|
- Tieftrunk | - Dějiny Matice | - |
(Jak působil nový stav politický na literaturu a Matici Českou. Časté změny ve Sboru a příčiny jejich. O původu prvních statut matičných; toku 1853 bylo Sboru je předložiti k vyššímu stvrzení. Činnosť Sboru obmezena; dlouhé provisorium Musea i Matice až do r. 1861. Správa finanční; schodek v základním jmění z roku 1850 a 1851 a spor z toho s Palackým. Počet zakladatelův a stav finanční za té doby. O činnosti literarní: vydávány Živa a Památky vedle Časopisu Musejního; Matice vydávala spisy buď nákladem nebo pomocí. Jakou měrou Sbor konal censuru na některých spisech. O počátečním vydávání Shakespearových děl v překladu českém. Ochablosť obecenstva naproti literatuře a hlavní příčina její. Realistický směr doby. Jak Sbor k němu se zachoval. Některé návrhy v příčině realního vzdélání činěné Sboru. O spisech, jichž Sbor zakladatelům v levné ceně poskytl. Darování a vyměňování knih matičných. Závěreční úvaha.)
Politické proměny, které po r. 1850 nastaly v mocnářství rakouském, čím dále tím více svíraly také národnosť českou; veřejného života národního zmocnila se nebezpečná ochablosť, jejíž neblahý účinek na literaturu svrchu již vyložen byl. Také Matice Česká pocítila nový politický řád, zvláště když přísný dozor a vliv úřadův, kteří literarním věcem českým ani nerozuměli ani nepřáli, víc a více na ni naléhal a činnosť její obmezoval. Nastalať zejména po roce 1853 doba, kde Matice nemajíc stanov náležitě stvrzených, naprosto závisela na dobré vůli a zvůli úřednické. Za takových okolností bylo zajisté opatrnosti neobyčejné potřebí, aby ústav tak čistě český nebyl stížen stejným osudem, jakým uchváceny mnohé národní spolky jiné.
Již 3. dubna 1852 čten ve schůzi Sboru přípis vojenského velitelství, v němž oznámeno, že Sbor smí se sice scházeti, že však dříve každá schůze městskému hejtmanství ohlásiti se musí, aby k ní kommissaře poslati mohlo. Tento policejní dozor nenásledoval hned po dotčeném dopise; teprva v listopadu roku 1854 ustanoven od policejního ředitelstva úředník za stálého kommissaře musejního, jenž také při schůzích matičných býval a protokoly o nich podpisoval. A tato dohlídka policejní trvala po celou tu dobu, ano i po roce 1860 až do léta 1866. I bývaly za toho času porady Sboru zajisté velmi chladné a málomluvné; aspoň tak souditi lze podle protokolů, které stávaly se čím dále tím kratší a stručnější.
V takovém stavu, v jakém se ocitnul Sbor, nebylo divu, že časté proměny v něm se udávaly. Mužové ráznější nebo měkčí, jimž nebylo lze snášeti na dlouho poměrů tak těsných, opouštěli znenáhla jeden po druhém Sbor; v něm bylo místo jen pro povahy klidné a tuhé, které snažily se o to, aby rozumnou povolností zachovaly jediný literarní ústav národní a dochovaly ho až k časům opět utěšenějším. Jako výše již řečeno, Palacký vystoupil již r. 1849; dostavil se sice roku 1851 několikrát ve Sboru za příčinou Slovníku naučného, ale potom opět se ho vzdaloval a 17. února 1852 složil i úřad jednatele musejního. Nedlouho poté dne 4. května 1852 vzdal se Jan N. rytíř z Neuberka, dosavadní výtečný kurator Matice, této své hodnosti a dne 6. července téhož roku poděkoval se i z praesidentství musejního. Čestný ten úřad hned 22. července 1852 k návrhu dvorního rady Sacher-Masocha vznesen na hraběte Kristiana Waldšteina.
Za kuratora Matice zvolil Výbor Musejní professora Jana Purkyně, oznámiv to 6. listopadu 1852 Sboru; také potvrdil za údy Matice professora Tomka a professora Vocela, Nebeského pak za sekretáře a redaktora. Sbor poté hned poslal zvláštní poděkování dosavadnímu kuratorovi rytíři z Neuberka po svých členech Purkyňovi, Šafaříkovi a Fričovi.
Poměry již samy sebou smutné strpčeny ještě více těžkou ztrátou, již Sbor utrpěl smrtí Františka Čelakovského 5. srpna 1852. Z té příčiny jakož i proto, že lhůta některým členům Sboru vypršela, zvolil Sbor dne 4. posince za členy: Štorcha, Vrťátka a Václava Svobodu. Avšak již dne 9. dubna 1853 oznámeno opět, že dr. Čejka ze Sboru vystupuje; a dne 4. prosince uprázdnilo se nové místo ve Sboru povoláním tehdejšího professora Václava Svobody do Pressburka. Ježto místokurator Jan Purkyně byl jmenován dříve již kuratorem, tedy Výbor Musejní k žádosti Sboru jmenoval professora Vocela v listopadu 1854 náměstkem kuratorovým. Mimo něj pak ve Sboru zasedali: bibliothekář universitní Šafařík, bibliothekář musejní Hanka, doktor Václav Staněk, professor Petřina, archivář Erben, A. J. Vrťátko, koncipista při místodržitelství Jan Neubauer, official při státní účtárně Karel Štorch, professor Tomek, dr. Frič a sekretář Nebeský.1 Ale 10. ledna 1855 ve schůzi oznámil prof. Petřina, že pro množství jiných prací nucen jest ze Sboru vystoupiti, načež dne 31. ledna zvolen jednohlasně za úda Sboru kanovník a prof. Jan Fabian. Dne 28. února Sbor uzavřel, aby schůze odtud odbývaly se druhou středu v každém měsíci; což také nyní se zachovává.
Dne 9. prosince 1858 skončila se šestiletá lhůta kuratorství Purkyňova, načež téhož měsíce jmenován od Výboru kuratorem školní rada Wenzig. Novým členem Sboru stal se professor Václav Zelený, protože Šafařík, jsa těžce churav, nemohl již schůzí sborových účasten býti. Ano ve schůzi dne 21. listopadu 1860 Tomek ve Sboru oznámil, že Šafařík pro nedostatečné zdraví ze Sboru vystupuje, i že Sboru zároveň přeje nejlepšího zdaru a všeho dobrého. Sbor to přijal k vědomosti se srdečnym politováním. Roku 1860 jmenován údem Sboru prof. Jan Krejčí na místo dra. Václ. Staňka, jenž se byl také poděkoval.
Jakkoli do Sboru vstupovali tymž časem vlastenci stateční, přece byly dotčené proměny povahy rmutné, vycházejíce namnoze z mysli rozmrzelé a zarmoucené nad poměry stávajícími.
Ještě patrnější důkaz o neutěšeném stavu Matice podává divný osud, jaký provázel nejen pravidla, kterými se z obyčeje až potud spravoval Sbor, nýbrž i celý statut Národního Musea. Věc se udála, jakož následuje.
Sbor Matičný řídil se až posud v jednání svém jen spůsobem a zvykem, jaký se dlouholetou praxí utvořil. Také počet členů sborových nebyl stály; rozmnožovalť se podle potřeb nahodilých, ano na svém místě i vyloženo, jak v letech 1848 a 1849 byl jakýsi stav vyminečný, kde i nečlenům dovoleno, zastávati povinnosti a práva skutečnych členů. Také obor právomocnosti Sboru ani poměr Musea ke Sboru nebyl potud určitými statuty vyměřen. Tato neurčitosť objevila se mimo jiné i v tom, když Palacký, vida nechuť ve Sboru k vydávání slovníku naučného, žádal od Výboru Musejního, aby Sboru oznámeno bylo, že vydání encyklopaedického slovníku přece povinností jeho zůstává, která mu již základním statutem Matice uložena byla. Již při té věci byla mínění na rozdílu, je-li Výbor oprávněn, i ve věcech literarních Sboru něco ukládati, nebo vztahuje-li se právomocnosť jeho pouze na věci finanční.
Z těch příčin Vybor Musejní již 13. ledna roku 1852 zvláštní kommissi uložil, aby poměr Matice k Museu vyšetřila. Nebeský vylíčil rovněž z uložení Výboru dosavadní řízení a působení Matice i jejího Sboru, načež dr. Štrobach, jenž po vystoupení Palackého stal se jednatelem Musea, vypracoval návrh řádných stanov pro Sbor Matičný. Důmyslný původce toho návrhu dobře předvídal, že zlí dnové Matici nastanou, pročež hleděl v nejednom článku nových stanov ji aspoň právnicky dobře opatřiti proti násilným krokům správy úřednické.
V těchto nových statutech hned v čele položeno, že vědecké vzdelání řeči a literatury české jest podstatná část činnosti Českého Musea, tedy i Sboru. Dále ustanoveno: že pokladna Matice České jest výhradně k tomu zřízena, aby k vydávání dobrých knih českých napomáhala; a tato pokladnice že nalézá se pod stálým opatrováním českého Musea, a že nesmí nikdy tomuto ustanovení svému odejmuta býti. A jako vrchní dozor nad pokladnou a věcmi oekonomickými vůbec vznesen na Výbor Musejní, tak zase řízení všech věcí, které se týkaly vědeckého vzdělání řeči a literatury české, pak bezprostřední správa Matice České svěřeny byly Sboru Matičnému.
Sbor měl býti tedy ve své literarní a védecké činnosti neodvislý od Výboru Musejního a skládati se z kuratora a nejméně z osmi, nejvíce z dvanácti členů. Kuratora i náměstka jeho měl jmenovati Výbor ze středu svých členů, ostatní pak údy Sboru měl Sbor voliti sám, a to jenom ze členů Musea, kteří by zároveň byli zakladatelé Matice. U věci té ustanoveno: uprázdní-li se nějaké místo ve Sboru, tedy měl Sbor pro ně jmenovati dva k tomu schopné muže, z nichž pak Výboru zůstaveno, kteréhokoli z nich potvrditi.
Výboru vyhrazeno, aby též nové úředníky matičné potvrzoval; ale se žádným úřadem sborovým nemělo býti spojeno členství samo sebou.1
Po některých poradách ve Sboru a ve Výboru Musejním tyto statuty dne 8. března 1852 schváleny a dne 1. května svolením Výboru i Sboru měly v platnosť uvedeny býti. Také jednací řád podle těchto statut změněn býti měl. Vůbec Sbor bedlivě se snažil, aby pro všecky případy opatřil se řádnou organisací vnitřní. Avšak tu vydán ještě r. 1852 nový zákon spolkový; následkem toho dne 8. března 1853 nařízeno, že se mají statuty i Sboru i Musea předložiti k nejvyššímu stvrzení. V srpnu r. 1854 byly sice vráceny, ale nařízeno, aby některé proměny v nich se učinily. Tak jmenovitě místo názvu "Národní Museum" uloženo jméno "Museum království Českého"; Sbor pak Matičný jmenovati se musil odtud "Section" a nikoli "Comité", protože komité znamenati mělo oddělení pouze na čas a pro jistou potřebu Musea zřízené; po česku měl zůstati název "Sbor", ježto prý lépe se srovnával s pojmem sekce než slovo "Odbor".1
A nedlouho po dekrétu onom strany změn v stanovách podán Výboru Musejnímu dne 5. prosince r. 1854 dekrét druhý, kterým činnosť musejních sekcí podstatně zoužena; jmenovitě Sboru Matičnému, nakládání s důchody Matice odňato a Výboru Musejnímu odkázáno, Sboru pak zvláště nařízeno, aby se zanášel jen s věcmi přísně vědeckými. A poněvadž tam řečeno, že změna ta až do stvrzení nových stanov trvati má, proto Sbor Matičný ustanovil kommissi, aby vrácené statuty rychle tak uspůsobila, by se hned zase předložiti mohly. Členové této kommisse, Tomek, Štorch a Erben, v novém svém návrhu spojili toliko stanovy z r. 1831 s novými z r. 1852, uvedše je toliko v pořádek vhodnější. Zvláštních změn v tom návrhu neučinili; neuznaliť zajisté toho potřebu, stanovy již hotové podstatně měniti, protože teprva nedávno po dlouhých poradách a zralém uvážení urokovány byly. Tak byly nové stanovy v únoru 1855 znova předloženy k nejvyššímu potvrzení.
Téhož roku 1855 Sbor rokoval v červenci o jednacím řádě a o instrukci pro správce důchodů; bylť návrh vypracován od smíšené kommisse, jež Výborem Musejním i Sborem Matičným k tomu zvolena byla; ze Sboru Matičného byli při tom Neubauer a Štorch účastni. Návrh byl po několika změnách jednohlasně dne 11. července přijat. Tak nepřestával Sbor přičiňovati se o své nové ustrojení. Ale konečného zřízení svého nemohl se dočkati; neboť statuty, na jichž potvrzení Museu i Matici tolik záleželo, nevracely se po kolik let, a proto také nový jednací řád a instrukce pro pokladníka i jiné správní opravy ve skutek uvedeny býti nesměly.
Nastala tu nejistota trapná. Sbor byl jmenovitě dekrétem od 5. prosince 1854 nucen, za každé vydání Matice České žádati Výboru Musejního, třeba se týkalo spisu i sebe vážnějšího. Tak na př. Sbor uzavřev 28. května 1856 vydati pomocí Matice výtečný překlad Oedipa krále od Šohaje, musel žádati od Výboru, aby náklad na to povolil. A toto sevřené působení bylo čím dále tím obtížnější; stav prozatímnosti, v jakém se Museum i Matice nalézaly, nechýlil se k žádnému konci, a nikdo tudy nevěděl, co z toho pojíti má. Jaký tedy div, že povstávaly a šířily se rozličné obavy a z nich i všeliké pověsti, jež záhubu i Museu i Matici prorokovaly. Rok minul za rokem, aniž stanovy zaslané potvrzeny byly, ano r. 1857 nebylo ani valného shromáždění musejního; a když 9. prosince r. 1858 ve schůzi Musejního Výboru položilo se valné shromáždění ke 24. březnu 1859 bylo od c. k. policejního ředitelství zapověděno s tím nařízením, aby vůbec před stvrzením stanov žádné se nerozpisovalo.
Výbor i hned odvolal se k c. k. náměstnictví dokládaje, že již několikrát, jmenovitě v letech 1853, 1855 a 1856, musejní společnosť měla valná shromáždění, jakkoli stanovy její potvrzeny nebyly. Ale rekurs k místodržitelství byl odmrštěn; Výbor se chtěl tedy odvolati k c. k. ministerstvu. Ale když professor Tomek, jenž od konce r. 1854 jednatelem byl, a jeden člen Výboru s tehdejším policejním ředitelem Paeumannem osobně jednali, dověděli se, že onen zákaz valné schůze musejní stal se z nejvyššího nařízení. Pročež od dalších kroků upuštěno. Ježto tedy r. 1858 žádná výroční zpráva ve schůzi musejní podati se nemohla, proto Sbor 15. prosince 1858 ustanovil, aby o schůzích Sboru, jichž ročně jen asi 7 neb 8 bylo, podávaly se zprávy do novin, arci jen o věcech, které se pro veřejnosť hodily.
A když pak již i rok 1859 chýlil se ku konci, nařízeny s vyšších míst v říjnu a prosinci opět nové proměny stanov; ale ani potom nedocházelo žádoucí jich potvrzení. Tomek, jakožto jednatel musejní, psal mezi tím ministru Thunovi dne 22. ledna 1859 list, v němž vyloživ těžký stav Musea i Matice, snažně žádal, aby, možno-li mu ještě, něčím o urychlení žádoucího stvrzení statut musejních a matičných se přičinil "k zachránění vlasteneckých ústavů našich před další zkázou."1
Zatím se však politický stav podstatně změnil, a vládní system dosavadní chýlil se k svému konci. Pročež Výbor Musejní učinil někde r. 1860 důrazné podání k c. k. ministerstvu, vysloviv se přímo v ten smysl, že dosavadní provisorium jen ke zkáze Musea vésti může. Ale teprv na počátku léta 1861 nastal žádoucí obrat, jímž i Matici nová doba opět nastala.
Co se týče správy věcí peněžných, tu Výbor Musejní za těžkých okolností přítomných ještě přísněji dohlížel ku správě důchodův a k náležitému skládání účtův. Než na kontrole Musea, která vládou byla uložena, nebylo dosti; i státní úřadové si takový dohled osobovali. Tak čten 5. června 1852 ve Sboru dopis městského hejtmanství či policejního ředitelstva v Praze, aby Sbor k nařízení krajské vlády pražské podal zprávu, v čem záleží jmění Matice a odkud je má, kde je uloženo a kdo je spravuje. Sboru ovšem nezbývalo nic jiného, než k takovým dotazům náležitě odpověděti.
Za poměrů tak kritických bylo zajisté Sboru velmi protimyslné, že právě v té době objevilo se nedopatření ve správě důchodů za let 1850 a 1851. Řádné účty o těchto letech opozdily se překážkami časovými až do roku 1852.1A tu se Sbor vykázati mohl, že na konci r. 1851 základní jmění Matice jen 52.912 zl. obnášelo, kde mělo dosahovati summy 62.912 zl. Dostoupil tedy schodek výše 10.000 zl. Sbor se tu dopodrobna vykázal, jak s penězi naloženo bylo. Jest sice pravda, že za doby předešlé až do r. 1851 znamenitě vzrůstaly příjmy; ale touž měrou množila se i vydání. Jmenovitě za let 1850 a 1851 vystoupil náklad na rozličné knihy a jiné práce literarní téměř až na 35.000 zl. stř. Neboť vydáno v oněch leteeh kromě mnoha větších spisů také několik nákladných map, z nichž mapa okolí pražského sama stála 2235 zl.; dále vytištěny některé spisy r. 1851, jako Amerlingův Svět v obrazích, Přísloví od Čelakovského a j., jež teprva r. 1852 vydány jsou. 2Nad to zdražily se zatím papír a práce tiskařské nad míru; a počet zakladatelů, jichž velká většina již své vkladné zapravila, byl tak veliký, že tiskopisy matičné musely se tisknouti v 3500-4000 exemplářích. A tak veliký náklad, při četných spisech tehdáž vydaných, nebylo možná uhraditi jen dvěma třetinami vkladů každoročních a úroky ze základního kapitálu, který bez toho již při podobných příhodách nejednou stenčen byl. Dotčené dvě třetiny vkladův a úroky z jistiny za r. 1850 a 1851 obnášely něco více než 25000 zl. stř.
Za takových okolností Sbor Musejní nechtěje literarní plodnosť tehdejší oslabovati a obecenstvu některých spisů zadržovati i nemaje řádné účty na snadě, ocítil se opět v té nesnázi, že nemohl jmenovitě v dotčených dvou letech celou třetinu k jistinám uložiti; nýbrž že mu některou část z ní vynaložiti bylo na uhrazení větších vydání za oněch dvou let. I byl tedy Sbor Matičný dle § 12. statut svých (Čas. Mus. 1852) nucen od Výboru Musejního žádati, aby takové naložení s třetinou vkladův schválil a Sboru z toho absolutorium udělil. Schodek takto jistinám vzešlý obnášel 10.000 zl. Sbor vznesl na Výbor onu žádosť dne 31. července 1852, odůvodniv ji příčinami výše řečenými. Výbor k té žádosti svolil, a to v ten spůsob, že jmění matičné na konci roku 1851 místo 62.912 zl. 51 1/4 kr. dosahovati mělo jen summy 52.912 zl. 51 1/4 kr. na stř.
Pohříchu toto vyřízení nemilé otázky peněžní přivedlo Sbor opět ve spor s Palackým, jenž již delší čas neúčastniv se schůzí sborových, o zmíněném schodku a uhrazení jeho dočetl se v účtech matičných za r. 1852, v Časop. Musejním 1853 uveřejněných. Palacký napsal 30. září 1853 důtklivý list prof. Purkyňovi jakožto kuratoru Matice o dotčeném snížení jmění matičného; ostře dotýkal se Sboru, ježto mu neslušelo sáhati na kapitál matičný jakožto na jmění národní, ano doložil, že ani Vyboru Musejnímu, protože vlastního kapitálu základního dotýkati se nesmí, nepříslušelo právo svoliti k tomu, aby Sbor Matičný stenčoval jistinu svou. Na konci listu doložil, že teprv, až vystoupí kapitál matičný přes 100.000 zl., bude snad volno, ne sice ujímati, ale jen v míře ještě skrovnější a povlovnější nežli dosavad jej množiti a přivětšovati.
Palacký pak žádal na Sboru: aby vyhlásil oněch 10.000 zl. za půjčku, již mu bude v pěti letech nejprve příštích ze příjmů výdajných opět do kapitálu navrátiti; a pro budoucnosť aby Sbor osvědčil se určitě o tom, že základní jistiny Matice České nikdy dotýkati se nechce a nebude.1
O listě Palackého jednáno 1. října ve schůzi Sboru, i učiněna mu pak ode Sboru odpověd šetrná. Ukázáno nejprve k tomu, že Sbor oněch 10.000 zl. stř. neubral z uloženého jmění základního, nýbrž že vůbec ani uloženy nebyly; z čehož že se mu dostalo zcela spůsobem zákonným absoluce Výboru Musejního, k němuž se dle stanov nálezitě obrátil.
Aby pak Sbor toto jednání odůvodnil, připomenul, že onen schodek vzešel z velikých vydání r. 1850 a 1851, jež uzavřela se ve schůzích Sboru, kterých Palacký byl ještě sám někdy svědkem a účastníkem. Sbor opíraje se tedy o rozřešení, jehož se mu od Výboru dostalo, nezavázal se k nahrazení oněch 10.000 zl.; ale uložil již r. 1852 asi 2000 zl. stř. k jistinám více, než na ten rok připadnouti mělo. čím Sbor Palackému v odpovědi své dal na vědomí, že Sboru samému na řádném ukládání vkladů k jistinám záleží, a že bude míti o to pilnou péči, aby dle možnosti jmění základní časem svým se doplnilo. Tím celá ta nemilá věc vyřízena byla.
Samo sebou se rozumí, že Sbor Výboru Musejnímu se zavázal, že budoucně bude se celá třetina řádně na jistinu ukládati; než i později octnul se Sbor v okolnostech, že mu nebylo lze úplně slovu dostáti.
V příčině členův znamenati jest, že jich sice i dále přibývalo, ale měrou menší a menší; patrná ochablosť, která se jevila u veřejném životě národním vůbec, i tu měla svůj účinek neblahý. Rok 1852 byl ještě dosti šťastný; přistoupiloť tehdy 332 zakladatelův, totiž 327 osob a 5 spolků, tak že obnášel počet všech členů toho roku asi 4105.1
| Roku 1853 | přibylo jen | 131 nových zakladatelů |
| " 1854 | " " | 86 " |
| " 1855 | " " | 92 " |
| " 1856 | " " | 61 " |
| " 1857 | " zase | 104 " |
| roku 1858 | přibylo jen | 88 nových zakladatelů |
| " 1859 | " " | 33 " |
| " 1860 | " " | 311" |
Týmž spůsobem, jakým klesal počet zakladatelů nových, ubývalo i ročních vkladů a i míra každoroční třetiny, jež se k jmění základnímu přirážela. Na konci roku 1852 obnášely vklady celkem 14.635 zl.; (nejvíce sešlo se opět v prosinci = 5448 zl., nejméně v červnu = 277 zl. stř.)
| Na konci roku 1853 | činily vklady 10.917 zl. - kr., | nejvíc v pros. 3630 zl. - kr. nejm.v červnu 305 " - " |
| 1854 | " " 9513 " - " | nejvíc v pros. 2959 " 30 " nejm. v srpnu 325 " - " |
| 1855 | " " 8552 " - " | nejvíc v pros. 2492 " - ,, nejm.v červnu 345 " - " |
| 1856 | " " 6065 " - " | nejvíc v pros. 1605 " - " nejm. v září 208 " - " |
| 1857 | " " 6006 " - " | nejvíc v pros. 1460 " - " nejm.v dubnu 230 " - " |
| 1858 | " " 4540 " - " | nejvíc v pros. 842 " - " nejm. v červnu 230 " - " |
| 1859 | " " 3613 " 35 " | nejvíc v pros. 813 " - " nejm. v srpnu 121 " 10 " |
| 1860 | " " 3542 " - " | nejvíc v pros. 908 " 88 1/2 " nejm. v květnu 94 " 50 " |
| roku 1852 | činila 57.791 zl. 11 1/4 kr. stř. |
| " 1853 | " 61.430 " 11 1/4 " |
| " 1854 | " 64.601 " 11 1/4 "2 |
| roku 1855 | činila 67.451 " 51 1/4 kr. stř. |
| " 1856 | " 69.473 " 31 1/4 " " |
| " 1857 | " 71.475 " 311/* " " |
| " 1858 | " 71.988 " 34 " " |
| " 1859 | " 77.846 . 32 5/6 " r. m. |
| " 1860 | " 79.120 " 2 5/6 " r. m. |
Odkazův, které by se Matice týkaly, v této době jsme neshledali. 1
Při ukládání kapitálů zachovávala se opatrnost veliká. Kdykoli se kapitál nějaký půjčiti měl, všeliké příslušné listiny bedlivě prohlédány; konali to za té doby obyčejně Erben a Neubauer. Teprva když hypotheky za úplně dostatečné uznány, půjčka Sborem schválena. Také účty bedlivě přehlíženy od zvolených k tomu členů Sboru i Výboru Musejního; popobně i cena spisu ustanovovala se ve Sboru. Papír, tisk a účty knihtiskařské nejprve kommissí přehlíženy a pak Sborem schváleny. Sbor míval celkem vydajných peněz ročně od 8000 zl. až i do 16.000 zl, kteroužto druhou summu měl jmenovitě roku 1852 k disposici.
Literarní činnosť Sboru byla za této doby velmi nestejná. Stanovami a nařízením úředním mu ukládáno, aby měl zření jenom k literatuře vědecké; ale mocným směrem praktickým tehdejší doby předstírána mu povinnosť, dbáti také o nauky realní a o vzdělavací potřeby praktického života. Sbor kolísal se tak mezi oběma směry, mezi vědeckým a praktickým; a chtěje dbáti jednoho, nevyhověl často druhému, i octnul se nejednou u velikých nesnázích. Jedni mu předstírali, že z povinnosti maje vzdělávati literaturu vědeckou, jí zanedbává; druzí pak mu vytýkali, že nekráčí s duchem času, který prý přede vším vymáhá pilného podporování věd přírodozpytných a vzdělání průmyslnického.
Nad to zmáhala se od r. 1849 specialní studia vědecká jednak zřízením několika Českých středních škol jednak zavedením vědeckých zkoušek předmětných pro učitelství gymnasijní. Tento zjev pronikal i v Museum, a brzo i Sbor Matičný k němu hleděti musil. To se ukázalo nejprve v otázce časopisecké. Až potud vydáván pro zakladatele jediný Časopis Musejní. Avšak již v květnu r. 1852 přimlouval se Purkyně za větší podporování věd přírodních. Jsa předsedou Sekce přírodovědecké při Museu a chtěje lásku k vědám přírodním v obecenstvu českém šířiti, zasazoval se i při Matici o vydávání časopisu přírodovědeckého. Sbor se také 6. listopadu 1852 na tom usnesl, aby pomocí Matice vycházel takový list prostonárodní s jménem "Živa," jejž měli Purkyně a Krejčí redigovati a zakladatelé za poloviční cenu 1 zl. 30 kr. ročně dostávati. Sbor povolil na ten časopis 1200-1500 zl. ročně, a dne 4. prosince oznámeno, že policejní ředitelství k vydávání Živy svolilo. Není pochyby, že prostonárodaím tím časopisem postoupila činnosť Sekce přírodovědecké při Museu znamenitě ku předu. Jsouc až posud aspoň naproti obecenstvu více passivní a obmezujíc se větším dílem na sbírání předmětů pro sbírky musejní, nastoupila oním časopisem na působnosť veleprospěšnou: budila v obecenstvu smysl pro nauky přírodní a vzdělávala terminologii i fraseologii přírodopisnou. Živa také hned v prvním roce 1853 vzbudila účastenství obecenstva tou měrou, že měla za krátko 1500 odběratelů, tak že se zdálo, že potřebovati bude od Matice podpory jen skrovné.
Sotva Sekce přírodovědecká dosáhla na Matici zvláštního časopisu, hlásila se Sekce archaeologická za podobné opatření. Již 8. dubna 1853 žádal Zap písemně, aby Sbor podobným spůsobem jako Živu vydával pomocí Matice také časopis obsahu archaeologického a místopisného. Zap ukázal k tomu, že novým tím listem Časopisu Musejnímu se neublíží, protože má časopis tento jiné, všestrannější směry a tudy také všelikych monografií, jež v archaeologickém časopise skládati se mají, přijímati nemohl.
Po některém jednání se Sborem archaeologickym, v němž Vocel pilně o věc se přičinoval, zůstal Sbor Matičný na tom, aby vycházel nákladem Matice též časopis archaeologický, nad jehož obsahem Sbor archaeologický bdíti měl. Redakce svěřena Zapovi, jemuž uloženo, aby články ve Sboru archaeologickém čítal a po jich schválení je uveřejňoval. Časopis začal vycházeti s jménem "Památky archaeologické a místopisné" rokem 1854.1Jako Živa spůsobem obecně srozumitelným šířila smysl pro vzdělání přírodopisné, tak také Památky budily úctu a šetrnosť k starym památkám, vykládajíce cenu jejich pro domácí dějepis kulturní; zároveň pak připravovaly hojný materiál k úplnému místopisu českému. A protože kromě textu přihlížeti bylo též k illustracím, tedy Památkami podporováno jistou měrou i domácí umění, ze jména rytectví a kreslířství, barvotisk a j. Také Památky zakladatelům Matice za poloviční předplatné (1 zl. 30 kr. stř.) dávány.
Tak vydávala od roku 1854 Matice hned dva časopisy odborné; a také časopis Musejní, jehož se aspoň r. 1854 tisklo 4000 exemplářů, měl se novým poměrům přiuspůsobiti. Mělť ovšem vedle svých nových druhů hlavně přihlížeti k vědeckým pracím, jmenovitě k historicko-filologickým. Avšak brzo se ozývali hlasové, že i starý Musejník musí se zbaviti své přísně vědecké povahy a přeměniti se ve čtení zábavné a obecně vzdělavací. Myšlenku tu přednesl kurator Purkyně ve schůzi 29. března 1854 navrhnuv zároveň, aby přísně vědecké články z Časopisu Musejního se vylučovaly a o sobě vydávaly. O věci té rozhodnuto však teprva později na konci roku 1854.
Vydáváním tří časopisů vzrostlo i vydání Matice. Jaký tedy div, že Sbor tu otázku, pokud se mají dále všecky tři vydávati, již r. 1854 bedlivě uvažoval. Vedle povahy věci samé Živa prospívala z počátku dobře; méně dobře vedlo se Památkám; ani hrubě neprospělo vyzvání Zapovo k českým a moravským konsistořím, aby Památky duchovenstvu odporučily. Památky sbírajíce přede vším materiál kulturohistorický, nezajímaly tak mysli širšího čtenářstva jako Živa; jejich obecenstvo bylo hned z počátku menší. Ke konci r. 1854 bylo 569 předplatitelů, jejichž předplatné tedy po 1 zl. 30 kr. činilo 853 zl. 30 kr.; naproti tomu bylo vydání 1617 zl. 26 kr. Ježto však více než polovice celého nákladu se sešlo, Sbor uzavřel také r. 1855 Památky vydávati.
Ve schůzi dne 31. října 1854 Sbor se usnesl po delší poradě strany časopisů na tom: 1) aby Památky a Živa vydávaly se také r. 1855, Živy aby se tisklo 1000 exemplářů, Památek jen 800. 2) Časopis Musejní měl se státi hlavně čtením zábavným a obecněvzdělávacím. A přísně vědecké články měly se v malém počtu exemplářů zvláště tisknouti jako příloha k Musejníku. Proto také zmenšen objem jeho při každém svazku o dva archy, jež připadly na vydávání sborníků vědeckých. Musejník dostávali zakladatelé jako posud zdarma, Živu pak a Památky za polovičné předplatné.
Než změny ty neprospívaly ani časopisům ani Matici, jmenovitě Památkám jakožto časopisu zcela specialnímu pro slabé účastenství hrubě se nedařilo. Pročež každého roku namítala se Sboru znova otázka, zdali i dále Památky vydávati se mají, a jaky obsah ostatním oběma časopisům vyměřiti třeba. Jmenovitě nové zařízení Musejníka Sboru pilných porad a nemalých rozpaků nadělalo, a to hlavně proto, že Sbor ustavičně na péči měl, jak by i těm dosti učinil, kdož se za vědecký ráz Musejníka přimlouvali, i těm, kdo mu novověký obecně vzdělavací směr propůjčiti chtěli. Obojí úloze měl ovšem vyhověti spůsob výše řečený, kde zábavnému Musejníku vědecké sborníky připojovati se měly. Avšak sotva Sbor výše uvedený spůsob vydávání časopisův uzavřel, ozvaly se i hned veřejné listy proti tomu, že z Musejníka články přísně vědecké vyloučeny býti mají; ano vytýkáno Sboru dokonce, že Matice svému původnímu úkolu zpronevěřiti se chce, kdežto by spíše dbáti měla, by Časopis Musejní, chce-li svou důstojnosť zachovati, ještě vědečtějším než posud se stal. 1Proti tomu Sbor se ohradil, že Musejník své vědecké povahy ani své důstojnosti nepozbude; aby však časopis pro 4000 odběratelů z rozličných vrstev národu byl přísně vědecký, to že naprosto nemožné. Nad to Sbor maje co nejšetrněji nakládati s penězi, hleděl jich užiti ku prospěchu obou stran; byloť se mu i v tom stejně varovati přílišného nadsazování i obmezeného odstrkování vědecké literatury.
Tak věci se měly r. 1855. Nejvíce klesalo účastenství ku Památkám; a jediné to uvážení Sbor přimělo k dalšímu jich vydávání, že časopis ten podrží svou cenu i pro budoucnosť a zůstane i dále prodejným, jsa povždy vzácným pramenem pro kulturní dějepis národní. Také Musejníku v nové jeho spůsobě odběratelův něco ubylo, neboť tisklo se ho r. 1857 jen 3500 exemplářů místo dosavadních 4000. I Živa nestejný počet odběratelů mívala. Aby tedy získala přízně a byla obsahu mnohostranného, schválen návrh Purkynův ve Sboru dne 11. února 1857, aby se v každém sešitu Živy jeden arch prostonárodnímu lékařství a jeden věcem průmyslovým věnoval.
Ale ježto se odebíral jen Musejník zdarma, na Památky pak a Živu že zakladatelé dopláceti musili; tedy mělo se za to, žeby těmto dvěma listům lépe se vedlo, kdyby také za darmo se vydávaly. Sbor tedy schválil návrh Vocelův 17. června r. 1857, směřující k takovému vydávání všech tří časopisů, pokud by dostatečný počet zakladatelů do konce prosince téhož roku se přihlásil, kteří by místo Musejníka odebírati chtěli Živu nebo Památky; mělo jich na každý z těch časopisů připadnouti nejméně šest set. Než ani tento skrovný počet zakladatelů se do konce r. 1857 nepřihlásil, pročež navržený spůsob, vydávati všecky tři časopisy zdarma, nebyl rokem 1858 ani proveden. Přes to Sbor ustanovil, aby Památky i dále vycházely; důtklivě při tom redakci ukládáno, aby se pilně starala o zajímavý obsah a šetřila velkého nákladu, zvláště při vyobrazeních.
Než otázka, jakby časopisům musejním nejlépe se pomohlo, znovu probírána; a na počátku roku 1860 k návrhu Tomkovu Sbor uzavřel, aby všecky tři časopisy přece za darmo se vydávaly. Dále dne 21. března téhož roku každému listu zvláštní obor vyměřen. Z Časopisu Musejního vyloučeny dějepis a přírodní vědy, onen přikázán Památkám a tyto Živě. Podle toho měly tedy věnovány býti: Musejník literatuře, filologii a filosofii; Památky místopisu, archaeologii a dějepisu, hlavně českému; Živa pak vědám přírodním. Tak podstatné změny nastaly časopisectvu musejnímu rokem 1861.
Bylo-li již Sboru v otázce časopisecké šetřiti rozdílných přání a mínění, nevedlo se mu jinak i v ostatní jeho činnosti literarní. Také tu přimlouvali se mnozí více za literaturu vědeckou, jiní za obecně vzdělavací; jedni chtěli, aby se vydávaly spisy historicko-humanistické, jiní zase přáli si knih z oboru věd přírodozpytných a mathematických. Mělať Matice členy již z nejrozdílnějších vrství obecenstva, a od r. 1850 jevila se víc a více při mnohých veliká touha po vzdělání specialním. Nebyliť zakladatelé Matice již jen samí obětovní vlasteuci, jižto knihy matičné jen proto odebírali, aby vědecké literatuře vůbec napomáhali; šloť mnohým i o spisy, které jim ve zvláštním jejich povolání užitečné býti mohly.
Sbor tedy hledě k těmto zjevům jakož i ke skrovným důchodům Matice, upustil od dosavadního pravidla vydávati všecky své spisy pro všecky zakladatele. Na místě toho ustanoveno, aby se vědecké spisy vůbec vydávaly v počtu skrovnějším; i mělo se tak raději více vědeckých spisů, každý ovšem v menším počtu exemplářů, vydávati, tak aby si zakladatelé podle svých potřeb a přání knihy příhodné vybírati mohli. Mimo to ustanoveno, aby vydávaly se, jako někdy Slovník Jungmannův a Starožitnosti, některé knihy i pomocí Matice České, jež by pak zakladatelům, pokud by je míti chtěli, v levnější ceně se přepouštěly.
Roku 1852 vydány nákladem Matice knihy tyto: Karla Amerlinga Svět v obrazích, Fr. Lad. Čelakovského Mudrosloví národu slovanského v příslovích, Daniela Slobody, evangelického faráře v Rusavě na Moravě, Rostlinnictví, Jana Ignáce Hanuše Rozbor filosofie Tomáše Štítného a Filipa Opice Seznam rostlin květeny české.
Orbis pictus Karla Amerlinga měl býti pokračováním podobného díla Komenského, týkaje se hlavně úkazů z fysiky. Byl již r. 1848 Sborem přijat a to v době, kde, jakož na svém místě vyloženo, vedle členův Sboru zasedali ve schůzích i hosté. Pracemi ryteckými a kreslířskými se vydání díla až do r. 1852 protáhlo. Ještě více však to spůsobeno opravami, které ve spise státi se měly. Spisovatel měl nejprve svou zvláštní terminologii, která před vydáním ohlédati se měla zvláštní kommissí, do níž zvoleni: Šafařík, Amerling, Tomíček, Hanka, Špatný a Erben; později přibrán i Štorch. Nezdá se však, žeby kommisse kromě stylistických některých oprav vážné změny v názvosloví byla učinila. Neboť Sbor, hledě ke zvláštní terminologii dotčeného spisu, na tom se usnesl, aby v zadu na titulním listě připojilo se poznamenání: "že Sbor hledě jen k užitečnosti věci a ku správnosti slohu, zvláštních náhledů spisovatelových, jako v jiném tak i v terminologii, ani neschvaluje ani nezavrhuje, nýbrž zůstavuje každému spisovateli, aby z toho sám byl práv." Takového dodatku jsme v knize Amerlingově sice neshledali, ale setkáváme se tam hned na počátku s tou omluvou: "že spisovatel toho spisu lituje, že spis svůj nemohl uvarovati od mnohých poklésků v názvosloví, a že tudy nemohl použiti všech těch trefných pokynutí a rad, jež se nyní celé české literatuře v plné míře dostanou ministerialní kommissí k sestavení názvosloví." Ale slíbil, že všech těch pokynutí pilně šetřiti bude v dílech následujících. Než s dalšího vydávání díla Amerlingova potom docela sešlo.
Vydáním Mudrosloví, jež zakladatelům ještě na r. 1851 uděleno, zavděčila se Matice nejen všem zakladatelům svým, nýbrž vzdělancům slovanským vůbec nad míru. Jestiť to čtení již samo sebou velmi zajímavé, ale jakožto nejbohatší pokladnice slovanských přísloví spolu i dílo veledůležité k důkladnému poznání ethické povahy slovanských národů i přesné jejich mluvy obecné. V obojím ohledu hojně již užíváno, i v národopisném i v syntaktickém; než posud zůstává v obojím směru studnicí nepřebernou. Takové dílo ceny vědecké nikdy nepozbude; bylo jen litovati, že k němu hned nebyl připojen řádný rejstřík. Dr. Pichl po vydání díla ustanovil "Povšechný abecední klíč" k němu, a ten dle usnesení Sboru k časopisu Musejnímu r. 1852, aspoň k některým výtiskům, přiložen byl.
Rostlinnictví Slobodovo tu hlavní do sebe má zásluhu, že pro svou přehlednou analytickou methodu jest prvním klíčem českým k ustanovení rostlin; nad to pak obsaženy jsou v něm hojné názvy prostonárodní, zvláště moravské a slovenské.
Rozbor filosofie Tomáše Štítného jest dílo, v němž Hanuš vykládá spůsob filosofování Štítného, a to na základě předního spisu spekulativního, totiž jeho Rozmluv nábožných čili, jak Štítný jej sám nazyval, Řečí besedních. Bohužel že Hanuš měl před sebou jen chybný přepis originálu v Budišíně chovaného.
Poslední spis Maticí roku 1852 vydaný byl Seznam rostlin květeny české od proslulého botanika Filipa Opice, jenž až do své smrti (1858) podával dodatky k tomuto důkladnému dílu v přírodovědeckém časopise Lotos.
V letech 1853-1855 vydány kromě některých dramat Shakespearových, o nichž doleji řeč bude, spisy tyto: Filipa Stan. Kodyma Zdravověda, Lud. Štúra "O národních písních a pověstech slovanských," Čelakovského Čtení o srovnavací mluvnici slovanské, Dějiny národu českého dílu I. část 2., Krištofa Haranta z Polžic Cesta do Svaté země, Perly České a V. V. Tomka Dějepis města Prahy, díl I.
Kodymovou Zdravovědou (1853) podáno obecenstvu velmi praktické a poučné čtení. Spis Štúrův "O národních písních" (1853) obrátil ještě větší než potud pozornosť vzdělaného čtenářstva jmenovitě na povahu a půvabnosť národních písní slovanských. Sám Erben tuto stránku za hlavní přednosť spisu Štúrova vytknul, vyhlásiv jej za nejlepší toho druhu práci. Než některé věci přece opraveny býti musily, o nichž se za to mělo, žeby pohoršení spůsobiti mohly. Byloť tehdáž Sboru potřebí veliké opatrnosti u vydávání knih, jakož ještě na jiných místech vyloženo bude. Štúr místy v ten smysl se vyjádřil, kterak z písní a ještě více z pověstí slovanských na jevo jde, že nejstarší náboženský názor národů slovanských byl pantheistický, a že Slované jej přinesli s sebou z Indie, kolébky své a t. d. A takové výpovědi zdály se býti závadnými a pohoršlivými. Pročež byl Štúr žádán, aby svolil k proměně takových míst. V odpovědi své Štúr se vyslovil, žeby snad ona místa ve svém původním znění zůstati mohla, jsouce výsledkem pouze vědeckého zkoumání. Pakli by však Sbor při svém mínění zůstal, tedy měla se urážlivá slova změniti všude na "starožitný náboženský názor indoevropejský nebo indický."
O srovnavací mluvnici Čelakovského (1853), spise to svého času znamenitém, pronesl se Šafařík v listě k Pogodinovi 22. května 1853 takto: že dílo to bohužel jest sice nedokonané, ale že scházejí jen spojky a mezislovce; přes to však že jest plno jasných myšlenek, případných poznamenání, a dobře že se čte, jsouc bez učené rozvláčnosti. Pro vědeckou povahu její bylo té mluvnice tištěno podle pravidla Sborem přijatého jen 3000 exemplářů, kdežto Štúrův spis vydán ve 4000 a Zdravověda ve 3800 exempl.
Palackého Dějin vyšla r. 1854 Doba od r. 1125-1253, do smrti krále Václava I. Obšírného Cestopisu Harantova vydán r. 1854 díl I. a 1855 díl II. bedlivou redakcí Karla J. Erbena, jenž k dílu krátký životopis přidal. Připojena také podobizna cestopiscova v mědi rytá podle staré rytiny Sadelerovy.
Roku 1855 začala Matice vydávati arcidílo Tomkovo Dějepis města Prahy. Vyšel toho roku díl I., jdoucí od nejstarších zpráv až do založení Nového Města pražského. V Předmluvě k tomu dílu slovutný dějepisec praví: "Je-li pohled na velkolepé divadlo událostí světových vznešený a ducha zabavující, má zajisté uzavření se v užším dějinném kruhu, jakož právě v dějepise jednoho města, svou zvláštní zajímavosť. Onde objevují se nám příběhové hlučnější a rozmanitější, ale za to pro svou neobyčejnosť jako vzdálenější od vezdejšího života; zde spatřujeme při menší rozmanitosti všecko blíže před sebou, v jasnějším svétle a ve větším spojení s obyčejným životem, tak že se nám větší dějové právě tím stávají pochopitelnějšími a jako přirozenějšími."
A v skutku Dějepis města Prahy, jak nám jej Tomek předkládá, jest takovým užším dějinným kruhem, jehož zevrubností dějiny celého národu našeho jsou pochopitelnějšími a všecky vážné události nabývají jasnějšího výkladu.
Jakožto zvláštní literarní podniknutí Matice České z r. 1855 sluší vytknouti spis Perly České, jenž vydán byl na památku slavného pobytu J. J. cís. král. Veličenstev v Praze r. 1854. Pěkně upravený památník ten obsahuje básnické práce od Vincence Furcha, J. J. Melichara, Matěje Havelky, Václava Hanky, Václ. Jaromíra Picka, Košína z Radostova, Frant. Douchy, Leopolda Hausmanna, Bolesl. Jablonského, jenž tam složil svou rozkošnou báseň "Pěvec v cizině". Články v prose sepsali: Frant. Pravda, dr. Hermenegild Jireček, Božena Němcová, Jan Krejčí, Vilém Lambl, Štěpán Danieli, Václ. Křížek, Jos. Ehrenberger, Karel Jarom. Erben, Jan Soukup, Jos. Jireček, Vranicány Dobrinovič.
Perly České vyšly bedlivou redakcí Ant. J. Vrťátka i jsou sbírka věru čtení velmi ušlechtilého. Pohnutka, z které byly vydány, byla podobná jako při Hlasech vlastencův r. 1832 a 1835. Ale jaký tu rozdíl mezi těmi sbírkami a Perlami! Jaká tu rozmanitosť a jadrnosť obsahu jmenovitě v pracích prosaických! Jak uhlazený sloh ve všech! Mnohý článek až posud jest pravou perlou výborného čtení. Podobizny Jejich Veličenstev kreslil Brandeys a ryl Rybička; Manes zhotovil zdařilý výkres císařských manželů na skvostnou vazbu.
Roku 1857 vyšel Alex. barona Helferta Mistr Jan Hus. Spis ten byl Matici již roku 1855 předložen, i oznámeno Sboru, že není to překlad německého díla téhož jména, nýbrž nové vzdělání na základě nových pramenů. Spis chválí při Husovi mravopočestnosť a neúhonnosť jeho života soukromého, dává mu za pravdu jnienovitě v národním ohledu, pokud hájil práva národního ve sporu o počet hlasů na universitě; ale spolu vytýká Husovi přepjatost u věcech náboženských a církevních. Druhá tato čásť spisu Helfertova spůsobila nelibosť mezi mnoha zakladateli Matice České. Sluší ovšem na mysli míti, že dotčené dílo předloženo Sboru již r. 1855; od těch dob historický soud o Husovi znamenitě se změnil snad i u mnohých, jižto dříve jinak smýšleli. Stalo se to dílem již poznáním českých spisů Husových a Dějinami národu českého, hlavně však historickými výzkumy, jež zejména Tomek ve III. a díle svého Dějepisu Prahy na základě pramenů souvěkých tak zevrubně vyložil.
Téhož roku vyšel také opět svazek Dějin národu českého, a to částka 1. dílu IV. od r. 1439 do r. 1457, pak r. 1860 vydána téhož dílu částka 2. od r. 1457-1471. Oba tyto svazky obsahují v sobě věk Jiřího z Poděbrad a tvoří nejpěknější oddíl velikého arcidíla Palackého.
Také začal Sbor r. 1857 vydávati II. díl Výboru; o čemž při době poslední promluvíme.
Avšak počet zakladatelů vzrostl neobyčejně, potřeby a požadavky jejich v takové míře se rozcházely, že vědecké dílo poněkud přesnější sotva se hodilo pro všechny. Pročež Sbor chtěje svou podporou přispívati k tomu, by spisové ještě rozmanitější vydávati se mohli, začal v posledních letech některá díla pomocí Matice České vydávati. Tím spůsobem vyšly: 1) Václava Křížka malý spis "Zpráva o archivu musejním" (1855), 2) Tragoedie Sophokleova Edip král překladem Frant. Šohaje (1858), 3) Komenského Informatorium školy mateřské (1858), jehož český originál professorem Gindelym v Lešně objeven byl, 4) r. 1860 Aristotelovy kategorie přeložené od Ant. J. Vrťátka, konečně 5) spis Vojt. Šafaříka Základové chemie či lučby, kterým důstojně tato nauka uvedena v literaturu matičnou.
Mimo to Sbor přispěl se svou pomocí některym nakladatelům potud, pokud jistý počet exemplářův některého spisu koupil a svým zakladatelům opět laciněji prodával. Tak 1854 odebral asi 300 exemplářů Zvukosloví jazyka staro- i novo-českého a slovenského od Martina Hattaly.
U vydávání spisův měl Sbor za této doby veliké nesnáze; byloť mu všímati si dozoru úředního jakož i k tomu bedlivě hleděti, aby proti politickým a církevním zásadám, jež tehdy panovaly, se neprohřešil. 1
Jak přísně k obsahu literarních prací tehdáž se strany úřadů hleděno, dokazuje historický článek Josefa Ehrenbergra, v Časopise Musejním r. 1854 s titulem "O nesnázích měst šosních atd." podaný. Vypisuje se tam na příkladě města Vamberka v Kralohradecku zcela dle listin, jaké svízele bylo snášeti městům šosním po roce 1620, když jen poněkud samostatnosti hájiti se pokoušela proti novým vrchnostem. A tento zcela klidný článek vzbudil nelibosť c. k. policie, jakož redaktor Nebeský 21. června 1854 ve Sboru oznámil. Ehrenberger jakožto kněz pro ten článek dostal napomenutí od své konsistoře, redaktoru pak Sbor největší opatrnosť uložil, aby nikde při úřadech nezavadil. 2Sboru samému bylo tedy na spisech, které vydati mínil, konati censuru, jakož výše již při spise Štúrově shledáno.
Také při jiných spisech byl Sbor velmi opatrný. Když hodlal vydávati r. 1856 Geologii Krejčího, dal ji nejprve posouditi prof. Kořistkou a Šafaříkem. Soud jejich o díle byl velmi příznivý; ale přes to Geologie podána ještě Václavu Štulcovi, aby ji posoudil, není-li tam nic proti církvi. Poctivě a přímo Štulc 6. dubna 1856 odpověděl: "že nic takového neshledal v knize té nemálo zanímavé."
A když r. 1857 chystal se II. díl Výboru z literatury české k vydání, uloženo professoru Fabianovi, aby jej posoudil a přehlédl v ohledu náboženském. Totéž Sbor učinil strany Informatoria školy mateřské od Komenského. V příčině Výboru byla k radě Fabianově některá místa ze starých spisů vynechána. Ale o Informatorium Fabian pronesl se 11. března 1857 ve schůzi Sboru ústně v ten smysl: aby se ve spise nic neměnilo, nýbrž aby se vydal, jak sepsán jest, protože tu jde o kritické vydání památky historické. Jediné v úvodu bylo na závadná místa ukázati, že sluší je posuzovati se stanoviště spisovatelova, t. j. Komenského.
Informatorium bylo sice vydáno, ale Výboru větší čásť a Geologie docela odloženy. Zdá se, že Sboru nepostačilo tu ani dobré zdání statečného kněze, jenž jsa spolu i poctivým Čechem, dosti důvěry tehdáž u správy politické a policejní nepožíval.1
Velmi ostře se vyslovil Šafařík o tehdejším duchu vládním. Nepochybně se Pogodin někde r. 1856 přimlouval za vydání spisů Husových v Čechách. I psal mu Šafařík 25. ledna 1857: "Husovy spisy nikdo v Rakousích nevydá, spíše spisy proti Husovi... Nechme mrtvých odpočívati. Hus ne nominetur quidem, aut uratur denuo."
Za takových okolností bylo zajisté na čase, vydávati překlad dramatických děl Shakespearových, jejichž básnická proslulosť tou měrou všeobecně uznána byla, že byla nejlepší záštitou i pro vydávání překladu českého. Již před osmi lety Matice vydala Douchův překlad nejkrásnějšího dramatu Shakespearova Romea a Julie. To byl však pokus o sobě; ale od těch dob zmáhalo se zalíbení v kusech Shakespearových na divadle českém, že i překladatelé se množili a hned v březnu 1854 několik kusů Matici předložili. Sbor tedy 26. dubna ustanovil se na tom, že dramata Shakespearova vydávati bude. Hned r. 1854 vyšel Richard III. překladem Fr. Douchy r. 1855 Hamlet přeložený J. J. Kolárem; r. 1856 Lear přel. od Lad. Čelakovského, Cymbelín od dra. Jos. Čejky, Veselé ženy Windsorské přel. od Jak. Malého; roku 1858 Koriolanus přel. Douchou, Jindřich V. dr. Jos. Čejkou, Antonius a Kleopatra Čejkou, Jindřich VI. (díl I.) Malým; roku 1859 Julius Caesar přel. Douchou, Kupec Benátský Kolárem a Jindřich IV. (díl I.) Ladislavem Čelakovským.
Již prvními překlady obrácena pozornosť, aspoň v literarních kruzích, k předsevzetí matičnému a vzbuzena čilejší kritika jmenovitě v Časopise Musejním. Zelený posuzuje překlad Hamleta v tomto listě (r. 1855) velebil nové to podniknutí literarní doloživ: že přibytím proslavených pěvcův cizonárodních do chrámu našeho vzroste nadšenosť i síla duchův domácích, a zpěv náš že tím mocněji vznášeti se bude k nebesům. 1
A dr. Čejka,1tento přední znalec dramatiky Shakespearovy a duchaplný překladatel jeho děl, případně v Časopise Musejním překladatelům Shakespearovým kladl na srdce patrnější srovnalosť a harmonii v pracích, aby uhlazeným, plynným slohem našemu obecenstvu cestu do poetické svatyně Shakespearových dramat razili. "Lid se musí pohodlně do věci včísti," pravil dále, "a každá libůstka verše nebo přesné věrnosti, drsné napodobení dělá u nás nenabytnou škodu, a to proto, že snad nepřijde tak lehce nová příležitosť, aby se náhrada státi mohla."2
Překládáno pilně; uvázalo se v tu práci pět milovníků literatury anglické: Čejka, Čelakovský, Doucha, J. J. Kolár a Malý. Byloť celkem přeložiti 37 her, z nichž v říjnu 1856 32 již přeloženo, ale r. 1859 teprv osm tiskem vydáno bylo. Sbor si ovšem přál, aby překlady rychleji vycházely, jednak proto, aby práce hotové neležely dlouho ladem, jednak z té příčiny, že r. 1864 dne 23. dubna měla se slaviti třísetletá památka narození Shakespearova v Stratfordě. Do té doby měl býti překlad český na jisto vydán. Ale Sbor maje i na jiné spisy nakládati, nemohl pro slabé důchody vydávání Shakespearovych dramat urychliti. Proto usnesl se již dne 9. listopadu 1857, aby třetina kusů vydávala se nákladem a dvě třetiny pomocí Matice. I vyzval Sbor v březnu 1858 zakladatele ku předplacení zatím na 12 dramat, jež obnášelo 2 zl. stř., tedy 10 kr. stř. na jeden svazeček.1
Sbor očekával, že obecenstvo samo hojným účastenstvím usnadní rychlé vydávání započatého díla. Z též pohnutky také šlechetný dr. Čejka důtklivě pronesl se v Časopise Musejním: "Opět a naposled obracíme se k obecenstvu a zvláště k dospívajícím mladým mužům našim žádajíce, aby sbírku Shakespeara v českém rouše tak ochotně přijali a podporovali, jak čile od překladatelů počata a dokonána byla. Ovoce strom ponese. Hleďťe jen, aby vinou vaší ospalosti nepovadnul." 2
Než vřelá slova šlechetného vlastence neprospěla, účastenství nebylo valné. Dramatických spisů Shakespearových tisklo se po 1500 exemplářích; ale do října 1860 přihlásilo se ze všech téměř 3000 zakladatelův jen 469 předplatitelů, a kromě toho prodáno jen asi 100 výtisků.
Sbor vida, jak i toto literarní předsevzetí vázne vlažností obecenstva, vyjednával k vyzvání překladatelů skrze sekretáře a dr. Čejku s knihkupcem Kobrem, aby vzal na se další vydávání Shakespearových děl; Sbor také Kobrovi nabízel některé starší spisy v snížené ceně. Sbor patrně poznával, že je při panující vlažnosti obecenstva potřebí též kupeckých prostředkův a zkušeností, má-li čtenářstvo literarním podnikům opět získáno byti. Ale jednání strany Shakespeara nevedlo r. 1860 k žádoucímu konci; teprva po letech, jak později vyloženo bude, celý překlad tiskem vydán. Tak Sbor nabyval smutného přesvědčení, že ani vědecká literatura ani vyšší belletristika nedochází náležité podpory.
Jedna z hlavních příčin té ochablosti obecenstva naproti snahám idealním záležela v praktickém směru duševního života tehdejšího, v obecném snažení o prospěchy hmotné. Trpce se o tomto stavu života národního zmínil Šafařík již 20. června 1854 v listu k Pogodinovi: že na poli literatury lze, pokud on ví, jen velmi málo (totiž vědeckého) či vlastně nic začíti. On Šafařík že stojí docela o samotě; česky prý se ještě píše a tiskne, ale že vše musí býti směru praktického, průmyslového a hmotného. A dne 17. září opět Pogodinovi oznámil, že jeho abstraktní a suché vědecké práce nenalézají žádného obecenstva. A o rok později (26. srpna 1855) Šafařík opět svému příteli do Ruska psal: že I. díl Dějepisu Prahy od Tomka a I. svazek Regest od Erbena jsou jediné důkladné spisy vědecké, ale čtení zábavné a spisy pro průmyslnicko-materialní úkoly, jež právě panují, ty že jsou dosti hojné.
Také nejedni přední mužové v národě dotčenému směru hověli; vidouce, že úpadek národní a kleslosť myslí nemálo se zakládají na nedostatku hmotném, hlásali to přesvědčení, že národ opět se povznese a pojistí si jsoucnosť svou, že duševní život a tudy i literatura jen potud prospívati budou, pokud národ dříve zámožnosti nabude. A proto pilně k tomu pracováno, a časopisy, které vůbec vycházely, důtklivě lidu domlouvaly, aby si všímal prospěchů hmotných, aby dbal hlavně vědomostí, jež k blahobytu vedou. Nad to také se zdálo, že literarní činnosť, jež k praktickým potřebám slouží, nejspíše obstojí za tehdejšího stavu politického.
Též Sbor k těm potřebám přihlížel. Někdy spisovatelé mu sami v tom byli nápomocni. Tak nabídl již r. 1853 majetník ústavu kupeckého Skřivan některé spisy své zakladatelům Matice za poloviční cenu, totiž: Nauku o slohu kupeckém, Počtářství, Směnkářství a spis "Český obchodník." Což vděčně přijato. Dále Sbor z téže příčiny vydával pomocí Matice časopis Živu a přispěl k vydání Majrova spisu "O rovnováze u strojů," který byv Matici odporučen jakožto práce praktická a průmyslníkům potřebná, měl spolu přispěti ke zdokonalení mluvy technické. 1I jinak Sbor realním naukám byl nápomocen. Ale i v tom ocítil se pro stav politický v nemalých nesnázích; někdy rozpakoval se spis předložený vydati nejen pro závadný obsah, ale i dokonce pro pouhé jméno spisovatelovo.
V příčině té jest karakteristické, s jakým osudem se potkal spis "Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu, zvláště tříd pracujících." Dr. Rieger tento svůj spis již 1. května 1853 Sboru předložil. Byla to práce vědecká, kterou Rieger prvotně na universitě se chtěl habilitovati pro přednášky z národního hospodářství. Rieger psal Sboru: "Ježto se vydání českého spisu sáhajícího do tohoto u nás posud nevzdělaného a nezvyklého oboru oekonomické vědy všeliké překážky v cestu staví, nechtěl sem k jeho opravě ruky přiložiti, pokud bych nevěděl, že spis nakladatele najde." Rieger žádal, uzná-li Sbor za prospěšné, by vědomosti o národním hospodářství se šířily v lidu našem, aby dal spis jeho posouditi. Spisovatel prohlásil se býti ochotným učiniti opravy, které by od kompetentních soudců byly navrženy. Než tehdy stačilo pouhé jméno "Rieger", aby vzbudilo nedůvěru proti spisu, který nad to jednal o prostředcích "k blahobytu a svobodě lidu, zvláště tříd pracujících." Sbor dal nad to spis posouditi tehdejšímu professoru národní oekonomie dr. Jonákovi na universitě pražské; ten však, jakož protokol matičný výslovně praví, přes všecko upomínání spis u sebe podržel po kolik let. Když tedy posudek o spise Riegrově nebylo možná od Jonáka dostati, vzal jej sekretář k vyzvání Sboru někde v dubnu 1858 od Jonáka nazpět, načež dr. Riegrovi k jeho žádosti navrácen.
Někdy zase předloženy Sboru návrhy, jakby průmyslovému vzdělání napomáhati měl; ale učiněny spůsobem, ze Sbor jim vyhověti nemohl, hledě k svým stanovám. Tak již v lednu 1854 žádala písemně Průmyslová Jednota, aby byl vydán Maticí slovník technologický dle jistého německého díla, které tehdáž právě u Haasů vycházelo. Ale Sbor odmítl návrh z toho důvodu, že mu přísluší jen spisy hotové vydávati. Také dr. Filip St. Kodym, tehdy redaktor Hospodářských Novin, dne 5. února 1856 navrhoval, aby při Sboru se pěstovaly přírodní vědy směrem praktickým. Mělo se vydávati dle jeho zdání Čtení pro lid, totiž sbírka spisů ze všech věd přírodních, průmyslu a hospodářství se týkajících, ve směru praktickém. Měly se vydávati každého čtvrtletí dva svazky po pěti arších. Ale Sbor nemaje před sebou žádných od Kodyma předložených prací hotových, nemohl také nastoupiti na tento návrh, maje kromě toho na paměti dekrét ze dne 5. prosince 1854 výše připomenutý, aby se zanášel jedině věcmi vědeckými. A nařízení to vedlo tedy Sbor k veliké opatrnosti také naproti literatuře směru praktického.
K literarním záměrům, které při Matici se chystaly a obecné vzdělání za úkol měly, náleželo také dílo Počáťky všenaučné; měla to býti prostonárodní encyklopaedie. Již někde začátkem r. 1848 na ni ve Sboru pomýšleno, a tehdáž svěřena redakce její dr. Čejkovi. Když pak Čejka věnoval se docela překládání dramat Shakespearových, vzal na se pořádání Počátků všenaučných dr. Čupr. Věc ta se neobyčejně dlouho vlekla. Někde r. 1852 dr. Čupr předložil některé práce pro dotčené dílo. I odevzdány jsou rozličným posuzovatelům. Ale posudky zněly rozdílně. Příspěvky literarní o přírodopise, anatomii a fysiologii, které dr. Vilém Lambl podal, byly od Staňka a Purkyně přížnivě posouzeny; Petřina rovněž schválil zase fysiku prof. Smetany a Kuneš počtářství od téhož spisovatele. Naproti tomu jiné práce, zejména o psychologii a filosofii vůbec, které Hanuš posuzoval, schválení nedošly.
Tato neshoda soudův, jak se zdá, byla příčinou, proč Sbor nedával se do vydávání Počátků. Čupr marně čekav, konečně 15. listopadu 1854 psal Sboru, aby mu rukopisy k vlastnímu vydání propůjčeny byly. Sbor také v skutku tak učinil v březnu 1855 a sice pod těmi výminkami, že dr. Čupr spisovatelům honorár zaplatí a od sebe dá Matici revers, že nemá více u Sboru čeho pohledávati. Tak věc s ním konečně vyřízena. 1
Z jednání Sboru v této době ještě některé věci zaznamenati sluší. Sbor chtěje zakladatelům některých spisův starších poskytnouti za cenu levnou, učinil v tom opatření. Tak koupil r. 1858 celou zásobu Slovníku Jos. Jungmanna, totiž 243 exempl., od jeho dědiců a prodával jej v ten spůsob: kdo po lhůtách splácel, skládaje po každé 5 zl. stř., dostal jej za 20 zl ; kdo najednou zaplatil, dostal výtisk za 15 zl. Což bylo dosti výhodné, ježto při vydávání toho díla zakladatelé Matice dopláceli prvotně 23 zl. str. Do dubna roku 1860 prodáno 218 exempl. po 15 zlatých; i zbylo tedy ještě pouze 25 exemplářů. Sbor proto ustanovil, aby Slovník se prodával pak jen svolením jeho, a to pouze ústavům.
Mimo to Sbor hleděl zásoby skladní, neodebíráním knih po tři léta vzrostlé, umenšiti, sníživ r. 1858 cenu některých knih pro zakladatele. Bylo těch spisů 29 na prodej ohlášeno; mezi nimi mnohé vzácné, jako: Všehrdův spis právnický, Sebrané spisy Jungmannovy, Březanův Život Vil. z Rosenberka, Čelakovského Spisy bdsnické, Komenského Didaktika, Jana Svat. Presla Všeobecný rostlinopis. 2
Touž dobou dospívala svého vyvedení myšlenka o slovníku naučném. Ujal se jí čilý knihkupec Kober, jenž dne 17. března 1859 nabídl Matici za přípravné práce literarní, k témuž slovníku dříve učiněné, 150 zl. stř. Sbor přijal nabídnutí toto s tím doložením, aby Matice měla právo, ale nikoli závazek, tyto práce za touž summu od Kobra nazpět vzíti, kdyby takového díla nevydal. Než podnikavý nakladatel později toto důležité literarní předsevzetí vykonal.
Darování a vyměňování spisů matičných poněkud se umenšilo naproti době předešlé, ač některé z nich bylo velmi významné.
Tak hned r. 1852 darem poslány generálu Knićaninu, proslulému vojevůdci srbskému, některé vzácné spisy, jmenovitě Palackého Dějiny národu českého, Jungmannova Historie literatury české a Výbor. K žádosti akademie mnichovské, která své spisy Českému Museu dodala, poslány některé spisy z Bibliotheky novočeské i staročeské; totéž se stalo Matici Lužické a kr. české společnosti nauk. Než Sbor téhož roku na tom se usnesl, aby takové knihy, jichž toliko 10 výtisků jest na skladě, nedávaly se nikam ani neprodávaly, leč na zvláštní povolení Sboru.
Léta 1853 darovány některé knihy bibliothece malostranského gymnasia, jež k Matici přistoupilo, Akademickému čtenářskému spolku, bibliothece městečka Plešovce na Slovensku.
R. 1854 Vocelovi dovoleno, aby několik výtisků Památek obrátil na výměnu s některými společnostmi učenými.
Největšího rozšíření v nejvyšších kruzích dostalo se Perlám Českým. Poslány zajisté r. 1855 skvostné exempláře kromě J. J. Veličenstvům císaři a císařovně též cís. Ferdinandovi a císařovně, císařovně matce, všem princům dospělým, všem ministrům a státnímu podsekretáři baronu Helfertovi, nejvyšším úředníkům a hodnostářům zemským, i světským i duchovním, bánu Jelačici, poln. maršálku Radeckému, biskupu Strossmayrovi, biskupům bystřickému a spišskému na Slovensku, mnohým členům šlechty české, příznivcům Musea i Matice České.
Téhož roku 1855 byly k žádosti rytíře Chlumeckého některé spisy matičné, zvláště historické, jemu do Brna poslány za některé literarní zásilky jeho. Taková výměna stala se též s historicko-statistickou sekcí hospodářské společnosti v Brně. Také petrohradské akademii poslány jsou k žádosti její některé spisy na výměnu za díla její.
Roku 1856 přičiněním Vocelovým Jungmannova Historie literatury poslána společnosti archaeologické v Kodani k její vlastní žádosti; také mnichovské akademii opět některé knihy na výměnu dány. A skrze Matici dostalo se Museu českému od ústavu Ossolinských Lindova slovníku.1
Když pak r. 1857 P. Řezáč zřizoval školní a obecní bibliotheky, tedy Sbor k žádosti jeho daroval k tomu konci některé spisy, jako Dějepis Smetanův, Didaktiku Komenského, Čelakovského Spisy básnické a mnohé jiné. Na vyzvání Tovařišstva naukového v Krakově Sbor ustanovil vzájemné vyměňování spisů s touto učenou společností 11. května 1859. A nedlouho potom, v červnu, poslány jsou knihy matičné, pokud na skladě byly, také Hlaholskému ústavu ve Splitu ke vlastní žádosti jeho.
Než přes všecky tyto jednotlivé důkazy rozšiřování knih matičných byla působnosť Sboru za doby této (1852-1860) celkem velmi obmezena. Jmenovitě vlastní činnosť literarní vázla příčinami výše již vytknutými. A z toho povstala v obecenstvu nespokojenosť s Maticí; neboť podle povolání a osobní chuti jedni zakladatelé těch, jiní jiných spisů sobě vyžadovali. Sbor chtěje dle možnosti vyhověti rozličným přáním, uchopil se myšlenky, nevydávati spisy pouze nákladem Matice, nýbrž i pomocí její a zjednati aspoň takovým spůsobem větší výběr knih, z nichž by každý zakladatel, které by se mu zdály, za levnou cenu vybrati si mohl. Měly se tedy také spisy i od jiných nakladatelů vydané pro členy matičné kupovati. Ale tím podporováním a zakupováním spisů nemálo se rozdrobily peníze výdajné, aniž se tím zakladatelům vyhovělo. Zakladatelé dostávali odtud zřídka kdy který spis zdarma; obyčejně museli na knihu dopláceti, tak že jim připadalo, jakoby knihu byli vlastně koupili. A tak onen prostředek, jenž měl poněkud obecenstvo uspokojiti, spůsobil ještě větší nechuť proti Matici. Dne 25. dubna r. 1860 oznámil sekretář, že 923 zakladatelé nedoplatili svých vkladů, tak že jim knih odepřeno.
Rovněž patrný důkaz ochablosti obecenstva záležel ve slabém účastenství, jaké se jevilo v odebírání dramat Shakespearových. Ano nejedni hlasové nepřízniví ozývali se proti Matici již i veřejně v časopisech, tu v Lumíru, tu v Pražských Novinách nebo v Slovenských Novinách.
Byly to zjevy obecné nespokojenosti, která měla svůj základ v tehdejším úpadku všeho národního života. Proto neslušelo činiti výčitek za smutný stav literarního života jedinému Sboru. Byliť zajisté v něm muži, jimž se nenedostávalo ani vlastenectví ani schopnosti a zkušenosti u věcech národních; ale nebyli s to, aby odvrátili tíseň politických poměrů, které tak silně dusily veřejný život národní. Nad to Sboru nebylo ani radno ani možno, aby byl veřejně prohlásil pravé příčiny těžkého postavení svého. Vida Damoklův meč nejistoty nad sebou, snášel s resignací stav těžký, až se dočkal opět časů šťastnějších. Teprva ve valném shromáždění v březnu 1861 jednatel Tomek přímo se vyjádřil, jak v letech právě minulých i Výbor i Sbor Musejní se nalézali v ustavičné nejistotě, tak že se zdálo, "jakoby půda pod nimi klesala." Než týmž rokem 1861 utěšenější doba Matici České opět nastala.
zpět na obsah 
Další: Od roku 1861-1880. Nový rozvoj Matice České