|
- Kalista | - Korespondence Z. Černínové | - |
Urozený pane, pane a můj jistě nejmilejší synu, pane Humprechte Jene, dejž Ti milej Pán Bůh, jestli v tom vůle jeho svatá, všecken můj upřímnej vinš, co já Ti vždyckny na Jeho svatý, božskýa milosti stále mým upřímnýmb srdcem žádám!
Mý přenejmilejší dítě, Tvý psaní jsem, jedno 19. Martiic a druhý 23. Aprilis dané, 19. Maii, jedouce z chrámu božího, dostala, převelice se potěšila, že jsi, chvála Pánu Bohu, zdráv. Pán Bůh račiž Tě sám na další časy mocně pozdraviti a přede vším všudy zlýmd na duši i těle chrániti!
Že jsem Ti kapitolu dala, proč jsi mi nepsal po panu Zárubovi,1 hodně jsi toho zaslúžil, nebo jsem se tak natrápila a naplakala, že jsem nic o Tobě, nejmenšího slovíčka psaného, neměla. Pana Záruby řečem, těm jsem dokonce nic nevěřila, myslila jsem, že mne jen tak těší, i na pana hofmistra mi to hrubě líto bylo, že mi nic nepsal. Kdybych já takovou příležitost měla, kde jsi Ty, přeceť bych já něco napsala, snad jsi Ty tak hrubě stonal, že jsi péra v ruce držeti nemohl, než pan hofmistr8přecee mohl psáti. Zasloužili jste přece oba dva kapitoly, ale již vám to odpouštím, dejž milej Pán Bůh, aby[s] Ty i pan hofmistr vždycky zdrávi byli i taky druzí, kteří s vámi.
Já jsem tak prostředně zdráva, není mí to než z mejch domácích starostí, že se tak ta růže po mně tluče, až Pán Bůh bude chtíti, všeckno mi to mine. Bratříček3 jest nyní, chvála Pánu Bohu, zdráv, než tudíž by tak melancholickej chtěl bejti jako Ty, seděl by velkou chvíli, ani by nepromluvil, než nedám mu k tomu přijíti, však se jen v mladým člověku krev kazí, když tak jako omámenejf jest. Vy to tak po tom nejmilejším, dobrým panu tatíčkovi máte, ale pantáta hned zase z toho se vyrazil a čistej, veselej byl. Čistě se učí, chvála milýmu Pánu Bohu, na ten čas magistr i preceptor4 dobře s ním spokojený jsou, mám naději ku Pánu Bohu, čím bude starší, tím že vždyckny bohdá se lípeji učiti bude. Věř mi, mý nejmilejší dítě, Ty a Heřman že jste hrubě rozhlášeni a moc o vás lidé smejšlejí; pomysli na to, můj přemilej synu, co je Ti za radost, když jsi něčemu rád, co pak mně jaká radost, matce vaší, z toho jest, když jste vy předně Pána Boha bojící, ctně,g šlechetně sobě vedete, nemá-liž mý srdce v mý sirobě toho nejmilejšího a největšího potěšení míti ? Jak jest ta přesvatá připovídka: otec umra zanechal po sobě bohabojících, šlechetnejch synů, jest jako by neumřel, nebo svědomí dáv[aj]í otci svému, jeho bohabojácnosti a šlechetnosti; a tak já se taky bohdá těším, že nad vámi, moji nejmilejší synové, toho svatýho propovědění dočkám, jakož i vaši nejmilejší přátelé z toho se těší; z nich jsouce nejpřednější J. M. pan hrabě Černín,8 kterýž Ti teď, můj nejmilejší synu, psaní posílati ráčí. Tak, jakž je mi od J. M. posláno, Ti je posílám, ráčil mi vzkázati, abych dala nápis napsati, ani jsem toho neučinila, aby nebylo řečeno, že jsem já dala něco psáti. Jest nyní dokonalá resolucí J. M. pana hraběte odkázati Tobě jak předně hrabství tak statky6 mimo to, co J. M. paní hrabinka míti ráčí, kterýž všickni máme z čeho děkovati, ne slovy než skutkem jest hrubě dobrá přítelkyně Tvá i Tvýho bratra, a těmi slovy paní hrabinka ráčila říci: Kdyby se mi měli páni strejcové, obzvláště pan Humprecht, čím zlýmd odměniti za mou upřímnost ku paní mámě i jim, musel by je Pán Bůh trestati. To jest ovšem tak, že jest paní hrabinka největší příčina toho, co pán činí nyní, avšak vůle boží v tom přede vším jest nejprve, a tak, můj přenejmilejší synu, hleď ve všem mírnost zachovati! Když tyto psaní, mý i druhý, dostaneš, učiň mi tu poslušnost, jestli bude před polednem, pakli ne, tedyh na druhej den ráno dej mši svatou sloužiti na poděkování za tu milost, kterú Ti Pán Bůh ukazovati ráčí, v čem jest vůle boží, aby se stalo, K tomu, jakž Tvá možnost postačuje, dej chudým almužnu sám svou vlastní rukou, než šetř, aby[s] to na schlubu nečinil, tak aby ta Tvá almužna Pánu Bohu příjemná byla! Věř, mý milý dítě, co jsem zde, že jsem to nastokráte zkusila platnou věc a Pánu Bohu příjemnou bejti: půst, almužnu a modlitbu svatú, což jsou to věrný a rychlý poslové ku Pánu Bohu a žádnej jich nezastaví.
Posílám Ti psaní od pana syna, pana Kapouna, tak mi moc o tom rozprávěl, jak jsi i druhej [v] velkej milosti. Heřman byl ten tejden dvakráte u jídla u J. M. pana hraběte. Náš pan generál7 přecee v našem milým Táboře8 zůstává, nevím, coť bude dále činiti, ten nejlepší svět má, než soudím, že mu teskno. Při tom moc musí z hotovýho utráceti, jistě, coť mi může dobrýho učiniti, aby moh svou krví, rád by všecko až posavád učinil. Mnohem mi se zdá ještě přívětivější i skutkem, co může dobrýho tam v našem kraji učiniti, než kdy prvy.
Mý nejmilejší dítě, kdyby[s] přecee napsal panu hraběti9 i J. M. paní hrabince a tak co nejpěkněji jim děkoval z tý milosti, což by jim to příjemný psaní bylo, jakož toto poslední psaní celej tejden všem pan hrabě ukazuje.
Mý přemilý dítě, psala bych Ti víc, jest pozdě, celej den dnes mám hosty, sotva jsem tu chvilku dostala, že jsem Ti to napsala. Heřman, Zuzrlička, panna teta se Ti svejmi poslušnejmi službami poroučejí. S tím Tě Pánu Bohu, blahoslavený Panně Mariji, rodičce boží, a svatýmu Antonínu poroučím. Pán Bůh rač dáti, abychme se brzy ve zdraví shledali brzy! Psáno z Prahy, 25. Máje 1647.
Tvá upřímná máteř do smrti
Z. Č. z H.
Poznámky
a boský,
b mejm upřímnejm,
c Marcy,
d zlejm,
e předce,
f vomámenej,
g cně,
h tehdy.
2 Krásný.
3 Heřman Václav.
5 Prastrýc Humprechtův Heřman.
6 Viz o tom list LI.
7 Myslík.
8 Paní Zuzana měla v Táboře dům (dnešní č. 11 na hlavním náměstí táborském) a často tu bydlívala, takže právem mluví o "našem milém" Táboře.
9 Heřmanu Černínovi.
zpět na obsah 
Další: Zuzana Černínová svému synu Humprechtu Janovi 15. června 1647.