, totiž: že v názvosloví českém sluší zachovávati. tak jako v pravopise cestu prostřední, tak aby varováno se bylo i přílišného purismu i zbytečného přijímání slov cizích.
Velmi nápomocen byl Sbor též v potřebě školních knih rokem 1848 nastalé. Sestavena k tomu konci kommisse, která vydala a odporučila řadu knih školních pro gymnasia, jež se drahně času v užívání udržely. Nad to Sbor hned 1. října 1848 uzavřel, aby spisovatelům u vydávání knih školních se pomáhalo, a to jednak dobrou radou, jednak i tím, aby se knihy toho spůsobu Matici podané vydávaly. A dne 25. října i k tomu svoleno, aby kommissi, pro vydávání českých školních knih zřízené, z Matice přepouštěly se za nižší cenu knihy takové, které by pro školy se hodily. Určeni k tomu spisové: I. díl Smetanova Dějepisu všeobecného (exemplář po 36 kr.), Slovesnosť Jungmannova (po 1 zl), Tomkův Dějepis mocnářství rakouského, I. a II. díl zeměpisu Zapova (po 40 a 30 kr.). Rozprodány byly u velikém množství výtisků na gymnasiích a jiných ústavech.
Tak Sbor pro vzdělání řeči a literatury české rozšířil svou činnosť i v obory, v nichž jazyk český opět nabyti měl platnosti, samým Sborem dávno připravované. Politické změny, u veřejném životě roku 1848 nastalé, ukládaly písemnictví českému najednou takové úlohy, jimž by nebylo tak rychle vyhovělo, kdyby úsilná literarní činnosť Matice České nebyla předcházela. Účinky a výsledky této činnosti staly se přirozeným základem dalšího zmáhání se národnosti české i v literatuře i v životě veřejném vůbec.
Sbor Matičný chtěje podporovati a šířiti české čtení udílel také darem spisy své rozličným ústavům a sborům bud domácím neb cizím. Nejprve se v protokolech připomíná taková zásilka knih pluku českému v Mohuči, za nějž se přimlouval již někde na konci r. 1844 dávný přítel Matice kanovník Michal Václav Pešina. Kurator Matice stvrdil pak 22. ledna 1845 ve Sboru, že důstojníci pluku onoho skutečně žádají knih Českých; i dáno tedy ode všech spisů po jednom exempláři Pešinovi, jenž o další dopravu se postaral. - K písemné žádosti doktora Sigmunda v císařské nemocnici ve Vídni darováno bibliothece tobo ústavu 15. prosince 1846 též mnoho knih matičných. A protože podobnou knihovnu založil kníže Karel Schwarzenberk při vojenské nemocnici pražské, tedy k návrhu Koubkovu takové knihy také této bibliothece darovány.
Zvláštní péči měl Sbor k přímluvě Jungmannově také o chudé studentstvo, i povolil, že několik set výtisků Slovesnosti chudým studentům darováno. Také daroval Sbor 2. prosince r. 1848 prvnímu spolku studentskému v Praze, bratrstvu Slavii, na žádosť jeho po 1 výtisku všecky knihy matičné, pokud na skladě byly. R. 1850 a 1851 Sbor posílal zdarma knihy některým ústavům slovanským. Tak mimo jiné poslány r. 1849 spisy matičné theologickému ústavu evangelickému ve Vídni k žádosti Karla Kuzmányho, jenž jsa professorem na témž ústavě, chtěl tam zříditi bibliotheku česko-slovanskou. Dále žádalo město Celje v Štýrsku, aby Sbor bibliothece tamní některé spisy matičné poslal. Což 21. května 1851 povoleno. Zvláště dojemný dopis došel Matice 21. května 1851, jejž poslal jí Bulhar Ivan Šopov žádaje za to, aby národní bibliotheka rodného města jeho Altan-Kalofora, někdejšího prý Zvenihradu, přijata byla za úda Matice, ale aby jí povoleno bylo, vklad platiti v desíti letech; při tom tak vlastenecký Bulhar žádal, aby Matice "zření majíc na nezámožnosť Bulharův a na jejich duševní zanedbání" darovala nadřečené knihovně některé spisy. 1I stalo se tak; spisův posláno po 1 výtisku, pokud na skladě byly.
V této době jala se Matice vyměňovati též spisy své za práce učených společností domdcích i zahraničných. Tím spůsobem jednak šířila známosť o literatuře české v cizině, jednak zjednala Museu množství děl, která od společností a ústavů z ciziny za české knihy posílána.
Počátek v tom učiněn Musejníkem, jenž po delší již čas na výměnu za jiné časopisy se dával: Národnímu ústavu Ossoliňských ve Lvově, redakci lvovských Rozmaitośći, redakci Tygodnika przemyslowego, krakovské universitní bibliothece, kyjevské společnosti starožitností, redakci Bibliotheky Varšavské, redakci Severní Včely, redakci Magacinu lužického, kodaňské a pomořské společnosti starožitností. Sbor 17. prosince 1846 bibliothekáři, redaktoru a sekretáři uložil, aby i dále Časopis Musejní ústavům a časopisům těm i jinym na výměnu posílali.
O vyměňování jiných matičných spisů kromě Musejníka první zmínka se stala ve schůzi dne 1. června 1846, kde k návrhu Šafaříkovu Sbor na tom se usnesl, aby královské akademii mnichovské, která své spisy darem bibliothece musejní poslala, za vděk poslány byly všeliké knihy Matice České od založení jejího po jednom výtisku, i aby se taková výměna též pro budoucnosť nabídla. Ke konci roku 1848 přivoleno k výměně spisů s Maticí Lužickou na žádosť jejího sekretáře Smolera. Totéž se stalo v příčině císařské společnosti historie a starožitností při universitě moskevské. První zásilku Šafařík sám opatřil. V takovou výměnu vešla Matice Česká též s jednotou sv. Cyrilla a Methoda v Brně začátkem roku 1850.
Zvláště r. 1851 rozmnožil se počet ústavů, které vešly směnou spisů v jakousi vzájemnosť literarní s Maticí nebo s Museem; byly mezi nimi ústavy domácí i cizí, slovanské i neslovanské. Při slovanských dálo se to druhdy i s výslovným úmyslem, aby vzájemnosť literarní prospívala.
Tak Matice Illyrská v Záhřebě oznámila, Sboru, že "majíc před očima potřebu vzájemnosti ve spisovatelství slovanském" všecky knihy nákladem svým vydané Matici české posílati bude. Sbor Matičný proto také 12. července 1851 uzavřel, aby odtud směnou všecky spisy matičné, jmenovitě od roku 1848 vydané, Illyrské Matici do Záhřeba se posílaly. Při té příležitosti Matice Záhřebská Sboru učinila pozvání, aby ustanovil dva filology, kteří by, sjedouce se v některém městě, s jinými filology ostatních větví slovanských říše rakouské, uradili se o prostředky, jimiž by Slované v písemném jazyku svém jedni k druhým se přiblížili. Sbor vyslovil se sice, žeby takového sblížení větví slovanských v jazyku písemném "z té duše rád si přál"; avšak neshledal, žeby dotčeným návrhem k žádoucímu konci se dospělo. Sbor Matičný tedy ve své odpovědi Matici Illyrské doložil: pakli by časem svým nalezly se prostředky takové, do nichž by v té příčině lze bylo se nadíti skutečného prospěchu, že Sbor nikoli neopomine, k tomu dle možnosti radou a skutkem přispěti.
Také Matice Ruská ve Lvově poslala Sboru některé své knihy darem; Sbor přijav vděčně tu zásilku, ustanovil 6. září, by jí také spisy matičné od roku 1848 vydané se posílaly. K žádosti Archaeologického spolku petrohradského Sbor uvolil se rovněž v podobnou výměnu knih s ním vstoupiti.
Prostřednictvím městského hejtmanství v Praze posílán dále dle usnesení od 15. března 1851 vždy jeden výtisk každého spisu matičného cís. král. dvorní bibliothece ve Vídni, druhý universitní bibliothece v Praze. Tymž časem vyslovila také císařská akademie nauk ve Vídni svou ochotnosť, Museu všecky své spisy periodické (Denkschriften, Sitzungsberichte, Fontes rerum austriacarum, Archiv fur Kunde oesterreich. Geschichte) posílati, žádajíc spolu, aby i Museum svymi spisy tak učinilo. Výbor Musejní nevydávaje sám knih, požádal Matici, aby spisy své na výměnu dotčené akademii posílala; k čemuž Sbor také svolil.
Ano až za daleké moře knihy vhodné z Matice České zasílány, a to ústavu Smithsonovu ve Washingtoně, jenž Museu Českému vzácné dílo archaeologické r. 1849 daroval.
Tak rozšiřovány české literarní plody přispěním Matice daleko široko, přitom se rozmnožila musejní bibliotheka spisy vzácnými; neboť Matice, nemajíc zvláštní knihovny, všeliké spisy, které jí docházely, darovala musejní bibliothece, ano posílala k žádosti Výboru Musejního spisy své ústavům cizím, jež byly musejní bibliothece zásilky činily. Sbor Matičný ovšem dne 6. září 1851 výslovně se pronesl, že takové posílání spisů matičných ku prospěchu bibliotheky musejní neděje se ze žádné povinnosti, nýbrž z dobré a svobodné vůle. Ale přes to Sbor žádal od Výboru Musejního, aby ještě s jinými znamenitými společnostmi podobné literarní spojení spůsobil a zároveň i zasílání knih matičných k takovým společnostem sám opatřil. Sbor tu měl na zřeteli, aby známosť literatury české co možná hojně se rozšiřovala, jmenovitě v zemích a národech, které vzácnou literaturou slynuly. Museum jsouc v Evropě vůbec známější než Matice, mělo býti v tom prostředníkem. Tak oba ústavy, Museum i Matice, splývajíce vlastně v jedno, vzájemně si prospívaly; i otvírány čím dále tím rozmanitější cesty, jimiž plody novověké literatury české do cizích bibliothek se dostávaly, představujíce se jako nový, ač dosud jen skromný druh v řadě literatur evropských.
Jaký div, že vlastenecký ústav tak mnohonásobné činný budil hojnou k sobě důvěru! Jevilo se to dílem již hojným přibýváním zakladatelův; i z daleké ciziny přihlásili se přátelé literatury české. Tak na př. stal se anglický biskup Thierwall v Carmarthonu již r. 1847 členem Matice. Ale byli již po různu i takoví, kdož jisté odkazy Matici České činili. První dar toho spůsobu oznámen Sboru dne 3. října 1845. Jistý úředník c. k. železné dráhy, jménem Knorn, poslal totiž Matici 500 zl. stř. s tou výminkou, aby ty peníze jako jistina v pokladně zůstaly, a z úroků jejich aby se pouze spisy prostonárodní vydávaly; spolu jmenoval Knorn několik vlastenců, kteří při vydávání těch úroků zvláštní kontrolu vésti měli. Ale nabídnutí to Sbor pohříchu nepřijal, protože se nesrovnávalo s pravidly základními Matice České; chtělť zajisté dárce, aby druhá, zvláštní Matice pro literaturu prostonárodní zřízena byla, k čemuž Sbor práva neměl.
Roku 1846 dne 18. března technik Vojtěch Melan Matici odkázal poslední vůlí 100 zlatých beze zvláštní výminky; i byl to tedy první příklad vlasteneckého odkazu, jenž skutečně Matici připadl. Hlásili se sice dědici, pročež ty peníze nebyly hned vyplaceny; teprv 12. dubna r. 1851 Sboru oznámeno, že odkaz nebožtíka Melana Matici vydán byl.
Konečně roku 1851 povstalo při Matici tak zvané nadání Jungmannovo. Nejmenovaný ctitel Jungmannův (Antonín Marek) složil do Matice 1000 zl, z jichž úroků ročně některý čekatel na Budečském ústavě (nyní na ústavě učitelském v Panské ulici) vkladním listem Matice české podělen býti měl. Čekatelé sami podnes volí každého roku ze svého středu jednoho, kterému se pak dostane vkladního lístku.
Tak mohl Musejní Sbor pro vzdělání řeči a literatury české s uspokojením pohlížeti jmenovitě v této době na ovoce mnohonásobné činnosti své. Než bez mála na konci došla opět na přetřes otázka, která velice zakalila dosavadní svorné působení Sboru. Zvěstovala se tím již napřed neutěšená doba nejblíže příští v Dějinách Matice České.
Otázka ona týkala se encyklopaedického slovníku, jehož vydání Matice hned zprvu položila mezi přední úlohy své. Dne 8. prosince 1850 dostala se věc na přetřes ve Sboru.
Jsou některé zmínky po různu, z nichž patrno, že materiál ke slovníku encyklopaedickému dosti dlouho po založení Matice České připravován byl. Již v Časopise Musejním r. 1833 čteme některé ukázky k takovému slovníku, 1a po nějaké přestávce psal Palacký dne 10. října 1837 Chmelenskému: "Konečně i toto tajiti nesluší, že několik ušlechtilých vlastenců již opravdově slovník encyklopaedický pro Čechy, Moravany a Slováky chystati počínají."2Ale Chmelenský Palackému hned 10. prosince z Olomouce dobře odpověděl: "O brzkém vydání slovníku encyklopaedického mi ještě nějaký čas pochybovati dovolíte. Když z celého jeho chystání několik dobrých článků pro časopisy se docílí, to bude tuším celý účinek, jestli Vy se sám v čelo pracovníků pro toto obrovské dílo nepostavíte." 3
Pochybnosť, Chmelenským tehdáž pronesená, vyplnila se v skutku. Palacký jsa, jmenovitě po roce 1839, víc a více zaměstnán pracemi historickými, nemohl naprosto se postaviti v čelo díla tak obrovského, jako byl slovník encyklopaedický, jehož vyvedení nad to i pilnější potřeba jiných děl literarních a nedostatek jak spisovatelů tak peněz později ještě více prodlily.
Po nemilých změnách v politickém životě roku 1849 a 1850 Palacký pojal znova, a to pevněji než kdy, oblíbenou myšlenku svou, aby Matice počala vydávati český konversační slovník; patrně chtěl takovým předsevzetím opět rozprouditi ochabující život literarní. Z té příčiny dostavil se dne 8. progince 1850 do schůze Sboru, kam od roku 1849 po známém rokování o změnách pravopisných nechodil. Ukazoval nejprve k tomu, kterak právě záměr, vydávati slovník konversační, zavdal prvotní příčinu ke zřízení Sboru pro vědecké vzdělání řeči a literatury české, a že již dosti hojný materiál je pohotově. Spolu oznámil, že dr. Springer a dr. Gabler, k redigování takového díla zcela spůsobilí, uvolují se práci tu jpodniknouti, kdyby Sbor je peněžní svou pomocí opatřil.
Sbor také uznal potřebu a důležitosť takového díla k vyššímu vzdělání národu českého a usnesl se na tom jednomyslně, by se k vydávání takového slovníku přistoupilo. Pročež také Springrovi a Gablerovi uloženo, aby ve příští schůzi, na 14. prosinec položeué, předložili svůj návrh v příčině dotčeného díla i nákladu na ně.1Onoho dne dostavili se do schůze: Šafařík, Palacký, Purkyně, Vocel, Čelakovský, Staněk, Neubauer, Nebeský, Čejka, Hanka, Frič a Erben. Byl čten předložený plán celého díla, co se týče jeho obsahu i směru, jeho spolupracovníků a vědecké censury, jeho objemu a nákladu, jakož i spůsobu vydávání. Dotčenou censuru vědeckou měli vykonávati: Čelakovský, Fabian, Palacký, Petřina, Purkyně, Šafařík, Štrobach a Vocel.
Podle onoho plánu měl býti obmyšlený slovník základem národního vzdělání. Exaktní vědy měly se podávati jen ve stručném přehledu, ale historickým naukám či mravním v nejširším toho slova smyslu mělo se vykázati místo mnohem rozsáhlejší. Dílo nemělo býti spisem stranným, nýbrž zcela objektivním, mělo býti českoslovanským i formou i obsahem, totiž "mělo vyhovovati tém potřebám duševním, které na národ náš, po Čechách, Moravě, Slezsku a Slovensku rozlehlý, nejvíce doléhají." Mělo se tedy hleděti nejpilněji k poměrům vlastí našich a říše rakouské; také východní Evropy slovanské mělo býti více dbáno než v německých spisech. Zatím sestoupili se Čejka, Erben,Gabler, Nebeský a Springer pod předsedáním Palackého ve výbor, který se měl uvázati v redakci celého díla. Mimo to měli býti Rieger a Tomek, jak by se s cest svých do Prahy vrátili, požádáni, aby do užšího výboru redakčního vstoupili.
Objem díla vyměřen na 8-10 dílů asi 50archových, tedy na 400-500 archů; každý arch měl dvakráte tolik obsahovati, co arch Časopisu Musejního. Počítáno, žeby se tisklo 4000 exemplářů. Arch měl státi 100 zl., tedy celé dílo 50.000 zl. stř. Matice měla po šest let dávati každého roku 5000 zl. stř., tedy celkem 30.000 zl. K tomu se pokládalo, žeby snad 2000 zakladatelů na každý díl předplatilo po 1 zl., což by za 10 dílů bylo obnášelo 20.000 zl. A tak měl býti tímto předplacením a onou podporou Matice (30.000 zl. stř.) zapraven náklad.
Navrhovatelé měli za to, aby nejprve předběžný rozvrh a rejstřík všech důležitějších článků veškerého díla sestaven byl, načež mělo se přikročiti k sepisování díla samého. Ale nezdálo se jim býti potřebí, aby s vydáváním slovníku tak dlouho se prodlévalo, až by zásoba rukopisu na několik dílů hotova byla.
I vyslovena tedy naděje, že v měsíci říjnu 1851 první svazek bude moci býti dán do tisku, tak žeby po novém roce 1852 vyjíti mohl. Památný tento spis byl podepsán od šesti členův redakce výše jmenovaných.1
Sbor také schválil tento předchozí plán; zároveň bylo ustanoveno, že honorár za práce přípravné, na každý měsíc po 100 zl. stř. vyměřený, z Matice České vydávati se má od 1. ledna 1851, avšak jen na tento rok. Protokol o této schůzi byl podepsán 8. ledna roku 1$51 Neubaurem, Purkyněm, Hankou, Vocelem, Čelakovským, Staňkem, Nebeským a Erbenem. Tomek tehdáž meškal za vědeckými pracemi v cizině.
Než tím věc vyřízena nebyla. Když totiž dne 8. ledna dotčený protokol byl čten, pronesl se Čelakovský v ten smysl, že v oné schůzi o skutečném vydávání usneseno nebylo, ježto k žádnému hlasování řádnému nedošlo. A když hlasové v dalším rokování dělili se o tu věc na dvě strany, ustanovena schůze nová k 18. lednu, kde ujednati se mělo, zdali usnesení v dotčené schůzi jest platné čili není. Dostavili se do této schůze kromě členů výše jmenovaných též Palacký, Šafařík, Čejka a Frič. Rokováno tu na základě protokolu o schůzi 8. prosince minulého roku sepsaného. Po té Čelakovský četl své písemné ozvání řka, že mnozí sice nachylovali se k vydání slovníku, ale že řádné hlasování se nestalo. Nad to ukazoval na nedostatečnost literarních pracovníků k takové práci, na veliký náklad a na potřebu jiných užitečnějších spisů v literatuře české. Při tom Čelakovský vyhradil svůj hlas z počtu těch údů matičných, kteří k onomu podniknutí literarnímu radili.
Naproti tomu přivedena základní pravidla Matice České od 1. ledna 1831, jež Sbor k vydání slovníku encyklopaedického v § 8. svým časem zavázala. Avšak rozhodnutí v celé věci urychlil Palacký, předloživ písemnou odpověď od náměstka kuratorova (Šafaříka) a od místosekretáře (Erbena) podepsanou, která dne 16. prosince 1850 podnikatelům nadepsaného slovníku na jejich návrh Sboru předložený podána byla. Tam pak výslovně se praví: Sbor že návrh jejich v tom spůsobu, jakž jej podali, přijal a k nákladům, jichž toto dílo dle rozvrhu podnikatelů bude vyhledávati, se podvolil, žádaje zátoveň chvalitebnému tomu podniknutí dobrého zdaru a prospěchu. 1
Palacký tedy žádal, aby o to se hlasovalo, vyšla-li odpověď ta ze sborového snesení cili nic. Shromážděný Sbor prohlásil odpověď tu kromě Čelakovského, jenž nehlasoval, za pořádně vyšlou a tudíž vydávání slovníku dle podaného návrhu za přijaté. Spolu však doloženo, že Sbor si vždy ještě zůstavuje právo, hotovou prdci dáti posouditi, ji potom přijmouti nebo zavrhnouti a vůbec nad tím bdíti, aby se nevykračovalo z mezí v podaném návrhu položených. Posléze i Vocel, jakkoli uznával cenu encyklopaedického slovníku, ohradil se též proti vydávání jeho z důvodů Čelakovským pronesených.
Na základě nadřečené odpovědi k redaktorům pracováno o slovníku po celý rok 1851. První práce zá]ežela v sestavování předchozího rejstříku všech článků, které dílo celé v abecedním pořádku vykládati mělo. Úkol ten vykonal dr. Gabler. Dále rozděleno vzdělání článků v některých oborech vědeckých takto: Erben vzal na se nauky právní, dr. Gabler články historické a smíšené, dr. Hanuš filosofii, dr. Vilém Lambl přírodopis, Nebeský filologii staroklassickou i německou, Palacký Bohemica vubec, syn jeho Jan zeměpis všeobecný, Řezáč nauky theologické, dr. Rieger národní oekonomii, dr. Springer krásovědu a dějiny novověké, Vojtěch Šafařík chemii, fysiku, astronomii a geologii, Krejčí články mineralogické, Kuzmány ve Vídni články uhersko-slovenské, Karel Lambl v Děčíně hospodářské.
Sepsáno asi 700 článků od A až za písmena Al, které Palacký dne 7. února 1852 Sboru předložil. Spolu se zmínil, že někteří členové Sboru o to usilují, aby celé předsevzetí nepřišlo k místu. Připustil sice, že vážné změny politické nastaly od r. 1850, že tedy podnikatelé Slovníku měli tehdáž "jiné ohrady a výminky při vedení díla svého, nežli se roku 1852 naskytují," že bude tedy potřeba ve mnohých oborech se obmeziti a v jiném duchu články skládati. Přes to přimlouval se důrazně za vydávání slovníku. Ukazoval na praktickou potřebu takového vzdělavacího prostředku pro národ český, aby užitečné vědomostí rychle se rozšiřovaly; dále nepochyboval také o dostatku pracovníkův a potřebného nákladu. I nastalo tedy v té schůzi opět živé rokování o příhodnosti a potřebě díla takového. Tu jevil se již větší rozdíl mínění a hlasův než kdy před tím: jedni za věc se přimlouvali, druzí pak proti ní se ozývali. Jmenovitě prof. Tomek, jenž z vědeckých cest se vrátiv po prvé opět ve schůzi byl, své podivení nad tím vyslovil, žeby se Sbor byl již před rokem zavázal slovník ten vydávati. Připustil sice, že Sbor vyslovil tu naději, vydávati slovník naučný, kdyby se okolnosti ukázaly tomu býti příznivými, ano že z té příčiny náklad na přípravné práce povolil; ale ustanovení, zdali a kdy by se slovník ten měl vydávati, že si zůstavil Sbor na pozdější časy. Opět protokoly předešlé rozdílně vykládány, čím více stylisace jejich toho dopouštěla. Konečně dáno sice tomu, že Sbor v zásadě uzavřel, aby encyklopaedický slovník se vydával, povoliv k tomu i něco peněz;1ale o čase a spůsobu vydávání jeho že posud nic konečného se nerozhodlo.
Posléze dán rukopis, jejž Palacký předložil, prof. Fabianovi, prof. Purkyňovi a radovi Štorchovi k posouzení.
Prof. Fabian podal úsudek svůj (ze dne 4. června 1852) v ten rozum, že předložené práce neobsahují nic proti církvi a náboženství, ale že mnohé články vymáhají některých oprav a doplňků, jiné pak stručnosti vědecké. Na konci doložil, žeby takový slovník byl zajisté vítaný zvláště duchovním na venkově, "aby se v čas potřeby ve své samotě a opuštěnosti k němu utíkati mohli."
Štorchův úsudek byl od 29. dubna 1852; ten ukazoval k tomu, že - jak sám titul té částky o tom svědčil - jest to "předběžná směsice článků a ukázek," tak že konečného soudu o tom pronésti nelze. Články pokládal na mnoze za dobré, ale sloh na mnoze za drsný, doloživ, žeby také názvosloví vědecké, pokud v tom slovníku k němu přihlíženo bude, před vydáním jeho urovnati se mělo.
Třetí posudek, jejž podal Purkyně, není datován; ale sepsán byl podle protokolu již před začátkem května téhož roku. Praví se tam, že v rejstříku chybí mnoho jmen "našinců vlastenecky neb i jinak zasloužilých." První svazek rukopisu položen za práci dobrou, ale při druhém a třetím vytýkána ochablost, jakoby to byla práce spisovatelův mladších; také sloh prý poněkud suchopárný. Soud Purkyňův končí se pak těmito slovy: "Z podané mně próby, pokud mně jinozemské encyklopaedie všelijakých rozměrů známy jsou, mohu souditi, že naše, jakož od našich sil a našich okolností jinak žádati nemůžeme, náležeti bude mezi nejskrovnější, že její pracovníci, ač jinak snad vlohami výtečnými nadaní, na drahně let k pracím z věci samé nutně prostředním přikováni budou, a že Matice česká, přijme-li všemi silami náklad takového díla, k podporování prostřední literatury na mnohá léta se odsoudí. Ostatně nemohu zapříti, žeby veležádoucí bylo, aby nikdy, byt i to již nyní nebylo, v každé domácnosti encyklopaedický slovník pro všelikou potřebu se nacházel, což však jen od vyvinutějších národních sil očekávati lze."1
Zdání Purkyňovo rozhodně vedlo k tomu, aby vydávání slovníku na neurčitý čas odloženo bylo. Než i u jiných členů Sboru zmáhalo se zatím přesvědčení, že toto podniknutí literarní hlavně pro obtíže peněžní i pro nedostatek spisovatelův není na čase; ano i vnitřní obrat politický k tomu radil, aby s dílem tak naskrze národním se prodlilo. I stalo se také ve Sboru dne 3. července 1852 usnesení: že "na ten Čas hlavně také z příčin materialních Matice encyklopaedický slovník vydávati nemůže." Uzavření toto jednohlasné učinili Purkyně jako zástupce kuratorův, Hanka, Vocel, Staněk, Petřina, Čejka, Tomek a sekretář Nebeský; i mělo se per rollam také ostatním členům předložiti. K usnesení Sboru přistoupili Čelakovský a Neubauer, kdežto Šafařík a Frič své zdání teprva v nejbližší schůzce oznámiti chtěli; Erben pak prostě na list, jenž mu byl předložen, napsal, že nemá co dále připomenouti; nesnášel se patrně s většinou.
Ono mínění Sboru bylo Palackému hned dne 4. července oznámeno zvláštním listem, v něinž doloženo: že Sbor uznává a ctí spanilomyslný a vlastenecký úmysl jeho v příčině vydávání slovníku naučného, ale že litovati musí, že Matice na ten čas hlavně také z příčin materialních vydávání tak ohromného díla podstoupiti nemůže.
Na to Palacký podal 9. července 1852 Sboru zevrubné účty, kterak s 1200 zl. naložil, jež Sborem roku 1851 na přípravní práce povoleny byly; rukopisné práce k slovníku zůstaly pak jměním matičným, a pomocné knihy k tomu koupené dány do Musea. Než i potom bylo Sboru ještě jednu nemilou otázku strany slovníku vyříditi.
Palacký si totiž přál, aby přednesení jeho, které ve schůzi Sboru 7. února 1852 o vydávání slovníku předložil, v Časopise Musejním uveřejněno bylo. Ježto redaktor Nebeský, maje spis onen za věc tykající se celého Sboru, nechtěl o své ujmě ho přijmouti, vznesl Palacký rozhodnutí o to na celý Sbor. Ten sice většinou hlasů k tomu přivolil, ale aby spolu s článkem Palackého v Časopise Musejním vytisknouti se dala krátká k němu odpověď, již Tomek a Čelakovský sepsati měli. Ježto však Čelakovský zatím ochuravěl, sepsal jistá "Poznamenání" ke spisu Palackého prof. Tomek. Když pak o věci dne 2. října 1852 znova jednáno bylo, Sbor konečně uznal, žeby po vydání přísného zákona o tisku nebylo radno, spis Palackého, jmenovitě pro narážky na zrušení konstituce, v Časopise Musejním otisknouti. Nebyl tedy ani on uveřejněn ani odpověď naň. Což také Palackému dne 7. října oznámeno; on pak sice ve Výboru Musejním navrhl, aby aspoň Sboru oznámeno bylo, že vydání encyklopaedického slovníku přece povinností jeho zůstává. Ale ani to se nestalo. Neboť ve Výboru Musejním poměry změnily se zatím podstatně v neprospěch Palackého. Tak neutěšeným spůsobem skončilo se jednání o slovníku naučném.
Myšlenka ta byla zajisté důležitá již ve svém vzniku. Mělť původce její ten úmysl, aby počaté vzdělávání všelikých nauk jazykem českým dálo se "v dorozumění, v jednotě a svornosti všech ochotníkův jak vůbec, tak i zvláště co do védecké terminologie, aby nezralé choutky a libůstky, pocházevší více z neumění nežli ze svéhlavosti, odstraněny byly pomocí většího počtu zkušených mužův ..." K vydání slovníku na počátku Matice nedošlo; ale úkol ten vzal na se Sbor pro vzdělání řeči a literatury české, k jehož vzniku právě ona myšlenka o slovníku přirozeně vedla. A když pak se ukázalo, že k dílu tak velkolepému, jaký byl slovník encyklopaedický, potřeba jest napřed systematického vzdělání spisův o jednotlivych naukách, tu zrodil se hned v 2. době Matice České záměr literatuře naší rovněž veleprospěšný, vydávání totiž Malé encyklopaedie a jiných specialních spisů, jež i vědecké terminologii i vzdělání obecnému, zvláště pak potřebám školským nemálo prospěly. Konečně mělo tedy dojíti dle úmyslu Palackého po r. 1850 k vlastnímu vydávání slovníku. Sebevědomou odvahu Palackého a šlechetnou péči o další rozvoj života národního, pokud se v onom předsevzetí jeví, nelze ani dost oceniti. Ani ti, kdo tehdáž myšlence jeho nepřáli, mu toho neodepřeli. Palacký vida, kterak život politický ochabuje a klesá, kterak časopisectvo hyne: chtěl soustřediti duševní život národní, i produkci spisovatelův i účastenství čtenářstva, v novém velkolepém podniknutí, jež staviti mělo další ochabování ducha národního. Právem se vyslovil ve spise svém výše dotčeném: "Čas jest, aby povzbudil se znova národ náš a orientoval se v duchu věku nového; aby povznesl zrak svůj nad úzké meze své otčiny, a nepřestávaje býti vlastencem věrným, aby spolu stal se světa občanem bedlivým a opatrným. Musímeť i my účastniti se v obchodu světovém a kořistiti pro sebe z pokroku všeobecného; musímeť opustiti, ne starou víru a poctivosť svou, ale starý a zarytý onen zvyk šlendrianský, onu dávnou ochabělosť a zahálku, která jest příčinou chudoby a málomyslnosti naší..."
I vyloživ, jak slovník naučný, ve formě a v řeči příhodné sepsaný, mnohem rychleji by rozšiřoval vědomosti potřebné v národě, pokračoval v úvaze své: "Avšak to samo sebou se rozumí, že slovník naučný nebude a nemá býti jedinou knihou českou; on dosti učiní, vzbudí-li jen touhu po dalším čtení a všestrannějším vzdělání se. Duch národa md jím jen u hojnejší míře povzbuzen, na vyšší a širší rozhled povýšen i do jařejší činnosti uveden býti..." 1
Kdož by mohl nepřisvědčiti šlechetným ideám těmto? Zajisté ani ti jim pravdy neupírali, kdož ve Sboru proti vydávání slovníku tehdáž se vyslovili. Ale těžké byly překážky, které se věci na odpor stavěly. Karakteristické a významné pro tehdejší stav věci bylo zajisté místo, jež Sbor pojal v odpověď svou k Palackému ze dne 4. července 1852, kdež řečeno, že Matice česká hlavně také z příčin materialních vydání slovníku podstoupiti nemůže. První překážkou, již Sbor výslovně jmenoval, byl tedy nedostatek peněz Náklad na celý slovník rozpočten asi na 50.000 zl. stř.; naproti tomu obnášelo veškeré základní jmění Matice České asi také tolik. Matice ovšem měla dávati každého roku jen 5000 zl., i jakkoli není pochyby, že též polovičné předplatné (1 zl. na jeden díl) by bylo nemalou summu obnášelo: přes to pouhé úroky a vůbec výdajné peníze by nebyly stačily k uhrazení onoho nákladu. Jest to tím pochybnější, uváží-li se, že Matici bylo vydávati Časopis Musejní a někdy přec ještě jiné dílo zdarma. Obtíže ty vzrůstaly tírn více, že nejméně pět až šest let trvati měly, až by totiž slovník dokončen byl. Byla by tedy Sboru nastala potřeba nezbytná, obrátiti se tak, jako bylo za vydávání Slovníku Jungmannova, k Výboru Musejnímu, aby povolil Sboru sáhnouti i na jistinu matičnou. A jest-li možná si mysliti, žeby byl Sbor Matičný tak pochodil, jako se mu to podařilo za vlasteneckého Vyboru Musejního r. 1839? Po roce 1852 až do r. 1860 byly naděje takové naprosto bláhové. A žeby při nastalém z toho sporu mezi Výborem Musejním a mezi Sborem Matičným, třeba pod záminkou, že Sbor penězi plýtvá, možnému suspendování nesnadno se tento byl ubránil, jest patrno. Peněžné nesnáze byly by pro Sbor tím osudnějšími se stávaly, čím více po r. 1852 ochabovalo účastenství obecenstva nejen k Matici, ale i k národním věcem vůbec.
Než kromě stránky peněžné sluší v úvahu vzíti též neutěšený stav literarní a politický po r. 1852.
Všeobecná ochablosť, přirozený to následek předešlého úsilí politického, veliké sklamání a z toho povstalá netečnosť u věcech národních vůbec: to vše jevilo se i v literatuře. A všecky tyto neutěšené zjevy zmáhaly se ustavičně tou politickou tísní, která takměř každým rokem více stěžovala všecky i sebe skromnější snahy o povznešení duševního života národního. Vykonati vznešený úkol, jaký Palacký slovníku encyklopaedickému vyměřil, aby totiž "jím byl duch národa u hojnější míře povzbuzen, na vyšší a širší rozhled povýšen i do jařejší činnosti uveden . ." - toť bylo za tehdejšího stavu politického nemožné. A tuto, ať tak díme, politickou překážku Sbor jistě na mysli měl, když ve své odpovědi k Palackému doložil: že hlavně také z příčin materialních nemůže Matice slovník vydávati. Byly tedy ještě jiné příčiny, jichž Sbor dotknouti nechtěl.
Z celé rozepře o slovník naučný jest patrno, že obé strany měly na mysli prospěch Matice České. Palacký jevil patrně větší zřetel ku potřebám národním, hledě za doby zlé zpružiti a soustřediti duševní život v jednom velikém díle literarním pod správou Matice. Kterýžto záměr za příznivých poměrů dobře prospívati mohl. Většina Sboru dbala zase přítomných poměrů neblahých, které dříve nebo později záhubu ne-li Matici, tedy aspoň slovníku spůsobiti mohly. Konečně k vydání díla tak velikého, jako byl slovník naučný, bylo též potřebí jistých prostředků kupeckých, zkušeností obchodnických, ku kterýmž Matice nikdy nedospěla. Avšak nastala později doba slovníku příznivější, kde konečně myšlenka velikého původce svého došla šťastnějšího vyvedení, než by se jí ho bylo kdy dříve Maticí dostalo.
zpět na obsah 
Další: Od roku 1862-1860. Čas těžkých protivenství Matice.